Na svém mobilu může díky online kameře nepřetržitě sledovat dění v Údolí slonů v Zoo Praha. Právě tady zahájil Martin Kristen svou chovatelskou kariéru a dnes vede zdejší chov slonů. Svou práci miluje, o slonech mluví s něhou a pokorou a ví o nich prakticky všechno.

Jak dlouho pracujete u slonů?
Už 16 let. Vystudoval jsem střední odborné učiliště přímo u zoo, obor chovatel cizokrajných zvířat, a hned pár dní po maturitě jsem nastoupil přímo ke slonům. Od té doby kromě tříleté přestávky dělám jen s nimi.

Byl to váš sen?
Jak se to vezme, ve dvanácti byl člověk idealista, tehdy jsem si vysnil profesi veterináře, což úplně nevyšlo. Chodil jsem na gymnázium a věci jako matematika mě nikdy moc nebraly, přešel jsem proto na učiliště, kde byla výuka více praktická. V zoo jsme trávili jeden až dva dny týdně. Slony jsem tehdy vídával jen zdálky. Ve 3. ročníku jsme ale byli na praxi v zoologické zahradě v Antverpách, kde jsem se slony strávil tři týdny už jako ošetřovatel. Pak jsem se tam ještě dvakrát vrátil po vlastní ose a poté už nebylo od slonů cesty zpět. (smích)

Jiná zvířata vás tedy vůbec nelákají?
Slon je slon, to je opravdu vrchol. Rád bych si ale někdy vyzkoušel kapustňáka a mrože. To je můj velký sen, ale vlastně nesplnitelný, protože obě ta zvířata jsou velmi náročná na podmínky.

Měl jste jako malý nějaké zvíře?
Jsem sídlištní dítě z Prahy, takže doma jsme toho moc neměli. Až v pozdějším věku jsem měl psa, ale spíš se realizuju v práci, domů si toho moc netahám. (smích)

Slona by vám manželka asi stejně nepovolila…
Slona ne, ale mám dvě děti a to docela stačí. Děti jsou náročnější než jakékoliv zvíře, na podmínky chovu i každodenní stres. (smích)

Takže si chodíte ke slonům odpočinout?
Ano, je to tak. Do práce se těším.

Kolik je teď v pražské zoo slonů a kolik lidí se o ně stará?
Teď máme sedm slonů, na přelomu února a března čekáme dva další přírůstky. Celkem je nás na sloninci osm, z toho čtyři jsou každý den v práci.

Jak byste ve stručnosti popsal váš den?
Začínáme běžnou kontrolou, jak se slonům vede, a taky jim po noci uklidíme. Gros naší práce je trénink zvířat, který má v dnešní době už jen veterinární charakter. Necvičíme je tedy proto, abychom někoho bavili, ale aby bylo o slony dobře postaráno. Například je každý den sprchujeme. Ve volné přírodě jsou totiž hodně vázáni na vodu. Podnebí mírného pásu je ale odlišné, je tu jiná vlhkost a slony nic nenutí, aby využívali vodu tak často, proto je důležité, abychom je každý den myli. Kůže asijských slonů je totiž velmi jemná a citlivá.

Takže je stříkáte hadicí?
Používáme takovou pistoli, podobně jako kdybyste myla auto. Slon je ale naučený, aby si lehl, sedl, zvedl nohu, aby k němu měl chovatel lepší přístup, zároveň je to vlastně taková zdravotní preventivní prohlídka – zjistíme, zda náhodou nemá problém s klouby, zda během noci neutržil nějakou ránu. Důležitá je i pravidelná pedikúra kopyt. Ty doby, kdy jsme slony cvičili pro návštěvníky, jsou dávno pryč.

