Radovan Procházka se narodil v květnu roku 1927 v Praze. Otec pplk. Vladimír Procházka (1891–1946) byl velitelem Hradní stráže prezidenta Masaryka, ruský legionář a držitel Řádu sv. Stanislava za zásluhy při dobývání Nižného Tagilu na Urale. Byl také nadšeným amatérským hráčem na violoncello, karikaturistou a před 1. světovou válkou patřil v rámci Sokola mezi reprezentanty ve cvičení na kruzích. Matka Božena (1896–1973), roz. Dohnalová, byla rovněž nadšenou sokolkou. V domácnosti vytvářela zázemí pro otce, Radovana i jeho staršího bratra Vladimíra (1924–67).
Školní docházku zahájil Radovan na obecné škole v Korunovační ulici na Letné, nedlouho poté se rodina přestěhovala do Místku, otec Vladimír se stal zástupcem velitele 8. slezského pěšího pluku a v roce 1937 trasoval v Jeseníkách opevnění čs. hranic. Před první mobilizací se rodina Procházkových přestěhovala do Loun, i sem ji „zavály“ služební povinnosti otce Vladimíra – byl jmenován velitelem zdejšího, tehdy velice moderně organizovaného cyklistického praporu. V této době se i jedenáctiletý Radovan poprvé setkal s výzvědnou činností – spolu se starším bratrem Vladimírem objížděli na kole Němci zabrané území v Krušných horách a podávali informace čs. zpravodajským důstojníkům. Po rozpuštění čs. armády se Radovan s rodiči a bratrem přesunuli zpět do Prahy, kde otec získal místo ve Statistickém úřadě a zároveň začal spolupracovat s ilegálním vojenským velením „generál Alex“. Protože Radovan byl od mládí atletem, využíval otec jeho běžecké tréninky k předávání zpráv kolegům v odboji. Během války také Radovan vystudoval gymnázium, po primě dokončené ještě v Lounech nastoupil na reálné gymnázium ve Sládkově ulici, po zabrání této školní budovy pokračoval ve studiích na Strossmayerově náměstí.
Během Pražského povstání otec Vladimír vyjednával z pověření Zemského odbojového velitelství na Zbraslavi o ozbrojeném zásahu tzv. Vlasovovy armády na pomoc Praze. Bratr Vladimír se během osvobození stal shodou náhod a díky svým výborným znalostem ruštiny tlumočníkem maršála Rybalka. Brzy si získal v maršálově štábu důvěru a sovětští vojáci před ním mluvili zcela otevřeně. Dozvěděl se tak o plánech uchvátit moc v ČSR pučem. Tyto informace pochopitelně sděloval svému otci, který byl mezitím vyslán do Loun organizovat zábor pohraničí. Plk. Vladimír Procházka získané poznatky předával dál prostřednictvím generála Heliodora Píky prezidentu Benešovi. V únoru 1946 Vladimír st. bohužel umírá při autonehodě na Letenské pláni.
Tragická smrt otce sehrála roli při Radovanově volbě budoucího povolání. Ačkoli váhal mezi lesním inženýrstvím a armádou, rozhodl se nakonec pro vykročení v otcových šlépějích a složil zkoušky na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V roce 1948 byl ze školy vyloučen jako čtvrtý nejlepší z ročníku v hodnosti poručíka pěchoty. Již záhy po Vítězném únoru se na akademii formovala tajná protikomunistická organizace, shromažďující informace, pod vedením zástupce velitele školy Alexandra Kordy (1907–58), jejím členem byl i Procházka. Činnost části skupiny byla odhalena již během roku 1949 a odbojáři byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Tato první vlna zatýkání se Procházkovi vyhnula a po krátké přestávce zbylí členové (škpt. Bártl, František Kůrka a další) obnovili výzvědnou činnost. Získané informace se dostávaly do rukou kpt. Němce, který odešel do zahraničí po první vlně zatýkání, prostřednictvím kurýrů, kteří na Šumavě přecházeli hranice. Němec je předával americkým zpravodajům. Radovan Procházka po ukončení akademie působil postupně v Brně, Rychnově nad Kněžnou a Hodoníně. Při návštěvě rodiny v Praze 21. ledna 1951 byl ovšem zatčen a odvezen do nechvalně proslulého „Domečku“, kde pocítil na vlastní kůži metody komunistických vyšetřovatelů. Po krátkém pobytu ve věznici na Pankráci byl souzen, obžaloba navrhovala trest smrti, nakonec byl odsouzen „jen“ k patnácti letům žaláře.
Začátek trestu trávil ve vojenské věznici v Opavě, kde pracoval v truhlářské dílně. Se spoluvězni se zde pokusil vyhloubit tunel, kterým by se dalo uprchnout, v dokončení plánu jim však zabránil přesun do věznice v Leopoldově. Toto vězení bylo výrazně horší než opavské. Panovaly zde středověké podmínky, vězni byli šikanováni, dostávali velmi malé příděly potravin a nefungovala zde takřka žádná lékařská péče. Komunistický režim se snažil využívat vězně jako levnou pracovní sílu při nebezpečném dobývání uranu či jiných surovin, a tak byl i Radovan Procházka vybrán pro práci v dolech. Nakonec tedy skončil v táboře Vojna u Příbrami. Nejprve zde pracoval hlubinných dobývkách, později jako povrchový tesař.
V roce 1955 se zde se „zapletl“ do tzv. nudlové aféry. Kvůli naprosto nevyhovující stravě se vězni vzbouřili a někteří se rozhodli držet hladovku. Komunistický režim využil faktu, že se tyto události náhodně seběhly 4. července na americký Den nezávislosti a přisoudil jim politický podtext. Ačkoli Radovan Procházka spoluvězně od této akce zrazoval, nakonec byl obviněn jako jeden z jejích organizátorů a v následném procesu byl odsouzen na dalších 12 let. Následoval přesun opět do Leopoldova. Velké amnestie politických vězňů v letech 1960 a 1962 se Procházky netýkaly, propuštěn byl až v březnu 1964.
Po návratu z vězení mu přátelé pomohli sehnat práci v Národním divadle, stal se kulisákem, později stranním mistrem. V roce 1966 se Procházka oženil, s manželkou Vlastou vychoval dvě dcery a syna. Během pražského jara se stal 2. tajemníkem klubu K-231, vedl informační odbor. Po vpádu sovětských okupačních vojsk se načas ukryl ve vojenských lesích a po čase se opět vrátil do Národního divadla.
Během listopadové revoluce se stal mluvčím stávkového výboru Národního divadla. Divadlo jej posléze nominovalo do občanské a prověrkové komise při Ministerstvu vnitra. Na ministerstvu pak již zůstal, podílel se na transformaci někdejší II. správy StB jako ředitel organizačního odboru Úřadu na ochranu ústavy a demokracie a později ve funkci ředitele ÚZSI (Úřadu pro zahraniční styky a informace). Zásadně organizačně a hlavně ideově přebudoval někdejší I. správu StB a učinil z ní uznávaného spolupracovníka našich současných spojenců v NATO. Od ledna 1993 do konce roku 1997 vedl Radovan Procházka Vojenské zpravodajství. I po odchodu do důchodu pracoval jako poradce ve zpravodajských orgánech státu. Radovan Procházka obdržel řadu ocenění za zpravodajskou činnost: např. vysoké americké vyznamenání Legion of Merit (Řád prezidenta USA) nebo Řád bílého lva IV. třídy (1997). Čestným občanem MČ Praha 7 se jako celoživotní obyvatel Letné stal v roce 2008.
