Výstava architektury a inženýrství v roce 1898 byla z hlediska počtu návštěvníků nejméně úspěšnou ze čtyř velkých celonárodních výstav přelomu 19. a 20. století. I tak se ale zapsala do českých kulturních dějin těžko smazatelným písmem. Premiéru zde měly první české hrané filmy v režii Jana Kříženeckého, některé z nich natočené přímo na Výstavišti. Svůj provoz zde zahájilo divadlo Urania, které  se na další půlstoletí stalo významnou scénou lákající do  Prahy 7 množství diváků. Profesor Jan Koula s přáteli zde postavil krčmu U Nesmysla jako parodii na tehdy módní architektonické styly. Ovšem jediná z významných kulturních atrakcí, která přežila do dnešních dnů, je Maroldovo panorama bitvy u Lipan.

Nově vybudované Výstaviště ve Stromovce hostilo v posledním desetiletí 19. století významné výstavní akce, které opakovaně přitahovaly statisíce návštěvníků i pozornost celé české společnosti. Po úspěších Jubilejní (1891) a Národopisné výstavy (1895) se profesní organizace Jednota architektů a inženýrů rozhodla uspořádat vlastní akci, na které měla být prezentována historie, současnost a pokrok českého strojírenství a architektury. Vzhledem k poměrně úzce a odborně zaměřené dramaturgii přehlídky dbal výstavní výbor i na výběr zábavních podniků, které měly na výstavní plochu ve Stromovce přitáhnout i „běžného“ návštěvníka. Kromě již zmíněného divadla Urania se měl takovým magnetem stát pavilon s panoramatickým obrazem zachycujícím významnou událost českých dějin. Padaly návrhy na vyobrazení bitvy z období husitských válek – pod Vyšehradem (1420), u Ústí nad Labem (1426) nebo u Domažlic (1431). Ve hře bylo také panorama bitvy na Bílé hoře v roce 1620 nebo popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí o rok později. Výtvarný odbor Umělecké besedy, který byl pověřen provést výběr námětu, nakonec zvolil výjev ze slavné bitvy u Lipan, která v roce 1434 přinesla definitivní vojenskou porážku husitských vojsk. K provedení monumentálního díla byl vybrán mladý malíř Luděk Marold, který výstavnímu výboru vnuknul právě ideu prezentovat na výstavě obří panoramatický obraz.

Talentovaný umělec se narodil v Praze v srpnu 1865, poměrně záhy přišel o oba rodiče a vychovávala jej jeho teta. Už v patnácti letech byl zapsán na pražskou výtvarnou akademii, odkud byl ale zanedlouho vyloučen. Poté studoval na výtvarné škole v Mnichově, odkud posílal kresby do tehdejších předních českých časopisů – Světozoru nebo Zlaté Prahy. Na konci roku 1888 se vrátil do Prahy, aby pokračoval ve studiu na zdejší akademii v ateliéru Maxe Pirnera. Následující rok odjíždí Marold do Paříže, kde se záhy stává úspěšným a žádaným ilustrátorem. Vyniká především ve svébytném zobrazování výjevů z městského života. V devadesátých letech pak žije střídavě ve francouzské metropoli a v Praze, na podzim 1897 se přesouvá natrvalo do Prahy, protože 21. října podepisuje smlouvu na vytvoření panoramatu. Dílo má zhotovit do 15. června následujícího roku a jeho honorář má dosáhnout tehdy astronomických 25 tisíc zlatých. Protože organizátoři výstavy počítali s tím, že za návštěvu pavilonu se bude platit, slíbili malíři navíc dvacet procent z čistého zisku.

 Malíř Luděk Marold ve svém ateliéru

Největší malířský ateliér
Dílo mělo být umístěno v pavilonu, který postavil před pravým křídlem Průmyslového paláce tesařský mistr František Vaitr. Ani Marold ale nezahálel, ke spolupráci pozval nejprve krajináře Václava Jansu (1859–1913), se kterým prováděl skicování krajiny. Reálie husitské doby autor konzultoval s tehdejšími předními odborníky Emanuelem Tonnerem, Janem Herainem, Josefem Píčem nebo Aloisem Jiráskem. Na přípravných kreslířských pracích se významně podílel i Maroldův přítel malíř Karel Rašek (1861–1918). Poté Marold vytvořil velkou skicu v měřítku 1:10 na papíře, který byl napnutý na velkém dřevěném bubnu. Do krajiny vkomponoval jednotlivé skupiny figur a další výjevy, a vytvořil tak celkový obraz. Dokončený koncept byl přenášen pomocí čtvercové sítě na plátno zavěšené v již hotovém pavilonu. Vlastní práce v objektu zahájili malíři pod Maroldovým vedením 7. února 1898. Kromě výše zmíněných kolegů přizval Marold ke spolupráci další umělce – malíře Ludvíka Vacátka (1873–1956), který se uplatnil především při kresbě koní a vůbec bitevních scén. Okružní části pod obrazem a tvorby a instalace atrap předmětů se ujal malíř a scénograf Karel Štapfer (1863–1930). Posledním spoluautorem byl „kolorista dekorativního stylu“ malíř Theodor Hilšer (1866–1930).