Zažil jste to ještě?
Zažil. I teď sloni dělají různé cviky, které mohou vypadat, že jsou cirkusové, třeba když na povel zvedají chobot nebo nohu, ale to je čistě jen proto, abychom se jim tam my chovatelé mohli podívat. Když jsem začínal, měli jsme jen tři nebo čtyři slony. Slon je přitom stádové zvíře a potřebuje kolem sebe starší i mladší zvířata, takže jsme jim vlastně nahrazovali člena stáda. Tehdy jsme se slony trávili dost času, možná i víc, než by bylo vhodné. Chodili jsme s nimi na procházky a snažili jsme se jim nějak vyplnit čas. Dneska je tu slonů víc a skupina více připomíná stav v přírodě. Máme i slůňata, a naopak se snažíme, aby kontakt s člověkem byl co nejmenší, aby zkrátka sloni mohli býti jen slony. Takže já po nich chci půl hodiny práce denně místo dřívějších čtyř až pěti hodin. Pak už jsou jen spolu a my se snažíme, aby je prostředí, ve kterém žijí, neustále motivovalo chovat se jako slon.

Jak to děláte?
Třeba jim schováváme krmení pod větve nebo do písku a tím je nutíme hrabat. Většinu objemného krmení pak mají ve velkých sítích, které visí pod střechou. Musí se trochu natáhnout, procvičit svaly na krku a hlavně vytáhnout sousto sena přes malé oko sítě. Zkrátka se jim snažíme navodit realitu divoké přírody, a aby to celé nebylo o lidech, ale o slonech. Před lety to byl spíš kamarád člověka, dnes se snažíme, aby to byl slon se vším všudy.

Jak vy vlastně vnímáte fakt, že tu sloni žijí v zajetí?
Hodně lidí se mě ptá, proč jsou ti sloni tady, když by jim bylo líp v jejich domovině. Oni ale už bohužel téměř žádnou domovinu nemají. Míst v jihovýchodní Asii, kde jsou dobré podmínky, je každý rok čím dál tím méně. Možná se dočkáme i situace, kdy tamní populace slonů bude tak malá, že je člověk zcela vytlačí. Naším cílem v Evropě a USA je proto vytvořit takovou skupinu zvířat, která bude soběstačná. V rámci chovu v zajetí máme program výměny zvířat, tak abychom zajistili kvalitu genofondu, a až se ta situace zase zlepší, budeme třeba schopni zvířata pomalu vracet i zpátky do přírody – to tedy mluvím o horizontu zhruba 50 let. Pokud k tomu třeba ještě během mého důchodu dojde, budu moc rád. Ale zatím je to bohužel jen velká utopie, lidé si neváží přírody kolem sebe a v tom nevidím rozdíl mezi Českou republikou a jihovýchodní Asií.

Byl by ten slon vůbec schopen žít zase ve volné přírodě poté, co se narodil a strávil třeba 20 let v zajetí?
Momentálně ne, ale za posledních 10–15 let se ten přístup natolik změnil, že lze očekávat, že k tomu dospějeme. Dnes už neřešíme, co dělat za cviky během vystoupení pro veřejnost, ale právě to, aby se slon choval co nejpřirozeněji. Pokud to takto půjde dál, pak bude návrat do volné přírody možný. Je jen potřeba nevnímat slona jako prostředek vaší práce, ale jako cíl. Dříve to fungovalo tak, že chovatel slona naučil něco nového a měl z toho výborný pocit. Otázkou ale je, jestli to nějak posunulo i toho slona. Navíc je potřeba si uvědomit, že pracujeme s dlouhověkými zvířaty, která žijí i 60 let. Pokud tedy uděláte nějakou chovatelskou chybu v mládí, slon si ji s sebou ponese dalších 50 let.

Co může být takovou chybou?
Mám tam třeba dvě staré slonice, které si pamatuje asi většina Pražanů – Shanti, té je 44, a Gulab, které je 61, a ani jedna z nich neměla nikdy slůně. Odchov mláďat je přitom to základní, co zvířata posouvá dál.

jak je to vlastně s dovozem slonů?
Dovoz z Asie už v dnešní době skoro není možný. Je velmi obtížné zvládnout veškeré legislativní překážky, některé asijské země vývoz navíc i odmítají.

