Asi každý, kdo pár let bydlí v Bubnech, už to zažil. Na domovních dveřích se objeví vylepená oznámení, na chodnících přenosné zákazy zastavení a na obchodech vývěsní štíty v němčině. Smaltované tabulky s názvy ulic a popisnými čísly načas zmizí, moderní auta parkující u chodníků nahradí veteráni převážně německé provenience, ale také moderní karavany a nákladní auta s osvětlovací technikou a cateringem. Někdy to vše doplní vlajky a nechvalně známé symboly Třetí říše, jindy zase portréty vůdců východoněmeckého státu dělníků, rolníků a pracující inteligence, v ulicích se potuluje komparz v historickém oblečení, pomocníci zastavují chodce, aby nevstoupili do záběru, asistenti režie vykřikují pokyny v angličtině… Další produkce natáčí další film odehrávající se v předválečném, válečném či poválečném Berlíně. Ano, místní název Malý Berlín sedí a filmaři to dobře vědí.
Haus Else Foehr po dokončení v roce 1928
Kolem zdejších domů jsme ale léta chodili, aniž bychom si uvědomovali souvislosti. Následkem přetržené kontinuity často ani dnes nevnímáme, že jde o architekturu německých tvůrců, která je ale zároveň velmi pražská. Němci s námi staletí žili ve společném státě, v Praze se koncentrovala a tvořila jejich elita. (K německé národnosti se mimochodem při posledním předválečném sčítání v roce 1930 v Praze VII přihlásilo 3753 československých státních příslušníků; víc Němců v Praze žilo jen na Novém Městě a Královských Vinohradech.) Po jejich odsunu a nástupu komunistického režimu následovala doba, kdy bylo rozšířeným zvykem předstírat opak: že tu žádní Němci nikdy nebyli, němečtí architekti netvořili, a pokud snad přece jen ano, za moc to nestálo. I rozsáhlé dílo, které vytvořil Adolf Foehr (čti „Fér“) a kterým se o „německý“ ráz značné části Bubnů zasloužil měrou vrchovatou, upadlo téměř v zapomnění a rozhodně v poválečné době nedošlo adekvátního ocenění. V roce 1985 známý historik architektury v dobově poplatném textu publikace Praha 7 – sto let moderní architektury píše: „Také četné domovní bloky projektované německým architektem A. Foehrem (zejména v okolí holešovického Řezáčova náměstí) v nabubřelém a pochmurném duchu ostře kontrastují se vskutku moderní architekturou, která se rodí v projekčních ateliérech mladší generace,“ a ve Slovníčku architektů v závěru publikace ty německé zcela pomíjí. Přístup „německé = špatné“ přitom v případě pražských architektů nikdy nedával mnoho smyslu. Velká většina pražských Němců smýšlela liberálně a jejich politické postoje se velmi lišily od těch, které na sklonku 20. let začaly (především v důsledku hospodářské krize) klíčit v Sudetech.
Zatím byla řeč o architektovi, ten by ale nebyl ničím, kdyby nebylo stavebníka. Fakt, že Foehr bydlel nejprve od roku 1912 v Heřmanově a od roku 1928 ve vlastním domě v Bubenské ulici, samozřejmě není odpovědí na otázku, proč právě v sedmém pražském obvodu vzniklo tolik domů podle jeho projektů. Stalo se tak díky dvěma významným stavebním družstvům ovládaným pražskými Němci – Pražskému spolku pro lidové byty (Prager Volkswohnungsverein) a Stavebnímu družstvu úředníků bank a spořitelen v Praze (Baugenossenschaft für Bank- und Sparkassenbeamte in Prag). Obě družstva v meziválečném období vyvíjela intenzivní stavební činnost právě (a pouze) na Sedmičce, částečně na Letné, ale především v oblasti Bubnů. Zde v té době byly postupně rušeny továrny, které na pozemcích blízko železnice vznikly během 19. století. Obě německá družstva byla při skupování stavebních parcel značně úspěšná a na přerodu industriální periferie v moderní rezidenční čtvrť měla významný podíl. V Bubnech a na Letné postavila celkem 35 činžovních domů a Adolf Foehr, který spolupracoval s oběma družstvy, je podepsán nebo spolupodepsán pod plány devětadvaceti z nich. Charakter výstavby přitom určoval fakt, že družstevníci se řadili do střední třídy (mezi pražskými Němci prakticky neexistovala chudina), vznikalo tedy bydlení kvalitní, prostorné a moderně vybavené. Kromě německých stavebních družstev Foehr navrhoval domy, i v Praze 7, také pro další stavebníky.
