Jsme tu proto, aby bylo dobře seniorům i těm, kdo ně o pečují. To byla několik let vize organizace MILA, kterou jsem založila na základě své dobrovolnické zkušenosti v domově seniorů. Postupně se ale proměnila v daleko větší ambici. Pracovat na tom, aby péče byla hodnotou české společnosti. A to už není úkol pro jednu, pět, ani deset nevládních organizací, ale pro celou společnost. Když jsme v roce 2025 ve spolupráci s předním českým scénografem Markem Cpinem otevřeli první českou interaktivní výstavu o péči s názvem Institut blízkosti, na otázku, kolik si přejeme, aby přišlo lidí, jsme tiše odpovídali pět set a v duchu se modlili aspoň za dvě stě. Nakonec si do prostoru H40 galerie The Chemistry Gallery v Holešovické tržnici, kde výstava v listopadu 2025 probíhala, našlo cestu bezmála dva tisíce lidí. Byl to šok, radost i potvrzení, že ukazovat složitá témata kreativně je naše cesta. A že osvěta tématu péče má smysl.
Instalace s šesti nemocničními postelemi, které doplňovaly příběhy z mé dobrovolnické práce, pomáhala návštěvníky přenést do pocitů lidí, jimž v životě o moc víc než postel už nezbývá, i do pocitů lidí, kteří pečují o druhé. Výrazný stůl v samém středu instalace vyzýval návštěvníky k rozhovorům a sdílení a celá výstava zaujala i nejprestižnější soutěž českého designu Czech Grand Design. Scénograf Institutu blízkosti Marek Cpin byl za projekt nominován na cenu v kategorii prostorového designu. Výstavu ocenili i návštěvníci. Dokonce 91 % z nich by ji doporučilo svým známým, 87 % si z ní odneslo silný myšlenkový nebo emoční impulz a 87 % lidí také věří, že podobné akce mají potenciál proměňovat způsob, kterým česká společnost vnímá téma stáří a péče. A proto touto cestou pokračujeme.
(Sebe)péče
V České republice jsou lidé zvyklí pečovat o své blízké. Po Polsku jsme dokonce druhou zemí v EU, kde je neformální péče nejvýrazněji zastoupená z celé Evropské unie. Podle analýzy OECD věnuje 30 % neformálních pečujících péči více než 20 hodin týdně a tato role trvá v průměru pět let. Nedávná studie londýnské University College London, již v květnu představil britský deník The Guardian, sledovala data z let 2004 až 2023 a porovnávala téměř tři tisíce pečujících ve věku 50+ se stejně velkou skupinou lidí, kteří o nikoho nepečovali. Výsledky ukazují, že lehká péče do přibližně deseti hodin týdně může přinášet pocit smyslu, mentální stimulaci i blízkost. Problém nastává ve chvíli, kdy péče neumožňuje odpočinek, vlastní sociální život ani zastupitelnost. Na první dojem nejde o překvapivé zjištění. Studie však přináší důležitý pohled. Péče sama o sobě nemusí být zátěží ani problémem. Naopak může být zdrojem smyslu, vztahů i vyšší osobní odolnosti. Negativní dopady se objevují především tehdy, když péče zabere člověku veškerý čas a prostor.