Zmínil jste, že je pro chovatele příjemné něco slony naučit. Napadá mě, jestli je něco, co naučili sloni vás.
Třeba to, že každý slon je jiný, že to, co vám léta funguje tady v Praze, nebude fungovat u slonů ve Velké Británii, protože mají jinou minulost, zažili jiné věci, jsou zvyklí na jiný přístup – takže člověk musí mít nějakou pokoru. Těch šest let zkušeností, co jsem si z Prahy přivezl, jsem prostě musel zahodit a začít naprosto od znova.

Jak vlastně docílíte, aby slon udělal to, co si přejete?
Pracujeme s pozitivní motivací. Slon je velký býložravec a v přírodě tráví 18–19 hodin denně jídlem, protože se krmí povětšinou trávou a větvemi, což je energeticky tak slabé, že se musí krmit celý den. Jídlo je pro ně tedy velice důležité a je snadné je přes pamlsek namotivovat. Problém je, když se samici narodí slůně, pak je pro ni volání potomka důležitější než jakákoliv potrava. A pak může hrát roli i bolest, když vás bolí hlava nebo břicho, taky úplně nefungujete.

Co používáte jako odměnu? To asi nebude větev, nebo ano?
Ale jo, proč ne, ale musela byste čekat třeba i 15 minut, než by ji sežvýkal. Proto upřednostňujeme třeba kousky suchého pečiva, trochu ovoce, cokoliv. Právě u malých slůňat je důležité najít to, co je doopravdy láká – najít takzvaný jackpot. Jedno slůně mělo rádo hroznové víno, druhé zase jablka, kousky banánu a nežralo nic jiného. Zkrátka je potřeba najít to, co jim ty oči rozšíří a oni pak začnou fungovat.

A jaké vlastně používáte povely?
Je to víceméně jedno, my máme tradici srílanských povelů ze 70. let, kdy pražská zoo získala dva nové slony i s mahutem (cvičitelem slonů, pozn. red.), který se o ně staral, a od něj jsme tehdy přejali povely. Tím, že máme i další srílanské slony, kteří do zoo přišli v roce 2012, nebyl důvod v tradici nepokračovat dál. Ale máme i slona, který je původem z Barmy a většinu života strávil v Německu. Ten má především své staré povely v němčině, ale slyší i na anglické povely, které nyní používáme u všech nových cviků, které se naši sloni naučili v Praze.

Jak rychle se naučí nový jazyk?
Není problém je přeučit, to je otázka několika týdnů.

Říká se, že sloni mají obrovskou paměť…
Ano, je to tak.

Pamatují si vás? Jak reagují, když vás dlouho nevidí?
Své chovatele opravdu vesměs znají, dokážou mít i o lidi zájem, jsou sloni, kteří dokonce lidský kontakt vyhledávají. Třeba Gulab – naše nejstarší slonice, ta je na lidi hodně fixovaná, a když se za ní stavoval chovatel, kterého zažila 20–30 let, tak bylo vidět, že z toho má radost.

Není chov slonů nebezpečný?
Obecně jsou dva druhy kontaktu a chovu slonů – přímý kontakt, kdy chovatel sdílí prostor se slonem, chodí do jeho stáje a pracuje s ním, podobně asi jako byste pracovala s vlastním psem, jen ten pes má 3,5 tuny. A stejně jako ten váš jezevčík vás dokáže kousnout nebo vám něco provede, tak i ten 3,5tunový slon, což je váha osobního automobilu, vám omylem dokáže leccos udělat. Stačí, že se něčeho lekne – sloni jsou totiž docela dost lekaví, a pokud mu stojíte v cestě, v úleku si vás třeba nemusí všimnout nebo zareaguje impulzivně.

Porazil vás už takhle slon?
Porazil, ale tohle je opravdu starší způsob chovu, který dnes již ustupuje, právě kvůli bezpečnosti. Před 15–20 lety se opravdu stávaly smrtelné úrazy. Dneska jde už většinou o takzvaný chráněný kontakt, kdy je mezi chovatelem a slonem překážka – mříž, kontaktní stěna, kde jsou různá okénka, kam třeba slon nastaví ucho pro odběr krve. A když se lekne, nic se vám nestane. I veřejnost to vnímá pozitivně, protože slon na pokyn reaguje, jen když se mu chce, má možnost trénink kdykoliv přerušit a odejít. U přímého kontaktu musí být disciplína samozřejmě s ohledem na bezpečnost větší.

