Kurátor není jen člověk spojený s galeriemi a výtvarným uměním, svého kurátora má i každý sociální odbor městského úřadu. Co konkrétně tato profese obnáší, komu a jak pomáhá, jsme se zeptali Iva Fafílka, který se v tomto oboru pohybuje více než 10 let.

Jaká je vlastně historie profese kurátora a co konkrétně tvoří náplň jeho práce?
Specializovaná funkce sociálního kurátora vznikla v roce 1970. Kurátoři nejprve působili na krajských úřadech a od roku 2003 fungují i ve 205 obcích s rozšířenou působností. Jejich hlavním cílem je pomáhat lidem v obtížných životních situacích, ať už jsou to lidé ohrožení sociálním vyloučením nebo ti, kteří se se sociálním vyloučením již potýkají například z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy.

Pomáháte ale i lidem po výkonu trestu. Jak se o klientovi dozvíte?
Většinou s klientem navazuji spolupráci již v průběhu jeho uvěznění. Jakmile se na základě hlášení věznice dozvím o nástupu trestu klienta s trvalým bydlištěm v Praze 7, píšu mu do vězení dopis s nabídkou svých služeb. Klienti se na mě mohou obrátit i sami. Spolupráce ale vždy probíhá na dobrovolné bázi.

V jakých oblastech nabízíte pomocnou ruku?
Odsouzené navštěvuji přímo ve věznici. Řeším s nimi nejrůznější problémy, zprostředkovávám například kontakt s rodinou, která s nimi z nějakého důvodu nekomunikuje. Poskytuji odborné sociální poradenství, třeba informace o tom, jak si vyřídit sociální dávky nebo důchod. Zorientovat se ve formulářích Úřadu práce dnes totiž vůbec není snadné. Zprostředkovávám také kontakty na další instituce, které klientovi mohou pomoci například s exekucí. Někdy řeším i otázky hledání zaměstnání a bydlení či komunikaci se soudy při řízení o podmínečném propuštění. Práce je to opravdu pestrá a různorodá.

Říkal jste, že spolupráce je dobrovolná. Jaký je o vaše služby zájem?
Lidé, kteří mají kratší trest a po propuštění z vězení se mohou vrátit do fungující rodiny, se na nás obracejí v menší míře, většinou se jedná o nějaké základní sociální poradenství. Nejčastěji se na nás obracejí odsouzení s delším trestem, pro které je návrat do společnosti z tohoto důvodu obtížnější. Svět „venku“ se rychle mění, a pokud člověk opouští vězení například po deseti letech, má problém i s nejběžnějšími záležitostmi, jako je nákup potravin nebo cestování městskou hromadnou dopravou. Často nás také kontaktují lidé, kteří se nemají kam vrátit a nevědí, jak si zajistit azylové ubytování a další základní služby pro usnadnění startu do života na svobodě.

Kolik lidí máte momentálně na starosti?
Sociální kurátoři v Praze 7 ročně evidují okolo 200 osob. Nejsou to jen lidé ve vězení či propuštění, ale také lidé ohrožení sociálním vyloučením či bez domova.

Můžete se pochlubit nějakým příběhem s happy endem?
Takových případů je více. Spíše než o happy endu bych ale raději mluvil o šťastném začátku. To je podle mě stav, kdy se člověku po propuštění z vězení podaří najít zaměstnání, bydlení, dokáže se znovu začlenit do společnosti a nevrací se k trestné činnosti.

V kolika případech se to naopak nepovede?
Neúspěšných pokusů, kdy se klient po krátké době vrací do vězení, je mnoho a všichni kurátoři se s tímto problémem často potýkají.

Nefrustruje vás to?
Ani ne, každý neúspěch mě naopak motivuje k další aktivitě. Snažím se na tuto problematiku nahlížet ze všech stran a hledat nová řešení a inspiraci.

Nestalo se vám, že by si z vás klient udělal tak trochu vrbu nebo blízkého kamaráda? Jak dokážete oddělit práci a lidské sympatie k člověku, který je vaším klientem?
Stává se mi to, neboť mnohdy jsem po určité období klientova života jediným člověkem, se kterým může otevřeně mluvit a navázat důvěru. Musím ale ctít nějaké hranice a etický kodex sociálního pracovníka. Jsem přesvědčen, že udržovat si zdravý odstup je jedním z důležitých faktorů objektivního přístupu ke klientovi a zároveň klíčem ke kvalitní sociální práci.

