Poklidnou atmosféru červencové Letné roku 1934 narušila šokující zpráva, která se šířila jako blesk. Kolem poledního totiž byla ve svém bytě v jednom z činžovních domů v Belcrediho ulici (dnes Milady Horákové) nalezena oběšená osmačtyřicetiletá učitelka hudby Julie Malátová. Už samotný nález, respektive jeho okolnosti působily podezřele – nebohou ženu totiž našla správcová domu, která si všimla, že dveře do jejího bytu jsou pootevřené. Malátová visela na vodovodním kohoutku, ke kterému byla přivázaná provázkem z okenního roletového závěsu. Na místo byli ihned povoláni policisté z místního komisařství, stejně jako lékař. Ten sice nevyloučil sebevraždu, ale zároveň zjistil, že oběť má na krku známky rdoušení. Bulvární večerník Expres měl hned jasno, když napsal, že mrtvola ženy „nesla charakteristické znaky houževnatého boje života se smrtí“. Hypotéze o násilném činu také nasvědčovaly otevřené dveře do bytu.
Jediná dostupná, nepříliš kvalitní, fotografie Marie Luleyové. Obrázek pochází z filmu Sestra Angelika, kde se Luleyová krátce objevila jako komparzistka v roli jeptišky. Film natočil v roce 1932 slavný režisér Martin Frič, do dnešních dnů se bohužel nedochoval.
Hledá se peněženka a hodinky
Zatímco se čekalo na výsledky pitvy, která měla proběhnout v Ústavu pro soudní lékařství na pražské německé univerzitě, policisté rozjeli obvyklé kolečko vyšetřování. Zaměřili se zejména na životní styl učitelky Malátové, na její styky apod. Dozvěděli se, že byla svobodná, žila samotářsky, s nikým se moc nestýkala, do jejího bytu za ní docházeli prakticky pouze zájemci o hru na klavír, jejíž výukou se živila. K hudbě měla vztah, jejím otec byl hudební skladatel Jan Malát (1843–1915). Ani prohlídka bytu nepřinesla žádná zásadní zjištění, nebyly zde patrné stopy zápasu a na první pohled se také nic neztratilo. Naproti tomu vypověděla správcová, její manžel a dva další nájemníci, že v pondělí dopoledne viděli v domě pohybovat se tři neznámé mladíky.
Další podezření vzbudila návštěva v koloniálu paní Košťálkové, kam Julie Malátová chodila nakupovat. Sousedka-obchodnice učitelku dobře znala, dokázala tedy vyjmenovat, co cenného nosila na sobě, respektive co vlastnila. Ukázalo se tak, že se pohřešuje minimálně nová peněženka z krokodýlí kůže a zlaté náramkové hodinky. Policisté následně oslovili veřejnost prostřednictvím tisku s popisem pohřešovaných předmětů a zanedlouho slavili úspěch. Ve čtvrtek 26. července dorazila na holešovické komisařství žena, která uvedla, že jí v pondělí její syn podobnou peněženku věnoval s tím, že ji našel, zároveň jí ukazoval údajně také nalezené hodinky, které si ovšem ponechal. Žena rovněž uvedla, že od osudného pondělí není její syn doma, protože odjel se svými dvěma kamarády trampovat na Šumavu. Zkušení kriminalisté věděli, že jsou velice blízko, zvlášť když v mezičase výsledky pitvy prokázaly, že Julie Malátová byla nejprve uškrcena a teprve poté pověšena na trubku od vodovodu. Stačilo tedy „pouze“ najít mladistvé trampy potulující se kdesi na Šumavě. K tomu nakonec došlo hned následujícího dne 27. července, kdy četníci zatkli trojlístek na nádraží ve Vimperku. Zdálo se, že je vše jasné a případ je u konce.
Chlapci byli okamžitě vyslýcháni a záhy bylo zřejmé, že za celou záležitostí je pouze jeden z nich, šestnáctiletý Václav. Ten se k vraždě učitelky prakticky okamžitě přiznal, nicméně zároveň sveřepě tvrdil, že k činu ho navedla jeho vlastní matka – Marie Luleyová. Hned následující den provedla policie domovní prohlídku, při níž našla další věci, které zmizely z bytu Julie Malátové, zejména dvě vkladní knížky, na nichž bylo více než 55 tisíc tehdejších korun – poměrně značná částka. Následně byla zatčena i Václavova matka, naopak Václavovi společníci byli po necelém týdnu propuštěni – prokázalo se, že o „akci“ nic nevěděli. Jejich kamarád jim namluvil, že „jde k paní Kořínkové pro dlužné peníze“, a zatímco vraždil, čekali na něj ve vchodu domu. Po zatčení pachatele a jeho matky případ alespoň zdánlivě utichl, zpět do, jak se dnes říká, mediálního prostoru se dostal v prosinci 1934, kdy se konal soud s oběma obviněnými – matkou a jejím synem.
Koláž z novinových titulků vztahujících se k případu. Meziválečný bulvární tisk byl mnohem neúprosnější než ten dnešní. Vydavatelé a redaktoři se nebáli otisknout vedle pravdivých informací i čiré spekulace nebo přímo výmysly.