Reagují třeba na vaši špatnou náladu?
Jasně, poznají to. Když nemáte dobrou náladu, dávají si třeba víc bacha a fungují na 100 procent. Ale to je samozřejmě špatně, slon by měl být v klidu a člověk by si neměl tahat svoje problémy do práce. Ale zažil jsem i slony, kteří reagovali naopak – jestli ty jako chovatel máš špatný den, tak já ti to udělám ještě horší… (smích) Jsou to zkrátka individuality. Takové jsem v životě potkal dva a s nimi to byl opravdu každodenní boj. Člověk se pak naučil mít čistou hlavu.

A jak jsou na tom sloni s náladovostí?
Jsou náladoví jako lidi, navíc i tak vypadají. Většinu českých slonů poznám, dalších třicet, s kterými jsem pracoval v minulosti, také dokážu na fotce rozpoznat. Také se jako lidé chovají, mají sice trochu jiný způsob myšlení, ale dokážou být bojácní, dělat si legraci nebo být i pomstychtiví.

Dokonce…
Ano, to se projevuje třeba u sloních samců. Někteří jsou výrazně agresivnější a sebevědomější a dokážou být i záludní. V Kolíně na Rýnem mají například slona, o němž se traduje, že je velmi agresivní vůči lidem, a proto musí nosit na noze kroužek z ocelového řetězu. V pavilonu, kde žije, je totiž spousta temných koutů a on vyloženě čeká, až někdo půjde okolo. Díky kroužku je ale slyšet.

Protože jinak sloni chodí strašně potichu…
Ano, jinak byste ho opravdu neslyšela. Pokud o nich vyloženě nevíte, tak vás to ani nenapadne. Když jsem chodil v pražské zoo na procházky s dvěma slonicemi a před námi byli návštěvníci, tak pokud jsem je neupozornil, vůbec nic netušili. Staré paní pak skoro odhazovaly hole do příkopu, jak se lekly. (smích)

To takhle běžně chodíte po zoo venčit slony?
Už ne, od výstavby nového pavilonu slonů to není potřeba. Není nutné jim vyplňovat čas lidmi, když mohou být sami.

Pozorujete je?
Ano, samozřejmě nás zajímá, co dělají, když s nimi nejsme, takže dění v Údolí slonů sledují čtyři desítky kamer.

Co vás na slonech fascinuje?
Jsou velcí a špinaví. (smích) A taky inteligentní – říká se, že dospělý slon má inteligenci zhruba na úrovni čtyřletého dítěte. A když vidím, co dokázaly mé děti ve čtyřech letech, tak tomu věřím. Ale je to samozřejmě inteligence odlišná od té lidské. Já bych osobně nemohl pracovat u goril, ty mi člověka připomínají až příliš.

Jaké jsou nejrozšířenější mýty o slonech?
Asi to, že se bojí myší. Těch rozšláplých myší, které jsem našel po stáji, bylo vždy docela dost. Když slon myš uvidí, v první chvíli se asi lekne, pak se k ní ale vrátí a dupne. Slon prostě ví, že je největší savec, takže mu nic nezabrání udělat s čímkoliv menším krátký proces.

Slyšela jsem, že se sloni bojí včel.
To je pravda. Včelstva jim dělají problém a je na tom postaven i jeden z projektů v Africe, který má zajistit, aby se předcházelo setkání slonů s člověkem. Kolem vesnic a polí se dávají včelstva a funguje to jako přirozená bariéra.

