O tom, jak německý stavební rozmach vnímala část místních Čechů, svědčí dva dopisy, které v roce 1933 dostal pražský magistrát, když projednával stavbu nové budovy pražské německé techniky. Ta měla stát mezi Elektrickými podniky a Úrazovou pojišťovnou, kde je dnes budova GSA a nájezd na magistrálu.
K záměru se 19. května 1933 vyjádřila Československá národní demokracie v Praze VII. takto: „My občané VII. části Prahy poukazujeme znovu na promyšleně prováděnou germanizační činnost u nás, kde celé bloky domů jsou v držení Němců a kde další rozpínavost znamená poněmčení VII. části Prahy. (…) Konstatujeme s politováním, že v Praze VII. již postátněna byla obecná německá škola, a se vší důrazností protestujeme proti vybudování dalších německých škol.“ (Typicky středoevropskou ironií je, že oba podepsaní činovníci mají německá příjmení.) Dopis Jednoty Národní obce fašistické v Praze VII. z 3. dubna 1933 pak varuje: „Městský okres Praha-VII (sic) má celé ulice i celé bloky domů úplně německé, takže rozpínavost jejich ovládne tuto čtvrť úplně, bude-li se germanisace podporovati i se strany města.“ Ke stavbě nakonec nedošlo, těžko říci, zda pro odpor českého obyvatelstva, či z jiných důvodů.
V roce 1937 zahájilo Stavební družstvo úředníků bank a spořitelen v Praze stavbu obytného komplexu na rohu Bubenské a Veletržní. Konstruktivistický návrh domu vypracoval architekt Franz Hruschka (*1900 ve Vídni; jeho osud po 2. světové válce není znám), uváděný i jako Hruška, absolvent pražské německé techniky. Jako spoluautor bývá uváděn Adolf Foehr, ve stavební dokumentaci se však jeho jméno neobjevuje.
Uzavřený šesti- až osmipatrový domovní blok má dva vchody z ulice U Smaltovny s vrátnicemi. Ty vedou do atria, ze kterého se vstupuje do osmi obytných sekcí. V atriu byla zahrada, dětské brouzdaliště (v 50. letech zasypané), fontánka, pískoviště pro děti a pergola s lavičkami. Součástí komplexu byly také obchody, skladiště a kočárkárny, v suterénu moderní prádelny s kulisovými sušárnami a důmyslným zařízením na čištění koberců.
Kolaudační plány domu nesou ironií osudu datum 15. 3. 1939, tedy den, kdy byla republika obsazena německými vojsky. Povolení k užívání vydal stavební úřad 14. 4. a dům byl dovybavován až do roku 1940. Novostavba dostala orientační čísla U Smaltovny 2 a 4; ta jí dlouho nevydržela, o rok později byly při přejmenování pražských ulic ulice U Vozovky a U Smaltovny spojeny a vzniklá ulice Langemarcká (pojmenovaná po vítězné německé bitvě v Belgii na podzim 1914) byla přečíslována.
Okolnosti, za kterých dům přišel k přezdívce „Braunes Haus“ (Hnědý dům), jak ho Němci nazývali i v úředním styku, popsal v roce 1941 předválečný předseda družstva Josef Rohm v dopise šéfovi kanceláře K. H. Franka dr. Robertu Giesovi. „Největší stavební akce, jaká kdy byla družstvem provedena, proběhla v nejtěžším čase pro stavební práce. Když český bulvární tisk psal o impozantní dokončené hrubé stavbě jako o ‚Henleinově hradu‘, vydal jsem příkaz provést fasádu v hnědé barvě, aby ‚Hnědý dům‘ Němce při příchodu přivítal a nabídl jim svých 177 bytů jako krásný domov. Navzdory nejtěžším potížím (mí čeští spolupracovníci zčásti uprchli, zčásti narukovali) se mi podařilo v dubnu 1939 tento a další dva domy PVWV na poslední chvíli dokončit za nízké ceny, s použitím prvotřídních materiálů a moderního vybavení.“
Po vyhlášení protektorátu začali do Prahy proudit Němci obsazující pozice v orgánech říšské správy, příslušníci gestapa, pořádkové policie atd. Těm bylo nutné zajistit bydlení. Německým družstvem vlastněná a z větší části dosud neobsazená novostavba se 177 byty a s vrátnicemi, které umožňovaly kontrolovat pohyb osob, navíc blízko bubenečským vilám, kde sídlili nejvyšší nacističtí činitelé a úřady, byla pro okupanty darem z nebes.
