Vězeňská fotografie Marianne Golz-Goldlust z pankrácké věznice, kde našla svou poslední lásku a také smrt
Maria Agnes, jak znělo její pravé jméno, se narodila 23. ledna 1895 ve vídeňském Hernalsu jako dcera polského řemeslníka Josefa Belokosztolského a jeho z Čech pocházející manželky Amalie. Do katolické rodiny posléze přibyla ještě její mladší sestra Rosi. Společně vyrostly ve Vídni. Město bylo tou dobou centrem kulturního evropského života a vyznačovalo se bohatou hudební tradicí, tvořily zde takové ikony jako Gustav Mahler nebo Arnold Schönberg. Spojit svůj život s uměním se po složení maturity rozhodla i Marianne a vystudovala herectví, tanec a zpěv.
Prkna znamenající svět
Na jevišti vystupovala pod uměleckým jménem Marianne Tolska. První zmínka o ní coby operní pěvkyni pochází z července 1921, kdy se souborem vídeňského Raimundova divadla hostovala v Linci. O rok později účinkovala ve Stuttgartu ve známé operetě Vídeňská krev. Nakonec se dočkala i vysněného stálého angažmá, když se její domovskou scénou od října 1922 do září 1924 stalo salcburské Landestheater (státní divadlo). Zde spolupracovala s věhlasným rakouským operním skladatelem Nico Dostalem. Podle dobových pramenů bylo vrcholem její kariéry společné vystoupení s hvězdou mezi tenory Richardem Tauberem v operetě Johanna Strausse mladšího Netopýr. Krátce předtím se stihla provdat za známého vídeňského hudebního nakladatele Ernsta Wengrafa. To už měla za sebou první neúspěšné manželství, ani to druhé však nevydrželo příliš dlouho. Manželský pár se ještě roku 1924 přestěhoval do Berlína, kde Ernst otevřel pobočku svého nakladatelství. Zde se Marianne setkala se svým budoucím třetím manželem, redaktorem a novinářem Hansem Wernerem Goldlustem.
Marianne se svým třetím manželem, redaktorem a novinářem Hansem Wernerem Goldlustem, na výletě v Mariánských Lázních. Archiv Ronnieho Golze
O sedm let mladší Hans se s Marianne oženil 21. března 1929 na matričním úřadě v Berlíně Wilmersdorfu. Když začátkem roku 1933 jmenoval německý prezident Paul von Hindenburg kancléřem Adolfa Hitlera, skončila pro Goldlustovy bezstarostná doba. Rodina byla ohrožena nejen svým židovským původem, ale navíc musela být nacistům trnem v oku i Hansova práce – působil totiž v časopise Die Literarische Welt (Literární svět), do kterého přispívali nacisty opovrhovaní spisovatelé jako Bertolt Brecht či Walter Benjamin. Manželé v této nejisté době přijali nové příjmení Golz, aby se vyhnuli sociálnímu stigmatu spojenému s židovsky znějícími jmény. Tak vzniklo jméno s pomlčkou: Golz-Goldlust. Hans a Marianne se cítili v ohrožení, a proto roku 1933 emigrovali do tehdy ještě bezpečné Prahy. O rok později je následovali Hansovi rodiče a sourozenci. Rodina po většinu svého pražského života bydlela na adrese Strossmayerova 4 v Praze 7. Na mapě tuto ulici dnes už nenajdete, protože od roku 1947 nese jméno Farského, po zakladateli a prvním patriarchovi Církve československé husitské Karlu Farském. Zatímco Hans pracoval pro různé zahraniční noviny, mimo jiné pro pařížskou agenturu Mitropress, Marianne se vrátila k divadlu, i když pouze jako kritička. I Praha však nakonec přestala být klidným místem pro život.
