>Zachránce dětských životů

Před šedesáti lety stál jako mladý chirurg za vznikem dětské onkologie v Československu. Děti s nádorovým onemocněním byly rozeseté v nemocnicích po celé republice a ze sta jich přežily tři. Dnes mají díky profesorovi Josefu Kouteckému, který prožil téměř celý život na pomezí Letné a Holešovic, vlastní kliniku v pražském Motole i mnohonásobně větší šanci na vyléčení.

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že každý den kouříte doutníky, jíte jenom dvakrát denně a na Silvestra si po přípitku dáváte vždy ovar. To není zrovna vzor zdravého životného stylu. Co na něj říkají vaši kolegové lékaři?
Kolegové mě mají rádi a respektují mě. Když jsem léta šéfoval onkologické klinice v Motole, přicházel jsem do nemocnice vždycky v šest hodin ráno, dřív než ostatní spolupracovníci. Po mně dorazila sekretářka, uvařila mi kávu a já si k ní zapálil doutník. Dnes už se tam nesmí nikde kouřit, ale tenkrát podřízení podle vůně poznali, že je přednosta na klinice.

 

Jaké doutníky kouříte?
Běžně značku Candlelight, která je cenově dostupná. Pochopitelně také dostávám řadu lepších doutníků, ale v poslední době jsem si oblíbil viržinka. Jsou sice ještě podstatně dražší než doutníky, ale kromě nich utrácím už jen za koncerty, knihy a hlavně hudební nahrávky. Teď jsem objevil fantastické sbírky CD – všechny nahrávky Jicchaka Perlmana na sedmdesáti osmi discích nebo box s nahrávkami Yehudiho Menuhina. Klasická hudba je moje velká láska.

 

Našel jste si letos čas na Pražské jaro?
Byl jsem na dvou koncertech. Řadu let jsem byl také členem rady Národního divadla, takže jsem byl zvaný na všechny premiéry, ať už šlo o operu nebo činohru. Ale vrcholem je pro mě komorní hudba. Také proto se znám se spoustou muzikantů. Nedávno jsem začal přispívat do časopisu Harmonie a zároveň dokončuju novou knihu nazvanou Moje třetí láska.

 

O čem bude?
S názvem přišel můj nakladatel. První láska je moje žena, druhá je samozřejmě medicína a třetí hudba. Půjde o sedmdesát sedm esejů, vzpomínek a úvah o hudbě z hlediska jejího milovníka. Nejsem muzikolog ani hudební dějepisec, jsem jen amatér v původním slova smyslu podle latinského „amare“, což jest milovati. V esejích chci zachytit způsob, kterým ke mně hudba promlouvá, kterak na mě působí, i zapsat vzpomínky na výjimečné umělce. Setkal jsem se s Bernsteinem, večeřel s Domingem, Rostropovičem, dobře jsem se znal s šéfdirigentem České filharmonie Václavem Neumannem, znám se s Mistrem Bělohlávkem. Kromě toho se zajímám o výtvarné umění. Nedávno mi umřel přítel Born a velcí kamarádi jsme byli i s Oldřichem Kulhánkem, tvůrcem našich bankovek, kterému jsem držel řeč nad rakví. Umění je pro mě obrovská vzpruha.

 

Poslední srpnový den oslavíte osmdesáté šesté narozeniny. Jaký je váš recept na dlouhověkost?
Už od dětství se u mě objevovala touha po poznání, jež se netýkalo jen medicíny. K dlouhověkosti přispívá také požehnání vnímat krásu. A to krásu dvojí. Jednu přirozenou, kterou myslím přírodu se všemi jejími živočichy a rostlinami. Když byli mí synové malí, naše domácnost připomínala zoologickou zahradu. Měli jsme tu hady, ještěry, akvária, pískomily, štíry, exotické ptactvo a po bytě nám jako v pravěku pochodoval leguán. Druhá krása se skrývá v umění, ať už jde o hudbu, malbu, sochy, literaturu nebo architekturu. Čili můj recept na dlouhověkost se skládá z touhy po poznání, požehnání vnímat krásu a z práce – byla léta, kdy jsem spal jen čtyři hodiny denně. Tyto položky podmiňuje ještě jedna principiální věc, a to vztahy. Nejen ty mezilidské, ale i vztah k přírodě, ke skalám, větru, vodě. Důležitá je pro mě i víra. Hlavně teď v období mého smutku, kdy z mého života odešly dvě nejvzácnější ženy – má manželka a dcera. Nyní už máme v rodině po pokrevní linii jen samé muže.