V pražské zoo jsou momentálně jen sloni indičtí. Co by se stalo, kdyby se potkali se slonem africkým?
V Praze jsme do roku 2004 měli i slona afrického, dříve to bylo běžné, dokážou spolu fungovat a komunikovat, ale úplně si nerozumějí a vždy tam někdo tahá tu kratší slámku. O afrických slonech se říká, že jsou hloupější nebo hůře cvičitelní, ale co jsem sám zažil, není mezi oběma druhy žádný inteligenční rozdíl. V práci s asijskými slony je větší tradice a jsou cvičení tisíce let, což u afrických slonů nikdy tak nebylo. Například o Hannibalových slonech se říká, že to byli právě sloni asijští. Afričtí sloni mají velké uši, které dokážou v případě hrozby nebo strachu roztáhnout a působivě hrozit. Celková řeč těla afrických slonů je velmi výrazná a je na nich snadno poznat, co si myslí. Indický slon je naopak trochu podvodník, ten s vámi bude půl hodiny stát, bude se na vás dívat, a pak po vás zničehonic sáhne chobotem.

Teď čekáte narození dvou slůňat…
Ano, mělo by to být na přelomu února a března. Byla počata týden od sebe, takže s trochou „smůly“ to bude během jedné noci.

Budete u porodu?
Určitě, doufáme, že to stihneme. Pravidelně jim bereme krev, vidíme hormonální křivku, a tak zjistíme, až se bude porod blížit, a budeme připraveni víceméně na všechno. Zároveň se ale budeme snažit, aby porod probíhal co nejvíc bez nás. Slonice už slůňata měly, takže určitou zkušenost mají, a je dobré, aby to proběhlo co nejpřirozeněji.

Jak dlouho vlastně sloní porod trvá?
To je otázka. U zkušenějších matek by to mělo být pár hodin. Dřív byla slonice kvůli bezpečnosti přivázaná na řetězech, což samozřejmě délku porodu prodlužovalo, nyní jdeme cestou co největší přirozenosti – slonice se může rozeběhnout, může si lehnout, vylézt předníma nohama na stěnu… Možnost svobodného pohybu dobu porodu výrazně zkrátí. Čím víc jsou zvířata inteligentní, tím méně jsou totiž otázky rozmnožování a porodu vázány na běžné pudy a zvířata se to musí naučit, odkoukat. Mladá slonice zažije během dospívání několik narození svých sourozenců či blízkých příbuzných, takže vidí, jak to probíhá. Odrostlá slůňata se podílejí i na výchově těch nejmladších. Pak jsou tam tety, které dokážou prvorodičku utěšit – to dřív v zajetí nebylo možné, protože slonice tyhle zkušenosti neměly. Doufám, že až půjdu za 30 let do důchodu, tak už budeme na této úrovni. Prvním krokem je právě co nejpřirozenější porod.

Víte už pohlaví nových slůňat?
To se nedá zjistit.

Jak to?
No ono to slůně v tuto chvíli bude vážit nějakých 70–80 kilogramů a po porodu kolem 90 kilo, takže na ultrazvuku se to těžko pozná. Jsme rádi, že vidíme srdce a nějaká žebra, končetinu. Necháme se překvapit, ale potřebujeme slonice.

Mají těhotné slonice nějakou speciální stravu?
Březost není nemoc, je to fyziologický stav a tělo si s tím bez problému poradí. Samozřejmě že když slonice začne kojit, je potřeba jí výrazně přilepšit, ale teď by to jen vedlo k tomu, že by slůně bylo větší, než by mělo být. Obecně docela velký problém u slonů v zajetí je obezita. My se snažíme je mít co nejhubenější, přitom si ale veřejnost představuje, že slon je velká šedivá koule. Ono to tak není, v přírodě jsou sloni strašně hubení, vidíte jejich pánev, žebra. V zajetí sloni na obezitu velmi trpí, běžně mají třeba čtvrtinovou nadváhu. Kdybyste vážila o čtvrtinu více, tak se to taky na vašich kloubech projeví, třeba ne hned, ale za dvacet let. Ale musím hrdě říct, že naši sloni problémy s nadváhou nemají.

