Nedávno jsem na YouTube viděl vaše čerstvé vystoupení na Pecha Kucha Night v kině Aero. Jako sklář jste známý velkorysými mozaikami a plastikami, skoro dvacet let jste vedl ateliér skla na pražské UMPRUM, ale tady se promítalo video z divoké performance plné roztaveného skla a litrů vylité barvy. O co šlo?
Původně jsem studoval sklářskou školu v Kamenickém Šenově, potom sklářskou školu v Novém Boru, ze které jsem pak šel do Prahy na UMPRUM. A první, co jsme v ateliéru u Josefa Kaplického navrhovali, bylo nápojové sklo. Kaplický nás vedl k jednoduchosti, i my studenti jsme v té době pohrdali vším, co bylo dekorativní. Mám rád, když můžu eliminovat zbytečnosti a jít přímo k podstatě, ale na druhou stranu je někdy skvělé na všechno zapomenout a propadnout se do totální spontánnosti. Nedokážu být důsledný třeba jako Piet Mondrian. Když dělám jedno, toužím po druhém. Proto jsem si jednou zapsal svoje krédo: Mám rád ticho absolutní i bouři vesmírnou.
Když jste studoval u Kaplického, znal jste i jeho syna, architekta Jana Kaplického?
No jistě. Znal jsem ho dobře, protože když byl Honza ještě malý kluk, byl trochu cvalík. A my studenti jsme na něj měli samozřejmě různé narážky. No ale pak Honza vyrostl v doslova krásného mužského, skvělého člověka bezprostřední noblesy.
A pracovali jste někdy spolu?
K tomu nedošlo. Honza přišel na UMPRUM o něco později než já a ke spolupráci jsme se pak už nedostali.
Ptám se proto, že jste v poslední době vešel ve známost v souvislosti s mozaikou na havířovském nádraží, které se podařilo jako ukázku bruselského stylu zachránit před zbouráním.
Původně jsem o této kauze nevěděl, ale pak za mnou přišli architekti z Ostravy s tím, že díky té mozaice a mému autorství se podařilo nádraží zachránit. Taková mozaika je hrozně drahá záležitost, dneska by podobná realizace stála miliony. Ale hlavně celá architektura té budovy je velmi kvalitní. Přece není nic špatného na tom, že bylo nádraží postaveno v šedesátých letech. Navíc je ta mozaika obrovská. Osobně jsem ji nikdy neměřil, ale prý to byla největší mozaika ze štípaného skla v tehdejším Československu (podle dostupných informací měří 65 metrů čtverečních, pozn. red.).
Jak se taková věc vyrábí a převáží?
Nejdřív jsem zvítězil v soutěži malovaným kartonem v měřítku 1:10, pak nakreslil návrh jedna ku jedné na karton, který se odvezl do dílen Uměleckých řemesel v Letohradské ulici 3, tady nedaleko v Praze 7. Na téhle realizaci pod vedením Františka Tesaře pracovalo tehdy dvanáct mozaikářů, každý z nich měl na starost nějakou část. Nejdůležitější je pochopit stylová specifika mozaiky ze štípaného skla. To se vezmou skleněné tabulky tavené podle vzorníku barev, který jsem dodal, a pak se na takové kovadlince, na jaké se naklepává kosa – jenže ostřejší – začnou ostrou hranou kladiva uštipovat kousky skla. To je práce jak na kostele. Podobnou věc jsem připravoval i pro úpravnu vody na Želivce. Trvalo mi to půldruhého roku intenzivní práce, protože jsem musel vycházet z technologického schématu čištění vody, které mi dodali odborníci z projekční kanceláře. Taky mi dalo dost práce z něj vytvořit umělecké dílo a zachovat informační hodnotu předlohy. Ale pak přišla satisfakce – vloni se konala exkurze po mých pracích v architektuře, a když jsme se dostali do tohoto areálu, najednou začal podle mozaiky jeden inženýr popisovat, jak celé čištění vody funguje.
Navrhoval jste také výzdobu předváděcí síně japonské firmy Konica v Tokiu. Která z těchto zakázek pro vás byla nejprestižnější?
Každá má svoje, to se nedá říct. Ale když se vrátím ještě k Želivce, návrh jsem kreslil v mém ateliéru na Vinohradech, který má pět krát sedm metrů. Takže jsem karton musel natáhnout od podlahy po strop, ale pořád mi chyběl odstup. Tak jsem si opřel o okno zrcadlo, sám si stoupl před karton a kresbu si prohlížel v odraze. Viděl jsem sice jenom zlomek, ale konečně jsem měl jakousi představu, jak bude mozaika vypadat z větší zdálky.
Zmínil jste ateliér na Vinohradech, ale žijete v Holešovicích. Co vás sem přivedlo?
Má paní. Žiju tady přes dvacet let. Já jsem se narodil na Českomoravské vrchovině ve Svojanově. „Vysočina, jak krásný, krásný kraj, a což ten krásný Svojanov,“ řekl dokonce kdysi Masaryk. Vtipné je, že Svojanov leží v Čechách, ale mluví se tam moravsky. Proto vždycky říkám: „Já su Čech.“ Dětství jsem prožil v Uhříněvsi u Prahy. Pak jsem se stěhoval do Děčína, Kamenického Šenova, Nového Boru a na závěr na UMPRUM do Prahy. Tehdy jsem bydlel na kolejích v kubistické kolonce tady na Letné, ta už taky neexistuje, a v ulici Na Výšinách. A protože jsem bordelář, mám ještě v Tuklatech pronajatou bývalou stáj a v Semtěši u Karlových Varů stodolu. Ale Holešovice jsou půvabná čtvrť, je tady blizounko do centra, tramvají je to úplná legrace. A přitom je tu už díky trati a přístavu trochu jiná atmosféra.
Sledoval jste, jak se bouraly drážní haly na nádraží Bubny-Zátory? Co si o tom myslíte?
Byly to nádherné stavby. A ta kruhová okna!
To je strašná škoda. Samozřejmě, že některé věci musí ustoupit jiným, to nejde jinak. Mám totiž neobyčejnou slabost pro kolejnice, kombinuju je se sklem do nejrůznějších instalací. Minulost se má ale se současností smířit, a ne ve jménu budoucnosti minulost likvidovat.
Už zmíněná Pecha Kucha Night se v kině Aero koná pětkrát do roka. Představují se na ní mladí umělci a designéři. V září jste se tam najednou objevil vy s hodně vtipnou show. Jak se to stalo?
Původně jsem do toho nechtěl jít, protože jsem si říkal, co je to za blbost. A pak jsem kupodivu zjistil, že to má své kouzlo. V Aeru už měli takových nocí pětačtyřicet a na každé vystoupí zhruba čtrnáct lidí. Tak si to za tu dobu vynásobte. Po skončení za mnou dokonce přišli pořadatelé, že moje vystoupení mělo ze všech čtyřiceti pěti „kučí“ největší ohlas. Takže zase: Mám rád ticho absolutní i bouři vesmírnou.
Sklářský výtvarník profesor Vladimír Kopecký (*1931) absolvoval v roce 1956 pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP). V šedesátých letech navrhoval vitráže a mozaiky, v sedmdesátých letech se zaměřil na větší geometrické artefakty. Stojí za expozicí EXPO Sevilla ’92, skleněnou mozaikou na známém havířovském nádraží v bruselském stylu, výzdobou televizního vysílače v Praze nebo předváděcí síně firmy Konica v Tokiu. V letech 1990 až 2008 vedl ateliér skla na pražské VŠUP. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách po celém světě.
