Libeň učinil nesmrtelnou Bohumil Hrabal. V jeho textech se tato městská část stává skoro další postavou. Dejvicím staví podobný pomník Petr Šabach. Dnes již zaniklý svět Smíchova a Košíř zachytili v 19. století Jakub Arbes a ve 20. století Jáchym Topol. I Praha 7 má své literární portrétisty. A navíc řadu festivalů a míst, kde literatura pulzuje.

Jak se blýsknout před maturitní komisí, pokud si člověk vylosuje otázku Poezie po roce 1945? Řečnicky se zeptat: „Co spojuje básníky Františka Hrubína a Karla Šiktance?“ A odpovědět si: „Přece Štvanice!“

Oba ji zvěčnili ve své tvorbě. V Hrubínově básni Proměna (1957) se prolíná líná letní neděle na tomto oblíbeném koupališti Pražanů s antickým mýtem o Daidalovi a Ikarovi. Výsledný obraz ještě doplňuje motiv světa po atomovém výbuchu v Hirošimě. Té věnoval Hrubín samostatnou sbírku už v roce 1948. Děj několika básní je zde umístěn na Řezáčovo, tehdy ještě Heřmanovo náměstí, v jehož blízkosti básník skoro čtyřicet let bydlel. Jeho potomci v bytě s adresou Farského 12 žijí dodnes.

„Sedmička je naše rodinná čtvrť,“ říká Hrubínova dcera Jitka Minaříková. „Všichni Hrubínové tu dnes bydlí, hlavně v oblasti Bubnů a Letné.“ Sama žije za rohem, v ulici Pplk. Sochora. „Tatínek měl rád pohled na lípu na Heřmanově náměstí, která byla vidět z našeho okna. Před lety byla sice pokácena, ale naštěstí tam vysadili novou.“ Ostatně i ve sbírce Dřevo se listem odívá najdeme motivy z Prahy 7.

Básník prý psal nejraději doma v kuchyni. Měl rád, když kolem něj byla při tvorbě rodina. „A možná někdy psal i venku, v Letenských sadech,“ dodává dcera.

Měl František Hrubín na Sedmičce oblíbený podnik? „Tatínek se hodně kamarádil se Seifertem, Bieblem, Holanem, a hlavně s Halasem. Ale ti nebydleli na Praze 7. Tady se scházel s různými obyvateli Letné, co nebyli básníci.“

Jednoho přítele básníka ale Hrubín na Sedmičce měl – Karla Šiktance. „Byl jsem u Hrubína asi dvakrát doma, ale hlavně jsme spolu jeli na setkání evropských spisovatelů. Byl to krásnej zájezd. Prováděli jsme si navzájem různé žerty, blbli jsme,“ vzpomíná dnes v kavárně držitel Státní ceny za literaturu.

Karel Šiktanc žije v Bubnech, v ulici Šimáčkova, od roku 1963. Okolí tedy dobře zná – Stromovku dokonce tak, že se mu do ní už ani nechce chodit. A Praha 7 se do jeho díla promítá velice silně. „Pro mě jsou ty venkovní prostředí dost zásadní, já mám všechno opřené o konkrétum, o detail,“ vysvětluje. Po ostrově Štvanice proto pojmenoval celou jednu sbírku. Později se na Štvanici vrátil i v básních Nalajnováno ze sbírky Čistec a I jsem se bál ve sbírce Na Knížecí.

Na ostrově totiž v letech 1987–1988 pracoval jako hlídač tenisových dvorců, když v období normalizace upadl v nemilost a nemohl publikovat. Své texty tehdy alespoň četl ze samizdatových vydání, například na večírcích na půdě u Pistoriových (režiséra Luboše a jeho syna Vladimíra) ve Skalecké ulici.

V edici Petlice mu je vydával Ludvík Vaculík, bytem ve Veletržní. Oba muže spojovala nejen láska k literatuře, ale i výslechy na policejní služebně v ulici Františka Křížka.

Jak píše Vaculík ve fejetonu Můj stůl v Belvederu: „Sedím samojediný v západním rameni kavárny v prvním patře hotelu Belveder, u okna, a vidím na Belkredku. Místnost má půdorys do L, jižní rameno hledí do příčné ulice s kinem Ponrepo, kde jsem nikdy nebyl, a s budovou VB, kam jsem měl několik let permanentku.“ Karel Šiktanc se té větě směje: „No jo, ale Vaculík nikdy zavřen nebyl, ačkoli se o to i pokoušel.“ Sám Šiktanc skončil po jedné domovní prohlídce na 48 hodin ve vazbě.

