archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Otevřený prostor, kam můžete bez obav přijít. Tato věta by mohla být heslem Rodinného centra Letná, které příští rok oslaví na Sedmičce už 20 let. Nejde však jen přímo o prostor v ulici Janovského a jeho bohatý program. Podstatnou součástí centra je i rozsáhlá charitativní činnost a komunitní akce. Během února se můžete zapojit do obojího. Pokud po vánočním úklidu nacházíte přebytečné teplé oblečení, centrum je s radostí přijme, a pokud máte rádi hudbu, tanec, veselí a vdolky, můžete navštívit zdejší Masopust pro nejmenší. Neodmyslitelnou tváří centra je i klavíristka Silvie Ježková.

Rodinné centrum Letná vzniklo v roce 2004, vy jste v něm začala působit o tři roky později. Jaká byla vaše cesta?
V roce 2006 se mi narodil nejstarší syn a z mého okruhu kamarádek jsem byla první s dítětem. A byla jsem tak trochu sama. Samozřejmě do toho nepočítám manžela a celou rodinu, ti byli skvělí. Ale cítila jsem se trošku opuštěná a hledala jsem, kde bych našla nějakou spřízněnou duši. V centru jsem začala chodit s miminkem na jógu po porodu, kterou vedla úžasná Katrin Köhler, která tam mimochodem působí doteď. Pak už to nějak samovolně následovalo. Byla jsem lektorkou hudebního kroužku, pak nárazovou dobrovolnicí na výpomoc, pak regulární dobrovolnicí a v závěru druhého těhotenství jsem se stala předsedkyní spolku. Potom se mi narodil ještě třetí syn. Se svými dětmi jsem v centru strávila bezpočet krásných chvil. Samozřejmě, jak kluci odrůstali, občas jsem zvažovala, jestli už bych neměla centrum předat, ale těžko se rozloučit, mám to tam strašně ráda. To místo i lidi okolo. Navíc mě moc těší být pořád v kontaktu s těhotenstvím, s miminky a malými dětmi. A snad to ještě pořád děláme dobře. (smích)

Zdá se mi, že centrum ve svém rozvrhu určitým způsobem zrcadlí vaši cestu, o které jste teď mluvila. Vedle jógy pro děti a jemné jógy, která je kompilací těhotenské jógy a jógy po porodu, v něm má své stálé místo i podpůrná a sdílecí skupina pro matky.
Svým způsobem ano. Možná se někomu může zdát, že podpůrná skupina už není tolik potřebná, protože diskuze, ve kterých se nejistá maminka může vypovídat, ostatní ji v tom podpoří a uklidní ji, probíhají na sociálních sítích. Tam se ale lidé neznají. Někdo se do vás pustí nebo vás něčím vystraší a vy vůbec nevíte, kdo to je, jaké má zkušenosti nebo vzdělání, v jakém rozpoložení je v danou chvíli on sám. Určitě to někdy slouží dobře, ale osobní kontakt vnímám jako jistější. Setkání podpůrné a sdílecí skupiny probíhá tak, že se maminky u nás v centru sejdou v bezpečném prostředí a mohou probrat cokoliv, co je trápí. Někdy jsou témata vypisována předem, jindy se řeší to, co si maminky zrovna „s sebou přinesou“. Obzvlášť pro maminky prvorodičky je to důležité. Člověk se totiž lehce dokáže zacyklit v nějakých problémech. Myslím si, že nejdůležitější je maminky uklidnit a podpořit jejich sebevědomí. Buď ujištěním, že to dělají dobře, anebo že to, co je pro ně v tu chvíli těžké, opravdu jednou skončí. Maminky k nám do skupiny chodí se svými dětmi, které si hrají v herně, a nemusí tak nic složitě organizovat. To je podle mě taky hodně důležité. Snažíme se v centru nabízet i aktivity, které si rodiče nemusí objednat a zaplatit předem. Protože když máte malé dítě, které má kupříkladu rýmu, jste pak na vážkách, zda se lekce zúčastnit, ale zároveň cítíte tlak, že pokud zodpovědně nepůjdete, peníze propadnou, a to všechen stres ještě zvyšuje. Chceme pečujícím alespoň pro některé aktivity nabídnout ten komfort vycházet z aktuálních potřeb jejich dítěte.

