Pandemie na několik měsíců uzavřela muzea i galerie a mnohé výstavy se přesunuly do online prostoru. Kvalitní umělecká díla ale můžete obdivovat třeba cestou do práce. Třeba vás samotné překvapí, kolik takových děl nás obklopuje. Co o nich možná nevíte a jak se vlastně sochy do našich ulic dostanou?

V rámci článku jsme připravili také přehled umění na Sedmičce v podobě mapy, popisků a fotografií. 

Po staletí bylo umění ve veřejném prostoru podporováno osvícenými mecenáši, církevními i světskými institucemi a městskými radami. Od obrození do první světové války se do budování pomníků zapojoval i národ formou sbírek, zakládáním nadací nebo spolků. V meziválečné době se umění objevovalo na fasádách veřejných budov a na městských bulvárech a v parcích. Za socialismu na podporu umění ve veřejném prostoru existoval dokonce zákon. Při stavbě jakékoliv budovy šlo povinně 1–4 % na uměleckou výzdobu. Umění se tak dostalo téměř všude a jen Prahu tehdy obohatilo na 2500 nových děl. Na některá z nich se ale zapomnělo a další do dnešní doby nadobro zmizela. Zmapovat a zpopularizovat je se snaží projekt Vetřelci a volavky. Na jeho webových stránkách naleznete informace prakticky o veškerém výtvarném umění ve veřejném prostoru 70. a 80. let v ČSSR. Státní podpora umění ve veřejném prostoru ovšem skončila společně s dobou normalizace.

Danajské dary
V novodobé historii se umění do pražských ulic dostávalo převážně z iniciativy jednotlivců, kteří získali finance a byli také odhodlaní zorientovat se v džungli všemožných administrativních nařízení. Umění na veřejných místech rok od roku přibývalo i díky radnicím městských částí, které buď dílo přímo zakoupily, nebo se staly adresáty různých – z dnešního pohledu tak trochu danajských – darů. Pro příklad nemusíme chodit daleko – na Ortenově náměstí se před šesti lety zabydlel motýl z daleké Brazílie, kterého Sedmičce věnoval jihoamerický umělec Romero Britto. Kdekdo zná také okřídleného lva od britského sochaře Colina Spoffortha, jenž od roku 2014 stojí na Klárově a je darem britské komunity žijící v Česku československým letcům sloužícím v řadách britské RAF. Tato díla vzbuzují velkou nelibost především na straně odborníků. Neprošla totiž výtvarnou soutěží a mnohdy byla umístěna i přes zamítané stanovisko památkářů. Laická veřejnost si však na tyto nové „sousedy“ často zvykne a dnes už si například dětské hřiště na Ortenově náměstí řada z nás bez motýla ani nedovede představit.

Nicméně i samy městské části se o umění na svém území aktivně starají. Příkladem může být sousední Praha 6, která loni jednu sochu odstranila a jinou slavnostně odhalila. Maršál Koněv byl pro mnoho lidí kontroverzní postavou, a jeho pomník na náměstí Interbrigády se tak stával častým terčem vandalů. Radnice proto sochu přemístila do depozitáře. Na jejím místě by měl v budoucnu stát památník osvobození Prahy. Při stavbě tunelu Blanka pak na Šestce vznikl park Marie Terezie, kterému od konce minulého roku také dominuje první tuzemská socha této habsburské panovnice. Samotné pojmenování parku iniciovala městská část a osazení sochy vzbudilo, jak už to tak bývá, rozporuplné reakce veřejnosti ohledně výběru samotné osobnosti i provedení památníku. Na druhou stranu mnozí radnici přičítají k dobru, že na realizaci vyhlásila veřejnou výtvarnou soutěž a celý proces se jí podařilo zdárně dokončit.

