archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Holešovice a především Letná jsou místem, kde svého času žila a tvořila spousta slavných osobností uměleckého života. Spisovatel Václav Řezáč, malíř Antonín Slavíček, sochař Otakar Švec a mnoho dalších. V novém seriálu vám představíme neopakovatelné osudy některých z nich a také místa na Sedmičce, jež jsou s nimi spjatá. Začneme příběhem levicově a feministicky orientované ženy intelektuálky, která musela o svůj umělecký prostor ve své době bojovat. I přes svou bohatou tvůrčí dráhu se během života dočkala pouhých tří autorských výstav, aby se její díla nakonec stala součástí nejznámějších sbírek meziválečného umění u nás.

Osud Vlasty Vostřebalové-Fischerové
Vlasta Vostřebalová-Fischerová se narodila roku 1898 do dobře situované rodiny magistra farmacie Karla Vostřebala, toho času vážené osobnosti města Boskovice. Před první světovou válkou se rodina přestěhovala do Prahy. Již v době dospívání inklinovala Vlasta Vostřebalová k výtvarnému umění. Studovala na Kreslířské a malířské škole pro dámy zřízené při střední Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v té době jediné instituci nabízející českým ženám vzdělání na poli výtvarného umění. Ve 20. letech měla tato škola stále ještě statut střední odborné školy, dnes ji známe pod zkratkou VŠUP či UMPRUM jako Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1919 pak zahájila studia na Akademii výtvarných umění v Praze, kde navštěvovala ateliér malíře Vojtěcha Hynaise. Vnímání umění již pětašedesátiletého váženého umělce, tvůrce opony Národního divadla, se nicméně s viděním mladé začínající malířky rozcházelo. Ta ateliér brzy opustila a studium dokončila u generačně i názorově bližšího sochaře Jana Štursy v roce 1923. Na obě univerzity se přihlásila tajně, navzdory vůli svého otce, jenž se vehementně stavěl proti vysokoškolským studiím své dcery.

Ženám vstup povolen!
Připomeňme, že studium na vysoké umělecké škole bylo v Čechách až do roku 1918 otevřeno pouze pro umělce-muže. Ženám byl tento typ studia do té doby zapovězen, neboť frekventovaný dobový názor říkal, že ženy se pro povolání umělkyně nehodí. Rok 1918 není zdaleka náhodným. Vznik samostatného československého státu s sebou přinesl i transformaci vzdělávacího systému a umělecké vysoké školy se otevřely ženám. Z Vlasty Vostřebalové se tak v roce 1919 stala jedna z prvních studentek-žen Akademie výtvarných umění v Praze a o čtyři roky později se zařadila mezi první akademické malířky u nás.

Otec, jehož označila za nepřítele ženského vzdělání, nebyl jedinou mužskou autoritou, se kterou se v nepochopení potýkala. Byl jí také její pozdější manžel, významný český literát a překladatel Otokar Fischer. S ním se setkala na počátku dvacátých let, kdy navštěvovala jeho přednášky na pražské Filozofické fakultě. Po absolutoriu na AVU se Vlasta Vostřebalová vydala na několikaměsíční stipendijní pobyt do Paříže. V té době byla ale již těhotná a otec nenarozeného dítěte na ni naléhal, aby se za něj provdala. Opět se dostala do rozporu mezi vlastním viděním světa a dobovými konvencemi. Její názor na manželský svazek byl velmi radikální – nabídla Fischerovi partnerství a možnost starat se společně o dítě střídavě u ní v letenském ateliéru a u něj v dejvickém bytě. Janu Otokaru Fischerovi nebyl ani měsíc, když byl sňatek jeho rodičů, slavného profesora a nadějné malířky, na opakované naléhání rodičů a samotného Fischera ještě koncem roku 1923 zpečetěn. Manželství nakonec trvalo pouhé dva roky a po jeho rozpadu následoval dramatický a pro Vostřebalovou zraňující zápas o syna Jana. Malířka nepřestala tvořit ani v době krátkého manželství, ani jako matka samoživitelka. Vymykala se tradičnímu vnímání ženy, která se své profesi věnuje pouze do doby, než se provdá a založí rodinu.