Kromě cvičení pro děti, ale i dospělé je zásadním bodem vašeho rozvrhu otevřená herna.
Herna je otevřena třikrát týdně celé dopoledne, je tak opravdu neodmyslitelnou součástí centra. Herna je vybavena hračkami pro děti předškolkového věku a dominantou prostoru je dřevěné patro se skluzavkou. Ve vstupní místnosti je velmi oblíbený bazének s kuličkami. V pátek je k samotné herně připojen ještě Klubík, v němž nabízíme pro děti cvičení a výtvarku. Během pátku tam bývá velký nával. Úterní a středeční čas v herně je mnohem klidnější, lidí přichází znatelně méně.

Je zajímavé sledovat u návštěvníků, kteří jsou noví, že jejich děti jsou z herny nadšené, chtějí si hrát a nějaká řízená činnost je vůbec nezajímá. (smích) Myslím si, že u rodičů je herna někdy trochu nedoceněná. Mají pocit, že je potřeba děti odmalička vzdělávat a poskytnout jim nějaký program, nové podněty. Ale to malým dětem i samotná herna opravdu poskytuje. Je tam spousta nových vjemů a interakce s dalšími dětmi. Já tomu říkám hřiště pod střechou. Když je zima nebo po dešti, tak je to místo, kam se dá bez obav jít. A vzhledem k tomu, jak se mění klima, doporučuji návštěvu i v květnu nebo červnu. Když je venku vedro k nesnesení, u nás je božsky. (smích) Tím, že jsou prostory rodinného centra ve sníženém přízemí, je tam příjemný chládek a pohoda.

Podstatnou součástí centra mimo náš rozvrh jsou však i akce, které jsou navázané na roční období nebo tradiční svátky: drakiáda, kuličkový turnaj, svatomartinský lampionový průvod, zdobení adventních věnců, vítání jara nebo aktuálně blížící se masopust. Masopust pro nejmenší je určen dětem, pro které je tradiční Letenský masopust (podrobný program najdete na straně 6, pozn. red.) zatím příliš náročný, ať už rozsahem, trváním, nebo třeba i trošku strašidelnými maskami. Ten náš tedy proběhne v úterý 21. února. V 16 hodin se sejdeme před kostelem sv. Antonína, kde bude sraz maškar. Po několika úvodních písničkách se masopustní průvod přesune za zvuků hudby do prostor centra. Tam budeme slavit hudbou, tancem, hrami, veselím a tradičními vdolky. Chystáme i dílničky na vyrábění masek a tvořivé balíčky na doma. Pořád se něco děje…

Chod rodinného centra by se však neobešel bez dobrovolníků. Kolik jich v současné době máte?
V tuto chvíli osm. Ve vedení jsme tři ženy, ale každá už máme svoje zaměstnání. Dobrovolníci zajišťují hernu a pomáhají nám při různých mimořádných akcích. Když jsem začínala, bylo nás dvacet. Pravdou je, že herna byla otevřena pět dní v týdnu a bylo úplně běžné, že tam byli tři až čtyři dobrovolníci za dopoledne a střídali se. Někteří lidé, kteří se tam v té době pravidelně potkávali, jsou doteď v kontaktu. I jejich děti se kamarádily, těšily se na sebe a přátelské vztahy jim vydržely dlouho. Pořád vzpomínám na středeční službu, kde byly dvě skvělé holky a Steven z Irska. Ano, dvakrát za 19 let jsme měli dobrovolníka muže! Konverzovali anglicky, pili kávu a jedli zákusky. (smích)

Kdyby člověk chtěl být u vás dobrovolníkem, jaké požadavky musí splňovat?
Měl by být milý, příjemný, slušný. (smích) Dřív to fungovalo tak, že každý dobrovolník měl přidělený jeden den v týdnu. Minulý rok se to změnilo. Nově se dobrovolník každý týden upisuje na libovolný den, který mu vyhovuje. Teoreticky je potřeba jednou týdně přijít dopoledne zhruba na dvě až tři hodiny, vlastně si hrát se svým dítětem v herně a k tomu odemknout, být k dispozici návštěvníkům v případě nějakých dotazů nebo potíží. A na konci vynést koš a zamknout. Opravdu to není náročné.