Neztratit sebe sama
Podstatné je ale to, že studie nabourává rozšířenou představu, že péče je automaticky spojená jen s vyčerpáním. Ukazuje totiž, že péče může člověka také posilovat. Nesmí v ní ale ztratit sám sebe. To ostatně potvrzují i výstupy jednoho z kulatých stolů organizace MILA, kterého se účastnili právě neformálně pečující. „Udržela jsem si svoje koníčky. Můžu jet na hory, na tenis, můžu jít do divadla, s kamarádkou na kafe. Kdybych se odpojila od všech svých koníčků a od svého života, vyhořela bych velmi brzo,“ uvedla jedna ze zúčastněných. Stejně podstatné jako vlastní osobní čas je podle další účastnice vzdělávání. „Když jsem někomu řekla, že chodím na školení, jak pečovat, divil se. Kdyby lidé věděli, co všechno se dá udělat, aby si člověka mohli nechat doma, tak by to třeba zkusili.“ Zcela legitimní je ale oponovat, že skloubit péči a vzdělávání není často možné, jak potvrzuje další diskutující, která má s péčí také zkušenost: „Je to těžké, pečující nemají čas. Ještě včera jsem se rozhodovala, jestli si půjdu radši odpočinout, nebo jestli půjdu sem. Když člověk pečuje, zvažuje, jestli vůbec může někam jít, nebo jestli má doma vyplňovat formuláře, žehlit, plánovat vyšetření u lékaře…“
Institut blízkosti navštívila i dáma, jež už několik let pečuje o svého muže. Návštěva této výstavy pro ni byla prvním volným dnem za tři roky péče. Na otázku, proč volný den věnuje opět tematicky laděné výstavě, odpověděla, že si přišla popovídat i pro radu. Tato zkušenost není ojedinělá. Naslouchání, empatie a čas jsou tím nejčastějším, za co lidé, kteří se na nás obracejí pro radu, děkují. Nejsou to technické informace ani strukturované postupy k vyplňování nejrůznějších administrativních záležitostí. Je to čas a pocit, že je někdo vnímá a slyší. Takovou podporu může dát pouze člověk, který je ochoten se zastavit nebo přinejmenším zpomalit a jen poslouchat. I k tomu v naší osvětě vyzýváme. K navrácení větší přirozenosti do našeho jednání. K uvědomění, že péče je přirozená součást života, které se nevyhne většina z nás, a i když jde svým rytmem a potřebami zcela proti všudypřítomné zrychlenosti, je pro nás příležitostí, a ne problémem.
Když péče dává smysl
To, jaké aha momenty může péče přinášet, zažila třeba Bára. Účastnice kulatého stolu i jedna z hrdinek knihy Hladím, která ukazuje téma péče jako vztah. Bára je bývalá vrcholová manažerka v mezinárodní firmě a už devatenáct let vychovává spolu s manželem Ernestem syna s autismem. V knize velmi otevřeně popisuje stavy absolutního zoufalství a vyčerpání i stavy obohacení, jež by bez svého syna Ángela neměla možnost ani nahlédnout. Když se v jedné fázi Bářina života přidala k péči o syna i péče o babičku, sáhla si Bára na dno svých sil. Ale přesto nakonec s odstupem situaci viděla i z druhého úhlu: „Jeden den jsem nosila kýbl na zvracení synovi, a když už byl lepší, tak zvracela babička. Vůbec jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Ale když jsem si večer lehla, říkala jsem si, že tohle je asi nejkrásnější lidská zkušenost, je to krása starat se o blízké lidi, pečovat.“
O nadhled a humor v péči se pokouší další žena, která se stará o muže s Alzheimerovou nemocí: „Pečuju o manžela, se kterým jsme 53 let, před třemi lety jsme měli krásnou zlatou svatbu. Výhody ta nemoc má. Když se pohádáme a on se na mě zlobí, za pět minut už o tom neví. Dřív jsme se pohádali a dva dny jsme na sebe nemluvili. Teď když se hádáme a on se za pár minut zeptá, proč na něj vlastně zvyšuju hlas, tak se nadechnu a řeknu: Nechceš zmrzlinu? Tak spolu lížeme zmrzlinu a je pohoda.“
