Narodil se u Kolína, ale na Sedmičce žije nepřetržitě od roku 1947. I když by mu to nikdo nehádal, Stanislav Koubek oslavil v dubnu devadesátiny a pořád má napilno. Být aktivní, myslet pozitivně a vařit recepty po mamince – to je ve zkratce jeho návod na spokojené stáří.
Před dvanácti lety založil neformální klub pejskařů. „Říkáme si Klub přátel psího bobku, je nás asi tak deset a pravidelně se potkáváme na procházkách parkem,“ líčí s úsměvem u třetinky piva. Do Stromovky vyráží ve společnosti přátel i třikrát denně. U oblíbeného buku nechá každý den zbytky ovoce a oříšků pro veverky a ptáčky. S jednou kavkou se prý spřátelil natolik, že se od něj nechala krmit z ruky. „Říkal jsem jí Julča, a když jsem na ni zavolal, přilétla. Naše kamarádství trvalo asi dva roky,“ líčí senior, který také vyrobil ptačí budky pod Vozovnou a pravidelně o ně pečuje.
Oboru si pamatuje ještě z časů, kdy tudy jako mladý kluk chodil brzy ráno do práce. „Tehdy jste tu mohla časně zrána pozorovat srnky, bažanty, králíky a v zimě i kaňoury. Vždycky jsem je šmíroval a pak běžel do práce. Park hlídali takzvaní kačírkové, kteří dbali na zákaz chození po trávě či jízdy na kole.“ Do práce to pan Koubek neměl daleko, celý svůj profesní život totiž strávil v továrně Liberta, později Elektrosignál, která sídlila v Bubenské ulici nedaleko tratě a vyráběla například signalizaci pro letiště. „Po práci se vždycky zašlo do nedaleké hospody Na Šachtě, která pořád funguje. Dodnes se tam s kolegy z podniku jednou měsíčně scházíme.“
Když je hezký den a nechce se mu do Stromovky, vyrazí s pejskem Edou třeba na procházku do Modřan, na Petřín nebo do Divoké Šárky. „Někdy to opravdu nechám náhodě a nasednu do první tramvaje, která přijede. Rád courám po celé Praze i okolí. Jsou tu krásná místa, která řada Pražanů vůbec nezná – třeba Tiché údolí.“ Ze svých výprav se vrací vždy s desítkami fotografií. „Fotím už sedmdesát let. Na své staré etaretě jsem vždycky musel správně odhadnout světlo, vzdálenost a čas – s digitálem je to všechno jednodušší. Zajímá mě architektura kostelů i to, co leze po zemi, stromech, broučci a kytičky…“ K přírodě měl vždycky blízko. Jako malý chodil do skauta a se svými dětmi pak procestoval celé Československo od Aše až po Užhorod.
Od sedmnácti let hrál na kytaru a s nejrůznějšími orchestry vystupoval třeba i v divadle Uranie nebo v Domovině. „Hudbu jsem miloval, hlavně swing. Bylo to ale náročné, hráli jsme do jedné ráno a v pět jsem už vstával do práce. Strašně mě ale bavilo dívat se na taneční páry. Tehdy se tancoval takzvaný holanďan neboli jak rád říkám divodemě-poďsem,“ vzpomíná s úsměvem pan Koubek a odchází do Stromovky vyvenčit svého Edu. Třeba je tam potkáte…