Jakou jinou otázkou otevřít tento rozhovor: Proč tanec?
Tancování mě bavilo odjakživa. Už v první nebo druhé třídě jsme měli v družině paní učitelku Marcelku a ta s námi ve volných chvílích secvičovala různé taneční kreace, se kterými jsme potom objížděli kulturní domy, a mě to už tenkrát bavilo. Pak jsem chodil do lidové školy umění a tam mi zase paní učitelka Ackermannová doporučila přijímačky na konzervatoř. A pak už to šlo nějak samo.
Šlo vám tancování hned od začátku nadprůměrně?
To neumím říct. Ono mi to většinou všude vycházelo i proto, že jsem byl jediný kluk, takže jsem neměl moc velkou konkurenci. Každopádně si nevzpomínám, že bych byl nějak nadprůměrně talentovaný. V deseti letech se mi povedly přijímačky na konzervatoř a jako dítě jsem si neuvědomoval, jestli je to nějaký zásadní úspěch, nebo neúspěch. A na konzervatoři mi to v prvním roce moc nešlo.
V 18 letech jste se dostal do holandského tanečního divadla Nederlands Dans Theater. Byly začátky tam obtížné? Třeba i kvůli jazykové bariéře?
Jazyková bariéra skutečně byla. (smích) Anglicky jsem vůbec neuměl, s bratry Bubeníčkovými (Jiří a Otto Bubeníčkovi, slavní baletní tanečníci, pozn. red.), kteří byli tehdy mí spolužáci, jsme se učili vždycky přes oběd a věděli jsme, že nechceme zůstat v Čechách, protože ve světě byly úplně jiné možnosti. Takže jazyková bariéra tam každopádně byla, ale víte co, u tance je to vlastně v pohodě. Musíte jen dávat pozor, dívat se, co kdo dělá a jak to dělá, když vás něco učí. A navíc v 18 letech mi to bylo trochu jedno, protože jsem měl pocit, že umím všechno. Samozřejmě jsem věděl, že jsem o třídu jinde než ostatní, ale zase jsem měl velmi dobrý základ v tancování s partnerkou. To tam ti mladí kluci moc neuměli. Byl to úplně jiný život. Tři roky po revoluci, svět se začínal otevírat, a navíc se mi podařilo uspět na prvním (a posledním) konkurzu, který jsem kdy dělal. Ale už na konzervatoři jsem si uvědomoval, že se chci o těle naučit mnohem víc, zjišťoval jsem, že ve škole mě sice naučili bezvadné věci – byla to konzervatoř zaměřená čistě na balet, ale že existuje ještě úplně jiná škála pohybů.
Takže moderna byla na konzervatoři spíš jako doplněk?
Přesně. Měli jsme samozřejmě kvalitní profesory, já jsem měl například výbornou profesorku Ivanku Kubicovou. Ale moderna byla skutečně jen doplněk. Vedle baleťáků a tanečnic jsem chtěl mít alespoň nějaké ponětí o moderním tanci a zjistil jsem, že mě baví mnohem víc, že mi jde a že mě zajímá divákovi spíše něco sdělovat než jen předvádět dokonalé baletní figury.
Měl jsem taky štěstí, že soubor, do kterého jsem nastoupil v Holandsku, takzvaná NDT 2, byl vyloženě zaměřený na mladé lidi, kteří vyjdou ze školy, odkud jsou zvyklí na nějaký taneční dril. V normálním životě by měli klasicky nastoupit do velkého profesionálního tanečního souboru, kde je třeba až 70 tanečníků a nikdo nemá čas se jim věnovat tak, jak byli zvyklí na škole. Většinou se v tom proto rok dva plácají a ztratí disciplínu. Přitom tohle jsou pro tanečníka nejdůležitější roky. Naproti tomu ten holandský taneční soubor byla taková přestupní stanice mezi školou a profesionálním tanečním souborem. Bylo v něm 16 tanečníků a fantastický ředitel, který měl čas se každému věnovat individuálně. Repertoár jsme navíc měli víceméně stejný jako hlavní taneční skupina (NDT 1), ale výhodou byla právě individuální práce a příprava na to být ve velkém souboru. Tohle dnes už nikde není a myslím, že je to škoda.
Byla to právě zkušenost v Holandsku, během níž jste se rozhodl, že se tanci budete věnovat už napořád a z toho rozjetého vlaku nevystoupíte?