Průhled z jídelny rodiny Foehrových do salonu. Vpravo je vidět typický arkýř.
Kdo byl Adolf Foehr?
Není ambicí tohoto článku podat ucelený Foehrův životopis (v tomto směru poslouží internetové zdroje i odborné publikace), uveďme ale základní fakta. Adolf Foehr se narodil v roce 1880 v Norimberku, dětství strávil v saském Annabergu a později se s rodiči přestěhoval do Prahy. Absolvoval tu německou techniku, ale i mistrovskou školu Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole, což dobře ilustruje tehdejší kulturní symbiózu českého světa s německým. Poté vystudoval také curyšskou polytechniku. Vlastní praxi si v Praze založil v roce 1908 a postupně se etabloval u dobře situované německojazyčné klientely, například pojišťovny Donau a banky Union. Záběr jeho tvorby byl široký, od náhrobků a hrobek z raných let přes kaple, modlitebny, vily a činžovní domy až po velké bankovní paláce a obchodní domy. Své dílo Foehr prezentoval v publikacích, které vydal vlastním nákladem pod lakonickým názvem Bauten und Entwürfe (Stavby a návrhy) v letech 1925, 1928 a 1934. Díky nim dnes máme nejen přehled o Foehrových realizovaných i nerealizovaných projektech, ale také cenné fotografie z mnoha míst v Praze i jiných městech dokumentující jejich podobu v dobách, kdy zde ucelená zástavba teprve vznikala.
Zajímavou stránkou Foehrovy osobnosti je jeho společenská angažovanost. Byl několikrát zvolen do pražského zastupitelstva za liberálně orientovanou Německou demokratickou svobodomyslnou stranu, od roku 1924 byl stavebním radou, přispíval do německých deníků Bohemia a Prager Tagblatt a vzdor přísnému výrazu, kterým se vyznačují jeho domy i jeho fotografické portréty, byl členem recesistického spolku Schlaraffia.
Dům č. p. 1218 na rohu Veletržní a U Smaltovny, 1932. Českoslovenští občané německé národnosti spořádaně vyvěsili na dům státní vlajky, za pozornost stojí předzahrádka ve Veletržní ulici – tu stavební úřad přikázal v roce 1938 zlikvidovat, neboť byla vybudována v rozporu se stavebním povolením. Vpravo ohrada, za kterou se teprve za několik let začne stavět Malý Berlín.
Ve svém oboru si Foehr vypěstoval charakteristický styl – strohý, monumentální, navazující na tvůrčí část dědictví historismu 19. století, kterou převedl do nových modernistických tvarů. Dá se říci, že trvalým tématem jeho tvorby je zajímavé plastické zpracování fasády, a to různými způsoby – postupně prošel vývojem k modernějším tvarům a na sklonku kariéry se dopracoval k téměř funkcionalistickým řešením. Zároveň je z jeho realizací vidět, že byl schopen se od svého rukopisu odchýlit, zřejmě pokud to vyžadoval stavebník (patrné je to zejména u vil). U činžovních domů pro německá stavební družstva v Praze, kde jako jejich „dvorní architekt“ nejspíš měl značnou tvůrčí svobodu, jsou charakteristickými prvky především četné arkýře (výstupky vyčnívající z průčelí budovy), zprvu obdélníkového půdorysu a podpírané nápadnými konzolami, u pozdějších staveb stále častěji půdorysu trojúhelníkového. Pro Foehrovy domy jsou také typická úzká členěná okna, výrazné profilované průběžné římsy, půloblouky, zábradlí balkonů s kuželkami nebo půlobloukovým průřezem a zaoblené plechové baldachýny nad arkýři a domovními vstupy, které hlavně u jeho starších domů často mají podobu ústupkových portálů stupňovitě se rozšiřujících do stran.
