Na Maninách, za indickou restaurací, jsou vrata. Za nimi dvorek. A za dvorkem další vrata, kde se skrývá Ústav úžasu. Dosud sloužil jako zkušebna, teď ho Jakub Folvarčný poprvé otevírá divákům. Performer, loutkoherec, režisér, textař, frontman kapely Střídmí klusáci v kulisách višní a momentálně i stavebník. „Teď pracuju hlavně fyzicky,“ směje se. „Zjistil jsem, že bych se klidně mohl živit jako štukatér.“
Název Ústav úžasu není náhodný. Jakub miluje slovní hříčky a fascinuje ho moment, kdy úřední razítko dopadne na formulář a svět se na chvíli stane přehledným. „Název je úlitbou byrokratické neoddiskutovatelnosti i jemnou legrací z její existence. Především je to místo pro divadlo, z nějž odcházíte s ‚ústy v úžasu‘, ať je vám 5 nebo 70.“
Ačkoliv vystudoval loutkařinu na DAMU, označení loutkář ho svazuje. Mluví raději o objektovém divadle – prostoru, kde věci přestávají být tím, čím jsou. Stačí malý posun a z předmětu se stane postava, z gesta situace, z náhody příběh. Čím méně je na jevišti dopovězeno, tím víc prostoru dostává fantazie. Dětem, které mají doma spoustu konkrétních hraček, tahle neurčitost někdy chybí. Když pak dostanou do ruky jeho rekvizity, dívají se na ně skoro hladově, jako by si vzpomněly, že si takhle kdysi hrály. Dospělí si to většinou musí nejdřív dovolit. A právě ten moment, kdy se ocitáme na jedné vlně, baví Jakuba nejvíc.
Možná i proto mluví o něčem, čemu říká poetická daň. Každý by měl párkrát do roka něco vytvořit. Nemusí to být dobré ani hotové, ale mělo by to vzniknout, aby člověk nezapomněl, že dokáže věci proměňovat. Že i obyčejný předmět může být začátkem příběhu. Nejde o výsledek, ale o to, že se něco začne dít.
Jakubova představení nevznikají u stolu. Začínají nalezenou věcí, obrázkem ze života, který se nedá zapomenout, nebo situací, jež se nás až příliš týká. Jeho krédo je prosté: divadlo stojí na nápadech, ne na penězích. Většinu představení pořídil do tisícovky, odveze je vlakem nebo na kole. Ekologický rozměr tvorby je pro něj přirozený, ne programový. První představení Vlk a Hlad vzniklo z věcí posbíraných na ulicích Helsinek, když si během Erasmu potřeboval přivydělat. Hrál ho finsky pro publikum, které ho neznalo. Fungovalo to.
Jakub nemá rád tabu a rád je boří, pokud možno něžně. Jeho Proces proměny, představení inspirované Kafkou, je určené přímo do školních tříd. „Děti Kafku často vnímají jako tichého přemýšlivého pána, ale bylo tomu naopak.“ Literárním velikánům podle něj školní výuka občas ukradne život a jeho představení se ho snaží vrátit.
Léta jezdil jako kočovný loutkář, každý víkend jiné město, tisíce kilometrů ročně. Na otázku, jaké je nejčastější zranění loutkáře, odpoví bez váhání: „Něco duševního. Zlomené srdce.“ Teď zkouší zůstat na místě. Jakub je v čínském horoskopu kůň, celý život táhl projekty, kilometry, představení. Dnes se učí občas nasednout na vlnu a nechat se chvíli nést. Letošní rok koně mu prý vyhovuje. A Ústav úžasu, ten za vraty a za dvorkem, mezitím zaplňují první diváci.