To bylo dřív.
A víte kdy? Kdy přesně padlo rozhodnutí, že jedině tanec a nic jiného?
Na to se mě asi ještě nikdy nikdo neptal. (smích) Já nevím… když mi bylo deset, jedenáct, nebo možná ještě později, tak jsem bojoval s klasikou. Pak si člověk uvědomí, že na to prostě nemá predispozice. Myslím na tu čistou, bílou klasiku, baletní prince a tak. A to nezměníte. Prostě nezměníte, jak vám narostly nohy. A zároveň jsem si uvědomil, že mě baví něco jiného, kde se na tyhle věci nekouká. A to mi mohlo být třeba šestnáct nebo sedmnáct. Navíc jsem vedle sebe měl ta dvojčata, bratry Bubeníčkovy, u kterých jsem viděl, jak to má všechno vypadat. Byli jsme nejlepší kamarádi a dobře jsme se svou odlišností doplňovali. Byla v tom určitě i touha vyjet ven, ta byla tehdy obrovská, a navíc jsme věděli, že to jde, že na to máme. Až teď zpětně si uvědomuji, jak moc mě baví cestovat, to mi doteď dodává šťávu. A ani ta angličtina mi opravdu nechyběla, neuměl to nikdo z těch, kteří do Holandska přišli. Vůbec jsem tam neměl problém navazovat vztahy.
Předpokládám, že jste měl možnost v zahraničí zůstat a věnovat se své profesi právě tam. Vy jste se ale nakonec vrátil do Česka. Byl v tom nějaký záměr? Chtěl jste to, co jste se naučil, vnést do českého tanečního prostředí, nebo jste měl i jiné důvody?
No, přesně takhle to bylo. Odpověděla jste si sama. (smích) Byl jsem v zahraničí dohromady šestnáct let.
To je hodně.
To bylo hodně. Tehdy to byla půlka mého života. V souboru jsem byl v Holandsku jedenáct let a potom jsem ještě pět let zůstal na volné noze. A v té době jsme si s kolegyní Natašou Novotnou začali říkat, jak by bylo fajn, kdybychom to všechno, co známe, mohli přivézt domů a podělit se o to s lidmi tady v Čechách. Takže jsme o tom asi rok nebo dva mluvili a pak jsme to udělali.
Bylo na tento styl tance české publikum připravené?
Já si myslím, že na to, aby člověk dokázal vnímat krásu pohybu, nemusí být nijak moc připravený. Spíš si myslím, že česká nebo středoevropská mentalita není vedena k tomu, aby dokázala vnímat nějakou abstrakci. Jsme zvyklí potřebovat návod, příběh, konkrétní program… Obrovský rozdíl v holandské a české mentalitě třeba je, že v Holandsku jde divák do divadla, aby něco nasál. U nás se lidi chtějí bavit a nejlépe se zasmát. Na čemž není nic špatného, všichni se potřebujeme smát, já se taky potřebuju smát, ale jsou formy umění, u nichž si musíte něco představovat, povolit uzdu mysli a logiky, vpustit do sebe trochu abstrakce a nechat to na sebe celé nějak zapůsobit. Možná to bude hezké, možná taky ne. V tanci je samozřejmě mnoho energie a spousta pocitů a emocí, ale není to o tom, že on přišel tam, potkal ji, pak spolu něco vytvořili a tak dále. Na to jsou jiné žánry, které to umějí ztvárnit mnohem lépe.
Je tedy za vaší choreografií nějaký konkrétní příběh, respektive nějaké konkrétní sdělení, nebo záměrně chcete, aby si každý divák odnesl něco jiného?
Pro mě je důležité, aby měl divák dobrý pocit. Nechci primárně dělat věci, na které se nemůžete dívat, protože to ve vás vyvolá šílené pocity. Jsou tady lidé, kteří to taky umí mnohem lépe, takové skupiny tady jsou. Dělají se těžká témata, která vás záměrně mají nějak zasáhnout. Pro mě je ale důležitá atmosféra a spojení s hudbou, samozřejmě fyzické výkony a nějaký koncept pod tím vším vždycky mám, ale nechci vám ho dát, nechci ho vysvětlovat. Protože to by bylo to, na co by se potom divák celou hodinu soustředil. To už se nám stalo milionkrát. Roky jsme po představení dělali diskuze, třináct let po každém představení, až teď jsme s tím přestali.