Německými Bubny křížem krážem
Pokud si s popisem Foehrova „rukopisu“ v předchozím odstavci nevíte rady a rádi byste o něm získali jasnější představu, pak koncentrace domů Adolfa Foehra na Sedmičce přímo vybízí k seznamovací procházce. Začít můžete stylově před Foehrovým vlastním domem z roku 1928 v Bubenské ulici 39. Na první pohled je patrné, že tu architekt dal volný průchod své vášni pro arkýře trojúhelníkového půdorysu – z průčelí domu se ježí hned čtyři. Foehr s manželkou a dvěma dětmi obýval opulentní mezonetový byt rozkládající se ve 4. patře a v podkroví, s výhledem na nádražní areál a industriální panorama Holešovic. Zajímavé jsou dobové fotografie interiérů – můžeme jen spekulovat, jestli to byl sám architekt, kdo si navzdory strohému zevnějšku svých domů neodpíral v interiéru ornament a jiné dekorativní prvky, nebo jestli zde vládla ruka paní Else, které byl Foehr nepochybně oddán a dům po ní pojmenoval.
Model Malého Berlína, kterým Foehr obeslal soutěž v roce 1932.
Od domu Else Foehr se vydáme Bubenskou směrem k Veletržní a zahneme doprava do Šimáčkovy, kde hned na rohu začíná blok dalších tří domů z roku 1928, které Foehr navrhl pro Penzijní ústav Poldiny hutě. Součástí parteru domů Šimáčkova 2, 4 a 6 je několik malých obchodů a také restaurace, původně zvaná Frieslův restaurant, během okupace U Stárka, pak dlouho Na Šachtě a nyní Na Nové šachtě. Do Šimáčkovy ulice opět vyčnívají trojúhelníkové arkýře, vchod do restaurace je krytý oplechovaným baldachýnem, na Foehrovy standardy ovšem spíše nenápadným.
U hostince zahneme doleva do ulice U Smaltovny, kde po domech, jež svého autora nezapřou, můžeme na obou stranách ulice vidět domy, které jsou naopak dosti „nefoehrovské“. Dům č. p. 1218 a 1563 (U Smaltovny 17 a 19; dům byl administrativně rozdělen na dva až v roce 2003) z roku 1932 reprezentuje pozdější období Foehrovy tvorby, kde jsou znaky typické pro jeho stavby už dosti upozaděny –
má arkýře, ale bez baldachýnů a ozdobných konzolí, okna mají horizontální tvar. Stavba má plochou střechu, rovněž u Foehra neobvyklou, a vlastně jediným pro autora typickým prvkem jsou výrazné průběžné římsy v nižších patrech a také kuželky v zábradlích teras v ustupujícím patře, které ale z ulice stěží zahlédneme.
Naproti stojí dům č. p. 1334 a 1335 (U Smaltovny 20 a 22), Malý Berlín (v užším smyslu, protože Malý Berlín se také říká celému okolí). Tento obytný komplex je pro Prahu neobvyklou ukázkou konceptu, kdy je celý domovní blok zpracován podle jednoho plánu, a také jde podle všeho o úplně poslední Foehrův činžovní dům. Pokud ho ovšem jako Foehrův uznáme – Foehr v roce 1932 obeslal skicami a modely soutěž Stavebního družstva úředníků bank a spořitelen v Praze na návrh domu a v odborné literatuře je uváděn jako jeho spoluautor, pod stavebními plány je ale podepsán jiný pražský německý architekt, František Hruška (Franz Hruschka). Vedou se různé úvahy, do jaké míry Hruška vycházel z Foehrových návrhů a jak velký je Foehrův autorský vnos do této realizace, dokončené v roce 1939; autor článku si v té souvislosti dovoluje jen poznamenat, že Foehrovy skici, svým tvaroslovím značně upomínající na protější č. p. 1218, se od finální podoby domu jak hmotou, tak tvarovými podrobnostmi podstatně liší a že například kabřincové obklady, které se na domě hojně vyskytují a podle prvního Hruškova návrhu měly být ještě hojnější, jsou na ostatních Foehrových domech zcela neznámým prvkem. Domu a jeho historii byl věnován článek v Hobuletu č. 9/2017.
