Zásady bezpečné jízdy trpělivě vštěpuje svým žákům už více než třicet let, najel s nimi miliony kilometrů a jeho Autoškolou Letná ročně projdou až čtyři stovky budoucích řidičů. V autoškole se Pavel Plzenský cítí jako doma. „Můj táta dělal vedoucího střediska v jedné z velkých autoškol v Praze. Často mě tam brával s sebou, a já tak od svých devíti let mohl drandit na jízdním trenažéru.“ Po revoluci založil s několika kolegy autoškolu, ale posléze zjistil, že chce tuhle práci dělat jinak. Ponovu. „V té době mě bavily počítače, začínal internet, chtěl jsem k výuce využívat video a televizi, ale starší kolegové už nebyli tak pokrokoví. A tak jsem se trhnul.“ Vlastní školu řízení, které do názvu vetknul místo, kde ji nalezneme dodnes, založil v roce 2001.
Za tu dobu se již Pavel Plzenský mnohokrát přesvědčil, že ne všichni mohou být řidiči. A to i v dnešní době, kdy je možné výcvik provádět v autě s automatickou převodovkou, a lidem tak odpadá práce se spojkou a řazením. „I tak jsme u nás měli dva případy, kdy to neklaplo ani na tom automatu. Nepsaným rekordmanem je u nás člověk, kterému na získání řidičského průkazu nestačilo ani devět pokusů. Někdo je holt odsouzen chodit pěšky.“
Uchazeči o řidičák mají v současnosti absolvovat osmadvacet jízd dlouhých 45 minut. Pro někoho je to dost, pro jiného žalostně málo. „Bohužel je pro mnohé naše žáky toto zákonem stanovené minimum zároveň maximum, které tomu chtějí věnovat. Lidé si musí uvědomit, že si u nás nekupují řidičák, ale výcvik.“
I když to může někoho překvapit, tak během tréninkových jízd k nehodám často nedochází. „Od toho tam mám ty pedály, abych situaci včas zachránil.“ Nejčastěji dozná újmy zadní nárazník, protože řidiči nedodržují bezpečný odstup. „Na některé řidiče působí cedule autoškola stejně jako červená na býka.“
Za léta strávená na pozici učitele autoškoly prošlo Pavlu Plzenskému rukama několik generací žáků. Vypozoroval, že mladší generace dnes nemá o řízení takový zájem, jako tomu bylo dřív. „Je to vcelku pochopitelné. Na silnicích je teď více aut a integrovat se do provozu je zákonitě složitější.“
Na Sedmičku se rodiče Pavla Plzenského přestěhovali hned po válce. „Můj děda byl za Beneše atašé a vyslanec v Polsku, jak ale postupovala fronta, museli se zachránit útěkem do Anglie. Přestože tam moje máma vychodila školy a mluvila pěti jazyky, tak jí po návratu domů dali možnost vyrábět žárovky v holešovické Tesle. Můj otec měl štěstí, že válku vůbec přežil. Od čtrnácti skoro do osmnácti let byl v koncentrácích. Z jeho strany všech sedmačtyřicet příbuzných už tolik štěstí nemělo.“ Jejich jména jsou dnes vypsána na zdi v Maiselově synagoze. „Můj otec se jmenoval Glückner, ale v roce 1952 požádal o přejmenování. Když se vrátil z koncentráku, neměl nikoho. Naštěstí se ho ujali pán a paní, kteří se jmenovali Plzenští. Proto se dnes jmenuji Plzenský namísto Glückner.“