Já za sebe musím říct, že představení 420PEOPLE v člověku opravdu silně podněcují inspiraci, takovou tvorbu bych skoro nazvala tvorbou nové éry.
No to nevím. Ale kdyby byli všichni naši diváci takto naladění, byl by to ideální stav. V realitě to tak bohužel vždy není. Jsou to určité vlny, neustálé hledání, co vlastně divákovi nabídnout, v poslední době to pro mě byla spíš brzda a cítil jsem, že si potřebuju dát po všech těch letech tvůrčí pauzu. Člověk si musí trochu ujasnit, co vlastně chce dál, co hledá.
Vezměte si třeba Francouze… Měl jsem jeden projekt v Bordeaux, kde se v poslední době také zdražovalo, ve velkém odumíraly keře vinné révy, což ohrožuje produkci vína, a život najednou ztěžkne. Ale Francouzi si klidně odpustí návštěvu restaurace jen proto, aby mohli jít jednou týdně do divadla. To by se u nás nestalo. Když potom vnímáte, jak to mají jinde po světě, tak se vám situace umělecké scény v Česku najednou může zdát jako boj s větrnými mlýny.
Vy jste si tedy v posledním zhruba půl roce dával tvůrčí pauzu. Teď už se chýlí ke konci, nebo bude ještě pokračovat? Blíží se letní Antická Štvanice, kde spolupracujete na choreografii. Tam už asi musí být přípravy v plném proudu…?
Ano. A na to se hrozně těším. Ono se to plánovalo už před dvěma lety a já jsem se mezitím vlastně rozhodl pro pauzu, která měla své výrazné důvody, včetně zdravotních. Začínala mi blikat výstražná světýlka a říkal jsem si, že by asi nebylo dobré se úplně odrovnat. Musím to neustále zdůrazňovat, protože nezasvěcení lidé mají často tendenci si myslet, že jsem rozmazlený umělec. Takže jsem zrušil vše, co šlo, ale Antická Štvanice zůstala krásně naplánovaná na září. Mám s nimi hrozně dobrou zkušenost, se 420PEOPLE jsme vlastně byli hned na druhém ročníku Antické Štvanice, v roce 2017 jsme dělali Orfea s režisérem Janem Nebeským a herci Lucií Trmíkovou a Davidem Prachařem – což jsou lidi, kteří mě hrozně baví. A Ivo Kristián Kubák (spoluzakladatel a umělecký šéf divadelního souboru Tygr v tísni, režisér programu Antické Štvanice, pozn. red.) projekt velmi dobře vede. Taková práce mě vždycky jednou za čas baví, použít tanec za jiným účelem, jako součást divadelního textu.
Teď nás čeká představení Oidipus Komplet a Ivo Kristián Kubák mě oslovil s tím, že má naplánované tři sekce – Oidipa jako dítě, jako muže v nejlepších letech a nakonec jako starce. Já jsem samozřejmě předpokládal, že budu hrát Oidipa v nejlepších letech, on mě ale vyvedl z omylu s tím, že první dva už má a potřebuje, abych hrál starce. (smích) To mě tedy dost pobavilo. A ono ještě vlastně nejde o to, abych ho hrál, ale abych ho zatancoval. Budu tančit už osleplého Oidipa. Hudbu k tomu skládá Ivan Acher, který umí udělat nepodbízivou, ale zároveň perfektní hudbu k tanci. Takže mě čeká spolupráce se samými skvělými lidmi a navíc to vyšlo hezky na konec mého sabatiklu. Celkově koncept antiky zasazený na Štvanici je krásný. Být přizvaný jako choreograf do takto zajímavého projektu je radost. Obzvlášť ve chvíli, kdy už jsou na divadle slova nedostatečná a některé emoce je potřeba vyjádřit pohybem. A naopak, jakmile se v přílišné abstrakci tance začne divák ztrácet, je zase nutné se vrátit k textu. A pokud tohle všechno režisér vnímá a přistupuje k tomu tímto způsobem, je to pro mě skvělá startovní pozice.
Soubor 420PEOPLE je složený nejen z českých, ale i zahraničních tanečníků, je to tak?
