Vypočítavý pastor na lovu, uštěkaná liška, sušené rybí hlavy a vůně darjeelingu. Herečka Tereza Hofová přivezla do Studia Hrdinů kus Islandu, aby Čechům představila jednoho z nejosobitějších severských spisovatelů jménem Sjón – textaře zpěvačky Björk a příznivce islandské Nejlepší strany vedené komikem a bývalým starostou Reykjavíku Jónem Gnarrem. Její představení Skugga Baldur (česky Syn stínu) se hraje v Praze i na Islandu.

Jak vás napadlo spojit román o souboji člověka s přírodou a mezilidských vztazích na odloučeném ostrově s holešovickým Studiem Hrdinů?
Už od úplného začátku jsem svůj nápad scénicky realizovat Skugga Baldura konzultovala s režisérkou Kamilou Polívkovou, která je mým velkým uměleckým i lidským guru. Známe se dlouho a vždycky jsme si přály spolupracovat. A nakonec vyplynulo, že na tomto projektu takzvaně musíme pracovat společně. Tím pádem se otevřela možnost uvést Skugga Baldura ve Studiu Hrdinů, kde jsem už dřív spolupracovala s Janem Horákem a Michalem Pěchoučkem na hře Citový komediant a ve kterém je právě Kamila kmenovou režisérkou. Navíc Skugga Baldur svým konceptem zapadá do jejich směřování a dramaturgie. Takže kde jinde? A ve výsledku byl Kamilin vklad do tohoto projektu tak zásadní, že si myslím, že bez ní bychom ho nemohli nikdy dotáhnout až do české premiéry a už vůbec ne do premiéry v Reykjavíku.

 

Hru budete uvádět jak u nás, tak v angličtině v Reykjavíku. Bylo těžší naučit se český, nebo anglický text?
Text inscenace není úplně snadný, protože jde o literární – narativní, vyprávěcí jazyk, který vychází přesně z knižní předlohy. Nejedná se o současnou scénickou řeč upravenou pro jeviště. Objevují se v něm popisy obrazů a výjevů, řada mikrosituací se také opakuje a mutuje. Ale na druhou stranu původního textu není mnoho. Jenže je tak krásný, že byla radost se jím tak důsledně zabývat. A v angličtině můžete inscenaci vidět při vybraných reprízách i ve Studiu Hrdinů v Praze. Třeba 21. dubna. Když už tato verze jednou existuje, rádi ji využijeme.

 

V představení mě zaujala pasáž o tom, že když se Islanďan dostane do úzkých, začne si prozpěvovat severské ságy. Dostala jste se do úzkých během zkoušení i vy?
Dokonce několikrát, ale vlastně nikdy mě přitom nenapadlo si zpívat. Nejsem prostě pravý Islanďan. Uchýlila jsem se vždycky ke Kamile: „Kde je naše Kamila?!“

 

Několik let žijete střídavě v Praze a v Reykjavíku. Přenesla jste do představení také nějaké svoje zkušenosti se životem blízko polárního kruhu?
Vypravily jsme se na Island společně několikrát, aby se i Kamila seznámila s tamním prostředím. Chtěly jsme, aby inscenace byla co nejvíc osobní. Takže se ve hře nakonec objeví i pár soukromých motivů, které ale rozklíčuje asi jen ten, kdo mě zná blíže.

 

Jeden z vašich spolupracovníků je hudebník a vizuální umělec Jón Sæmundur Auðarson, kterému v roce 1994 lékaři zjistili virus HIV. Kvůli této diagnóze později založil umělecký projekt DEAD Concept, v němž se postupně smiřuje se smrtí. Proč jste si vybrala zrovna jeho?
Spolupráce s Jónem i s dalším výtvarníkem Sindrim Ploderem, což je mladý muž s Downovým syndromem, pro nás byla stěžejní. Výjimečně talentovaného Sindriho jsme objevili díky workshopům v Reykjavíku. Zjistili jsme, že se jeho a Jónovy práce potkávají ve vizualitě, barevnosti a dokonce i v tematice. Sindri je totiž také fascinovaný takzvanou temnější stránkou lidského života. Jónův koncept ovšem není nějaký postapokalyptismus, černá magie, Antikrist či cosi, co tak může na úplně první dojem působit. Jeho koncept je velmi osobní a jde o přijetí smrti jako součásti každodenního života. Je to vlastně o Sestřičce Smrti, o něčem, co musíte zkrotit, ale zároveň přijmout její nekompromisní přítomnost. Jónovo motto zní: One who fears dead, cannot enjoy life. Tedy kdo se bojí smrti, neužije života. A stejně tak i pro Sindriho představují jeho temní tvorové jeho nejlepší přátele. Už když jsem se s Jónem seznámila, tak jsem věděla, že bych s ním jednou ráda spolupracovala. A ve Skugga Baldurovi do sebe naše světy skvěle zapadly, protože i v románu je smrt jednou z ústředních linek. Jón se podílel i na hudbě pro představení. Nicméně hlavním autorem hudby ve Skuggim je Ryan van Kriedt.

