archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Asi před rokem jsem u domu, kde bydlím, uviděla skupinu lidí. Stáli přímo na rohu ulic Letohradská a Nad Štolou a jejich průvodce ukazoval přes ulici na gymnázium, jmenoval architekta školy Karla Poličanského a také Valeriana Karouška, tvůrce plastiky, která krášlí roh budovy gymnázia. Právě smutný osud sochaře, jehož dílo můžeme na Sedmičce dodnes obdivovat, je námětem tohoto článku.

Valerian „Rišík“ Karoušek (třetí zleva na fotografii 1) při přechodu Tater, zima 1955. Fotografie pochází z archivu Viléma Heckela, talentovaného fotografa a horolezce, který taktéž zahynul při expedici do Peru

 

Valerian Karoušek se narodil 31. ledna 1929 v Turnově. Nejprve se učil zámečníkem v Mladé Boleslavi, v roce 1943 se rozhodl pro studium na šperkařské škole v Turnově. V letech 1945 až 1946 pak pokračoval na Odborné umělecko-průmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Jeho záliba v kreslení, malování a volném modelování a samozřejmě jeho talent jej následně přivedly ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, kam na základě uděleného dispenzu začal docházet již ve svých 17 letech. Pracoval především v ateliéru profesora Jana Laudy, spolu se spolužáky Hugem Demartinim, Jiřím Novákem, Františkem Pacíkem a Josefem Klimešem, a absolvoval jako jeden z nejmladších studentů.

Úspěšný umělec
Od roku 1957 byl Valerian Karoušek členem skupiny M 57 tvořené především z absolventů AVU, včetně jeho bratra, výtvarníka Ladislava Karouška (17. září 1926, Turnov – 22. března 1991, Praha). Ve svém uměleckém projevu se Valerian začal v 50. letech odvolávat na Otto Gutfreunda a ve svých polychromních sochách na sochařské umění starého Mexika.

Věnoval se hledání moderních sochařských technik spojených s využitím netradičních materiálů, jako byla montáž dvou různých materiálů se skutečnými předměty, například s laminovaným textilem. V roce 1958 představil po boku svého učitele profesora Jana Laudy a dalších osobností z řad českých sochařů své plastiky na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Kolem roku 1960 jeho tvorba dozrála k abstraktnějšímu výtvarnému projevu. V roce 1963 se úspěšně zúčastnil třetího Pařížského bienále, kde získal čestné uznání za silně stylizovanou sochu Kladivář.

V roce 1961 ozdobil tehdejší „Fučíkárnu“, jak se přezdívalo areálu Výstaviště, sochou Gymnastka, která se ale bohužel nezachovala. Na Sedmičce však Karoušek i tak zanechal stopu. Několik měsíců po otevření nové budovy Gymnázia Nad Štolou v září 1963 vytvořil reliéf Země a Slunce, jenž je na škole k vidění dodnes. Podle sochaře Pavla Karouse, který stojí za projektem Vetřelci a volavky, se jedná o dvě dívky. Setkala jsem se však i s názorem, že plastika znázorňuje matku, jež své dceři ukazuje vchod do školy. Na plastice jsou některé plochy vykládané malými kamínky, což by mohlo ukazovat na Karouškův původní obor – šperkařství. Postupně se autor propracoval i k technice, která se nejvíce přibližovala jeho životnímu stylu, když do plastik vsazoval kamenné valouny z horských potoků vyhlazené působením vody, jak můžeme vidět například na plastikách Kytarista (1968) nebo Venuše (1969).


Karouškova socha Gymnastka, která od roku 1961 zdobila tehdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka (dnes Výstaviště), se bohužel nezachovala

 

Už jako malý měl totiž Valerian Karoušek blízko k přírodě. Asi od svých jedenácti let se seznamoval s horolezeckými technikami ve Skaláku na Hruboskalsku. Jeho láska k horolezectví se prohloubila do té míry, že dosáhl reprezentační úrovně a od 60. let se zúčastnil řady expedic, například na Kavkaz či do Gruzie. Rišík, jak mu mezi horolezci říkali, se v roce 1970 stal členem horolezecké expedice do Peru. Tu však provázela řada nepříjemných událostí – nejprve byly rozkradeny části její výstroje a zásoby, které si horolezci poslali napřed lodí, pak všechny zasáhla smrt kamaráda a člena expedice Ivana Bortela, který se 18. května zřítil do 30metrové propasti. Jako by to bylo nějaké varování: Okamžitě odjeďte, co když přijde ještě něco do třetice…? Neodjeli a jejich odchod byl rychlý, nečekaný, strašný.