Ano, máme tam jednu Italku, dvě Slovenky, jednu Francouzku, pár Čechů. Když se namixují různé národnosti, tak se lidé od sebe vzájemně hrozně moc naučí. Zase je to o úhlu pohledu, ale pokud k tomu přistoupíte dobře, tedy ne tak, že se budete dívat, co všechno neumíte a co všechno vám ještě chybí, ale spíš co je v porovnání s ostatními vaší silnou stránkou a na čem můžete stavět svou kariéru, posune vás to. A pokud z vedoucí pozice choreografa dovedete u souboru dobře podchytit, aby se nikdo necítil odstrčený v koutě, tak je to jedině pro dobro celé věci.
Dá se říct, že český tanečník je jiný než třeba francouzský tanečník? Je v nás národnost opravdu natolik zakořeněná, že je doslova vidět i beze slov?
Je. U nás by se nikdy nestalo, aby se chlapi večer v hospodě beze slova zvedli, luskli prsty a začali tančit, jako je to v Řecku nebo v Itálii. To v české hospodě prostě neuvidíte. I Slováci mají jiný temperament. Samozřejmě existují různé taneční školy, ale pokud se budeme bavit opravdu o nátuře, rozdíly tam jsou. Určitě si myslím, že Čechům prospívá po dokončení školy vyrazit do světa a nasbírat zkušenosti, pro ten krátký a rychlý taneční vrchol je to jedině dobře. Navíc to vidíte v každé druhé pohádce. Český Honza se sbalil a vyrazil do světa. V dnešní době je taky na tanečníky vyvíjený obrovský tlak. Musí ovládat širokou škálu všemožných tanečních stylů. Je to jako s jazyky, kolik jich umíte, o to bohatší jste, už to ve vás zůstane a potom to zraje a nějak se to ve vás promixuje a vylezou z toho originální věci.
Jsou podle vás tanečníci egoisti?
To by byla dlouhá diskuze. Záleží, co považujete za egoismus.
Tak řekněme, že tanečník musí být extrovert, nebo ne?
Není pravidlo, že všichni tanečníci musí být extroverti. A egoisti? Víte, já to vezmu zeširoka. Obzvlášť ten druh umění, který děláme my tady, obecně není žádný zlatý důl, a když si vezmete, kolik dřiny za tím vším je, aby vzniklo dobré představení, tak je s tím určitě spojena určitá ctižádostivost, ale spíš ve smyslu podmínek – aby nebyla zima v divadle, aby nebyla tvrdá podlaha, tanečník si musí říct, co pro svou tvorbu potřebuje, takže někdy může působit namyšleně. Na druhou stranu, nafoukaného egoistu najdete v každém oboru, neřekl bych, že je to nějaké specifikum tanečníků. Tanečníci, které mám kolem sebe já, jsou, řekl bych, spíše pokorní.
Je pokora předpokladem pro to, aby se představení povedlo?
Pro představení jako takové možná úplně ne, ale spíše pro to, aby tanečník dovedl odtančit představení víc, aby to zvládl, odhadl svoje síly a možnosti. Když ztratíte taneční pokoru, je to špatně. Je důležitá i v tom smyslu, že umíte naslouchat kolegům, choreografovi, případně režisérovi. Dokážete se naladit na vlnu tvorby, aby do sebe vše nějak zapadalo. Jakmile to mezi tanečníky v kolektivu přestane fungovat, je to okamžitě vidět na jevišti. V jiné práci když někoho nemusíte, jdete prostě na oběd jinam, slušně ho pozdravíte a tím to končí, ale tanečníci se dotýkají, zvedají, padají spolu, nesmí si ublížit, to je obrovská zodpovědnost nejen za sebe.
Další důležitá věc: jeden den se něco trénuje, druhý den přijdete zpátky a pokračujete. A já očekávám, že si to jednak budete pamatovat, ale taky že se přes noc někam posunete. Není to práce od devíti do pěti, skončím, zapomenu a druhý den začnu znova. Dobrý tanečník si práci nese domů, musí v sobě předchozí den nechat uzrát. Začínat každý den znovu v tanci prostě nejde. A tohle je pokora spíše ke kumštu, k umění jako takovému. Dalším tématem je zdravé sebevědomí, to by bylo i jedno ze specifik dnešní doby. Na jednu stranu se zdá, že někteří tanečníci mají sebevědomí, na druhou stranu ale nemají to, čemu se v angličtině říká „self-awareness“, tedy vědomí sebe sama. Nejsou schopní se porovnat s druhými, vidět, že na něco třeba jednoduše nemají. Ale zase, takovou disbalanci bychom asi našli v každé disciplíně. Někdo nemá sebevědomí vůbec a přitom je dobrý, někdo ho naopak má až na půdu a ve skutečnosti neumí nic.