Počítáme s tím, že naši dobrovolníci mají děti a že to s sebou přináší různé nenadálé události. Dítě v noci onemocní, máte kontrolu u lékaře… To vše se dá vyřešit. Často si lidé myslí, že když mají nemocnější dítě nebo tráví více času na chalupě nebo u babičky, nemohou do toho jít, protože by nebyli příliš nápomocní. Ale je to přesně naopak. My jsme šťastné za kohokoliv. I kdyby mohl jen jednou za měsíc. Nebo i když ví, že za pár týdnů už bude nastupovat do práce.

Co vy sama chápete jako nejdůležitější aktivitu v centru?
To je těžká otázka. Myslím si, že hodně jich je důležitých. Zásadní je pro mě asi otevřenost toho prostoru, tedy to, že tam lidé mohou bez obav přijít. To může být velmi cenné třeba pro rodinu, která se přistěhovala a nikoho nezná. Lidé jsou v herně trochu intenzivněji v kontaktu než na venkovním hřišti a snáz si mezi sebou začnou povídat. Myslím, že otevřenost se odráží i ve výši ceny naší herny, kterou si může dovolit opravdu každý. A pokud by skutečně nemohl, tak se nám může ozvat a společně se to pokusíme vyřešit.

Za důležité považuji také komunitní akce, které jsme zmiňovaly před chvilkou. Udržují některé pěkné tradice a dotvářejí a obohacují kolorit naší městské části. A důležitá je i charita, které se věnujeme. I když se to na první pohled možná nezdá, během roku toho zvládneme hodně. Máme sbírku pro ženy v nouzi, sbírku zimního oblečení pro lidi bez domova, hodně jsme se angažovali i v ukrajinské krizi. Na adventním jarmarku prodáváme věci z chráněných dílen. Výtěžek z dobročinného bazaru, který jsme měli během akce Zažít město jinak, jsme věnovali na obědové konto Prahy 7. Další výtěžek jsme letos věnovali Záchranné stanici hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy. Podílíme se i na projektu Vánoční krabice, který podporuje děti ze sociálně slabších rodin. Před Vánocemi se naše centrum doslova plní dary. Jsem šťastná za to, že pro ně máme prostor a že díky centru mám i možnost oslovit větší okruh lidí, než bych mohla jako jednotlivec.

V únoru u vás tradičně bývá charitativní výprodej šperků a bižuterie. Bude i letos?
Termínově se nám to trochu posunulo. Rozhodli jsme se, že dáme víc času a prostoru sbírce teplého oblečení a dalších potřebných věcí pro lidi bez domova. I když dosud mrazivá zima nedorazila, chladné počasí bývá dlouho. Užijeme karimatky, spacáky, deky a termosky. Z oblečení pak čepice, šály, rukavice, bundy, svetry, teplé boty, ponožky a kalhoty. Nasbírané věci pak předáváme organizaci Sant’ Egidio, která také sídlí na Sedmičce. Jejich pracovníci vyrážejí dvakrát týdně do terénu a darované věci předávají potřebným lidem. Tentokrát se nám ve sbírce objevilo i dětské oblečení, které odneseme do Červeného kříže.

V únoru tedy budeme šperky teprve sbírat a následující dva měsíce pak bude probíhat samotný prodej. Šperky se sbírají a poté i prodávají v čase, kdy je otevřená herna pro děti. Naši návštěvníci si samozřejmě také mohou nakoupit v době konání kurzů, na které docházejí. Během té doby jsou v chodbičce šperky rozvěšené všude po stěnách. Je hezké vidět dámy, které se pak na nástěnky koukají se slovy: „Já vlastně nic nepotřebuju… ale tohle si přece musím koupit.“ (smích) Ceny jsou doporučené, takže nakonec je na vás, kolik do kasičky hodíte. Při tomto výprodeji jsme pokaždé spolupracovali se skvělým sociálním kurátorem Pavlem Pěnkavou, který působí v poradně pro osoby bez přístřeší Centra sociálních služeb Praha. Letos výtěžek poputuje organizaci Jako doma, která v komunitním centru poskytuje ženám bez domova prostor, kde mohou strávit čas tvořením, vzděláváním nebo péčí o sebe sama. Za tím účelem bude probíhat sbírka hygienických potřeb a kosmetiky, která může být i načatá.

