Spokojená rodina – v Praze našli Geniušovi nejen vzdělání a práci, ale i skutečnou demokracii. Nikdo se za nimi na ulici neohlížel, když mezi sebou mluvili bělorusky.
Bělorusové byli součástí masarykovské Ruské pomocné akce – humanitární iniciativy na záchranu lidí z ruské říše, kteří utíkali před komunismem. Tak se v Praze ve 20. letech minulého století objevil i Jan Geniuš, který pak na Karlově Univerzitě vystudoval medicínu. Když se usadil a získal práci jako kožní lékař, přijela za ním v roce 1937 i jeho manželka Larisa s dvouletým synem Jurkou.
Mladá žena byla Prahou nadšená. Líbilo se jí, že na veřejnosti mohla mluvit bělorusky, aniž by na ni někdo ukazoval prstem či se jí posmíval, jako tomu bylo v Polsku. Československo rodina zažívala jako skutečnou svobodnou demokracii. Larisa se velmi záhy naučila česky. Koupila si i českou kuchařku, kde ji jako holku ze statku překvapila žabí stehýnka.
MUDr. Jan Geniuš pracoval v ordinaci odborného lékaře kožních a pohlavních chorob českého legionáře a plukovníka Vítězslava Hradila (Na Poříčí č. 14). Podle upřesnění paní Larisy ale Hradil v podstatě pracoval na Pražském hradě, a jeho ordinaci tak vedl její manžel. Později Geniuš pracoval jako závodní lékař v několika továrnách, mj. v libeňské strojírně Kolben-Daněk.
Svůj první pražský domov našla rodina v Nuslích v pokojíku v domě zvaném Kašparák (nyní ulice 5. května č. 70), kde až na malé výjimky žila převážně chudina, emigranti a prostitutky. Právě zde Geniušovi zažívají velké předválečné události – sokolský slet v Praze, drama odtržení Sudet, v rozhlase poprvé poslouchají běsnivý projev Hitlera. Zde se spolu se sousedy šťastně objímají, když přijde zpráva o vyhlášení mobilizace. Rodina se chtěla Československu odvděčit za vzdělání a pohostinnost, a tak se Jan Geniuš přihlásil jako dobrovolník. K boji, stejně jako tisíce jiných, ale povolán nebyl. Když pak prezident Beneš oznámil svůj odjezd do emigrace, napsala mu Larisa Geniušová jménem Bělorusů dopis se slovy poděkovaní a podpory. Z Hradu jí přišla odpověď, kterou si rodina dlouho schovávala.
Larisa Geniušová psala básně a během války pomáhala nejen Bělorusům, ale i Čechům. Kdyby byla mužem, stala by se prezidentem v exilové běloruské vládě. Více se o ní dočtete na Wikipedii pod hesly Larysa Henijuš.
Ze spisovatelky političkou?
Paní doktorová ale nezůstala jen ženou v domácnosti – začala psát a publikovat verše. V roce 1942 vyšla v Praze bělorusky její první kniha Ad rodnych niu (Od rodných lánů). Její dobrá duše a křesťanská laskavost k ní přitahovaly spoustu lidí – jak krajanů, tak i Čechů. Zvlášť během války od ní mnozí získávali tak potřebnou pomoc – léky, peníze, oblečení, oběd či alespoň hrst tabáku. Pro záchranu krajanů pracovala i v Běloruském výboru svépomoci. Básnířka byla v kontaktu i s vedením exilové vlády Běloruské lidové republiky (BLR), která byla vyhlášena v Minsku o pár měsíců dříve než Československá republika (25. 3. 1918). BLR byla ale zanedlouho rozdrcena bolševiky a její lídři se ve 20. letech usadili v Praze. Larisa Geniušová tak dobře znala jak vdovu prvního exilového prezidenta Petra Krečeuského, tak i Vasilja Zacharku, který převzal prezidentský post po smrti svého předchůdce. Když Zacharka v roce 1943 umíral, váhal, komu má předat štafetu. Povolal do nemocnice paní Larisu a řekl jí, že sice nezná lepšího kandidáta, než je ona, ale bohužel prý žena nemůže být prezidentem. Ve své poslední vůli tak dalším prezidentem BLR jmenoval Mikolu Abramčyka, jednoho z bývalých pražských studentů, který tou dobou už žil v Paříži. Larisu ale pověřil funkcí tajemnice a svěřil jí archiv i razítko.