Labyrint předpisů
Dosazení nového uměleckého díla do veřejného prostoru totiž naráží na spoustu administrativních úskalí a může trvat i několik let. Musíte získat souhlas vlastníka pozemku, stavební povolení od stavebního úřadu a v památkové zóně nebo rezervaci také kladné stanovisko památkářů a dalších orgánů, jako například odboru dopravy či rozvoje v konkrétní městské části nebo Technické správy komunikací.

Kvůli náročnosti celého procesu je tak trendem posledních let umisťovat umění do ulic a parků na omezenou dobu. Celý proces je přeci jen trochu jednodušší a případně nespokojená veřejnost může být chlácholena tím, že dílo za čas zmizí. Příkladem mohou být uliční akce typu Landscape festival, Festival m3umění v prostoru nebo Sculpture line, jenž Sedmičku obohatil o dva objekty. V červenci se na prostranství před výstupem z metra Nádraží Holešovice objevila železná socha Jakuba Flejšara s názvem Levitující postava, od listopadu je u nádraží Bubny k vidění čtrnáctimetrová socha Wooden Cloud německého sochaře Martina Steinerta. Skulptura z téměř dvou tisíc dřevěných latí o celkové hmotnosti jedné tuny byla na místo Památníku ticha umístěna u příležitosti 80. výročí potopení lodi Patria, jejíž osazenstvo tvořily stovky Židů prchajících před nacismem.

O dočasnou instalaci uměleckých objektů se snaží také sedmičková Trafo Gallery. Loni na jaře bylo v areálu Pražské tržnice k vidění několik objektů v rámci výstavy Re_form: sonda do současného českého sochařství. „Nebyl to úplně snadný proces. Kromě standardních povolení jsme museli získat souhlasné stanovisko od památkářů a připravit projektovou dokumentaci, ve které architekti spolu se statikem rozhodli, kam bude možné díla umístit. Například se řešilo, jak budou objekty kotveny,“ prozradila Blanka Čermáková, ředitelka Trafo Gallery. Dočasná instalace je samozřejmě náročná i finančně. Kromě samotného díla a nemalých nákladů na jeho transport a instalaci se platí také pojištění. I přesto galerie letos plánuje uměleckou intervenci v tržnici zopakovat.

Město pro umění
Kvalitní umění ve veřejném prostoru s sebou přináší nejen estetickou hodnotu, zvyšuje zájem o danou lokalitu a může také spoluutvářet jedinečný charakter daného místa. Rozvíjí též výtvarné cítění kolemjdoucích. To vše si uvědomuje již několik let i vedení pražského magistrátu. Po dlouhém období bezkoncepční práce s uměním v ulicích přišlo s vlastním programem. Inspiraci našlo u jiných světových metropolí, které věnují umění ve veřejném prostoru určitou část investic z nových stavebních projektů. V posledních letech tak město připravilo Manuál tvorby veřejného prostranství (2014, dodatek 2018) a Strategii programu 2 % na umění (2017).

Konkrétním výsledkem je pak program Umění pro město, na kterém spolupracuje Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy a Galerie hl. města Prahy. Ta v současné době zpracovává Katalog veřejné plastiky, tedy soupis všech pražských děl včetně informací o jejich majiteli a správci. Vznikla také jasná metodika a rozpočet na pořizování uměleckých děl pro veřejný prostor. O pořízení rozhoduje magistrát na základě doporučení odborné komise, která řeší i vhodnost díla pro vybraný prostor.

Program od svého vzniku hospodaří s částkou 135 milionů korun určených na dlouhodobé instalace. Na ty krátkodobé vyčlenil 10 milionů korun, z nichž byl financován třeba projekt Umění za čarou, který představil fotografické práce na prázdných reklamních plochách za kolejišti ve stanicích metra. Podoba nových stanic metra pak bude svěřena renomovaným umělcům. Pražské metro se tak zařadí po bok světových metropolí, kde jsou podobné realizace, ale také jednorázové umělecké intervence běžné. Nejde však jen o kvantitu. „Množství soch nebo pomalovaných zdí se jistě nerovná společenské osvícenosti, ale spíše její velkorysosti. Obsah, potažmo kvalita umění ve veřejném prostoru je to, co reflektuje společenskou úroveň. Ve chvíli, kdy je město schopno nabídnout oboje, stává se opravdu kulturně bohatým a vrstevnatým,“ říká architektka pražského metra Anna Švarc.