Obyvatelé Malého Berlína často přebíhají Veletržní v úrovni ulice U Smaltovny, protože to považují za své zvykové právo, my ale bezpečně využijeme přechod u samoobsluhy o blok výš a vydáme se Schnirchovou. Těsně před „Heřmaňákem“, jak místní říkají Řezáčovu náměstí, máme po pravé ruce dva velmi podobné domy (Schnirchova 1 a 3), které už při běžném míjení upoutají mohutnými ústupkovými portály – zde se Foehr dostává skoro až na hranici kubismu. Vzhlédneme-li výše, spatříme další typické prvky – půloblouková okna, výrazné průběžné římsy, arkýře podepřené konzolami. Naše vycházka zatím vedla spíše proti proudu času, proto je právě před těmito domy ten pravý moment uvědomit si, jakou kontinuitu v sobě nese Foehrův vývoj – s členitostí fasády si hrál se zjevným potěšením už u svých nejstarších domů, u kterých ještě reflektoval doznívající historismus, a nepřestal si s ní hrát ani v době, kdy už většina jeho kolegů navrhovala funkcionalistické budovy s plochými průčelími.
Zadními trakty k domům přiléhají další dva, Janovského 18 a 20, podobně pojednané, s méně monumentálními, zato baldachýnem krytými vchody. Všechny čtyři domy vznikly v roce 1921 a zajímavé je, že je stavěly různé firmy – domy Schnirchova 1 a Janovského 16 stavělo německé stavební podnikatelství
A. Möse ze Smíchova (se kterým Foehr spolupracoval velmi často), zatímco zbylé dva nárožní, které tvoří severní stranu bloku do Šternberkovy, jsou dílem českého stavitele Karla Duška z Haškovy ulice.
Na protější, dolní straně Řezáčova náměstí začíná a do ulice U Smaltovny pokračuje skupina dalších tří domů, pro svého autora zcela typických (U Smaltovny 2, 4 a 6). Absenci arkýřů „vynahrazují“ výrazné balkony na konzolách s kuželkovým zábradlím, okna jsou úzká a relativně daleko od sebe, vchody kryjí mohutné baldachýny, upoutají půlobloukové tvary neobvyklých přízemních lodžií zabezpečených mřížemi a u domů 2 a 4 si můžeme všimnout dalšího prvku, který Foehr rád používal – malých „domovnických“ okének po stranách vchodu. Blok obejdeme a na jeho východní straně najdeme další dvojici domů z roku 1922 (Bubenská 13 a 15), které byly v době svého vzniku pojmenovány Wertherovy domy; pochmurně vyhlížející dvojdomí by vskutku bylo dobrou kulisou příběhu trpícího hrdiny Goetheho románu. Na jejich návrhu se podílel také profesor pražské německé techniky Karl Theodor Bach, nesou však jasně Foehrův rukopis.
Nyní můžeme přejít Heřmanovu a na dalším rohu zabočit doprava do ulice Podplukovníka Sochora, kde lze porovnat Foehrovy typické prvky z různých období vedle sebe: dům č. p. 1391 (Pplk. Sochora 4) byl dostavěn v roce 1929 a připomíná dům č. p. 1218 v ulici U Smaltovny; vidíme množství průběžných říms, arkýře obdélníkového půdorysu jsou zde podepřené alespoň decentními konzolami a na autora odkazuje také ústupkový portál, ovšem mnohem uměřenější než u starších domů ve Schnirchově. Navazuje blok tří domů (Farského 8, 10 a 12), jen o dva roky starší, ale vypadající výrazně jinak – arkýře jsou trojúhelníkové, okna užší, římsy méně výrazné. Zkosené nároží zase trochu budí dojem, že sem bylo implantováno z nedalekých domů na začátku ulice U Smaltovny – v úrovni prvního a druhého patra je arkýř, tentokrát obdélníkový, a nad ním dva výrazné balkony s kuželkovým zábradlím, vše samozřejmě podepřeno konzolami.