Každá zkušenost s péčí je jiná a jinak náročná. Každý má pro péči jiné podmínky a možnosti a každý z nás má různě silné vztahy, které se do péče promítají. Co nás spojuje, je fakt, že se v nějaké míře tématu péče ve svém životě dotkneme úplně všichni. Ve chvíli, kdy náš blízký onemocní, ve chvíli, kdy se rozhodneme podělit se o péči třeba s domovem pro seniory nebo terénní pečovatelskou službou, a nejpozději ve chvíli, kdy budeme sami sebe konfrontovat s tím, jakou péči si přejeme pro sebe. Drtivá většina české populace, 8 lidí z 10, si přeje dožít ve stáří doma. A je potřeba takovou představu doručovat i systému, který zatím více spoléhá na výstavbu pobytových služeb. Nástrojů, jak téma péče zvedat a otevírat, je spousta. Ať už je mají v rukou média, firmy, města, obce nebo školy. Ti všichni mohou zaujmout k tématu postoj, otevírat ho a aktivně přispívat k tomu, aby sytém péče dokázal v co možná nejvyšší míře naplnit naše představy. Na tom se ostatně shodli i účastníci zmíněného kulatého stolu: „V televizi máme každou blbost, tak proč ne takhle užitečné věci? Mělo by se více mluvit o tom, co prožíváme, protože to čeká každou rodinu.“
Organizace MILA se rozhodla jít cestou, která kombinuje více směrů. Především věříme, že jedině tam, kde je dobře pečujícím, je dobře i klientům. Ročně tak spolupracujeme s více než dvaceti službami pro seniory a zabýváme se tím, jak podpořit komunikaci, dobrou atmosféru, a pokud možno i lepší podmínky v daném týmu. Každý rok se tak dotkneme života 400 profesionálních pečujících. Snažíme se také vysílat impulzy k systémovým změnám. Třeba právě pořádáním zmíněných kulatých stolů, kde se na téma péče díváme z více úhlů pohledu, a názory desítek lidí, které k diskuzi zveme, pak zpracováváme do jasných výstupů. V neposlední řadě se věnujeme osvětě. Patří do ní knihy Hořím a Hladím, jež téma péče nahlížejí netypickým způsobem vždy v pěti rozhovorech. Patří do ní i zmíněný Institut blízkosti a věříme, že do ní bude patřit i Festival o ničem.
Umění jen být
Festival o ničem je název osvětové akce na téma péče a sebepéče. Třetí srpnový týden proměníme letenskou Vodárenskou věž v oázu klidu. V objektu, jehož mimořádně vydařenou rekonstrukci má na svědomí přední český architekt Petr Hájek, proběhne Festival o ničem. Místo, které si na rozdíl od sociálních sítí neklade ambici radit lidem, jak žít lepší život, jaké doplňky stravy jíst a jaké funkce v těle sledovat během spánku. Daleko zajímavější nám přijde teorie zmíněné americké antropoložky Margaret Mead o srostlé stehenní kosti jako důkazu lidskosti. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu. Naučili jsme se rozdělávat oheň, stavět domy, objevili jsme elektřinu, vynalezli internet i umělou inteligenci. Jedna věc se ale nezměnila. Když jsme nemocní, zranění nebo slabí, uvědomíme si, jak moc potřebujeme k životu druhého člověka. Nejen někoho, kdo nám zajistí jídlo a léky, ale především někoho, kdo přináší blízkost, dotyk, pocit bezpečí.
Více než na nutnost pěstovat zdravé vztahy ale věříme v nutnost koupit si chytré hodinky a tři druhy hořčíku. Věříme v iluzi, že kvalitní život i řešení našich problémů si lze koupit. Po krátkodobém efektu ale často přichází dlouhodobý stres. A další tlak na výkon a hledání dalších rychlých řešení. Přesně těm se Festival o ničem vyhýbá. A klade návštěvníkům otázku: Co když žádné řešení neexistuje? Co když stačí vyměnit „Já musím“ za „Já můžu“? Nebo dokonce za obyčejné „Já jsem“. Přesně takový prostor pro vás ve Vodárenské věži na Letné chystáme. Výjimečnou příležitost, kde vás nebudou zahlcovat tisíce podnětů, ruchů a doporučení, ale kde najdete ticho, klid, dobré jídlo i kulturu. Vše, co má tu moc dobít člověku baterky, zbavit ho stresu a oprostit ho od tlaku na výkon a nechat ho prožívat jen radost z bytí.