Osudové dny
Jedna z nejtemnějších kapitol české historie se začala odvíjet 15. března 1939. Během okupace zemřelo v odboji sto tisíc lidí. Nacisté vyvraždili většinu židovského obyvatelstva. Když začalo v těchto březnových dnech zatýkání, byl také Hans na seznamu gestapa. Dvakrát se mu podařilo uniknout a nakonec uprchl s pomocí své ženy do Polska a po moři se v létě 1939 dostal až do Anglie. Marianne pomohla rovněž jeho rodičům a sestře. Ačkoli v červenci sama vlastnila dokumenty potřebné k vycestování do Anglie, rozhodla se Československo, mezitím okleštěné na Protektorát Čechy a Morava, před vypuknutím války v září 1939 neopustit. Ve svém bytě začala pořádat, jak později uváděla před soudem, takzvané společenské večery pro přátele. Její snahou bylo najít podobně smýšlející lidi a to se jí podařilo. Brzy se připojila k odbojové skupině, která pomáhala židovským ženám a mužům k útěku z Prahy tím, že jim obstarávala falešné doklady. Zachránila také alespoň část majetku prchajících prostřednictvím peněžních převodů své sestře Rosi do Vídně. Díky kontaktům svého manžela posílala informace z obsazené Prahy české exilové vládě do Londýna, ve svém bytě ukrývala uprchlíky a údajně se jí podařilo dostat několik lidí z terezínského ghetta.
Každý druhý týden ve čtvrtek večer se v Mariannině bytě konalo setkání pronásledovaných lidí. Ve čtvrtek 19. listopadu 1942 byli všichni přítomní pozatýkáni gestapem. Ve stejný den si gestapo ve Vídni došláplo i na Marianninu sestru Rosi.
Pankrácká „sekyrárna“
Marianne svoji činnost během výslechu gestapa nezapírala a vzala na sebe všechnu vinu. Své spolupracovníky tak zbavila obvinění, zato ona zůstala uvězněna v pankrácké věznici. Proces proti ní a dalším sedmnácti lidem začal 18. května 1943 před Zvláštním soudem u Německého zemského soudu v Praze. Marianninu osobnost popsala obžaloba následovně: „Obžalovaná Golz-Goldlust je nyní potřetí vdaná. Její současný manžel je plný Žid, z dřívějších manželů byl rovněž jeden plný Žid. Ze skutečnosti, že udržuje přátelské styky s Židy, Položidy a přáteli Židů, lze vyvozovat, že je již duchovně zcela požidovštělá a že bez jakéhokoli donucení pomáhala Židům vyhnout se státním opatřením emigrací. Této její snaze odpovídá i její nepřátelské naladění vůči nacionálně-socialistickému státu.“
Justice v té době tvrdě postupovala proti každé formě odboje v Říši i Protektorátu Čechy a Morava. Proces byl veden s jediným cílem – zastrašit. Z osmnácti obžalovaných byli Marianne a devět dalších odsouzeni k trestu smrti jako „sabotéři za napomáhání nepřátelům Říše“. Ani žádostí o milost se nepodařilo krutý rozsudek zvrátit.
Za druhé světové války vznikla na území protektorátu celá řada míst, kde byli odpůrci nacionálně socialistického režimu fyzicky likvidováni. K nejhrůznějším z nich patřilo oddělení II A v policejní věznici gestapa v Praze na Pankráci. V rozmezí dvou let – od dubna 1943 do dubna 1945 – zde pod ostřím gilotiny zemřelo celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Evidence popravených se dochovala díky důkladným záznamům v knize poprav, kterou vedl kat Alois Weiss. Za ocelovými dveřmi č. 38 byly umístěny ženy odsouzené k trestu smrti a mezi nimi trávila své poslední chvíle i Marianne. Na oddělení se pochopitelně žádný komfort netrpěl. V cele pod zamřížovaným oknem bylo několik špinavých matrací. Židle ani jiný nábytek zde nebyl, pouze pracovní stolek, na němž vězenkyně slepovaly obálky nebo obchodní sáčky s denní normou 1000 kusů.
