Před léty trávili manželé Ivana a Martin Simandlovi dovolenou s dětmi na chatě, kde jim Martin každý večer napsal básničku k snídani. „Nezamýšlel jsem, že nakonec vyjdou knižně. Psal jsem je pro jejich pobavení. Když jsme odjížděli, tak jsem je uložil do šuplíku, kde odpočívaly dalších 16 let.“ Ještě než básničky a říkadla vyšly knižně, zamířily v mezičase do divadla. „Děti chodily do Divadla Radar a vedoucí souboru Radka Tesárková sháněla pásmo básní pro malé děti. Ani nevím, jak se to k ní dostalo, ale nakonec se představení hrálo v Radaru a v divadle u Cimrmanů,“ doplňuje Ivana.
Po jednom neúspěšném pokusu texty vydat v knize se seznámili s nakladatelkou Markétou Harasimovou, která je k vydání postrčila. „Nestihli jsme to pro naše děti, tak to děláme alespoň pro vnoučata. Básničky už byly na světě a já po večerech kreslila ilustrace.“ Ivana velkou část života pracovala v kresleném filmu a podílela se na výrobě řady večerníčků. Klasické animace však postupně ubývalo, a tak nastoupila jako asistentka pedagoga do MŠ U Uranie, kde pracuje devátým rokem. „Dříve jsem dělala velmi individuální práci a najednou jsem se ocitla ve větším kolektivu. Byla to změna, ale jsem spokojená.“ Ve školce svých výtvarných dovedností dosyta využívá a jako vystudovaná návrhářka hraček se tak tvorbě pro děti vlastně věnuje celý život. „Některé mé ilustrace nejsou kompletně vybarvené. Nejprve se mi to tak jen líbilo, ale potom jsem si řekla, že jde vlastně o dobrý nápad – vždyť je to knížka pro děti, tak ať si s ní samy pohrají, vybarví a třeba nakonec napíšou i pokračování. Jen je u toho musí rodiče trochu ukočírovat.“ Martin je textař, hudební producent a herec. Směje se, když si vzpomene, že ho před léty bylo možné na televizní obrazovce vidět večer jako opilce a o chvíli později zase v jiném seriálu jako terapeuta, který lidi odnaučuje pít alkohol.
„Holešovice mám rád. Při povodních v roce 2002 jsem pomáhal jako dobrovolník. Vodil jsem lidi do jejich bytů v lokalitách, které byly oficiálně uzavřené, aby si vzali, co potřebovali. Utíkali totiž z domovů bez dokladů a peněz. Bydlím tady, narodily se tu naše děti, bylo pro mě samozřejmé jít pomáhat. Ale když jsem viděl některé poničené byty, zoufalství lidí, nechtěl bych to zažít znovu,“ dodává Martin.
Ivana žije na Sedmičce celý život, Martin 32 let. „V době covidové uzávěry, když jsme si tu připadali jako lapení v kleci a nemohli jsme odjet třeba na chatu, začali jsme chodit na procházky kolem vody nebo do Stromovky a Troje. Obzvlášť dnes je ve Stromovce hezky. Celkově se to tu zdvihlo, i ten život se sem vrátil.“ Další z věcí, kterých si na Sedmičce oba cení, jsou místa, kam si člověk může sednout. Každý tu prý najde to svoje, ať už je jakékoli sociální a názorové skupiny.