Je to tím, že nemají dostatek přirozeného pohybu?
Ne, spíše špatnou stravou. Všichni si myslí, že slon potřebuje hromadu banánů, jiného ovoce a zeleniny. Krmení ovocem je jen drahý způsob, jak do slona dostat spoustu vody a hlavně cukru. Ve volné přírodě se k banánům sice dostane, není to ale banán pěstovaný pro lidi, který vznikl dlouhým šlechtěním a je plný cukru. Původní divoký banán není energeticky tak vydatný a je téměř bez problematických cukrů. Takže u nás v zoo sloni ovoce nedostávají – seno, sláma, tráva, větve… Ovoce je opravdu jen pamlsek za odměnu při cvičení, tedy pár jablek denně. Ty doby, kdy jsem jim dával hromady beden ovoce a zeleniny, jsou pryč.

Kolik vlastně může mít slonice za svůj život mláďat?
Začínají okolo 8 let a mohou rodit až do 50, březost trvá 2 roky, takže kdybychom na to jo tlačili, tak by to šlo po dvou letech, ale obecně se v Evropě dodržuje přibližně 6 let. My teď čekáme dvě nová slůňata od slonic, se kterými počítáme víceméně na celý jejich život. Časem možná dojde k naplnění našeho pavilonu a bude třeba přistoupit k rozdělení skupiny. Stejně tak se to děje i v přírodě, ale vždy jen po mateřské linii, tedy odejdou matka a její dcery, nebude to tak, že bychom mladé zvíře posílali pryč samotné. Před 20–30 lety běžně odcházela mladá slonice do jiné zoo, neřešilo se, zda ji to nějakým způsobem ovlivní. Dneska to bereme tak, že pokud musí jít, tedy tak, jak by se to stalo v přírodě.

přírodě tedy žijí matky s dcerami?
Ano, to je čistý matriarchát, samec je obvykle samotář a přichází jen na dobu páření, ale členem stáda není. V naší zoo se toho našeho samce do stáda daří integrovat, protože je hodně komunikativní a k ostatním slonům i poměrně hodný.

Ale je to proti přírodě…
Jak se to vezme, i v přírodě jsou výjimky. Sloní samec je velká individualita, každý je jiný. Někteří touží po naprosté samotě a mimo doby páření se slonicemi nemají žádnou trpělivost. Pak jsou samci, kteří jsou velmi rádi součástí skupiny samic. Náš sloní samec Ankhor má ke slonicím přístup celoročně, obvykle obden. Sežerou společně krmení, něco vyřeší a pak si jde po svém. Malá slůňata jsou samci a občas dělají neplechu, a tak je Ankhor někdy i v roli policajta. Ale zároveň jim dává životní lekce o tom, jak se sloní samec chová.

Viděl jste slony někdy ve volné přírodě?
To ne, jako turistická destinace mě to neláká. Osobně mám radši severské země než jih. Vadí mi velké vedro. Asi bych to měl vidět, ale zatím jsem chodil spíš po zoo.

To pak jdete najisto. (smích) Necítíte se ale při návštěvě zoo tak trochu jako v práci?
Jak se to vezme. Když mi bylo třiadvacet, tak jsem jezdil z jedné zoo do druhé a v mnoha z nich jsem byl třeba týden, 14 dní na stáži. Teď, když mám rodinu s dětmi, jsou priority už jiné a volného času je málo. Když jdu teď do zoo, tak si proběhnu, co potřebuju, podívám se jen na slony, kapustňáky, mrože a jdu pryč. Někteří kolegové jsou třeba i po 30 letech schopní objíždět jednu zahradu za druhou, sledovat veškeré chované druhy, já ne – dvacet let práce v zoo můj zájem trochu otupilo. Stavím se u kolegů, kteří tam se slony pracují, zeptám se, co je nového, pokud mají něco lepšího, tak se to snažím okopírovat, nebo se zase pochlubím, co máme lepšího my.

Coby zaměstnanec zoo máte asi benefit v podobě vstupu zdarma, ne?
Ano, ve většině zoo po Evropě nás pustí zdarma, ale třeba v komerčních zoo už to hodně řeší. Náš hlavní benefit je ale to, že máme nejlepší práci, která může být. Člověk to dělá kvůli pocitu a kvůli těm zvířatům.