Pár minut se sebou
Jak těžké je pro nás setrvat v tom nejzákladnějším lidském nastavení, dokazují i výzkumy. Už několik málo minut obyčejného sezení bez možnosti cokoliv dělat nebo dívat se do telefonu vyhodnocují lidé jako zneklidňující a nepříjemné. Absence podnětů nás totiž vrací do vzpomínek, emocí a představ. Právě proto je „nicnedělání“ pro řadu lidí náročné a hledáním dalšího podnětu se chceme výletu do svého nitra co nejrychleji vyhnout. Nemáme trpělivost vyčkat na moment, kdy se nepříjemný pocit překlopí ve větší vnímavost a zpomalení, které nás může dovést minimálně k blahodárnému odpočinku, ale mnohdy i k uvědomění si našich potřeb. I k jejich pojmenování chceme návštěvníky našeho festivalu inspirovat. Věříme totiž, že dobrá péče o druhé začíná dobrou péčí o sebe. Jak dobře se nám může žít, když přestaneme usilovat o výkon a dovolíme si jen být, pomůže návštěvníkům zprostředkovat scénografie Marka Cpina, který spolupracuje i na této výstavě: „Těžko si představit výmluvnější symboliku života, než je věž. Cesta od základů až na vrchol by měla být provázena klidem, mírem a upřímností. Ta je pro mě ukryta v bílé barvě, a proto jsme ji zastoupili v každé místnosti v různých významech.“
Každá z místností letenské věže nabídne odlišný program. Spojovat je bude minimalismus a právě bílá barva. Čistý a tichý prostor, který vás obejme. To bylo zadání pro Marka Cpina. Čím konkrétně věž zaplníme, nám pomohli vymyslet lidé, kteří v loňském roce navštívili Institut blízkosti. Jedna z instalací je totiž vyzývala k odpovědi na otázku, co jim pomáhá ve chvíli, kdy se necítí v pohodě. Všechny odpovědi se bez výjimky týkaly věcí, které jsou zdarma a považujeme je za úplně obyčejné.
„Dívám se do zeleně.“ „Nechám se obejmout.“ „Tančím.“ „Vzpomenu si na větu: Buď na sebe milá.“ „Dýchám a říkám si, že to přejde.“ Kdybychom měli všechny odpovědi nějak vyhodnotit, 60 % lidí ve chvílích, kdy jim je těžko, volí jako prostředek pomoci blízkého člověka. Setkání s rodinou, přáteli, prostor pro to být někým vyslechnutý, to všechno více než polovina návštěvníků považuje za zásadní první pomoc v krizi. Pro čtvrtinu lidí je záchranným kruhem sebepéče. Tam zařazují třeba horkou vanu, procházku, ale i uvolnění emocí klidně i pláčem nebo kreativní činností, jako je malování či tanec. Pro patnáct procent lidí je cestou vpřed naděje. Ať už formou humoru, životního moudra nebo obyčejného tvrzení „bude líp“, které si v těžké chvíli připomenou. Odpovědi nás natolik zaujaly a inspirovaly, že jsme se rozhodli místo, kde člověk nalezne klid i podporu, vytvořit.
Kultura vleže
Jednou z místností, které budou zářit bílou barvou, je i hlavní sál Vodárenské věže. Místo, kde se běžně odehrávají kulturní akce, bude hostit kulturu i v rámci Festivalu o ničem. S jedním malým rozdílem. Místo sezení na židlích nebo lavicích tu lidé budou ležet na matracích a odpočívat na polštářích. „Z postele“ si tak budete moci užít komorní recitál Lenky Nové a klavíristy Matěje Benka, recitaci křehké poezie Kateřiny Pokorné, která vystupuje pod uměleckým jménem Svojost, čtení pohádek od herečky Marthy Issové v tandemu s její maminkou Lenkou Termerovou a číst vám bude také herečka Petra Nesvačilová. Mimořádným zážitkem bude bezpochyby vystoupení Jiřího Bárty, předního českého violoncellisty, který koncertoval po celé Evropě, v Severní a Jižní Americe, Japonsku, na středním Východě i v Austrálii. Kdy se vám stalo, že jste na koncertě klasické hudby mohli ležet?