Z dlouhodobých projektů je za dva roky fungování programu Umění pro město připravená například soutěž na pomník české básnířky a překladatelky Jiřiny Haukové a výtvarného a literárního teoretika Jindřicha Chalupeckého, který by měl stát v po nich pojmenovaném vršovickém parku, nebo dokončení muralu v komunitním centru v Praze 9. Pokud máte nápad a chcete iniciovat vznik nového uměleckého díla ve svém okolí, můžete se obrátit pro radu na odbornou pracovní skupinu programu Umění pro město. Kdo ví, třeba budete úspěšní.

Zeptali jsme se několika místních na jejich oblíbené umělecké dílo v ulicích Sedmičky. A jaké je to vaše? Napište nám na hobulet@praha7.cz.


Chodím kolem vlastně každý den. Leteňáci to znají od 60. let, vyrostli u toho, a teď u toho, v tom, skrze to a na tom vyrůstají jejich děti. Prolézačky! A ne jen tak ledajaké – ano, už víte. Eva Kmentová, Olbram Zoubek – a v neposlední řadě sochař Jakub Grec, dlouholetý Olbramův asistent, který se zasloužil o obnovu těchto krásných, svérázných objektů na dětském hřišti Nad Královskou oborou aka na Kaštánku. Jde ale o umění ve veřejném prostoru? Je třeba na objekty nahlížet optikou šedesátých let, kdy volná tvorba nebyla úplně „volná“ a mnohá geniální výtvarná díla vznikala v kolonce děl užitých? Můžeme pohled otočit a zkusit si představit, jak asi na takovou „zakázku“ nahlíželi Eva a Olbram, a zapomenout na chvíli na dějiny umění. Přemýšleli, jak prolézačky udělat, aby se děti dosyta „vyblbly“, aby měly důvod se sem vracet a zkoušet zdolat betonovou věž jinou stranou. A svézt se dolů! Naštěstí manželé prolézačky vytvářeli v době, kdy nebyly bezpečnostní restrikce tak úzkostlivé, kdy se děti běžně vracely domů až po setmění, s obligátními klíči na krku. Jistě brali v potaz i bezpečnost – ale hlavně se možná radovali, protože na jejich prolézačce se dá strávit skoro celé odpoledne. Vyzkoušejte. A kromě toho, že jsou prolézací objekty slavných sochařů promyšlené, jsou také naštěstí nepodobné těm obligátním, předepsaným, všude stejným. A hlavně jsou krásné.
Klára Voskovcová, kurátorka Památníku národního písemnictví

Rád bych upozornil na jedno malé nenápadné dílko, které se nachází na fasádě domu ve Sládkově ulici. Pár metrů od vchodu do Fokusu, kousek od místa, kde se Sládkova kříží s ulicí Čechova. Je to malá Pieta. Postavy jsou načrtnuty barevnými pastely jen ve zjednodušených obrysech na zapomenutých kovových dvířkách, která kdysi sloužila čemusi. Stáří obrázku stěží odhadnete, dvířka s postavami jsou navíc lemována rozpraskaným dřevěným rámem, vše se pozvolna rozpadá. Celek provokuje otázku, zda je všechno pečlivě naaranžováno, nebo zda je „zašlost věkem“ daná stářím artefaktu. Okolo „svatého“ obrázku chodím několik desetiletí a kromě přirozeného pozvolného rozpadu jsem nezaznamenal jediný vandalský zásah. Tato Pieta je krásným, velmi skromným vyjádřením úcty, pokory, a možná právě proto má náležitou úctu okolí, to je krásné. Je součástí prostoru, ulice, nás. Je tajemná, ale neprovokuje. Možná nás i chrání. Nevím.
Tomáš Komrska, ředitel ZŠ Korunovační