Do kopce, na Letnou, za Foehrem!
Když budeme pokračovat ulicí Pplk. Sochora vzhůru a na jejím konci před kinem Bio Oko zahneme doprava do ulice Františka Křížka, naše oko, snad již trochu vycvičené na Foehrovu architekturu, nejspíš upoutá další skupina domů táhnoucí se po levé straně ulice od nároží s Heřmanovou až po Veletržní. Na první pohled je patrné, že domy rostly postupně. Starší (Heřmanova 32, Františka Křížka 21) byly postaveny v roce 1924; arkýře mají tentokrát trochu neobvykle přední stěnu vytvarovanou do mírného oblouku, jinak ovšem mají domy vše, co od jejich autora očekáváme. K nim byly v roce 1927 dostavěny domy Františka Křížka 23, 25 a 27. Foehrem navržená výstavba Pražského spolku pro lidové byty pokračuje i za rohem (Veletržní 37 a 39) a končí domem, jehož součástí jsou rozlehlé dílny autoservisu ve dvoře.
Nyní se musíme vrátit, dojít na třídu Milady Horákové a sejít o ulici níže, do Veverkovy. Zacházka ale stojí za to, budeme odměněni pohledem na neobvyklý Foehrův dům č. p. 1229 (Veverkova 9), postavený v roce 1933 pro soukromého majitele Langa. Foehr se zde ocitá asi nejblíže funkcionalismu – pásová okna (bohužel znehodnocená novodobou výměnou za plastová) představují v jeho tvorbě mimořádně neobvyklý prvek. Snad aby si to vynahradil a zanechal i zde nějaké poznávací znamení, doplnil je architekt svými oblíbenými „špičatými“ arkýři na pravé i levé straně průčelí.
Dále se můžeme přes Vinařskou a Františka Křížka vydat do Letohradské, kde na rohu s ulicí U Letenského sadu procházku ukončíme. Skupina domů na východní straně ulice U Letenského sadu (Letohradská 36, U Letenského sadu 14, 16 a 18, Dobrovského 13) vznikla v roce 1923 a vizuálně tvoří jednotný celek, přestože jednotlivé domy patřily různým stavebním družstvům. Protější dům č. p. 1212 (Letohradská 38) je o něco starší, zdobnější a býval sídlem Pražského spolku pro lidové byty. Jde o domy zcela typické pro Foehrovu tvorbu v první polovině 20. let, neobvyklé je jen použití nápadných trojúhelníkových štítů nad arkýři, nad domovním vstupem a nad některými okny ve vyšších patrech domu 1218; protější domy měly trojúhelníkové štíty nad arkýři také, ale přišly o ně, když byly později v podkroví vybudovány mansardové byty.
Epilog
Liberálně založený Foehr těžce nesl vzestup německého nacionalismu a antisemitismu na konci 30. let. Po volbách v roce 1938 odešel z pražské komunální politiky a po mnichovské dohodě také z Prahy, odkud se odstěhoval do Karlových Varů. Zemřel 7. října 1943 v psychiatrické léčebně v Bohnicích na krvácení do mozku a srdeční slabost. V Praze 7 po něm zůstala zástavba, která dokládá, že Foehr vždy dokázal vymyslet způsob, jak ozvláštnit činžovní dům nebo i celý blok, vtisknout mu něco, co ho činí zajímavým. A (pokud odhlédneme od estetických kvalit) která technickými parametry splňuje i moderní požadavky na pohodlné bydlení.