Paměť národa slábne…
Jaro 1968 bylo výjimečné. Naděje v socialismus s lidskou tváří – důkaz a přiznání toho, že dočasný socialismus zrovna lidskou tvář neměl. Bylo to období těšení se, dychtivosti, nadějí a aktivity. Dvěma slovy – pražské jaro. V této euforii jsem ani nepostřehla, že všechno není, jak by mělo být. O prázdninách jsem odjela na tři týdny na Univerzitu míru do belgického Huy – první možnost vycestování na Západ. Sice s pouhými sedmi dolary a zpáteční jízdenkou v kapse, víc povoleno nebylo. Měla jsem přislíbeno být tam na stravu a byt s tím, že si to následující prázdniny odpracuji v místní charitativní kanceláři. Byla tam mládež z celého světa, seznámila jsem se s vnučkou Alberta Schweitzera, poprvé jsem se potkala s Indy a Japonci. Belgičané měli tehdy daleko více informací než my, v belgických časopisech se mluvilo o nebezpečí okupace Československa, ale já ve své naivitě a nezkušenosti nevěřila. Zakladatel univerzity, dominikán Pere Pire mě varoval, ať se nevracím, že u nás bude zle, a nabídl mi zaplacení studií v Belgii. Neuměla jsem si představit, že bych opustila svou tou dobou už velmi redukovanou rodinu, odmítla jsem a 20. srpna 1968 jsem se vrátila do Prahy.
Tehdy se vracel z dovolené i můj bratr, s čerstvým diplomem nastupoval do práce na nádraží Libeň dolní. I maminka ten den odněkud přijela. Doma nebyl ani kousek chleba, lednička vypnutá, prázdná. V noci jsme zaslechli dunění – to se na Ortenově náměstí (tehdy Dimitrák) přesunoval tank, mířící hlavní do oken. Zmatek, překvapení, zděšení. Copak mohli ti, co se pořád stavěli jako naši přátelé, toto udělat? No, naivní mládí. Obchody najednou zavřené, jediný krámek s potravinami někde u Argentinské lemovala dlouhá fronta. Vystála jsem krabici sušenek, takzvaných hnědáčků. Měla jsem prázdniny a vydala se do ulic.
Na tancích seděli kluci v zeleném, s pohledem upřeným do neznáma, na otázku Pačemu vy priechali, neodpověděli. Vlastně jsem měla kliku, že jsem ty výpravy přestála ve zdraví. Nebo jsem narazila na mírnější povahy? Jeden můj pozdější kolega dopadl hůř, následky trvalého zranění si nese dodnes. Tank na náměstí tu byl několik dní. Bylo vyhlášeno stanné právo, do pěti do rána se nesmělo na ulici, kdo byl spatřen, mohl být bez výstrahy zastřelen. A můj bratr tou ranní dobou musel do práce, přecházel pustý Libeňský most směrem na Palmovku. Mobily samozřejmě nebyly, nikdo nevěděl, jestli došel, vždyť tehdy jsme ani doma neměli telefon.
S odstupem času si uvědomuji, jak špatně na tom byli i ti ruští vojáci. Dostali rozkaz zlikvidovat revoluci. Revoluci neviděli, ale stříleli při každém pocitu vlastního ohrožení. Nedostali napít, nedostali najíst, neměli se kde umýt, neměli kam jít na záchod. Byli ve válce. Věděli vůbec, kde jsou, kam je odveleli? Nebyly to jednoduché dny. Bortily se ideály, nastoupilo nesmírné zklamání a nevíra v lepší budoucnost. O prázdninách 1969 se mi ještě podařilo do Belgie vycestovat a tři týdny v Huy odpracovat. Až teprve potom, v roce 1969, začaly ty pravé politické čistky. Ve škole se najednou objevil spolužák, který měl sešit, do něhož zapisoval, jak se kdo v průběhu pražského jara zachoval. Uběhlo půlstoletí, vzpomínka je stále živá. Ale většina současníků už vůbec neví, že se to vůbec někdy stalo.
Ing. Alena Houserová
*Srocení lidí před tržnicí na Letenském náměstí v místech dnešního supermarketu Billa.
Neuskutečnitelná iluze
Člověku se nechce věřit, že se to stalo už před padesáti lety. Bylo mi tehdy šestnáct, a v létě 1968 jsem se nacházel mezi prvním a druhým rokem gymnázia v Praze 7, v ulici Nad Štolou – tehdy se to ovšem ještě jmenovalo SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola). Součástí tehdejšího vzdělávacího procesu byla tenkrát i povinná chmelová brigáda, na kterou jsme měli odjet v posledním srpnovém týdnu. Vrátil jsem tedy devatenáctého srpna do Prahy z dovolené ve východních Čechách, zatímco rodiče se sestrou tam zůstali. Doma jsem se, nic zlého netuše, připravoval k odjezdu na brigádu.