Mé oblíbené místo s výtvarnou dominantou bývala socha Diany s jelínky v Letenských sadech. Byl to přesně typ artefaktu, který s místem kongeniálně splýval. Dokonce si myslím, že dvakrát ukradené sousoší, originál i kopie, byl velký omyl zlodějů – na žádném místě nebude vypadat s takovou grácií a jinde může působit snad i jako kýč. Obecně si myslím, že umění patří do prostoru i v netradičních formách. Takovým pokusem je i náš projekt Opřít se v umění, v rámci něhož opěradla laviček v horní části Stromovky zdobí miniaturní obrazy.
Vladimír Drábek, předseda spolku Altán Art

Metro Vltavská a Holešovice pro mne představují výjimečný umělecký svět. Skvostná abstraktní vitráž od Václava Zajíce ve vestibulu Vltavské se potkává se zákoutím plným graffiti, ať už divokého, nebo toho z akademie. S GHMP tam teď připravujeme prostor pro kurátorované výstavy, ale tak trochu čekáme, že je záhy někdo přetvoří po svém. Na umění v metru mě asi nejvíc baví právě tyto dialogy. Každý den však otevírám dveře svého domu s pohledem na „motýla“. Plastika je už celopražsky známá pro svůj poněkud infantilní charakter a v těsném sousedství hřiště vlastně vůbec nepřipomíná umění. Myslím, že je to opravdu škoda, nejen proto, že hlavní náměstí dolních Holešovic je tím diskreditované, ale je to také nevyužitá příležitost ho naopak pozvednout. Věřím, že když do veřejného prostoru má vstoupit něco dlouhodobého a smysluplného, tak se musí vybírat s největší pečlivostí a odborností. V metru si sice ráda hraju s dočasnými instalacemi, které oživí, upozorní nebo pobaví, ale pokud se jedná o vznik něčeho stálého, tak jedině s pomocí profesionální výtvarné soutěže se skvělou porotou. Za smysluplnou a ve veřejném prostoru zdařile usazenou plastiku považuju metronom. Baví mne také dáma na improvizovaném lehátku před bývalým Parkhotelem. Krásná jsou i domovní znamení na Ortenově náměstí a nově opravené pumpy, které jsou takovým funkčním estetickým doplňkem veřejného prostoru.
Anna Švarc, architektka pražského metra

V Holešovicích mám hned několik oblíbených děl a míst, které každodenně míjím a se kterými vedu nekončící dialog. Upozorním ale na jedno nenápadné. Jde o kamenný podstavec, na němž už vlastně žádné dílo nestojí. Tvoří ho několik schůdků a kdysi na něm stála kovová socha Julia Fučíka, jehož jméno nesl výstavní areál i park. Po Fučíkově odstraněné soše, jejímž autorem byl sochař Miloslav Šonka, nemusíme tesknit. Kdyby někomu scházela, může si zajet na Olšanské hřbitovy, kam byla přenesena. Prázdný podstavec není v prostředí Prahy 7 ničím mimořádným, ale stejně jako u „Stalina“ i tady mě baví sledovat, jak se funkce podstavce proměňuje, jak získává stále novou podobu a neomylně reaguje na proměny doby. Z podstavce je socha. Socha proměňujícího se času.
Ondřej Horák (Fuczik), platforma Máš umělecké střevo?


Vydejte se s námi na malý výlet po zajímavých dílech Prahy 7.