Máte se slony nějakou veselou historku?
Já si tyhle věci příliš nepamatuju. Ale třeba když jsme ještě kdysi dávno na starém pavilonu cvičili slony pro návštěvníky, bylo součástí vystoupení i koupání. Sloni se v mírném pásu neradi koupou, z nějakého důvodu jim ta nízká vlhkost nevyhovuje. Do bazénu jsme ale stejně šli, aby se namočili, protože musí. Slonice, kterou jsem tehdy držel za ucho, se lekla, trhla hlavou, ale já se nepustil a spadl jsem za ní. Takže sloni měli asi poprvé v životě člověka uprostřed bazénu. Na ochozu byly stovky lidí, kteří pištěli. Naštěstí ještě nebyly chytré telefony, takže to nikdo nenatočil. Uklonil jsem se, abych to nějak zachránil, a pak jsem sáhl do kapsy, kde jsem měl dva služební telefony, z kterých crčela voda. Lidi šíleli. (smích)

To byl jen důkaz, že to opravdu nebylo plánované. (smích)
To tedy nebylo…

Pochroumaný, jak jsme se o těch případných nebezpečích bavili, jste ale nikdy nebyl.
Ne, to ne.

Asi jste ale dobře pojištěný, ne?
To už jsem, ale v minulosti to vlastně ani nebylo možné. Úmrtnost byla opravdu docela vysoká. Asi tak před dvaceti lety se říkalo, že na každé slůně narozené v zajetí zemře jeden chovatel – to už naštěstí není pravda. Za posledních 15 let v Evropě nikdo nezemřel a pojistit se je už také možné.

Když jsme u těch tragédií. Krátce po silvestrovském neštěstí v zoo v německém Krefeldu, kde zatoulaný lampion štěstí vypálil pavilon goril, jste i vy našel vyhaslý lampion. To musel být asi šok.
Komunita chovatelů je malá a takové neštěstí člověka samozřejmě dost zasáhne. Když celé ráno máte v hlavě takovouto zprávu a pak na plotě nedaleko suchých větví objevíte to samé, tak vám to zrovna nepřidá. Je to otevřený oheň, který cestuje vzduchem a může dopadnout kamkoliv, třeba na základní školu plnou dětí. Nebo do zoo. To je jedno. Z principu je to problém.

Je něco dalšího, co z hlediska provozu může zvířatům potenciálně ublížit?
Samozřejmě krmení, ale i tam se už situace dost zlepšila. Lidé si to neuvědomí, řeknou vždyť je to přece jedno jablko, ano, ale když vám do zoo přijde několik tisíc lidí a jen pětina hodí to svoje jedno jablko, tak ten slon je do rána mrtvý.

Sloni nemají nějakou záklopku jako třeba kočky, že by si řekli, už mám dost?
To záleží, každý slon je v tomhle jiný. Některý je žravý a opravdu sní vše, co vidí, to je případ naší Shanti… I jedno jablko pak může být problém. Je to stejné, jako když si myslíte, že dáte kyblík starého pečiva do lesa jelenům na přilepšenou. Ta zvířata nejsou zvyklá jíst tyhle věci v takovém množství a spíše jim to uškodí. I díky zoologické zahradě se ale informovanost mezi lidmi zlepšuje. Je to znát, už mě málokdy trefí někdo jablkem do hlavy. (smích)

Jak moc velká administrativa je s vaší prací spojená?
Vzhledem k tomu, že pracuji na pozici vrchního chovatele, tak už jsem spíš kancelářská krysa než chovatel, ale to k tomu patří. Jsem takový servisman nejen pro zvířata, ale i pro lidi, kteří se mnou pracují. Také jsem členem komise Evropského záchovného programu asijských slonů. Takže se podílím na chovu slonů v Evropě, plánujeme přesuny, aby nedocházelo ke křížení genů, abychom věděli, kde která linie slonů je, točíme sloní samce přibližně každých 7 let. Pak také vytváříme standardy chovu. Zákon na ochranu zvířat v ČR je sice fajn, ale je obecný. Standard evropské asociace je dokument o 120 stranách a týká se jen péče o slony.