 

Patříte mezi holešovické starousedlíky. V Praze 7 bydlíte už od narození?
Ne, až od roku 1936. Narodil jsem se sice v Praze, ale moje matka byla Kralupačka a otec tehdy pracoval u buštěhradské dráhy, takže jsme nejprve bydleli v Kralupech nad Vltavou. Pak jsme se v mých šesti letech přestěhovali do dolních Holešovic do Stupkovy, která se dřív jmenovala Malá Jateční. A od roku 1949 bydlím v Janovského ulici v bývalém domě železničních úředníků, přičemž jsem chodil do školy v Tusarově ulici. Staré Holešovice, to byla krása. Za války jsem vždycky přeběhl přes Stromovku k přívozu do Troje a rázem jsem byl v zoologické zahradě. V ní jsem tehdy trávil spoustu času.

 

Na co si z té doby ještě vzpomínáte?
Jak je život dlouhý, tak jsem mohl zažít řadu změn v naší společnosti. Prvních devět let jsem prožil ještě v první republice, s tátou jsme stáli na Hradčanském náměstí hadovitou frontu u rakve T. G. Masaryka. Pak se začaly režimy střídat. Kvůli tomu, že jsme byli politicky nepohodlná rodina, vyhodili tátu z ministerstva dopravy, kde byl účetním úředníkem. Musel odejít do kladenských hutí, které ho zničily a kvůli nimž předčasně zemřel. Padl na ulici pod Veletržním palácem, když vezl kočárek s ročním synem z procházky ve Stromovce. Dvě sestry mé ženy emigrovaly, a když mě pak komunisté verbovali do strany, odmítl jsem je s tím, že se snad zbláznili.

 

Jak hodně se za tu dobu Praha 7 proměnila?
Je mnohem čistší díky tomu, že už tu nefunguje bubenské nádraží. Vedle mé školy na Maninách byla kolonie dělnických domků s chudinou, kde bydleli mí spolužáci. Dnes v těch místech stojí veliké činžáky. Nostalgicky vzpomínám na malé krámky. Skvělé bylo papírnictví, do kterého jsme si chodili pro školní potřeby a lízátka. Fungovala tu akvaristika pana Kindla, kam jsem vyrážel pro rybičky, protože jsem je doma pěstoval celé klukovství. Byl jsem tam každý druhý den pro dafnie nebo nitěnky. Běhal jsem po březích Vltavy a chytal ještěrky a myši. Chodíval jsem bruslit na Štvanici i do Stromovky na Malou říčku. Zažil jsem Šlechtovu restauraci ještě v plné parádě. Po celé Praze jezdily poštovní a pivovarské vozy s koňmi. Já je vždycky hladil a dával jim zbytky suchého chleba a housek. Bylo to idylické.

 

Proč jste se rozhodl pro dráhu lékaře?
Víte, dříve existovaly čtyři profese, které vládly životům lidí: farář, učitel, lékárník a lékař. A jak je to dnes? Kolik lidí věří a kdo chce být dnes učitelem? Lékárník taky už nemíchá prášky a masti, ale je to jen obchodník, který jde a sáhne do regálu. Kdo zbývá? Lékař, protože každý v životě víc nebo méně stůně a nikdo se mu nevyhne. Proto by měl pacientům dávat víc než se jen starat o nemocné tělo.

 

V padesátých letech jste založil první dětskou onkologii v Československu. Jak tenkrát tento obor vypadal?
Nevypadal, on nebyl. Děti byly rozstrkané po celé republice. Kde dítě leželo, tam také umřelo. Žili jsme za železnou oponou, nemohl jsem za zkušenostmi vycestovat ani na kongres do zahraničí. Všechno jsem se naučil z literatury, kterou jsem mohl zaplaťpánbůh z ciziny objednávat. Také jsem za ni utratil spoustu peněz, protože jsem platil poštovné ze svého. Ale kolegové v Británii, Německu nebo Spojených státech věděli, v čem žijeme, a ochotně nám separátky posílali. A protože jsem byl do svého oboru zažraný, rychle jsem zjistil, že na Západě začínají vznikat jednotky dětské onkologie a spolu s nimi přicházejí výsledky. Původně jsem pracoval jako dětský chirurg, ale když na oddělení zemřelo několik malých pacientů s nádorovým onemocněním, šel jsem za nadřízeným a požádal ho, jestli bych se mohl cíleně věnovat dětské onkologii. A tak to všechno začalo.