Keramická mozaika — Zdeněk Sýkora
Možná jste si tohoto díla nikdy nevšimli, přestože jej cestou do Letenských sadů míjíte každý den. Jde o keramickou mozaiku Zdeňka Sýkory, jež zdobí čtyři odvětrávací komíny Letenského tunelu. Mozaika vznikla v letech 1967–1969 v národním podniku Skleněná bižuterie v Jablonci nad Nisou a na komínech je vyskládáno celkem 1 200 000 kamínků o celkové váze pěti tun. Při realizaci díla nastala řada problémů – například se ztratil celý jeden náklad čtverců, a tak se muselo složitě dohledávat, jaká část mozaiky chybí. Struktura mozaiky byla totiž určena pomocí počítačové grafiky. Sýkora si nechal vygenerovat kombinace čísel, které přiřazovaly jednotlivým černobílým obrazcům přesné pozice. Rastr mozaiky také odhalil nerovnosti komínů a některé z nich se tak musely znovu vyzdívat. Sýkora je představitelem českého poválečného konstruktivismu a také průkopníkem našeho počítačového umění.
Po válce studoval na Vysoké škole architektury výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii. Ve spolupráci s architektem Josefem Kalesem vytvořil v 
60. letech také obklad stěny v pasáži u východu z metra v Jindřišské ulici. Malíř Cyril Bouda v jednom ze svých dopisů Zdeňku Sýkorovi napsal: „… kdykoli jdu Jindřišskou ulicí nebo na Letné, vždy se zalíbením prohlížím Tvoje kachlíčky, škoda, že Ti nedali udělat něco pro metro.“ V roce 2003 byla letenská mozaika jako jedna z mála realizací ve veřejném prostoru prohlášena Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku.

Hokejista — Zdeněk Němeček
Bylo pozdní únorové odpoledne roku 1969. Za sochařem Zdeňkem Němečkem zašel do jeho pražského ateliéru na Libeňském ostrově spisovatel Ota Pavel. Pro týdeník Gól pak napsal reportáž, kterou nazval Pán se Zlatou hokejkou. „Bude to soška pravidelně udělovaná – v malém nejlepšímu hokejistovi roku – a ve velkém bude stát před Sportovní halou,“ prozradil v reportáži. Než se zrodila Zlatá hokejka, vytvořil Zdeněk Němeček během několika měsíců pět různých skulptur. Ta poslední se mu zdála nejlepší. Hráč právě vstřelil gól, má pootevřená ústa, jak křičí radostí, a chystá se zvednout ruce k nebi. Hůl drží vztyčenou kolmo vzhůru jako prapor. Bronzová plastika hokejisty na vysokém podstavci byla před zimní stadion pražské Sparty v Holešovicích osazena až v roce 1985, přestože její zmenšenou variantu v podobě sošky získávají nejlepší čeští hokejisté v anketě Zlatá hokejka už od roku 1969. Několik dalších Němečkových plastik najdete před jeho někdejším ateliérem v sousední Libni, kde se dnes nachází designérské studio Olgoj Chorchoj, jehož zakladatelem je sochařův syn Jan Němeček.

Sgrafita — Karel Svolinský
Autorem čtyř rozměrných sgrafit umístěných v prostoru hlavního vchodu do budovy Průmyslového paláce je Karel Svolinský. Autor je vytvořil na začátku 50. let, kdy areál Výstaviště přejmenovaný na Park kultury a oddechu Julia Fučíka procházel významnými architektonickými změnami. Mezi ně patřila také přístavba vstupní haly v duchu socialistického realismu, která doplnila právě Svolinského sgrafita s náměty lidových tanců. Svolinský byl umělec se širokým záběrem, věnoval se grafice, typografii, malbě, ilustraci nebo třeba návrhům vitráží. Jeho nejznámější realizací je však nekompromisní rekonstrukce olomouckého orloje (1955) opět v duchu socialistického realismu. Sgrafita na Výstavišti byla v polovině 70. let restaurována, v současné době už však znovu jeví známky poškození.