Otočka u soudu
Celá kauza byla samozřejmě vděčným soustem pro (nejen) bulvární tisk. V první řadě se propíral poněkud dobrodružný život sedmatřicetileté Marie Luleyové. Původním povoláním úřednice se stala v jedenadvaceti letech matkou nemanželského syna Václava. Dala jej ovšem na výchovu ke svým rodičům a nastartovala poměrně úspěšnou kariéru, dostala se do služeb ministerstva zahraničí a pracovala dva roky jako úřednice velvyslanectví ve Stockholmu. Po krátkém intermezzu v Praze byla vyslána do Budapešti. Zde se seznámila s kolegou úředníkem Josefem Luleyem. Pracovní vztah přerostl v intimní, po narození prvního společného dítěte – syna se vzali. V roce 1928 se jim narodila ještě dcera, avšak již následujícího roku požádal Luley o rozvod – jako důvod uvedl ženinu nevěru a „dělání dluhů“ a také fakt, že mu neřekla o existenci jejího prvního syna. Rozvodové řízení se vcelku táhlo, ale nakonec se bývalí manželé dohodli na vyrovnání – Luley se zavázal zaplatit jednorázově částku 21 000 korun a poté jako alimenty přispívat 300 korun měsíčně. Se svými dětmi otec nebyl ve styku, protože jej služební povinnosti zavály až do daleké indické Bombaje.
Luleyová, která se mezitím se třemi dětmi a svou matkou přestěhovala do nájemního bytu ve Veletržní ulici, s penězi nenaložila s rozmyslem – koupila si dva kožichy a piano. A začala chodit na hodiny klavíru ke slečně Malátové. Ani samotný pachatel, šestnáctiletý Václav, nežil úplně vzorně. Po skončení základní školy se začal učit cukrářem, po půl roce přešel do učení na lakýrníka. Odtud jej však mistr v zimě 1933 propustil pro nedbalou docházku do práce. Chlapec se pak údajně celé dny poflakoval po Letné a sháněl peníze na vstupenky do biografu.
Je jasné, že ekonomická situace domácnosti byla zanedlouho kritická a dluhy dále narůstaly. Proto se v hlavě zadlužené ženy – alespoň dle výpovědi jejího syna – zrodil plán, jak finanční problémy vyřešit. Během svých návštěv u učitelky Malátové si Marie Luleyová všimla, kam si ukládá peníze, navíc o ní kolovaly zvěsti, že je velice zámožná. O Vánocích 1933 se Luleyová se svým nápadem, jak přijít k penězům, svěřila synovi. Dokonce mu radila, jak zločin provést tak, aby nebyl odhalen. Mladý Václav zřejmě čelil poměrně silnému nátlaku – matka mu opakovaně tvrdila, že nepodaří-li se mu to provést, bude muset spáchat sebevraždu. I tak se ale mladík k činu těžce odhodlával – několikrát už šel celou věc „zařídit“ – jednou dokonce s učitelkou mluvil, ale nenašel odvahu. Až onoho nešťastného pondělí – impulzem byl zřejmě fakt, že chtěl jet s kamarády trampovat a na výlet mu chyběly – světe, div se – peníze. Proto si také část uloupených peněz ponechal a pořídil si za ně vybavení na táboření. Ze zbytku pak poslal tisíc korun matce na letní byt, kde pobývala, poplatil (opět dle matčiných instrukcí) dluhy, které nejvíce hořely, a podaroval částí lupu své kamarády.
Chlapcovy výpovědi na policii i u soudu do sebe vcelku zapadaly a jeho líčení průběhu zločinu i toho, co mu předcházelo, působilo věrohodně. Šok ale způsobila u soudu Marie Luleyová – zatímco na policii se de facto přiznala, u soudu otočila a začala tvrdit, že vražda byla zcela v režii jejího syna a ona o ničem nevěděla. Svou předchozí výpověď na komisařství vysvětlovala tím, že se snažila chránit své dítě. Během jednání došlo dokonce ke konfrontaci obou obžalovaných, při které Václav usedavě plakal a nebyl schopen reagovat na dotazy soudce ani obhájce obžalované. Proti Luleyové však svědčila řada důkazů – zejména seznam věřitelů, který synovi dala, a to i přesto, že tvrdila, že měl za úkol naopak si od těchto lidí vypůjčit další peníze. Po dvoudenním jednání vyřkl soud verdikt – Marie Luleyová byla odsouzena k 25 letům káznice, její syn si měl odsedět let pět. Odvolání obou bylo v průběhu následujícího roku zamítnuto a Marie Luleyová byla převezena do ženské věznice v Řepích, Václav si měl trest odpykat ve věznici pro mladistvé v Mikulově.
Jak už bylo řečeno – celý případ, zejména mládí pachatele a chování matky u soudu se staly tučným soustem pro tisk. Fascinující jsou z dnešního pohledu i spekulace, které se v novinách objevily hned po činu. Již koncem července spekuloval bulvární Polední list, že důvodem rozvodu manželů Luleyových byl Mariin poměr s jakýmsi vysokým úředníkem ministerstva zahraničí, kterého snad měla dokonce vydírat. Zločin také posloužil jako munice proti některým fenoménům – kritizováno bylo vydávání detektivek a „krváků“, jichž byli oba pachatelé – matka i syn – vášnivými čtenáři. Právě v jedné takové knížce se Marie Luleyová údajně inspirovala při plánování zločinu, zejména snahou zmást policii fingovanou sebevraždou. Naproti tomu protiklerikální časopis Volná myšlenka poznamenal, že Luleyová navštěvovala denně kostel a tvářila se jako vzorná katolička, a přitom osnovala tak ohavný zločin.
Vražda učitelky hudby Julie Malátové později inspirovala i televizní tvůrce. V epizodě Lodní uzel z legendárního seriálu Hříšní lidé města pražského se objevily motivy vypůjčené z letenského případu – záhadná smrt osamělé ženy, mladiství pachatelé nebo tramping.