 

To už bylo v nemocnici v Motole?
Kdepak, na Karlově, Motol v té době ještě nestál. Několik let jsme byli jediným dětským onkologickým pracovištěm v republice, takže jsme léčili děti z celého Československa. Po sametové revoluci jsem také založil nadaci pojmenovanou podle sbírky na Národní divadlo Národ dětem, díky které se nám podařilo získat mnoho prostředků na vybavení kliniky, jako byl ultrazvuk, cétéčko, mikroskopy, lasery a další přístroje.

 

Když jste s dětskou onkologií začínal, přežily tři děti ze sta. Dnes už je to skoro opačně, ale přitom stále přibývá nádorových onemocnění. Čím to je?
U dětí je výše zhruba stejná, u dospělých ale nádorů přibývá. Mohou za to dva důvody – jednak to, že se změnil životní styl a prostředí. Proč asi máme ministerstvo životního prostředí, když jsme se bez něj dříve obešli? Druhým důvodem je dokonalejší diagnostika. Před lety pacient zemřel, aniž bychom věděli, že měl nádor. Dnes už to tak není.

 

Všiml jsem si, že často zmiňujete svou lásku ke zvířatům. Tu jste zdědil po  svých rodičích?
Přírodu miluju. První byly rybičky mého otce, kdy jsem jako malý špunt sedával v houpacím křesle značky Thonet a fascinovaně pozoroval jejich svět. V Kralupech s námi v té době bydleli lidé s dobrmanem Ritou. Pořád jsem si s ní hrál a lezl po ní. Blízko Kralup jsou také Otvovice, kam jsme chodili na procházky za velkostatkářem s kozami, krávami a všemi možnými zvířaty. V Kralupech byl také háj zvaný Lutovník, kde nás oblétaly roje čmeláků a na jaře roháči. Bzučelo to tam jako na malém letišti. Tehdy jsem ke zvířatům přilnul. S ženou jsme pak měli dvaadvacet let dvě fenky francouzského buldočka. Jsem také kmotr slonů v pražské zoo. Jako žák jsem chodil do Sokola, cvičil jsem na desátém všesokolském sletu v roce 1938, než přišla válka. Po ní jsem se do Sokola vrátil jako dorostenec. Současně jsem byl členem zakázané skupiny amerického skautu woodcraftu podle Ernesta Thompsona Setona, ne toho Baden-Powellova proudu známého od Foglara. Žili jsme indiánským způsobem života, museli jsme znát padesát druhů rostlin, pětadvacet druhů stromů, stopy zvířat, siluety dravců na nebi a umět zapálit sto ohňů v dešti nebo na sněhu každý jednou sirkou. Víte, jak rozděláte oheň v dešti?

 

Zkusil bych březovou kůru a sirky sušil ve vlasech.
Přesně, bříza hoří i mokrá. Do toho si vezměte válku, kdy bylo všechno na příděl. Měli jsme strach, protože můj táta byl záložním důstojníkem československé armády a při mobilizaci velel vlaku, který jezdil na hranicích u Velenic. Neustále nad ním visela hrozba kriminálu.

 

Zmiňoval jste svou víru. Chodíte na mše ke Svatému Antonínovi?
Také, ale léta letoucí jsme s mou paní chodili ke Svatému Jakubu na Starém Městě. A teď, protože jsme přátelé s opatem Strahovského kláštera, navštěvuju bohoslužby tam. Oficiální název zní Královská kanonie premonstrátů na Strahově.

 

Pomohla vám víra i ve vaší profesi dětského lékaře?
Samozřejmě. Řada lidí se vás pochopitelně ptá, jak může existovat Bůh, když nechá zemřít malé dítě. Za co je trestané?

 

A co odpovídáte?
Že děti mohou za hříchy svých rodičů. Člověk má od pána Boha dánu svobodnou vůli, a tak každý žije podle svého. Naši pacienti nejsou z ranku, že by jeden den přišli a hned druhý zemřeli. Jsem s nimi a s jejich rodinami v dlouhodobém a velmi blízké vztahu. Člověk pak těžko nese, když trpí lidé, které dobře zná. K nemoci se často nakupí i další tragédie, protože neštěstí nechodívá samo. Víra mě během mého života vždy posilovala a dodnes to tak je.


Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (*1930) je český lékař a zakladatel dětské onkologie v Československu. Po sametové revoluci zastával pět funkčních období post děkana 2. lékařské fakulty UK, v mezidobí byl prorektorem Univerzity Karlovy v Praze. Za svou kariéru nasbíral třiapadesát ocenění včetně těch nejvyšších, jako je medaile Za zásluhy, Cena J. E. Purkyně nebo Česká hlava. Je také nemedicínsky literárně činný. V Praze 7 žije od roku 1936.