Kudlicz byl jedním z mnoha selfmademanů, kteří v druhé polovině 19. století stáli u zrodu a prudkého rozvoje průmyslu v českých zemích. Narodil se 11. října 1844 v Sedlci u Starého Plzence, jeho otec Václav pracoval jako slévač v tamních železárnách. Dá se tedy říci, že vztah k železu měl Josef takříkajíc od kolébky.
Železo jako osud
O Kudliczových studiích není nic známo, dle dochovaných zpráv však již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století získával ostruhy jako správce železáren v Polsku a především v Rusku. Právě zde vymyslel způsob, jak odlévat trubky nastojato, a tento vynález mu zajistil uznání a pravděpodobně i finance. Novou metodu výroby začaly ihned využívat tehdy slavné firmy z oboru – Haniel a Lueg z Düsseldorfu nebo železárny Rudzki ve Varšavě. Do Čech se Kudlicz vrací pravděpodobně v roce 1884, svou kariéru zde začíná jako ředitel strojírenské firmy Jakub Roubíček, která sídlila v Praze 7 přibližně v místech, kde je dnes policejní prezidium. Po krátkém působení na ředitelském postu se Kudlicz staví na vlastní nohy – pronajímá si strojírenskou dílnu společnosti Staněk a Rezek, která byla vybudována v roce 1870 v bloku mezi ulicemi Belcrediho (dnes Milady Horákové), Kostelní a Vinařská (dnes Františka Křížka, dnešní ulice Vinařská vznikla až v roce 1925 a byla tehdy nazývána Malá Vinařská – pozn. aut.). Celý areál zaujímal plochu 6700 m2. Místo, kde stávala továrna, dodnes prozrazuje architektura zde stojících činžáků, které jsou o jednu až dvě generace mladší než většina okolních. Kudlicz se ihned pustil do zlepšování firmy. Vystavěl čtyři tzv. kuplovny (šachtové válcové tavicí pece používané pro přetavování surového železa v litinu), pojízdný jeřáb, stroje na výrobu velkých ozubených kol nebo speciální zařízení na odlévání žebrových trubek pro topná tělesa. Toto strojní vybavení umožňovalo Kudliczově firmě produkovat obří železné či litinové válce pro válcovny, papírny, mlýny nebo další průmyslové podniky. Největší z nich vážily až 20 tun. Firma vyráběla odlitky i z ohnivzdorné či kyselinám odolávající litiny, které dodávala podnikům specializujícím se na chemickou výrobu po celém tehdejším Rakousku. Ve slévárně vznikaly také tzv. hunťáky (kola ke kolejovým vozíkům užívaným například v dolech) s unikátním systémem upevnění k nápravám, který zlepšoval mazání a účinně zabraňoval vnikání prachu a nečistot.
Inovacemi k úspěchu
Patrně největší proslulost si ovšem Kudliczova společnost vydobyla výrobou topných těles, takzvaných roštnic. Tyto tepelně odolné litinové lamely se ukládaly pod topeniště, přičemž jejich výhoda spočívala v relativně snadné výměně. Běžně užívané rošty totiž musely být při poškození vyměněny celé. Kudlicz vynalezl i vlastní systém roštnic Simplex, který se díky svým rozměrům hodil do velkých průmyslových závodů, především cihelen. Tuto i několik dalších inovací si Kudlicz nechal patentovat. K dalšímu rozvoji firmy došlo po roce 1894, kdy úspěšný podnikatel koupil od původních vlastníků za 136 tisíc zlatých celý areál. Ihned poté se pustil do rozšiřování prostor i vlastní výroby – nechal přistavět novou soustružnu, slévárnu i kotelnu, pořídil větší množství nových obráběcích strojů, nový parní stroj o výkonu 150 HP (horse power neboli koňská síla) nebo elektrický jeřáb o nosnosti 25 tun. K pohonu jeřábu i osvětlení závodu sloužil nový dynamo-elektrický stroj. Na přelomu století, v době největšího rozvoje firmy, zde pracovalo 180–200 dělníků, pět účetních a stejný počet technických úředníků. Nad všemi zaměstnanci bděl z pozice ředitele právě Josef Kudlicz. Majitel se angažoval i v řadě odborných spolků, byl například zakládajícím členem Společnosti pro průmysl chemický v Čechách, působil i ve významné stavovské organizaci – pražské obchodní a živnostenské komoře. Se svými výrobky se Kudliczova slévárna úspěšně prezentovala na výstavách, o čemž svědčí řada medailí a diplomů, například z Pražské zemské jubilejní výstavy (1891), Vídeňské výstavy nových vynálezů (1897) a mnoha dalších.
Topení bez kouře
V posledních letech 19. století se firma soustřeďuje na vývoj automatických přikladačů na uhlí, které mají docílit maximální efektivity při spalování a dosáhnout bezkouřového topení. Problematice znečištění prostředí kouřem z továren se v roce 1900 věnoval i denní tisk: „Obracíme tímto zřetel nejen odborníků, ale i přátelů hygieny vůbec ku věci velmi důležité a zdravotnictvím veřejném závažné a připomínáme jen pro nás zajisté potěšitelnou okolnost, že vynálezcem až dosud nejlepšího systému bezkouřného topení jest Čech J. Kudlicz, v jeho závodě v Bubnech lze topení bez kouře sledovati. Komín jeho velikého závodu také nikdy nekouří. Systém jeho je zaveden v přečetných závodech v Čechách i po celé Evropě a osvědčuje se znamenitě.“ V roce 1902 dodala Kudliczova firma setrvačník sestávající se ze čtyř částí o celkové váze 46 tun jako součást největšího stroje o výkonu 1300 HP v nedaleké pražské elektrické centrále v Holešovicích. Na počátku století Kudlicz také přesunul část výrobního programu (především topné systémy) do továrny svého zetě, manžela dcery Miloslavy Václava Adolfa Křídla (1858–1924), která se nacházela nedaleko – u křížení ulic Rudolfova (dnes Veletržní) a U vozovky (U Smaltovny). I samotný areál Kudliczovy firmy se pod tlakem developerů v průběhu dvacátých a třicátých let zmenšuje, výroba se postupně přesouvá do zeťovy firmy a společnost V. A. Křídlo funguje ve Veletržní ulici pod národní správou ještě koncem čtyřicátých let.
Josef Kudlicz patřil k podnikatelům, kteří se díky vlastní píli a schopnostem vypracovali z chudých poměrů mezi skutečnou elitu. Na rozdíl od mnoha jiných se mu ovšem dostalo uznání už za jeho života – za inovace, které přinesl svému oboru, mu byl udělen zlatý záslužný kříž císaře Františka Josefa I.
1 Areál továrny Kudlicz na propagačním obrázku z konce 19. století. Stylizace, která měla umocnit dojem z velikosti firmy, byla tehdy běžná.
2 Továrník Josef Kudlicz
3 Reklama na produkty továrny Kudliczova zetě
V. A. Křídla z roku 1912
4 Interiéry továrních hal Kudliczovy slévárny