Konec války a druhý dopis Benešovi
Když si manželé Geniušovi trochu polepšili, přestěhovali se do bubenské Heřmanovy ulice č. 7. Po příchodu Rudé armády do Prahy v roce 1945 se zde začaly odehrávat dramatické události. V bytě se objevili sovětští agenti a spisovatelku přemlouvali, aby se vrátila do Běloruska. Slibovali jí vysoký státní plat a solidní postavení. Jenže Geniušovi nebyli sovětští občané a do Stalinova režimu nechtěli. Jak se tlak stupňoval, nezbylo Geniušovým nic jiného než se v bytě uzavřít a nikomu neotevírat. Pro případ, že by vojáci začali rozbíjet dveře a chtěli je odtáhnout násilím, měli připravené tři injekce s jedem, pro sebe a syna. Později Larisa tyto dny popíše ve své knize vzpomínek takto: „Tak jsme proseděli týden až do soboty. V sobotu jsme vyšli. Do bytu se nahrnuli lidé, pláčou, líbají nás, přinesli jídlo a květiny. Jedni mysleli, že jsme utekli, druzí se báli, že jsme mrtví. A pak k našemu velikému domu přijelo nákladní auto s ,osvoboditeli‘ a vojáci drželi pod našimi okny roztažené plachty a velitelé zvonili, ale k našemu domu se sešla celá část města, kde jsme bydleli, celá čtvrť, a začali křičet, že nedají paní doktorovou, že jsme jejich lidé, dobří lidé!“ Po nezdařených pokusech o únos se Larisa Geniušová obrátila na prezidenta Beneše s prosbou o ochranu a udělení československého občanství. To celá rodina získala v červnu 1947.
Na radu dobrých přátel Geniušovi načas opustili Prahu. MUDr. Geniuš přijal místo lékaře ve Vimperku. Hned po únorovém komunistickém převratu je ale Sověti našli i tam. Už začátkem března 1948 byli manželé zatčeni a umístěni do sklepů vimperského zámku, později byli přemístěni do věznice v Písku. Sovětské orgány je obviňovaly z protisovětské nacionalistické činnosti a požadovaly jejich vydání do SSSR. Byl v tom ale háček – jako českoslovenští občané nemohli být vydáni cizí moci. Řešení ale Sověti ve spolupráci s československými komunisty našli velmi brzy. V červnu 1948 ministerstvo vnitra nařizuje národnímu zemskému výboru zrušit rozhodnutí o udělení občanství jako „zmatečné a nezákonné“. Dále zdůrazňuje, že toto rozhodnutí vůbec neměl vydat národní výbor, ale podle zákona z roku 1859 právě ministerstvo vnitra, protože se jedná o osoby „politicky podezřelé“. Přitom ještě v květnu 1947 ministerstvo vnitra s udělením občanství souhlasilo. Svedlo se to na procesní chybu a nebylo co řešit. Výměr o vyhoštění MUDr. Jana Geniuše pak pro změnu vydává okresní národní výbor v Prachaticích. Ve výměru se mimo jiné píše: „Na československé státní hranice budete hnán nuceným postrkem […] Jest Vás tudíž z důvodu bezpečnosti státu vyhostiti.“
Stalinova smrt zkrátila Geniušovým původní trest 25 let v lágru na osm a půl roku. 1. července 1956 byli Jan a Larisa Geniušovi podle úmluvy OSN propuštěni jako nesovětští občané.
Smutný osud
V Minsku na manžele čekal soud, který je za „činnost v protisovětských nacionalistických organizacích“ poslal na 25 let do gulagu. Jejich jediný syn byl odebrán českému poručníkovi a umístěn do sirotčince, později jej převzali příbuzní z Polska. Z lágru se Geniušovi dostali až po Stalinově smrti a usadili se v městečku Zelva v domě po rodičích Jana, který našel práci v místní nemocnici. Larisa odmítla přijmout sovětské občanství a mohla ve stejné nemocnici pár let pracovat jen jako sestra-hospodyně. Avšak s podporou spisovatelského svazu se jí občas podařilo publikovat v časopisech a vydat ještě dvě básnické sbírky. Se svým synem a vnuky se shledali po delší době, až když ti coby polští občané dostali povolení k návštěvě Běloruska.
Místní vládou byli manželé neustále šikanováni a sledováni: do domu jim nastěhovali zvědavou sousedku a na zahrádce postavili veřejné záchodky. Geniušovi dlouho usilovali o návrat do Československa, ale marně. V jednom z dopisů žádá zoufalá Larisa úřady, aby jí povolily vystěhovat se kamkoliv, klidně i k Papuáncům. Bývalí vězni gulagu se však za hranice dostali pouze jedinkrát, a to do polského Białystoku za synem. Jan Geniuš zemřel v roce 1979, Larisa Geniušová v roce 1983.
Úspěšný zatím nebyl ani plán na symbolický návrat Geniušových do Čech – instalace již vyrobené památní desky na domě v Heřmanově ulici. Proběhlo zde ale natáčení dokumentárního filmu, vzpomínkové akce se uskutečnily v parčíku na Řezáčově náměstí a na zámku ve Vimperku byla uspořádána výstava. Letos, 70 let od vydání Geniušových do SSSR, by měl vyjít český překlad knihy memoárů Larisy Geniušové s názvem Zpověď.
Chcete podpořit české vydání memoárů Larisy Geniušové s názvem Zpověď předběžnou objednávkou svého výtisku? Máte nápad, jak by mohla být památka Larisy Geniušové v Praze 7 uctěna? Pište na email běloruského osvětového spolku: skaryna@mail.cz.