Řeka — Josef Klimeš
V hluchém prostoru mezi autobusovou zastávkou a budovou metra Nádraží Holešovice najdete skupinu mramorových objektů s názvem Řeka od sochaře Josefa Klimeše z roku 1984. Plastika je tvořená organickým tvarem rozpůleného vejce, z kterého původně vytékal dvojí pramen vody, jejíž hladina se držela v mělkém žlabu. Klimeš je také autorem betonového reliéfu průčelí administrativní budovy Rosmarin v Dělnické ulici, v němž vlnovka kopíruje tok řeky Vltavy. Pro československý pavilon v rámci světové výstavy Expo 58 v Bruselu také navrhl kovovou plastiku, za kterou získal prestižní ocenění Grand Prix. Když v roce 1990 zavítal poprvé do Prahy papež Jan Pavel II., obdržel jako dar právě jednu z Klimšových bronzových soch – Pohár.

Vltava — Jan Fišar a Václav Zajíc
Plastická skleněná kruhová vitráž zdobí vestibul stanice metra Vltavská od roku 1984. Reliéf dynamicky zachycující tok Vltavy vytvořil sochař Jan Fišar společně se sklářským výtvarníkem Václavem Zajícem. Od 90. let byla vitráž pravidelně posprejovaná a v roce 2008 byla při legální graffiti akci s podporou Dopravního podniku a Magistrátu hl. města Prahy dokonce zcela přemalována. V roce 2014 začal Petr Zeman, zakladatel iniciativy Prázdné domy, společně s dobrovolníky barvu ze skleněné plastiky seškrabávat a během sedmi setkání s názvem Škrábáním za kulturnější současnost se podařilo sklo zcela vyčistit. Několik skleněných plastik, ze kterých je vitráž složena, však bylo rozbitých. Zeman se proto spojil s autory, kteří mu vyjádřili podporu, a Jan Fišar plastiku nakonec doplnil i původními cihličkami. V době jejího vzniku se jich totiž vyrobilo více a shodou okolností měl některé z nich po celou dobu doma.

Brána nenávratna — Aleš Veselý
Objekt Brána nenávratna sochaře Aleše Veselého byl vztyčen 9. března 2015 u železničního nádraží Bubny v místech plánovaného Památníku ticha, odkud bylo za druhé světové války deportováno 50 000 židovských občanů Československa do ghett v Lodži a Terezíně. Odhalení pomníku bylo připomínkou noci z 8. na 9. března 1944, kdy v plynových komorách v Osvětimi zahynulo téměř 4000 dětí, žen a mužů z terezínského ghetta. Po tatínkovi byl Veselý poloviční Žid, a proto nesměl za války chodit do školy. Doma ho učil dědeček, který byl původně učitel. Od šesti let navíc musel viditelně nosit našitou žlutou hvězdu. Do transportů za války museli mezi dalšími odejít i jeho otec a čtrnáctiletá sestra, v koncentračních táborech zahynulo 42 jeho nejbližších příbuzných. Památník, konstruovaný jako brána k nebesům, je vytvořen vztyčenými dvacetimetrovými železničními kolejemi spojenými 36 pražci a podepřenými 12 vzpěrami. Inspirací byl Jákobův žebřík z biblického textu z 28. kapitoly knihy Genesis, ve kterém je psáno, že Jákob měl sen, v němž viděl žebřík spojující zemi s nebesy, po němž sestupovali a vystupovali poslové Boží. Aleš Veselý (1935–2015) prožil část života ve Veletržní 29 a jeho díla jsou dnes zastoupena v řadě světových uměleckých institucí, jako je Solomon Guggenheim Museum v New Yorku, pařížské Centre Pompidou, německé Museum Bochum, Sculpture Collection v Olympijském parku v Soulu, a mnoha dalších.