Mimochodem, na Ludvíka Vaculíka dodnes vzpomínají v jeho oblíbeném podniku, Cukrárně U Veletrhů. „Byl milý, vždycky s námi prohodil pár slov,“ vyprávějí cukrářky v růžových zástěrách. A pak prozradí spisovatelovo tajemství: „Nejvíc miloval větrníky. Kupoval si je i s sebou.“

V oblasti kolem Řezáčova náměstí sídlili i další tvůrci. Především tu jednu dobu skutečně žil Václav Řezáč (vlastním jménem Voňavka). Další významnou literátkou je běloruská básnířka Larysa Henijuš, která do Prahy přišla za manželem. Kvůli své politické angažovanosti se ocitla v hledáčku KGB. I když se kvůli tomu rodina raději z Prahy odstěhovala, KGB si je našla a z Vimperku je deportovala do sovětského gulagu.

Mezinárodní literární rozměr přidává Řezáčovu náměstí od roku 2015 také pomník Raineru Mariovi Rilkemu, který tu však nežil.

Stromovka a Výstaviště
Častou literární kulisu ze Sedmičky tvoří někdejší královská obora a areál Výstaviště.

Cesta přes Stromovku je ústřední dějovou osou v novele O rodičích a dětech (2002) Emila Hakla. Zfilmovaná verze z roku 2008 zachytila dnes již neexistující místa Prahy 7: nezastavěný holešovický přístav, Stromovku bez nových rybníků nebo původní hospodu Nad Královskou oborou.

Na tramvajové zastávce Výstaviště zase začíná epická erotická scéna z románu Vítr, tma, přítomnost (2014) Václava Kahudy. Současný předseda Asociace spisovatelů Kahuda (vlastním jménem Petr Kratochvíl) podle svých slov vnější prostředí k psaní potřebuje. Stromovka je pro něj tedy nejen kulisou děje, ale i inspirací. Stejně jako další místa v Holešovicích, kde žije. „Vltavská nábřeží, prostranství u nádraží Praha-Bubny, křižovatka ulic Dělnická a Komunardů,“ vypočítává.

Na Výstaviště umístil děj své povídky Mrtvá holka z Čerťáku i Jiří W. Procházka. Text o vyšetřování vraždy na Matějské pouti vyšel v tematické sbírce detektivních a noirových povídek Praha Noir (2016) psaných na zakázku pro americké nakladatelství Akashic Books. To v roce 2003 založilo tradici povídkových antologií vázaných na konkrétní americké město či místo. Povídky nejenže přinášejí temné příběhy v konkrétních reáliích, ale také lokalitu nepřímo turisticky propagují. Nápad se ujal i pro metropole v Evropě, Africe a Asii.

Praha přibyla na seznam vloni a hned dvě povídky ze čtrnácti se odehrávají ve Stromovce. Tu druhou, Další nejhorší den, napsala Petra Soukupová, která v Praze 7 bydlí již osm let. „Na zadání jsem logicky vybrala svoji Prahu,“ vysvětluje genezi povídky. Spisovatelka a laureátka Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery si však nemyslí, že by se konkrétní reálie Prahy 7 do jejích textů promítaly. A to přesto, že skoro každý pracovní den chodí psát do nonstopu 777 na Letenském náměstí. „Je to moje nejoblíbenější místo k práci,“ říká.

Ve Stromovce na Malé říčce (a také v Troji) se odehrávají i klíčové scény fantasy trilogie pro děti o mladém duchovi Amélii. Autorka fantasy literatury Petra Neomillnerová žije na Sedmičce od narození, proto sem umisťuje i děj svých dalších příběhů. „Sedmička mě zřejmě inspiruje, protože jsem doposud vydala 27 knížek,“ usmívá se spisovatelka. „Nicméně k psaní žádná ,inspirativní‘ místa nepotřebuju, nejšťastnější jsem, když mohu psát doma a v klidu.“

 