Vykutálený šéf družstva
V červnu 1939 šéf pražského gestapa Rasch pověřil SS-Obersturmführera Jochena Tostmanna, bytem U Smaltovny 1218, aby jako nucený správce převzal řízení Stavebního družstva úředníků bank a spořitelen v Praze (Baugenossenschaft für Bank- und Sparkassenbeamte in Prag, BGBSB), německé stavební společnosti, která se spolu s Pražským spolkem pro lidové byty (Prager Volkswohnungsverein, PVWV) nejvíce podílela na zástavbě v Bubnech. Tostmann měl zajistit byty pro gestapo a další říšské orgány (především vystěhováním židovských nájemníků), arizaci židovských podílů v družstvu (ta tehdy ještě probíhala za finanční náhradu) a finanční stabilizaci družstva, které splácelo úvěry, zatímco obsazování bytů nájemníky vzhledem k zájmům říše vázlo.
Tostmann, který vedl také obdobná družstva ve Vídni a v Jihlavě, přejmenoval BGBSB na Obecně prospěšné bytové družstvo v Praze (Gemeinnützige Siedlungsgenossenschaft in Prag) a jeho sídlo přesunul do domu, kde bydlel (čímž se ocitlo na stejné adrese jako PVWV). Jinak se však jeho působení vyznačovalo hlavně zaměstnáváním kamarádů, podivnými přesuny majetku a personálu mezi Prahou, Jihlavou a Vídní, koupí roadsteru Aero 30 za peníze družstva a posíláním stížností na spolupracovníky kanceláři K. H. Franka (což mu jeho kolegové zdatně opláceli). Arizace probíhala pomalu, uvolněné byty zůstávaly dlouho neobsazené a finanční potíže družstva musel Frankův úřad koncem roku 1939 řešit zvláštní půjčkou ve výši 5,5 milionu korun.
Tostmannova činnost byla nakonec podrobena kontrole, jejíž závěry bez okolků označily jeho působení za katastrofu. Tostmann byl v červenci 1940 z vedení družstva odvolán a nahrazen osvědčeným předválečným funkcionářem PVWV i BGBSB Josefem Rohmem, z jehož dopisu o dokončení Hnědého domu jsme již citovali. Ten se jako člen prvorepublikové německé sociální demokracie netěšil důvěře říšských bezpečnostních úřadů, jeho manažerské schopnosti ale byly tak přesvědčivé, že snahy dosáhnout jeho odvolání končí 18. března 1942 lakonickým záznamem ve spisu: „Pan státní tajemník [K. H. Frank] rozhodl, že výměna Rohma v současné době nepřichází v úvahu.“
V roce 1941 bylo rozhodnuto o fúzi bývalého BGBSB s Pražským spolkem pro lidové byty, který se tak stal největším majitelem domů v Praze 7 – v roce 1945, kdy jeho majetek převzala národní správa, vlastnil 45 domů.
Pražské povstání a konec „německých“ Bubnů
Všechny dochované dokumenty a svědectví potvrzují, že oblast Malého Berlína byla na konci války plná nacistů, zároveň však v Praze 7 fungovalo silné odbojové hnutí. Události povstání v naší čtvrti zachycuje film Otakara Vávry Němá barikáda, natočený v roce 1949 podle stejnojmenné knihy Jana Drdy. Ta v povídce Zákeřník reflektuje také událost z 6. května, kdy Němka zastřelila z okna Hnědého domu malé děvče; tragédii dosvědčuje i kronika školy v Umělecké ulici. Ve filmu byl příběh pozměněn a natočen v ulici U Pergamenky.
Zajímavou kronikou povstání je i publikace Praha 7 v květnu 1945, vydaná v roce 1985. V ní se mimo jiné dočteme, že 5. května v 15 hodin byly „z velitelství Studánka vyslány dvě skupiny dobrovolníků do tzv. Malého Berlína. Útok proti tzv. Hnědému domu. Je rychle dobyt.“ Dále byl 6. května v 9.30 hodin „prověřován a čištěn prostor ulic U studánky, Veletržní, (…), bloky a domy v tzv. Malém Berlíně“. Obě citace dokládají, že pojmenování Malý Berlín se v té době užívalo pro celou oblast a domu, který je jako Malý Berlín nazýván dnes, se říkalo Hnědý dům.
Hnědý dům po osvobození Prahy obsadila Rudá armáda a německé domy začali přebírat čeští národní správci. Konfiskace a odsun Němců udělaly za „německou“ historií Bubnů definitivní tečku. Do uvolněných bytů se stěhovalo české obyvatelstvo odjinud a s jistou nadsázkou tak lze téma uzavřít konstatováním, že Malý Berlín se po válce proměnil v malé Sudety uprostřed Prahy.