Šťastná do poslední hodiny
V pankráckém vězení, prostředí plném zoufalství a beznaděje, se ale Marianne rozhodla být ještě jednou šťastná. V motáku, poslaném mezi bramborami do sousední mužské cely, napsala, že ten, kdo jí odpoví, se stane jejím milencem. Její smutný dopis o bezcitnosti světa, beznaději a plný hořkosti a slz si přečetl Richard Mácha, také odsouzený na smrt, a odpověděl. Bylo by těžké objevit na světě podivnější lásku, než která vykvetla v tomto ponurém a smrtí nasáklém ovzduší oddělení II A. Asi měsíc si Marianne a Richard posílali tajně motáky. Vyměňovali si svoje myšlenky, pocity a vzájemnou náklonnost. Jeden druhému byli oporou. „Můj miláčku,“ začínal jeden z mnoha osobních dopisů napsaných Marianne. „… jsem tak nešťastná, na tu silnou ženu si jen hraji. Myslím na tebe. Oba jsme se už viděli tam, ale zatím nás jiní předešli. Prosazuji v tom boji všemožné, ale všechno je to jen bezmocnost. Za chvíli to začne a z dvaadvaceti lidí budou jen mrtvoly. My máme ještě čas, ještě přežijeme jiné. Věříš, že jsem ti přinesla štěstí?“
Kdo z dozorců jejich korespondenci umožňoval, se už dnes nedozvíme. Víme ale, že na tom měl zásadní podíl vězeň Karel Rameš. Díky jeho obětavosti a statečnosti se zachovalo mnoho dokumentů, motáků a kreseb, které propašoval za zdi věznice. Po válce je uspořádal do dvoudílné knihy Žaluji. Pankrácká kalvárie, jež nyní poskytuje jedinečné svědectví o životě na „oddělení smrti“ II A a především vypovídá o neuvěřitelné síle lidského ducha, kterou nedokáže potlačit žádná diktatura. „Výstižně to vystihl Richard v jedné ze svých škrabek o Marianne, kterou poslal Ramešovi. Psal, že ženy, založené spíše citově než rozumově, se nemohou nikdy smířit s tímto násilným odchodem ze světa. A přece právě tyto něžné a jen pro lásku stvořené bytosti odcházely pod vražedný nůž s nemenší důstojností než kdysi velké královny popravené v revolucích. Došly v sledu svých myšlenek až tam, kam může dojít jen člověk s hlubokým národním uvědoměním: tělo můžete zabít, ducha však nikoli.“
Přebal knihy Žaluji. Pankrácká kalvárie Karla Rameše, jež je jedinečným svědectvím o životě na „oddělení smrti“ II A věznice v Praze-Pankráci, kde pod ostřím gilotiny od dubna 1943 do dubna 1945 zemřelo celkem 1075 lidí, z toho 155 žen
Život vězňů na oddělení II A byl do značné míry charakterizován nadějí, že se nacistický režim zhroutí dříve, než dojde k jejich popravě. Někteří vězni se však pokusili zemřít vlastní rukou – Karel Rameš zaznamenal celkem dvanáct těžkých pokusů o sebevraždu. Jedinou, komu se sebevražda podařila, byla Marianne, která na přípravné cele požila smrtící jed. Ale i v tomto případě byla odsouzená sťata, i když už byla pravděpodobně mrtvá. Stalo se tak 8. října 1943 v 16.44 hodin rukou popravčího Aloise Weisse.
Proč kat vykonal popravu, když už odsouzená byla mrtvá, není zcela jasné. Dozorci si zřejmě přáli utajit, že vězni měli možnost získat jed, možná také chtěli jen ukázat, kdo „má navrch“. Kde k jedu přišla Marianne, také nevíme zcela jistě. V korespondenci se sestrou Rosi nalezneme několik proseb, aby smrticí látku obstarala od švagra Hellmuta, jenž byl lékárníkem. Jed jí měla poslat v sáčku od šamponu na vlasy, k tomu ale pravděpodobně nikdy nedošlo. Nakonec jí pomohl vězeňský chodbař, od něhož získala jed na krysy nebo na myši, který se ve věznicích běžně používal.