Přístav a řeka
Sedmička, hlavně její dolní část, je také těsně spjatá s řekou. A právě poloha u vody jí zajistila místo v literatuře. Ať už v Němé barikádě (1946) Jana Drdy, nebo v posledním románu Martina Vopěnky Můj bratr Mesiáš (2017). V něm se novodobý spasitel narodí koncem 21. století v uzavřené enklávě Holešovic u vyschlého řečiště. Následný zásah do stratosféry vyvolá prudké deště a drastickou změnu klimatu. Na Prahu, která tou dobou připomíná spíše dnešní válkou rozervaná města v Sýrii, udeří nová doba ledová a Vltava zamrzne. „Vltava totiž symbolizuje stav zeměkoule,“ vysvětluje autor. „A krom toho, Betlém byl také nepravděpodobné místo, kde se tehdy mohl narodit někdo významný. Tím tedy nechci říct, že jsou Holešovice díra!“ směje se rezident Prahy 6 Vopěnka. Hned raději dodává, že sousední Sedmičce závidí její kulturní život.

Tvrdé podmínky na holešovickém poloostrově ve 30. letech zachytil v literárních reportážích Géza Včelička (vlastním jménem Antonín Eduard Včelička), autor spojovaný hlavně s československým trampingem. Pod názvem Břicho Prahy vydal v roce 1934 reportážní sérii o holešovických jatkách. Jedna z reportáží zachycuje i pravidelný páteční koňský trh Na Maninách, kam jezdívala celá Praha.

Letenský vrch
Za další literaturou na Sedmičce musíme do kopce. „Sedmička má ducha, atmosféru a je pro mě inspirativní i jako pro autorku,“ objasňuje svůj vztah ke čtvrti spisovatelka Jitka Neradová, která se věnuje převážně historickým tématům. Naposledy psala o parašutistech z druhé světové války. „Sama jsem byla při přípravě knihy Doskočiště protektorát (2016) překvapená, kolik stop nacházím právě tady,“ říká. Na Letné žije patnáct let. „Řídím se heslem, že co není na Letné, jako by nebylo. Je zde všechno, a tak Letnou neopouštím, pokud to není nezbytně nutné.“ V jejím šuplíku prý leží další kniha věnovaná výhradně Sedmičce.

Také laureátovi Magnesie Litery Davidu Zábranskému se na Letné líbí. Žije tu teprve tři roky, předtím bydlel patnáct let Na Maninách. Chyběly mu tam ale parky. Píše se na Letné jinak než v Holešovicích? „Na Letné vzniká optimističtější literatura, protože Leteňáci se považují za avantgardní a kultivované,“ odpovídá. „Pokud se v textech z Letné objeví deprese, tak je vycucaná z prstu. Na Maninách se psala polodepresivní literatura. A pak na Černém Mostě, tam už se píše depresivní literatura. Letná je také věčně mladá, nestárne.“

Právě kultivovaný vrch Letná je jedním z témat Zábranského divadelní hry Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (2016). Autora prý dojímá víra Letenských ve svoji jedinečnost a pokrok: „Ta někdy až svazácká víra v lepší svět a že tady je jeho zárodek. Já si nemyslím, že tady žijeme o krok napřed. Přijde mi, že je to ukvapený závěr. Je totiž otázka, jestli budoucnost bude tak liberální a jestli není o krok dál místo, které tolik liberální není.“

Není to v rozporu s tvrzením, že se mu na Letné líbí? „Ale lidé se nemají nechat ukolébat prostředím a mají povinnost jej kritizovat – s láskou. A je to hlavně úkol spisovatelů.“

V rámci této kritiky prosazuje David Zábranský nápad, aby Praha 7 zřídila Dům literatury, kde by se konala čtení a semináře a kam by zahraniční spisovatelé mohli jezdit na kratší pobyty. Taková instituce v celé Praze chybí. Sám Zábranský přitom z vlastní zkušenosti ví, že první, o čem zahraniční spisovatel na rezidenčním pobytu píše, je jeho bezprostřední okolí. „Je to v podstatě slušnost,“ říká.

Asociace spisovatelů, jíž je členem, vytipovala rovnou i objekt: funkcionalistický dům v ulici Milady Horákové, kde dnes sídlí Running Mall (Prague International Marathon). „Mně přijde, že ten prostor je natolik hezký, že kdyby se měl dělat kulturní program, měl by být právě tady,“ ukazuje Zábranský na dům a odchází do vedlejšího vchodu, kde bydlí.

 

Turistické lákadlo
Největší literární událost roku se ale na Sedmičce zatím odehrává na Výstavišti. Na 40 000 lidí sem každoročně přiláká Svět knihy. Letošní ročník zvolil jako jedno z témat „genius loci v literatuře“.

