>Mám rád věci, které se vzpírají běžnému uvažování

Jiří Kovanda je jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků. Proslavil se svými performancemi, kdy se líbal s návštěvníky galerie přes skleněnou tabuli nebo přenášel v dlaních vodu z řeky dál po proudu. I když je samouk, s jeho výstavami jste se mohli setkat v New Yorku, Londýně, Moskvě i v Sao Paulu. Tři roky za sebou také vede žebříček J&T Banka Art Index, který slouží jako vodítko pro sběratele, do čeho je dobré investovat. Ve Veletržním paláci můžete aktuálně zhlédnout jeho výstavu nazvanou Třetí mysl. Jiří Kovanda a (Ne)možnost spolupráce. Kovanda na Letné nejen bydlí, ale dvacet let také učí na Akademii výtvarných umění.

Představte si člověka, který nikdy nebyl v galerii. Jak byste mu popsal, co děláte?
To jsou nejzrádnější otázky. Konceptuální umění, pokud bych se držel nejobecnější definice, je typ umění, které nespoléhá na vizuální vyznění věcí. To, o co jde, se odehrává mimo oko, pouze v mysli nebo lidské zkušenosti. Skrze oko přichází jen informace. Takže když mluvíme o performancích, právě u nich se jedná o aktivitu, kterou umělec provádí sám v nějakém prostředí. Nezávisí přitom na tom, jak akce esteticky vypadá, ale důležité je, co se děje. A divák by vše měl uchopit ve své mysli nejen skrze svůj zrak.

 

Dá se tedy říct, že konceptuální umění je umění myšlenek?
Myšlení hraje roli v každém umění. Ale mnohem důležitější je citová a zkušenostní stránka věci, tedy to, co se nedá racionálně pochopit. To je společné třeba i pro malířství nebo sochařství. Ale tam je důležitá i estetická, výtvarná stránka věci, která má u konceptuálního umění jen podružnou roli.

 

Konceptuální umění vzniklo v polovině šedesátých let. Ale už v roce 1917 vystavil Marcel Duchamp v galerii prázdný pisoár, který se později prodal za 2,5 milionu dolarů. V čem byl tak přelomový?
Šlo o přímou demonstraci toho, že umění nespočívá v samotném předmětu, ale v tom, co jím chce umělec sdělit. Uměním může být jakýkoli předmět, ale záleží na tom, jak s ním umělec zachází, jak jej prezentuje a jestli umí vytvořit situaci, která něco sděluje. V tomto případě Duchamp použil běžnou věc každodenní potřeby, která navíc není ani nijak esteticky přitažlivá. Postavil ji do výstavní síně na sochařský sokl a naprosto změnil její kontext. Divák si tak mohl uvědomit spoustu věcí – co to znamená, když se něco prezentuje v galerii, mohl si všimnout předmětu samotného, který normálně v životě už ani nevnímá, nebo na sebe nechat působit jeho tvar. Duchampův pisoár jsem viděl shodou okolností nedávno v Londýně, a když si jej prohlédnete ze všech stran, zjistíte, že v mnohém připomíná díla sochařů z padesátých let, jako byl třeba Henry Moore. Důležitou roli hraje i název. V tomto případě jde o Fontánu nebo také podle jiného překladu o Studánku, což v sobě nese určitou poetiku. Na první pohled se může zdát, že se jedná o velmi jednoduché a primitivní gesto. Ale když se člověk začne uměním víc zabývat, zjistí, že podobná díla obohacují vnímání světa kolem nás. A to je to nejcennější.

 

Jako třeba vaše performance Líbání přes sklo?
Tu jsem prvně uspořádal v roce 2007 v londýnské Tate Gallery. Šlo o situaci, kdy jsem stál na jedné straně dlouhé skleněné stěny, která se táhla přes galerii. Návštěvníci se nacházeli na druhé straně s výzvou, že je zvu na polibek přes sklo. Šlo o intimní akt související s lidskými city a blízkostí. Políbit někoho přes sklo je totiž skoro to samé, jako jej políbit ve skutečnosti, nicméně ke skutečnému polibku nedojde. Je to něco, co se vzpírá běžnému uvažování. V běžném životě vše rozdělujeme na černé a bílé, buď a nebo, ano a ne, ale mě zajímají situace, kdy se tato dualita poruší a obě možnosti nastanou zároveň.

 

Pořádal jste podobné akce i tady na Letné nebo v Holešovicích?
Ano, zrovna Líbání přes sklo jsem několikrát opakoval, naposledy ve Veletržním paláci na vernisáži výstavy Velkorysost.

 

Líbají jinak Češi a jinak cizinci?
Neřekl bych. Existují samozřejmě místa, kde jsou lidé vstřícnější a otevřenější než někde jinde. Ale to ani tak nevychází z charakteru lidí jako spíš z prostředí, kde se to odehrává.

 

Dokážu si představit, jak se obchoduje s obrazy nebo sochami. Ale jak se prodává polibek?
Pokud jde o performanci, z ní lze pořídit záznam – ať už bude třeba na videu, nebo půjde o fotografickou dokumentaci doplněnou popisem. Umělec pak musí záznam autorizovat, takže sběratel získá certifikát s osvědčením, že jde o originál. Funguje to stejně, jako když se obchoduje s fotografiemi nebo grafikami.