Tři dny před popravou napsala Marianne svému milenci poslední dopis. „Richarde! Děkuji ti a věř mi, jsem veselá a doufám i statečná – neboť to obtížné je ještě přede mnou – a s myšlenkou na tebe, mé dítě, s tvým posledním milostným dopisem, doufám, že se mi to drama podaří – mám přímo radost, že jsou kostky vrženy, neboť moje nervy jsou vyčerpané a už toho mám dost – Život byl hezký, umění veselé a můj odchod zvláštní – ale ženy jako já neumírají v posteli, určitě přijdu znovu a jednou se setkáme jako duše, jako lidské děti, jako hezké květiny – nebo jako strom, který žije mnoho let a přežívá generace – je to můj poslední dopis – probuď se, maličké, milé, veselé páže – královna odchází – odchází z prken života a teď prosím Boha, aby mi pomohl – nebude to lehké – Marianne.“
Epilog
9. června 1988 získala Marianne Golz-Goldlust od ředitelství památníku Jad vašem v Jeruzalémě ocenění Spravedlivá mezi národy. Tento čestný titul patří mezi nejvyšší vyznamenání, jež Stát Izrael uděluje osobám nežidovského původu – lidem, kteří dali v sázku svůj život, aby zachránili své židovské spoluobčany. V olivovém háji památníku byl pak na její počest zasazen strom č. 806. Na Sedmičce připomíná tuto odvážnou ženu pamětní deska na domě v ulici Farského 4, naproti Husovu sboru, kde Marianne až do svého zatčení nacisty bydlela. Do holešovické mozaiky lokalit s pohnutými lidskými osudy tak přibylo další označené místo. Jiná na to stále ještě čekají. Když si ulici pod bývalým názvem Strossmayerova zadáte do databáze obětí na webových stránkách Holocaust.cz, naleznete 33 jmen židovských obětí nacismu, které zde měly před válkou domov.
Pamětní deska na domě v ulici Farského 4, kde Marianne až do svého zatčení nacisty bydlela
Marianne byla za svůj život třikrát vdaná, děti ale neměla. Její třetí muž Hans se po válce znovu oženil a v roce 1947 se mu narodil syn Ronnie. Ten dlouho netušil, že jeho otec byl již dříve ženatý. Dozvěděl se to až po otcově smrti, když se probíral jeho pozůstalostí. Při pátrání po osudu jeho bývalé manželky se dostal až ke zmíněné knize Žaluji. „O několik týdnů později jsem tu knihu držel v rukou a dlouze si prohlížel Marianninu fotografii. I když česky nerozumím ani slovo, uvědomil jsem si, že jí je věnováno na dvacet stránek. Jejich překlad mě hluboce zasáhl,“ prozradil Hobuletu Ronnie Golz. Píše se v nich o velmi inteligentní ženě, která ani ve špinavé díře pankrácké věznice nepřestala být velkou osobností. „Pokud by bylo možné o někom říci, že v těchto ubohých a potupných podmínkách byl duchovní veličinou, pak to byla ona. Byla tlumočnicí mezi dozorci a vězni. Všichni ji měli velmi rádi a pro své pozitivní smýšlení a politický rozhled byla velmi oblíbená,“ dodává Ronnie Golz. Jeho pátrání zaznamenala italská dokumentaristka Monica Repetto ve snímku La vera storia di Marianne Golz (Skutečný příběh Marianne Golz, 2008).
Podobizna Marianne z archivu Ronnieho Golze, jenž po smrti svého otce začal pátrat po osudu jeho bývalé manželky. Ronnie se narodil v Londýně roku 1947 a jeho matkou byla Ida Reissová, židovská uprchlice ze Strážnice na Moravě
Marianne nepatřila k žádné politické organizaci a vlastně ani nevíme, jak moc si byla vědoma rizika, které svojí činností podstupovala. Dělala prostě jen to, co jí radilo srdce. Nechtěla jen přihlížet, chtěla pomáhat. Pomáhat přátelům, sousedům, jí známým či neznámým lidem, kteří byli ze dne na den prohlášeni za nelidi a jimž hrozilo pronásledování a smrt. Pomáhala jim uniknout ze spárů gestapa, dostat se do ciziny a převáděním peněz jim umožnila život v exilu. „Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět,“ zní asi nejznámější verš ze základního díla židovské paměti Talmudu. A to se Marianne podařilo. Vytrvala ve své víře, ve svých postojích zůstala pevná – pevnější než ocel pankrácké gilotiny.