Jasně, jedna věc je sebevědomí vybudované, tedy často falešné ego, druhá věc je vědomí toho, kdo jsem, kam patřím, co jsou mé přednosti. A to asi dobrý tanečník potřebuje opravdu hodně, možná je to úplný základ?
Ano a ideálně by vás v tom mladém, tvárném věku měl někdo správně nasměrovat, říct: „Hele, ze zkušenosti, ty máš na tohle a na tohle ne.“ Ale v dobrém. Mně to tehdy strašně pomohlo. Jednou v sobotu odpoledne mi najednou, z ničeho nic, jedna paní profesorka řekla: „Ty tu klasiku dělat nechceš, viď? Ty chceš dělat modernu.“ Já jsem o tom do té doby takhle vůbec nepřemýšlel, mně se to vlastně strašně dotklo. Ale než jsem dojel tramvají domů, což trvalo asi 15 minut, tak se mi tak ulevilo, protože to byla obrovská pravda, jenom jsem si to v kontextu baletní konzervatoře nedokázal přiznat. Pak už bylo jasno a začal jsem si užívat i ty věci, na které jsem neměl nebo je nechtěl dělat. Začalo mi to být jedno a vše šlo lépe a lehčeji a začal jsem se čím dál víc sbližovat se světem současného tance.
Jak vybíráte tanečníky do souboru 420PEOPLE? Co musí správný tanečník kromě zdravého sebevědomí mít?
Na YouTube máme zrovna o tomhle krásnou epizodu v pořadu 420 sekund, který jsme natáčeli během covidu, kdy jsme se rozhodli formou videa odpovídat na nejfrekventovanější otázky, abychom se udrželi v nějaké tvůrčí činnosti a spojili se s diváky alespoň tímto způsobem.
Pokud mě někdo zaujme, musím si s ním jít sednout na kafe a mluvit s ním, protože potřebuju vědět, jak smýšlí, jak reaguje. A nejde vůbec o jazyk, můžu klidně pracovat i s někým, kdo neumí anglicky. Nemusím z něho tahat žádné rozumy, ale chci ho zkrátka poznat i z jiného úhlu než jen na jevišti. Tanečník za mě musí být schopný umět reagovat na nějaké podněty, připomínky a to velmi rychle. Ale pozor, není to o tom, že by se musel umět superrychle učit, někteří lidé se totiž učí velmi rychle, ale taky rychle dosáhnou svého maxima, a pak jsou naopak tanečníci pomalejší, kteří se ale ve výsledku mohou vyvíjet dál. Sice jim déle trvá pohyb pochopit, přivlastnit si ho, jsou spíše přemýšliví, ale přes noc to v nich uzraje a druhý den jsou najednou diametrálně dál. Když máte takového tanečníka osm týdnů v pracovním procesu, je výsledek bombastický. Je tedy důležité rozpoznat, kdo se učí rychle, kdo pomalu. Někdy se taky samozřejmě spletu. Lidé se vyvíjejí, něco prožijí, to je změní, ale já se nezměním a najednou už to nefunguje. I to se může stát.
Máte hned na začátku jasnou představu konkrétního konceptu představení, nebo se vyvíjí až v průběhu zkoušení, třeba i na základě toho, co do něj vnesou samotní tanečníci?
Třeba kroky nemám připravené vůbec. Důležitým motorem je pro mě určitý podtext, dojem, jak by to potom v celku mělo působit. Což je samozřejmě někdy obrovsky těžké tanečníkům vysvětlit, protože je to nějaký váš abstraktní koncept v hlavě, který je složité přenést do slov a pokynů. Taky mě hodně motivuje a žene hudba. Vím, jaký náboj, jakou energii by mělo výsledné dílo mít. Jestli se během zkoušení objeví momenty, které jsou najednou spontánně fantastické, tak to samozřejmě kvituju, to je parádní. Málokdy se stane, že bych si řekl: „To je fantastický moment, ale do mého konceptu se nehodí.“ Někdy ale třeba tanečníkům řeknu: „Hele, tohle je super, ale já bych to potřeboval dvakrát pomalejší.“ Což najednou nejde, například vzhledem ke gravitaci. Ale i takové věci se stávají, můžeme strávit dva dny tím, že se nějaký pohyb snažíme zpomalit, pracovat s tím, co fyzicky není možné. (smích)
Pro tanečníky je asi víc než pro kteroukoliv jinou profesi důležitá péče o tělo. Musí s ním umět správně komunikovat. Co konkrétně vaši tanečníci pro své tělo dělají?