Ateliér si Vlasta Vostřebalová-Fischerová našla v pozdně secesním domě navrženém architektem Václavem Vackem na adrese Malířská 9, v těsném sousedství Akademie. Využívala jej již v době svých studií, ale postupem času se pro ni stal nejenom místem práce, nýbrž i života – zde malovala, kreslila a několik let vychovávala svého syna. Ateliér opustila v roce 1930, kdy se přestěhovala do nového funkcionalistického domu v Praze-Motole, který si nechala postavit podle vlastního architektonického návrhu. Navrhla pro něj i veškerý nábytek, což ukazuje na nevšední činorodost této umělkyně. Dostavba motolské vily se ale prodlužovala – a to nejenom z finančních důvodů, ale také proto, že řadu činností vykonávala stavitelka svépomocí. Zprvu tak vila sloužila jako jakési dočasné sídlo a mezitím Vlasta Vostřebalová-Fischerová pobývala se synem v ateliéru na Letné nebo v rodinné letní vile v Senohrabech u Prahy.

Dům v Malířské 9, kde umělkyně tvořila a krátkou dobu i bydlela

Inspirace Sedmičkou
Své první autorské výstavy se dočkala právě v roce, kdy procházela obtížným obdobím způsobeným náročným rozvodem s Otokarem Fischerem. Ve slavném Topičově salonu v Praze vystavovala společně s malířkou Miladou Marešovou. Po dvou dalších samostatných výstavách během června a prosince roku 1934 v Městské knihovně na pražském Mariánském náměstí pak nastala její dlouhá tvůrčí odmlka. Dobrovolné ukončení umělecké dráhy bylo reakcí na začátek druhé světové války a s ní spojené obavy o osud syna, neboť ten byl po otci částečně židovského původu. Otokar Fischer zemřel již 12. března 1938 na srdeční infarkt poté, co se dozvěděl o tzv. anšlusu – připojení Rakouska k nacistickému Německu. Židovský původ syna se za protektorátu podařilo utajit i díky tomu, že jeho otec rodinu opustil velmi brzo po narození syna a ten vyrůstal převážně sám s matkou. Jan Otokar prožil válečná léta na studiích – maturitu absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu v roce 1941 a o rok později složil státní zkoušky z francouzštiny, angličtiny, španělštiny, italštiny, portugalštiny a rumunštiny na učitelském ústavu, kde si do konce války přivydělával jako výpomocný učitel. Po válce studoval literární a filologickou komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde později vedl více než třicet let katedru romanistiky.

Příběh Vlasty Vostřebalové-Fischerové se uzavřel v roce 1963. I přesto, že její tvůrčí období trvalo pouhých dvacet let, zapsala se do dějin sociálního umění jako jedna z nejvýraznějších osobností meziválečné doby. Její díla, svého času neprávem opomíjená, najdeme dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze a dalších významných regionálních galerií u nás. Důležitým zdrojem inspirace se pro ni stala Letná, Královská obora a třeba i o něco vzdálenější Troja. Svědčí o tom například dnes již známé malby Letná roku 1922 (1926, Národní galerie Praha), Záhon na Letné (1926, Východočeská galerie v Pardubicích) nebo Třešňovka nad zoo v Troji (asi 1932, Galerie umění Karlovy Vary).

Obrazy Vlasty Vostřebalové-Fischerové si můžete prohlédnout ve sbírkové expozici 1918–1938: První republika vystavené ve 3. patře Veletržního paláce Národní galerie Praha. V sekci věnované Topičovu salonu najdete její malby s názvem Melancholie (1922), Vašek Zikánů (1921–1922), Kateřinky, zlý sen (1926) a již zmíněný obraz Letná roku 1922 (1926).

Život Vlasty Vostřebalové-Fischerové je příběhem moderní, neohrožené ženy, která se odmítala podvolit dobovým konvencím. Vlastní, neprošlapanou cestou, dosáhla uměleckého uznání. Navždy již zůstane zapsaná v encyklopediích jako jedna z nejosobitějších představitelek sociálního umění 20. a 30. let u nás.

Obraz Vlasty Vostřebalové-Fischerové Kateřinky, zlý sen z roku 1926