Ani si nenosíte práci domů?
Vzhledem k tomu, že součástí mé práce jsou pravidelné supervize, na nichž mám možnost pod odborným vedením konzultovat své pracovní problémy a nejrůznější dilemata, tak mě problém nošení si práce domů netrápí.

Pracujete s lidmi s trestní minulostí, necítil jste se někdy ohrožený?
Ano, to ale vyplývá z podstaty mojí práce a měl bych na to být připravený. Když jsem v minulosti pracoval jako kurátor pro dospělé v Brně, měl jsem jednoho agresivního klienta, který mě pravděpodobně delší dobu sledoval. Zjistil, kde bydlím, jak vypadá moje žena a děti, a vyhrožoval mi, že pokud nenapíši zprávu k soudu v jeho prospěch, ublíží mé rodině. Bylo to velice nepříjemné, ale i s takovými situacemi musí člověk počítat.

Jak moc i do vaší profese vstupuje papírování a byrokracie?
Bohužel jí neustále přibývá. Řekl bych, že za mých 17 let praxe v sociální sféře se byrokracie téměř zdvojnásobila. Kromě papírové evidence se ty samé věci musí evidovat i elektronicky a s každým novým nařízením nebo zákonem přibývají další povinné dokumenty, které musí sociální pracovníci vést. V dnešní době, kdy narůstá klientela a sociální práci nechce nikdo dělat, protože je špatně
placená, mi to přijde velice nešťastné. Člověk pak kvůli papírování nemá dostatek času na přímou práci s lidmi.

Kromě práce sociálního kurátora pracujete pro Sedmičku také na projektu sociálního bydlení. Mohl byste nám o něm ve stručnosti něco říct?
Jedná se o pilotní projekt, do kterého se zapojilo 16 obcí v ČR. Cílem je nastavit a ověřit systém sociálního bydlení, vyzkoušet nové metody a procesy v této oblasti. Z výstupů tohoto projektu by pak měly čerpat všechny obce v ČR. Já v tomto projektu pracuji jako sociální pracovník a provádím přímou sociální práci s obyvateli podporovaných bytů.

Co všechno s nimi řešíte?
Poskytuji jim sociální poradenství, pomoc při jednání s dalšími institucemi, jako je Úřad práce, Správa sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, lékaři, soudy, školy. Pomáhám jim při řešení dluhů, s vyřizováním dokladů, zprostředkovávám potravinovou pomoc, pomáhám s hledáním zaměstnání. Jsou to hodně podobné záležitosti jako ty, které řeší kurátor. Rozdíl je v tom, že zde jdeme více do hloubky, a když to situace vyžaduje, jsem s klientem v kontaktu třeba i každý den.

Nevolají vám i mimo úřední hodiny?
Někteří volají i o víkendu. (smích) Jsou zkrátka zvyklí, že všechny své problémy řeší se mnou.

Jaká je úspěšnost v tomto projektu?
Během dvouletého fungování projektu nám selhala pouze jedna domácnost, takže úspěšnost je velice slušná. Dle mého názoru jsme úspěšní především díky intenzivní sociální práci s lidmi v bytech. Důležitým aspektem je také dluhová prevence, kdy dohlížíme na hrazení nájmu a učíme naše klienty finančnímu plánování domácnosti.

Jak by podle vás mohl k řešení sociálních problémů přispět každý z nás?
Líbilo by se mi, kdybychom byli vůči sobě navzájem více všímaví. Někdy stačí, když je člověk správně nasměrován a ví, na koho se obrátit, pak zafunguje systém podpory. Řada problémů by se vyřešila, kdyby je lidé neodkládali nebo se nestyděli vyhledat pomoc. Začíná to už v rámci rodiny, mezi přáteli, ale i sousedy, kde si můžeme být vzájemně oporou. Každý z nás se může snažit o to, aby tahle základní síť fungovala.


Ivo Fafílek, DiS.
kurátor pro dospělé
email: fafileki@praha7.cz
mobil: 739 553 158


MČ je realizátorem projektu Pilotní ověření implementace systému sociálního bydlení na lokální úrovni v MČ Praha 7, registrační číslo projektu CZ.03. 2. 63/0.0/0.0/15_008/0007235, spolufinancovaného z prostředků EU, Operačního programu Zaměstnanost.