Máte nějakou vysněnou aktivitu nebo program, které byste v centru časem ráda viděla?
Delší dobu se snažíme opětovně rozjet tvořivé večery pro ženy. Kdysi probíhaly pravidelně a s pěknou účastí. Jednou za měsíc jsme se potkaly, jedna přinesla víno, druhá slané tyčinky, povídaly jsme si a u toho jsme tvořily. Po čase se ale skupinka věrných rozpadla – ta se odstěhovala, ta porodila třetí miminko, ta nastoupila do náročné práce – a teď se úplně nedaří tvořivé večery obnovit. Říkala jsem si, zda to nemám přejmenovat na přástky, aby bylo jasné, že to není jen o tom něco vyrobit, ale že je to zároveň i čas pro vnitřní relaxaci. Vlastně je to taky trochu podpůrná skupina. S bonusem… (smích) Před adventem jsme třeba malovaly akvarelová vánoční přání. Bylo to krásné. Myslím si, že jsem šikovná na různé ruční práce, ale nejsem výtvarně nadaná. Zdobení perníčků ornamenty mi jde pěkně, řekla bych, ale malování nikoliv. Na svoje výtvory, které vznikly pod vedením naší lektorky Alice, jsem ale byla pyšná. (smích)

O víkendech máte také nějaký pravidelný program?
O víkendech v našem centru pravidelný program nemáme. Je tam tedy prostor pro pořádání přednášek, workshopů, seminářů a podobně. Zkrátka nehlučných akcí. Také během letních prázdnin náš pravidelný provoz neběží. Centrum je tedy možné využít opět pro nějaké kurzy, workshopy nebo například jako zázemí příměstského tábora.

Kromě aktivní role v centru jste však především klavíristkou. Kdy jste s hraním začala?
Asi v pěti letech. Mám dva starší sourozence. Sestra začala hrát na klavír v ZUŠ Šimáčkova u paní učitelky Jany Diatkové a ta byla tak báječná, že rodiče chtěli, abychom u ní studovali všichni. Později tedy začal na klavír hrát i můj bratr, který je o dva roky starší než já. Rodinná historie praví, že já jsem do hodin jako dítě chodila s ním a v rohu jsem si na svá kolínka pozorně zkoušela všechno, co měl hrát bratr. (smích) Paní učitelka pak bratrovi vždycky ukousla chviličku z jeho hodiny a začala učit i mě.

Takže jste z hudební rodiny?
Nejsem, ale maminka miluje vážnou hudbu. Náš táta vůbec, ten poslouchal hlavně Country Radio. Na naše koncerty ale vždycky poctivě chodil a dojímal se. Neumí zpívat a nemá hudební sluch. Říkal, že už na základní škole měl z hudební výchovy dvojku, ale to jen proto, že měl hodného pana učitele. Tátova rodina byla v té době silně perzekvovaná. Můj dědeček byl politický vězeň, obviněný z toho, že je anglický špion, a babička byla učitelka, které ovšem samozřejmě bylo zakázáno učit, a tak musela pracovat ve skladu nebo třeba v kamenolomu. A pan učitel nechtěl z dobroty duše, aby ten těžce zkoušený chlapec dostal špatnou známku. Tak si ho vždycky po vyučování zavolal do kabinetu, zahrál mu na housle čistou kvartu a tatínek měl zazpívat „hoříííí“. Moc mu to nešlo, ale pan učitel to vždycky zkoušel tak dlouho, dokud to nebylo na dvojku. Tak tolik k naší hudební rodině. (smích) Možná i to, že sestra začala chodit na klavír, byla šťastná shoda okolností. Byla to velmi chytrá holčička a nemusela se do školy vůbec nic učit. Maminka prý stála o to, aby také zažila, že jí něco nejde a musí na tom pracovat. (smích) Oba moji sourozenci se hudbě věnovali dlouho, při vysoké škole vystudovali Konzervatoř Jaroslava Ježka. Naše báječná paní učitelka nám tedy dodala nejen kvalitní základy, ale rozhodně i velkou lásku k hudbě.