 

Přijeli za vámi do Prahy na premiéru?
Sindri ne, protože je pro něj náročné se sem dokodrcat a za tři dny zase letět zpátky. S ním si užijeme premiéru v Reykjavíku. Ale Jón a Ryan tu s námi byli posledních čtrnáct dní zavření, na zadním schodišti Studia Hrdinů si postavili studio a trávili v něm veškerý čas.

 

Existuje nějaká vlastnost, která vás i po letech dokáže na Islanďanech překvapit?
Asi ztracení v čase, protože na Islandu je na všechno času dost. A trochu neschopnost či nechuť víc plánovat.

 

V Reykjavíku jste se i vdala. Mluvil vám do představení váš manžel?
Ten mě hlavně lidsky podporoval a byl s naší dcerou, což bylo mnohem důležitější, než kdyby mi radil. A ve výsledku je na projekt pyšný. A nedocenitelně nám pomohl s produkcí v Reykjavíku.

 

Je něco, co byste ráda přenesla z Islandu do Česka a naopak z Česka na Island?
Určitě bych sem do Česka přenesla větší otevřenost, hrdost a laskavost. Na Island bych naopak přemístila střed Evropy a také historii. Vzhledem k tomu, že Island je ostrov, který byl dost dlouho velmi izolovaný, mohou se tamější lidé do sebe mnohem víc uzavírat než zde. Islanďané ale hodně cestují a tím se paradoxně více otevírají světu než Češi. Na to, jaké geografické a kulturně historické vymoženosti tu jako Češi máme, tak si příliš hovíme v té své kotlince, odkud je vše blízko, a jen se bojíme. Současná atmosféra mi tu připadá někdy až strašidelná.

 

Řada lidí vás zná z Českého století Roberta Sedláčka nebo z detektivky Mamon, za kterou televize HBO Europe nedávno získala Českého lva. V prvním případě jste hrála Olgu Havlovou, v tom druhém „křivou“ státní zástupkyni. Je těžké přecházet z role do role?
Jak kdy. Mamon jsme točili loni na jaře, tudíž byl mezi seriálem a Skuggim rozestup. Během práce na Mamonu jsem ještě natáčela s Markem Najbrtem pro Českou televizi projekt Já, Mattoni. Když máte dobrého režiséra, nejsou ty proměny problém. Naopak. Ale u tak intenzivní a soustředěné práce, jako bylo zkoušení Skugga Baldura, si moc neumím představit vkládat energii a přípravu ještě do jiných projektů. Musela jsem sice obětovat práci s Robertem Sedláčkem, což mě dost mrzí, ale opravdu by to jinak nešlo. Jedna z věcí by tím utrpěla. A to by mě jistě mrzelo mnohem víc.

 

Spisovatel Sjón připravoval v minulosti kampaň pro islandskou Nejlepší stranu, vy jste zase před dvěma lety stála za červenými kartami pro Miloše Zemana. To byl váš nápad?
To všechno vzniklo přes Facebook, kdy jsme si s Martinem Přikrylem a Petrem Vaňkem vyměňovali názory a zjistili jsme, že nám vadí stejné věci. A že máme potřebu se k nim vyjádřit. Martin pak přišel s nápadem na červené karty a s Petrem mě oslovili, jestli bych do toho nechtěla jít s nimi. A já chtěla.

 

Překvapila vás davy lidí, které na Národní třídu dorazily?
Ano, bylo to velmi silné. Překvapilo nás také, kolik přišlo lidí ze starší generace.


Tereza Hofová (*24. 11. 1979)

Herečka žijící několik let střídavě v Praze a Reykjavíku. Absolvovala Katedru činoherního divadla pražské DAMU. Spolupracovala například se Studiem Hrdinů, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Divadlem Komedie, Divadlem Letí, A Studiem Rubín nebo Švandovým divadlem. Natočila několik rozhlasových inscenací, v projektech pro Českou televizi a HBO Europe spolupracovala s režiséry, jako je Robert Sedláček, Vladimír Michálek nebo Marek Najbrt. Seriál Mamon z produkce HBO Europe, ve kterém hrála, získal letos Českého lva v kategorii Nejlepší dramatický televizní seriál. Na Islandu natočila experimentální film s režisérkou Katrin Ólafsdóttir. Skugga Baldur je jejím prvním mezinárodním autorským projektem.