To je předpokládám jen doporučení…
Ano, je to zlatý vrchol. Vždycky je co zlepšovat, což je na té práci super. Když si totiž myslíte, že jste skvělá, jedinečná a vše umíte, tak to je cesta do pekel, u těch slonů obzvlášť. Pak to často končí právě těmi nehodami – nejčastěji se stávají mladým a nezkušeným nebo těm, kteří jsou u slonů přes 30 let a mají pocit, že se nemůže už nic stát. Obecně jsou ale všichni chovatelé slonů strašně arogantní, baví se jen mezi sebou, protože sloni jsou jediná zvířata, která za to stojí… Tedy takovou máme prý pověst. (smích)

Nemají to chovatelé jiných zvířat podobně?
Nemají a je to tím, že my jako jedni z mála chovatelů děláme týmovou práci. To je na tom často to nejtěžší. Ostatní chovatelé mají svoje zvířata, za která zodpovídají, potkají se s kolegou maximálně na přípravně, kde si vjedou do vlasů, protože jeden neumyl misky a druhý nechal nepořádek, ale pak se zase rozutečou a celý den se už nevidí. My děláme ve čtyřech osm hodin v kuse, veškeré práce společně a není kam utéct, chodíme spolu i na oběd. To je na té práci to nejtěžší, najít člověka, aby k nám zapadl. A také aby přijal to, že v životě nebude bohatý.

Chovatelů slonů asi moc není, znáte se?
Ano, osobně znám všechny chovatele slonů z bývalého Československa a jednou ročně se i potkáváme. Řekneme si, jaké jsou plány, co se děje. Známe se i v rámci Evropy, víme, kde jsou jací sloni a kdo s nimi pracuje. Setkáváme se i na různých sympoziích a workshopech.

Kolik vlastně aktuálně žije v EU slonů?
Asijských slonů je asi 315 jedinců, afrických 188. Počítám však jen slony, kteří jsou členy evropských záchovných programů, tam nepatří třeba sloni z cirkusů.

Jak se vám žije na Sedmičce, pocházíte odsud?
Ne, já jsem náplava. Pocházím z Jablonce nad Nisou, ale většinu života jsem strávil v Praze 9 na sídlišti, sem jsem se přiženil před deseti lety.

A jste spokojený?
Ale ano, jsem. Bydlím v dolních Holešovicích, mám to blízko do práce, baví mě ta občanská vybavenost, ale určitě se dá i něco zlepšit.

Co třeba?
No určitě potřebujeme slušnou rybárnu. Po narození dcery jsem v rámci snahy o přivýdělek pár let pomáhal v jedné pražské rybárně, takže k tomu mám vztah a myslím, že to
je obchod, který tady opravdu chybí.

Tak to rozjeďte…
Já mám teď svých starostí dost, ale přiznám se, že už mě to napadlo. (smích)

Jak vlastně máte služby v zoo?
Máme klasickou osmihodinovou pracovní dobu, s tím, že v sezoně jsme jednou až dvakrát do týdne na dvanáctku.

Takže nemáte služby na směny, aby u zvířat pořád někdo byl.
Ne, to ne, sloni jsou rádi, že se nás zbaví.

Máte vlastně ty záznamy z kamer, pouštíte si je?
Ano, kamery mají noční vidění a já to mám napojené na mobil.

Až takhle?
No tak očekáváme ta slůňata. V zoo jsou jinak noční hlídači, ale zvířata také potřebují klid a většina z nich v noci spí a člověk by je jen rušil.

Co děláte, když relaxujete vy?
Starám se o dvě děti, to je v posledních letech asi to nejzásadnější a nejvíce naplňující, a pak poslech hudby.

A co sloni, mají rádi hudbu?
Myslím, že ano.


Martin Kristen (1985) vystudoval střední odborné učiliště, obor chovatel cizokrajných slonů. U slonů se s menší přestávkou pohybuje 16 let. Zkušenosti sbíral na řadě zahraničních stáží, jako chovatel slonů působil několik let i v zoologických zahradách ve Velké Británii. V současné době pracuje jako vrchní chovatel slonů v Zoo Praha. Kromě toho je také členem komise
Evropského záchovného programu pro asijské slony.