Po konzervatoři jste vystudovala ještě Akademii múzických umění a v současné době na obou školách i působíte.
Je to tak. Během mateřské dovolené jsem také korepetovala v tanečním oddělení na ZUŠ v Šimáčkově. Na tu školu mám krásné vzpomínky. Jako dítě jsem tam chodila na klavír, do sboru, na tancování, na hudební nauku. Byla jsem tam pořád. Byla skoro jako můj další domov.

Jaké hudbě se především věnujete?
Vážné. I když, od střední školy jsme měli několik let s kamarády a sourozenci kapelu Charisma 22. Stylu jsme říkali gotik-folk. Naší domovskou scénou tehdy bylo Divadlo U panáků, nynější Klub Letka, dokonce jsme tam hudebně doprovázeli jedno divadelní představení. Tam jsem hrála na zobcovou flétnu. Na konzervatoři jsem si ji na jeden rok přibrala jako nepovinný předmět – abych se alespoň trochu zlepšila.

Kolik nástrojů hudebně ovládáte?
Jeden, klavír. (smích) Občas ale hraju na chalupě v kostele na varhany a na konzervatoři jsem dva roky chodila na cembalo. Zobcovku ovládám jen trošku. Ale celý život spolupracuju s houslisty a flétnisty, tak jsem na oba nástroje skvělý teoretik. Neumím na ně vůbec hrát, ale umím říct, že tady to je vysoko, tohle nízko, tenhle smyk by chtěl obráceně a tady ten nádech udělej jindy. (smích)

Manžel je taky houslista a i s ním se vám teď daří hrát. V říjnu jste spolu měli koncert i v Japonsku.
Je to tak a je to krásné. S manželem jsme byli v jedné třídě na konzervatoři a ve třetím ročníku jsme spolu začali chodit. Takže jsme spolu hráli po celý zbytek studií. Poté se naše hudební cesty trošku rozešly, on se plně věnuje smyčcovému kvartetu a učení a já zase svým aktivitám. Byli jsme proto šťastní za novou příležitost. V Japonsku jsme odehráli čtyři koncerty a vedli dva kurzy. Nadto jsme měli možnost vzít s sebou i děti. A dokonce mohly s námi vystoupit i na koncertech. Teď už tedy hudební rodina jsme. (smích)

Působíte vždy v komornějším hudebním tělesu. Umíte si představit, že byste byla součástí orchestru?
To bych si strašně přála. V tomhle ohledu mě mrzí, že mám nástroj, který nebývá jeho běžnou součástí. Klavír v orchestru bohužel hraje málokdy. Toužila bych být součástí té masy, ze které se line krásná hudba. Nevím ale samozřejmě, jestli by se mi to opravdu líbilo tak, jak si představuji. (smích) Nikdy jsem netoužila hrát sama, vždy jsem chtěla hrát s někým, a proto mě moc těší, že mám možnost pravidelně spolupracovat s houslistou Romanem Patočkou, se kterým se taky známe už od mládí, a s flétnistou Janem Ostrým. Společné tvoření hudby je intenzivní zážitek. Když se to daří a rozumíte si lidsky i hudebně, vzniká při koncertě vlastně velmi intimní spojení. A když se podaří také hudbou promluvit k publiku, něco těm lidem předat, obohatit je, potěšit, je štěstí dokonalé. Jsem vděčná, že můžu mít život naplněný takovou krásou.