Země se zachvěla
31. května 1970 v 8:23 SEČ postihlo Latinskou Ameriku nejrozsáhlejší známé zemětřesení, jež tehdy zasáhlo na západním pobřeží území o rozloze 450 krát 200 kilometrů. Nejvíc postiženou zemí bylo Peru. Při katastrofě bylo 50 tisíc lidí zraněno a 70 tisíc lidí včetně patnáctičlenné výpravy československých horolezců a jejich peruánského průvodce zemřelo. Všichni byli pohřbeni pod obrovskou masou 50 milionů metrů krychlových ledu, sněhu, kamení a bahna, které po cestě lavina nasbírala. Zachytila i československý tábor a vytvořila nad ním 60 metrů vysokou vrstvu, pohřbila i 20 tisíc obyvatel městeček Yungay a Huaraz. Zachránilo se jen asi 400 lidí.

Otřesy v síle 7,9 stupně Richterovy škály začaly v 14:23 místního času. Trvalo jen dvě minuty, než se lavina ze severní strany nejvyšší hory Peru a čtvrté nejvyšší hory Jižní Ameriky Huascaránu (6768 m) sesula rychlostí 280 kilometrů za hodinu o 2500 výškových metrů po dvacetikilometrové dráze. Země se otřásla. „Strnuli jsme hrůzou. Tam, kde se ještě před chvílí třepotala nad stany červenomodrobílá vlajka, bylo vidět jen pusté kamenné moře… Poklepem na balvany a kusy ledu jsme zkoumali, zda pod tímto krunýřem není někde známka života. Museli jsme se smířit s tím, že po našich přátelích nezůstala ani stopa,“ vypověděl bezprostředně po sesuvu Tooru Sasaki, šéf japonské expedice, která tábořila na dohled od československých horolezců.

Zajímavým a jímavým detailem tehdejších událostí byl i fakt, že sám Valerian Karoušek před odletem na peruánskou výpravu navrhl, aby po vzoru hřbitova horolezců ve Vysokých Tatrách vznikl hřbitov ve Skaláku pro místní horolezce. S ohledem na jeho osud naskakuje z toho husí kůže. Valerian Karoušek zemřel v Peru ve věku 41 let. „Šířil kolem sebe pocit bezpečí, oplýval omračující energií, invencí, odvahou, vtipem, citem, okouzlen přírodou, obdařen bezchybnou orientací a fyzickým předpokladem pro tvrdé přírodní i pracovní podmínky. Prostor dovedl naplnit vitalitou a vzruchem,“ zavzpomínala jeho manželka Viktorie Karoušková.

Karouškovy rozpracované sochařské projekty dokončil jeho přítel a spolužák z AVU Jiří Novák. Na křížení ulic Lipské a Aviatické v Praze 6 tak byla například v roce 1972 osazena kovová plastika s názvem Vzlet, na níž Karoušek začal pracovat v roce 1969. Jde o tři prostorová vertikální křídla, jejichž dynamiku a energii ještě umocňuje laminátová koule v jednom ze tří horních křídel. V současnosti se dílo nachází v restaurátorské dílně a na původní místo by mělo být vráceno snad ještě tento rok, kdy si připomínáme 50 let od tragédie v Peru.

Smutnější osud potkal jiné Karouškovo dílo – sochu Aeskulapa, antického lékaře z 13. století před naším letopočtem, kterého dle legendy Zeus spálil bleskem za to, že se pokoušel křísit i mrtvé. Sochu pro budovu pankrácké polikliniky realizoval v roce 1973 opět Jiří Novák. Objekt tehdy svým ztvárněním nápadně připomínal hořící monogram J. P. s trikolórou a obyvatelé Pankráce si z něj zakrátko udělali autentický památník Jana Palacha, kam při výročí jeho upálení chodili zapalovat svíčky. Autor by byl tímto výkladem možná překvapen. Snad by jej ale těšilo vědomí, co nezáměrně vyvolalo jeho dílo. Tato plastika už bohužel neexistuje, v roce 2003 byla odstraněna a dle informací Galerie hlavního města Prahy ji již není možné restaurovat.


Socha Aeskulap, z které vznikl neoficiální pomník Janu Palachovi, přežila dlouhou dobu normalizace a z pankráckého sídliště zmizela až v roce 2003

 

Nezbývá než si dílo a osud Valeriana Karouška stejně jako dalších horolezců z expedice do Peru 1970, například ve své době velmi známého fotografa Viléma Heckela, připomínat jinak. Vzpomínce na neštěstí byly letos věnovány reportáže v televizi, rozhlase i tisku. Život a dílo Valeriana Karouška se staly námětem divadelní hry Vzlety Valeriana Karouška, kterou napsala Tereza Verecká a premiéru měla v roce 2016 ve Strašnickém divadle. Připravuje se i film a památku událostí v Peru připomíná i podtitul slavného běhu Jizerská padesátka – Memoriál expedice Peru 1970. Tento závod totiž vznikl v roce 1960 právě jako zimní příprava horolezců a v roce 1970 se jej někteří horolezci z peruánské expedice zúčastnili. Čest jejich památce.