Ale protože nejen ležení nás může dostat do stavu flow, přizvali jsme ke spolupráci také nový cirkus! Lektoři a lektorky z novocirkusového centra Cirqueon pro vás připraví v prostoru před věží dokonce tři workshopy: „Ač se to na první pohled nemusí zdát, cirkusové techniky jsou skvělým prostředkem pro vytváření a udržování duševní pohody. Žonglování, balanční techniky i spolupráce při párové akrobacii pomáhají dojít do stavu flow – intenzivního soustředění a žití v daném momentu, kdy čas plyne jinak, než jsme zvyklí. Cirqueon nabídne tři workshopy, na kterých si cirkusovou pohodu můžete vyzkoušet. Balanční a relaxační techniky propojíme ve workshopu Cirkusová sebepéče, určeném dospělým, kteří se chtějí naučit soustředit v pohybu. Pro rodiče a děti Cirqueon připraví workshop family cirkusu a o tom, že cirkus se dá trénovat v každém věku a že se v něm dá najít skvělá parta, vás přesvědčí lektorky a studentky kurzu Cirkus třetího věku pro dospělé ve věku 55+,“ popisuje Bára Adolfová z Cirqueonu.
Pohyb podpoří také taneční lekce herce Jana Ciny, jež budou probíhat na terase a jsou určeny naprosto všem, včetně začátečníků. Radost z pohybu bude totiž to hlavní, co si odnesete. V pomalejším rytmu se můžete hýbat každé ráno na lekcích jógy oblíbené učitelky Lucie Königové, která je synonymem jemnosti a její ranní cvičení bude přizpůsobeno i těm, kdo zatím s jógou zkušenost nemají. Lekce pod širým nebem budou probíhat každé ráno od 8 a o víkendu od 9 hodin.
Péče o tělo i duši
A protože k radosti ze života patří i dobré jídlo, letenská pobočka pekárny Eska, kterou znáte z Veletržní ulice, si na Festivalu o ničem na týden otevře svůj pop-up: „Péče se promítá do naší každodenní práce – ať už jde o suroviny, řemeslo nebo vztah k hostům. Spolupráci s Milou tak vnímáme jako přirozené propojení a máme radost, že můžeme být součástí programu, který upozorňuje na důležitost péče v její nejširší podobě. Zároveň se těšíme, že si návštěvníci budou moct užít Esku na netradičním místě s jedinečnou atmosférou,“ říká Kateřina Hollmanová, jež oblíbenou letenskou pekárnu vede. Můžete se těšit na snídaně od Esky každý den od 8 do 10 hodin a vychutnat si je třeba na zahradním lehátku nebo na dece v trávě. Eska zde navíc nabídne i odpolední provoz, abyste si doprovodný program mohli užívat s dobrým jídlem a pitím. A také pro vás mají dárek. Každý, kdo se na jakýkoliv doprovodný program zaregistruje předem, dostane od Esky něco dobrého zdarma.
Celý festival bude zakončen velmi komorním minikoncertem Báry Polákové a Štěpána Urbana. Ti z vás, kteří byli v Institutu blízkosti a zažili jejich spontánní hraní na kytaru a zpěv v samotném středu galerie, jistě potvrdí, že šlo o magickou atmosféru a nepřenositelný zážitek. Ve Vodárenské věži budete mít druhou šanci zažít něco, co se jinde nebude opakovat.
Proč nevynechat?
Atmosféra letní Prahy je jiná než v běžném provozu. Je pomalejší a vyzývá ke zpomalení i nás. A my v Mile výzvu přijímáme. Budeme rádi, když se za námi a s námi zastavíte. Unikátní objekt Vodárenské věže se na týden od 17. do 23. srpna stane prostorem, kde čas, rychlost a výkon nehrají vůbec žádnou roli a kde vám nikdo nebude radit, co máte dělat. Bude to místo, kde se můžete nadechnout a zažít pocit „teď nemusím vůbec nic“. Můžete si připomenout a prožít radost z obyčejných věcí. Z dobré kávy. Z pohybu. Z ležení a koukání do stropu nebo do nebe. A budeme rádi, když se budete vracet každý den a užívat si každý den jiný program. Když přijdete třeba jen na ranní jógu nebo se nasnídat pod širé nebe. Když se po práci vrátíte natáhnout se nebo si zatančit. Vracet se můžete, kolikrát chcete, protože díky podpoře našeho partnera, kterým je životní pojišťovna NN, je vstup na akci zdarma. Těšíme se na vás. Detaily o programu i možnost registrovat se na něj najdete na www.festivalonicem.cz.