Za úsvitu jednadvacátého se mnou začal třást můj holešovický strejda – bydleli jsme totiž dvě rodiny v rozlehlém bytě se společným vchodem. „Vstávej, jsou tady Rusové, pusť si rádio!“ Vůbec jsem mu v rozespalosti nerozuměl. Moje nechápavost ale trvala jen pár okamžiků, mimořádné rozhlasové vysílání mě záhy uvedlo do reality. Co bylo dále, všichni známe.
V dopoledních hodinách už projížděli pod našimi okny v ulici U Uranie tanky, já se ovšem na doporučení svých příbuzných ven nevydal. Vydala se tam ovšem moje milující máma, z východních Čech jela chránit svého jediného syna. Dodnes nevím, jak si to zachraňování představovala…
Když se – pro mě nečekaně – zjevila ve dveřích, bylo na první pohled patrné, že prožila mimořádné věci. Po chvíli se trochu zklidnila a vyprávěla, jak kolem vlaku přelétávaly nízko letící stíhačky. Jak rychlík nedojel do centra, ale byl odkloněn na nákladové nádraží v Malešicích, o kterém do té doby neměla potuchy. Jak potom kdesi na neznámé ulici sehnala taxík a vydala se do Holešovic. Na Palmovce ji ovšem taxikář vyklopil s poznámkou, že přes Libeňský most nejede, neboť se tam střílí! Dopachtila se tedy v hrůze přes most do Holešovic pěšky, skrze vojenské hlídky okupantů. Ubezpečil jsem ji, že jsem naprosto v pořádku a že v naší ulici se nestřílelo.
Na ten chmel jsme nakonec skutečně odjeli, někdy na začátku září. Samotná srpnová invaze „spřátelených armád“ znamenala sice šok, ale zároveň vyvolala obrovské vzepětí národní hrdosti a sounáležitosti. To horší přišlo později, když námi milovaní lídři hanebně zklamali. Trvalo mi ještě nějaký čas, než jsem pochopil, že ústřední heslo pražského jara „Socialismus ano, ale s lidskou tváří!“ byla od začátku jen neuskutečnitelná iluze. Vzhledem ke své tehdejší nezralosti se nestydím za to, že i já jsem naletěl. Se svými životními zkušenostmi jsem dnes ale nezvratně přesvědčen, že jakýkoliv druh „socíku“ je cesta do pekla.
Z.H.
*Mladí lidé čtou letáky proti okupantům na třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové).
Setkání po dvaceti letech
Roku 1968 se odehrávalo na politické scéně pražské jaro, opět jsme se zájmem začali sledovat projevy Dubčeka, Smrkovského, Císaře, četli Reportéra atd. Okolo naší vlasti probíhalo tou dobou cvičení „spřátelených armád“ Varšavské smlouvy a začalo se šuškat, že se jim tam nějak zalíbilo. Život však šel dál, začala doba prázdnin a dovolených. Sestra odjela s rodinou do Chorvatska pod stan. Rodiče chtěli jet navštívit příbuzné na Moravu a já s rodinou jsme jen několik dnů před 21. srpnem odjeli do Děčína, že si tam budeme užívat koupání na místním koupališti.
21. 8. brzy ráno na nás v Děčíně zvonil soused, průvodčí z vlaku, že jede z Prahy, a řekl nám, že jsou v Praze tanky. Na Negrelliho viaduktu že po vlaku vojáci stříleli, tak se všichni schovali pod lavice. Okamžitě jsme si zapnuli televizi a sledovali vysílání, které moderovala Kamila Moučková. Doslova v přímém přenosu bylo vidět obsazení vysílače a studia vojáky.
Otec mi pak vyprávěl, že ráno 21. 8. vyšli z Osadní ulice na vlak na Moravu. Ony manévry, které se v Praze odehrávaly, jen komentoval s tím, že se armáda zbláznila. Do vlaku nastoupili, ale cesta byla strastiplná. Železničáři totiž dělali vše pro to, aby zabránili průjezdu armádních vlaků s výzbrojí. V Brně tak rodiče vystoupili a hned se radši vydali na cestu zpět. Vlaky už nejezdily do středu Prahy, ale končily na starém nádraží v Libni. Nezbylo tedy nic jiného než se do Holešovic vydat pěšky, na Libeňském mostu je uvítal tank s výhružně trčící hlavní.
Manžel samozřejmě nevydržel v Děčíně, chtěl být v centru dění. Také jsme potřebovali vědět, co je s rodiči, protože telefonní spojení jsme neměli. Vlaky do centra Prahy stále nejezdily, končily v Roztokách, a tak se vydal pěšky do Sedlce a přes Stromovku do Holešovic. Pořídil několik fotografií z Prahy a spolu s rodiči pak přijeli za mnou do Děčína. Sestra se s rodinou z Chorvatska nevrátila, jeli poznávat svět. Odsouzeni byli v nepřítomnosti ke ztrátě občanství a majetku. Viděly jsme se až po roce 1990.
Libuše Šedinová
*Nápisy „S Dubčekem a Svobodou za neutralitu“ a „Bez SSSR na věčné časy“ na telefonní budce na Řezáčově náměstí.