Hezky jste použila slovo komunikovat. S tělem by měl komunikovat každý, každý to má ale jinak a neexistuje žádné všeobecně platné nařízení, že tanečník by měl dělat to a to. V naší práci, která zároveň není práce na plný úvazek, je každé tělo natolik originální a každý tanečník má natolik jedinečnou osobnost, že si musí najít to, co bude fungovat právě pro něj. Aby vydržel sezonu, aby přišel připravený jak fyzicky, tak psychicky. Někdo chodí rád do kryokomory, někdo do sauny, někdo do fitka nebo na procházky. Taky se musí umět přizpůsobovat věku. Když se vám narodí dítě, tak se váš denní režim změní. Ta komunikace, jak jste řekla, je opravdu klíč a člověk tomu musí být otevřený. Co se týče psychohygieny, někomu pomáhá meditace jako taková, já mám třeba rád hrabání listí, protože to je taky velmi meditativní.
Na závěr bych se ještě ráda zeptala na projekt 42+People. V čem přesně spočívá?
To je projekt pro starší tanečníky ve věku 42 a více let. Je to příklad lidí, kteří si právě relativně včas uvědomí, že stárnou a je potřeba s tím nějak pracovat. Byl bych rád, aby se z tohoto projektu jednou stal soubor, protože takových tanečníků bude přibývat, vždycky někomu najednou bude 40 a víc. Je to samozřejmě jiná práce než s naším hlavním týmem, v 50 se nebudete jen tak točit na hlavě, a pokud ano, tak už se ptáte, proč to vůbec máte dělat. Navíc hrajeme tady u nás ve studiu Maiselovka, což je relativně malý prostor, takže je to velice intimní záležitost. Vidíte každý pohyb, každý detail, cítíte každý dech. Je to koncept převzatý z Holandska, ale mám z něj radost, protože je to důležité téma, svým způsobem taneční tabu, které je dobré otevírat.
To určitě, obzvlášť pro společnost, která prakticky pořád stárne.
Ano, ale zároveň má ideál vyprsených dvacítek na Instagramu.
Dobře, tak ještě jedna otázka: Dá se říct, jaké kvality starší tanečníci mají a co by mohli divákům přinést?
Zážitek z autenticity pohybu. Když to vezmu za sebe, já už si nechci dokazovat, že udělám to, co dělají tanečníci, kterým je o dvacet let méně. Naopak chci, aby si divák užil gesta a pohyby přirozeně, takové, jaké jsou. Velkou roli hraje i upřímnost vnímání toho, jaká máme v tomhle věku těla. Jsou vidět vrásky, na těle je patrné vše, co už má odžito, odsmutněno, veškeré emoční výkyvy. A zase jsme u pokory. Starší tanečník se obvykle méně bojí ukazovat svou přirozenost, tedy věci takové, jaké jsou. Mladý tanečník se může skrýt za výkon, za fyzično, za performanci. Mě jako staršího tanečníka ale třeba uvidíte, jak popadám dech. Takže koncept představení 42+People bude samozřejmě jiný. Divák musí být připravený, že neuvidí fyzické výkony, ale někdo může zjistit, že jsou mu tyto pohyby třeba i věkově bližší, a najednou má pocit, že rozumí každému gestu.
Václav Kuneš (*1975) v roce 1993 absolvoval pražskou Taneční konzervatoř a následně byl 11 let členem tanečního divadla Nederlands Dans Theater, kde spolupracoval mimo jiné s českým choreografem Jiřím Kyliánem. Od roku 2007 je uměleckým šéfem souboru 420PEOPLE, který založil s tanečnicí Natašou Novotnou. Pro soubor, který hojně vystupuje i v zahraničí, vytvořil řadu choreografií v koprodukci s mnoha divadly a festivaly. Objevil se rovněž v televizní taneční soutěži StarDance. Na svém uměleckém kontě má také režii a choreografii několika tanečních filmů a jeden muzikál.
420PEOPLE je nezávislý soubor současného moderního tance, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu. V současné době působí na české i mezinárodní scéně a spojuje v sobě moderní interpretační úroveň, profesionalitu, originalitu, promyšlenou hravost a odvahu.