„Na začátku byl nápad, že existuje hodně literatury, kde má místo důležitější roli než postavy děje. Pak nás okamžitě napadla spojitost, že Praha je od roku 2014 Kreativním městem literatury UNESCO. Sice se s tím pracuje, ale zatím to není moc vidět. Takže tímto způsobem bychom mohli Prahu odprezentovat,“ vysvětluje ředitel festivalu Radovan Auer a připomíná, že o Praze psali a píší i zahraniční autoři. Na programu proto letos budou i literární procházky Prahou, mimo jiné sedmou městskou částí.

Počet návštěvníků i vystavovatelů na festivalu ovšem každoročně roste a akusticky nevhodné prostory Průmyslového paláce přestávají stačit, přiznává ředitel Auer s povzdechem: „Jenže v tuhle chvíli jsou jedinou alternativou Letňany. Svět knihy je ale i literární festival, a tohle by ho pohřbilo.“ Letos se proto budou konat čtení také v Lapidáriu a ve vzducholodi Gulliver na střeše DOXu. Tento nový prostor, určený vysloveně pro dialog literatury s moderním uměním, má i svůj vlastní celoroční program.

Literární akce po celý rok jsou také budoucím záměrem společnosti Svět knihy. I když je konkrétní podoba zatím nejasná, Radovan Auer už teď oceňuje koncept Art Districtu, který prosazuje radnice Sedmičky. „Praha 7 dnes vypadá hrozně evropsky. Připadáte si tu jako v Berlíně nebo v Kodani. Jak se tu proměňují staré areály na tepající kulturu, může to inspirovat nejen literáty,

ale i ostatní města.“

Psaní se literaturou stává teprve tehdy, když jej někdo čte. Například v knihovně. Pobočku v Tusarově brzy doplní další, obnovená na Letné. A v druhé půli května pořádá radnice Prahy 7 na základních školách Literární maraton: s cílem propojit generace a ukázat dětem, co všechno jim čtení může dát. 

 


Klasici o Praze 7
„Hromový povyk ,góóól‘ otřásl Letnou. Jakási chůva v parku leknutím upustila láhev s mlékem. Pensisté nevrle potřásali hlavami a mnohý kmet řekl: ,Já nevím, co v tom viděj ty kopálisti za undrholt.‘“ V Mužích v offsidu nechá Karel Poláček při úvodním zápase Slavie a Viktorie Žižkov na Letenské pláni osudově seznámit dva fanoušky z protilehlých táborů: nezaměstnaného Žižkováka Emana Habáska a novoměstského obchodníka s konfekcí a nepromokavými plášti Richarda Načeradce. Děj románu však pokračuje hlavně na Žižkově a v Nuslích.

„Rozdeštěná, zelená uhání Vltava pod mostem. Jak rozehnilé šalupy dnem vzhůru, hřeben ověnčen plesnivinou, krčí se na pobřeží chalupy chudáků. Za jejich čarou na náspu je řada trojposchoďových obecních domů. A že už včera někdo strhl německou tabulku, vede tu přes řeku most beze jména…“ otvírá Jan Drda povídku Němá barikáda. Onen most beze jména se dnes jmenuje Barikádníků, chalupy chudáků stály v někdejší osadě Zátory. Sám Jan Drda žil nedaleko od místa děje: v ulici U Pergamenky 2. Do této části Holešovic umístil i děj románu Jednou v máji a divadelní hry Jsou živí, zpívají.

Obraz Prahy 7 najdeme i ve Fidlovačce Josefa Kajetána Tyla. Píseň slepého houslisty Mareše, dnes národní hymna, sice ve hře zazní na ševcovské slavnosti Fidlovačka v Nuslích, část třetího obrazu se ale odehrává ve Stromovce. Do Královské obory v 19. století směřovaly zástupy Pražanů na obdobnou cechovní slavnost: krejčovský Slamník neboli Štrózok.

 

Kam pro knížky?
Kromě celé řady knihkupectví a antikvariátů můžete využít i služeb městské knihovny.

Pobočka Sedmička, Tusarova 35, tel.: 266 712 131, email:knihovna@mlp.cz

Pobočka na Letné prochází rekonstrukcí. Stavební práce by měly skončit do prázdnin a provoz by měl být zahájen v novém školním roce.