Práce a Humanita — Jan Štursa
Alegorická sousoší Práce a Humanita, provedená v letech 1911–1913 z tvrdého boháňského pískovce, vytvořil pro předmostí Hlávkova mostu sochař Jan Štursa ve spolupráci s Otakarem Velinským a Františkem Řehořem. Každé sousoší se skládá z dvanácti dílů, které dohromady váží šestnáct tun. Sousoší byla původně umístěna na žlábkovaných výběrčích budkách, neboť v té době se na mostech ještě vybíralo mýtné. Dnes stojí na betonových podstavcích. Po rekonstrukci mostu byla vzdálenost mezi nimi zvětšena z původních 22 metrů na dnešních 84. Sousoší Práce tvoří trojice aktů mužů různého věku s pracovními nástroji a jeden ženský akt. Ve tváři muže s kamenickým kladivem je spatřován Štursův autoportrét. Sousoší Humanita je skupinou dvou žen a dvou mužů. Štursa se při koncepci jednotlivých postav uchýlil ke vzorům klasických alegorií. Muž se svitkem oděný v tóze symbolizuje mecenášství a odkazuje na osobnost Josefa Hlávky, po kterém byl most pojmenován. Sedící spoutaný muž je zřejmě zpodobněním Prométhea, žena s dítětem symbolizuje Charitas, tedy lásku, a další ženský akt byl zřejmě inspirován těly antických Venuší.

Bike to Heaven — Krištof Kintera
Bike to Heaven (Kolo do nebe) vytvořil v roce 2013 umělec Krištof Kintera na památku jednoho ze zakladatelů iniciativy Auto*Mat a propagátora městské cyklistiky Jana Bouchala, jenž na křižovatce na nábřeží Kpt. Jaroše tragicky zemřel při autonehodě. Pomník, který je vzpomínkou i na všechny další cyklisty, kteří zahynuli v pražských ulicích, má podobu postříbřené pouliční lampy s otočnými reflektory, v jejíž horní části rotuje jízdní kolo mířící k nebi. Vršek lampy se v silnějším větru pomalu otáčí, stejně jako kolo. Soutěže na realizaci díla se zúčastnilo šestnáct autorů. Vybrán byl nejprve návrh Davida Černého, jehož bronzový reliéf sraženého cyklisty měl být umístěn do vozovky, přímo na místo nehody, a sloužit zde jako retardér. Příslušné orgány však Černého záměr z bezpečnostních důvodů zamítly. Realizován byl Kinterův návrh, který skončil na druhém místě. Většinu financí na realizaci získal Auto*Mat darem, další část přinesla veřejná sbírka. Kintera pracoval bez nároku na honorář. Bike to Heaven není Kinterova první monumentální realizace v Praze. V roce 2011 byl pod Nuselským mostem odhalen jeho památník sebevrahů, který má podobu lampy otočené k nebesům.

Větrací komín tunelu Blanka — Federico Díaz
Obří výdech tunelu Blanka nedaleko stadionu Sparta proměnil česko-argentinský výtvarník Federico Díaz a jeho tým v umělecké dílo opláštěné deskami s plastickými heraldickými motivy. Reliéf byl vytvořen naprogramovaným robotickým ramenem. Dílo se skládá ze 176 umělecky opracovaných desek o rozměrech 130 × 235 centimetrů, z nichž každá je unikátní. Výdech tunelu Blanka totiž necitlivě zasáhl do obytné části Sedmičky. Mezi místními proto vzniklo občanské sdružení, za nímž stojí mimo jiné architekt Zdeněk Lukeš, které vypsalo soutěž na výtvarné pojetí výdechu a domluvilo se staviteli tunelu realizaci. Ta proběhla v letech 2018–2020.


A to samozřejmě není vše. Sedmičku zdobí celá řada dalších artefaktů. Jejich přehled v podobě mapy, popisků a fotografií najdete na www.praha7.cz/umeni-ve-verejnem-prostoru. Přehlédli jsme něco? Napište nám na hobulet@praha7.cz.