Namalovat plátno o délce 90 a výšce 11 metrů, a vyplnit tak plochu přesahující tisíc metrů čtverečních se zdálo mnoha skeptikům nemožné. Marold se svými kolegy dřeli takřka do úmoru – práci v objektu o průměru 30 metrů jim trochu usnadňovalo vysoké lešení, které se pohybovalo po kolejnicích položených při obvodu pláště budovy. Navzdory skeptickým hlasům se dílo podařilo dokončit a 15. června 1898 jej Marold předal organizátorům výstavy. Dílo, Maroldovy organizační schopnosti i jeho spolupracovníky pochválil po zahájení výstavy časopis Světozor takto: „Šťastná organizace a vedení práce podnítily dochvilnost kolosálního výkonu, šťastnému výběru spolupracovníků pak náleží nemalá zásluha o krásný výsledek jeho po stránce umělecké.“ I když se během výstavy objevila kritika, především kvůli různým historickým nepřesnostem, byl provoz panoramatu v rámci výstavy architektury a inženýrství vnímán veskrze pozitivně. Během konání akce si instalaci prohlédlo 82 tisíc návštěvníků (při celkové návštěvě technicko-architektonické přehlídky půl milionu lidí) a jako jediná z výstavních podniků skončila v kladných číslech. Smutný osud ale potkal jejího hlavního tvůrce Luďka Marolda, který nedlouho po výstavě, v prosinci 1898, podlehl tyfové nákaze.

Stěhování a nové pavilony
Po skončení výstavy zůstal pavilon s panoramatem, na rozdíl od celé řady dalších atrakcí, na svém místě a příležitostně se otevíral během akcí na Výstavišti. V roce 1907, když se začala připravovat další velká akce – Jubilejní výstava obchodní a živnostenské komory, bylo nutné uvolnit místo pro jiné výstavní expozice. Majitel obrazu Spolek inženýrů a architektů jej nejprve nabídl pod podmínkou opravy a údržby plátna městu Praze a po jeho odmítnutí i městu Královské Vinohrady. Ani zde neuspěl. Spolek nakonec rozhodl, že o přesun a další provoz panoramatu se postará sám. Od města Prahy dostal pozemek na okraji Stromovky a bezúročnou půjčku 16 tisíc korun na stavbu nového objektu. Ten vznikl podle návrhu a za dozoru stavitele Ludvíka Čížka, dřevěnou stavbu opět provedl tesařský mistr Vaitr. Na restaurování plátna se podíleli jeho spolutvůrci Jansa, Štapfer a Rašek. Vnější dekoraci (husitské emblémy) vytvořil architekt prof. Jan Koula. Nový pavilon byl otevřen v roce 1908, Maroldovo opus magnum je tak na svém současném místě více než 110 let.

Ve dvacátých letech bylo panorama zpřístupněno každou neděli a ve svátek, skupiny si mohly objednat prohlídku i ve všední den. Stran vstupného píše dobový průvodce (1923) panoramatem: „Ostatně i pro jednotlivce je vstupné tak nízké, že ani s této stránky není příčiny, proč by každý, kdo má smysl pro nejvyšší umělecký požitek i slavnou naši minulost, tuto přední atrakci naší československé metropole nechal bez povšimnutí.“ Návštěvnost se tehdy údajně pohybovala kolem 100 tisíc osob ročně.

Znovu do popředí zájmu se panorama dostalo během rekordně studené a na sníh bohaté zimy na přelomu let 1928 a 1929. Koncem února 1929 se pod tíhou sněhu zřítila střecha objektu. Kolaps dřevěné konstrukce dvanáctibokého pavilonu způsobil i značné poškození samotného obrazu. Nejvíce byla poškozena polovina obrazu s převahou krajinných výjevů. Potrhané plátno bylo srolováno a deponováno v obecním dvoře v Košířích. V době počínající velké hospodářské krize stál Spolek inženýrů a architektů před obtížným úkolem – sehnat finance na stavbu nového objektu pro obří obraz. Vznikl proto Výbor pro znovuzařízení Maroldova panoramatu „Bitva u Lipan“, který měl za úkol shromažďovat peníze formou veřejné sbírky a dohlížet na stavbu nové budovy. Její návrh vypracoval dr. Václav Krch a nová budova měla díky použitému materiálu (kov a beton) lépe odolávat povětrnostním podmínkám. Původní, ovšem nerealizovaný záměr byl spojit stavbu nového pavilonu i s objektem nové zemské galerie. Originální potrhaný obraz byl opraven, největší problém představovalo jeho bezchybné nalepení na pevnou stěnu. Na tyto práce dohlížel zvláštní poradní sbor, ve kterém zasedli mj. Alfons Mucha nebo tehdejší rektor AVU malíř Vratislav Nechleba. Nový objekt byl nakonec slavnostně otevřen v den pětistého výročí bitvy u Lipan – 30. května 1934.

Za pětaosmdesát let provozu prošel pavilon několika rekonstrukcemi, dva roky trvala rekonstrukce po ničivých povodních v roce 2002. V nedávné době byla expozice zmodernizovaná, získala nové prostorové ozvučení a informační panely. O výjimečnosti Maroldova monumentálního díla se můžete přesvědčit denně od 9 do 18 hodin.

Karikatura Luďka Marolda, která byla otištěna v časopisu Švanda dudák v roce 1902