Zbývá vám při vašem vytížení čas na nějaké koníčky?
Jé, toho je… S velkým vděkem docházím už šestnáctým rokem do našeho centra na jógu. Mnoho let také chodím do kroužku břišních tanců v sedmičkovém Domu dětí a mládeže. Naše báječná skupina žen ve věku 15–80 let by stála za samostatné povídání. Ráda tvořím, trošku šiju, přešívám, vyrábím korálky, tisknu na textil, vařím, peču, zavařuju, zdobím perníčky, čtu, různě zvelebuji náš domov a chalupu naší rodiny. Ráda se kochám přírodou, chodím na procházky a ráda běhám, když se k tomu donutím. (smích) Ráda tancuju a zpívám, ráda plavu a poslední roky několikrát týdně chodíme v zimě bruslit na Letnou. Ráda si povídám, ráda trávím čas s přáteli a širší rodinou nebo doma s dětmi a s mužem. A ráda jsem občas sama…

Na Sedmičce žijete celý život.
Dokonce jsem se ani nehnula z domu! Jen jsem se přestěhovala o dvě patra výš. Je skvělé tu potkávat lidi, které znám od dětství, se kterými jsem chodila třeba do dětského sboru Radost. Na ten moc ráda vzpomínám. Pořád si v sobě nesu touhu zpívat ve smíšeném sboru. Možná až kluci vyrostou a o maminku přestanou mít zájem, třeba se mi to splní. Ono si to na mě počká.

Kam tady ráda chodíte?
Těch míst je spousta, to vůbec nestihnu všechno vyjmenovat. Mám ráda rybníčky dole ve Stromovce, nejvíc v ranním sluníčku. A jsem šťastná, že můžu chodit do zaměstnání pěšky přes Letenské sady. Baví mě pozorovat ten cvrkot. Ráno malé skupinky cvičící tai-chi a pejskaři, odpoledne všude děti, na hřištích, na odrážedlech, partičky hrající fotbal a frisbee. Pán, co tam každé odpoledne fantasticky tancuje na kolečkových bruslích. Zbožňuju mléčný bar Kumbál. Pořád se snažím přijít na to, proč je mi tam tak hezky. Fascinuje mě Ristorantino da Matteo, osmina mojí krve je totiž italská. Líbí se mi Čechova a Ovenecká ulice se svými stromy a předzahrádkami. Dokud byla na Milady Horákové prodejna domácích potřeb a železářství, na které vděčně vzpomínají zejména letenské ženy, nebyla snad věc, kterou bych na té ulici nesehnala. S radostí sleduji, jakými proměnami prochází Holešovická tržnice. Nemůžu se nabažit pohledu na Výstaviště s odstraněným plotem. Ta změna je neskutečná, teď to místo k návštěvě úplně zve. Vaše otázka ve mně vzbuzuje nekonečnou řadu obrazů nejrůznějších míst na Praze 7. Kdysi jsem při rozhovoru do knihy Jedna čtvrť: Letná také dostala tuto otázku a v zaskočení jsem řekla taková ta jasná místa, jako je Stromovka nebo ulice Milady Horákové. Až po skončení rozhovoru mě začaly napadat další a další věci. Ten večer jsem pak šla domů kolem pekárny v Kamenické ulici a zoufala si, proč já jim neřekla, že miluji tu vůni, která z ní v noci vychází? (smích) Vsadíme se, kolik dalších věcí mě napadne cestou z tohohle rozhovoru! Už teď jednu vím, vůně z mandlu v Prádelně Letná…


Silvie Ježková (*1978) začala hrát na klavír v pěti letech v ZUŠ Šimáčkova pod vedením Jany Diatkové. Ve svých studiích pokračovala na pražské konzervatoři u prof. Evy Boguniové a poté na Akademii múzických umění ve třídě Doc. Borise Krajného. V obou těchto školách nyní působí v oddělení klavírní spolupráce. Dlouhodobě spolupracuje s houslistou Romanem Patočkou a je také klavírní partnerkou flétnisty Jana Ostrého. Od roku 2008 vede Rodinné centrum Letná. Na Sedmičce žije celý život.


Masopust Rodinného centra Letná se uskuteční v úterý 21. února 2023. Sraz masek je v 16 hodin před kostelem sv. Antonína na Strossmayerově náměstí. Po několika úvodních písničkách se průvod maškar přesune do prostor centra. Vstup je dobrovolný. Masky se budou vyrábět v rámci výtvarky na pátečním Klubíku 17. února. V týdnu od 13. února též bude možné zakoupit si v době dopolední herny výtvarné balíčky na domácí tvoření masek. Rezervace balíčků nutná na e-mailu kontakt@rcletna.cz.

→ www.rcletna.cz