 

Kdysi jsem četl příběh o japonském hudebníkovi jménem Merzbow, který své album vydal na CD, to vložil do  upraveného autorádia s nekonečnou smyčkou v mercedesu svého vydavatele a album pak prodávali i s autem jako sběratelský box. Nenapadlo vás někdy něco podobného?
Takové mimořádné věci se dějí, ale já jsem přijal běžný model, který funguje a vyhovuje mi. Existují samozřejmě různé přístupy – jsou umělci performeři, kteří například nedělají vůbec žádné záznamy, takže jejich akce existuje pouze v živé podobě a ve chvíli, kdy se odehrává.

 

Známá srbská umělkyně Marina Abramović kráčela sama tři měsíce po Velké čínské zdi, aby se uprostřed ní setkala se svým tehdejším partnerem, který urazil stejnou cestu z opačné strany. Tam si řekli sbohem a vydali se každý zase zpět. Zašel jste při některé performanci do krajnosti i vy?
Ne, nikdy a nikde jsem neměl chuť se zabývat něčím, co vede do jakékoli krajnosti. Vždycky mě zajímaly věci, které vycházejí z každodenního života a situací. Ve svých performancích, objektech a kolážích se snažím odhalovat hranice mezi tím, co je uměním a co jím není, nebo co by jím mohlo být. Snažím se osahávat možnosti zdánlivě běžných věcí, jako to bylo v případě Duchampova pisoáru.

 

Když mluvíte o všednodennosti. Nedávno před Veletržním palácem vystavoval Aj Wej-wej, který je více než umělec spíš ředitel kreativní továrny s výtvarníky, asistenty a řidiči, již pro něj pracují. Potkali jste se v Praze?
Ne, nikdy jsme se spolu nesetkali. Po pravdě řečeno mně tato poloha moc nesedí. Aj Wej-wej dělá často věci, které jsou velmi náročné na prostředky, materiál a také vyžadují součinnost mnoha lidí. Mě zajímá projev, který se dá udělat snadno a mohl by ho vytvořit teoreticky kdokoli. To je protipól jeho instalací.

 

Nyní je ve Veletržním paláci možné navštívit vaši výstavu Třetí mysl. Jiří Kovanda a (Ne)možnost spolupráce. Co je na ní k vidění?
K této výstavě jsem vyzval šestnáct kolegyň a kolegů především z České republiky, ale i ze zahraničí. Jednotlivě s každým z nich vytvořím společnou práci, a ty pak budou dohromady skládat celek výstavy. V jejím průběhu se bude odehrávat bohatý doprovodný program s přednáškami, projekcemi, diskuzemi i workshopy a vše se bude týkat problematiky spolupráce.

 

Na Akademii výtvarných umění učíte už dvacet let. Změnili se za tu dobu studenti?
Co se týče jejich talentu a nadání, tak ne. Ale mám pocit, že poslední dobou při studiu mnohem víc pracují, jako kdyby je rodiče přestávali podporovat. To je velký posun oproti minulosti a nevím, jestli je to dobře. Musejí se v jednu chvíli věnovat více věcem a to se pak projeví na jejich soustředění. Ale na druhou stranu jsou zase dříve schopní postavit se na vlastní nohy.

 

Na Letné a v Holešovicích vzniká nový Art District 7. Co by v takové čtvrti podle vás nemělo chybět?
Je škoda, že se v Praze nenachází na jednom území zóna s více galeriemi, designovými obchody a kavárnami, což je běžné v cizině a skýtá to výhody jak pro návštěvníky, tak samozřejmě pro místní aktéry. Protože když se na jednom místě nachází například deset galerií a ty se domluví na vernisážích v jeden den, tak logicky přitáhnou pozornost více návštěvníků. Je to jednoduché a funguje to. Dobré také je, že se na Sedmičce nachází Veletržní palác, jenž nyní funguje lépe než kdy předtím. Z jeho vernisáží se staly opravdu události, které navštěvuje hodně lidí. Také v něm slušně funguje Café Jedna jako místo potkávání a hned vedle Studio Hrdinů. Je škoda, že se odsud odstěhovaly některé galerie, jako třeba Hunt Kastner Artworks. Na druhou stranu tu zase máme Polansky Gallery, takže jsou síly vyrovnané.


Jiří Kovanda (*1953)

je konceptuální umělec a pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Podle žebříčku J&T Banka Art Index je nejúspěšnějším českým výtvarníkem současnosti (index zohledňuje osm kategorií, jako je účast na výstavách a bienále, výtvarná ocenění, zastoupení galeriemi nebo výrazné umělecké počiny). Věnuje se performancím, objektům, instalacím a kolážím. Proslavil se už na konci sedmdesátých let svými akcemi v ulicích Prahy, které nebyly politicky orientované, ale soustředily se na mezilidské vztahy. Ať už jde o „útěk“ ze Staroměstského náměstí do Melantrichovy ulice ze setkání s přáteli, jízdu na eskalátoru čelem k člověku za ním nebo slzy vyvolané dlouhým pohledem do slunce. V Praze 7 žije od roku 1999.