Se svým manželem sdílela nejen vášeň pro sport a olympijské hodnoty, ale i horoskop – narodili se ve stejný den, měsíc i rok. Když si na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 Emil doběhl pro první zlatou medaili, prý ji Dana pro štěstí políbila. Společně pak Zátopkovi domů přivezli čtyři zlaté. Další úspěch čekal Danu Zátopkovou v roce 1958, kdy překonala světový rekord v hodu oštěpem, který pak platil neuvěřitelných 17 let. Po skončení sportovní kariéry trénovala a angažovala se i v českém a také mezinárodním olympijském hnutí. V pátek 13. března nás Dana Zátopková opustila. Na Sedmičce žila přes 40 let. V létě 2016 s ní v jejím trojském bytě rozmlouval tehdejší redaktor Hobuletu Pavel Vokatý. Rozhovor vám teď znovu přinášíme jako malou vzpomínku na tuto výjimečnou ženu.

Když jsme u těch historek, co je pravdy na tom, že vás Emil Zátopek nosil během tréninků na zádech nebo že běhal ve  vojenských bagančatech?
To jsou úplné hlouposti, protože s člověkem na zádech se nedá běžet ani posilovat. To se člověk jenom vrtí zprava doleva a není to k ničemu. Když už, tak se kotníky posilují s člověkem na ramenou. Dneska už jsou ale jiné moderní prostředky – třeba činky nebo všelijaké posilovací stroje. Proto jsem se nechala přesvědčit k tomu, že napíšu pravdivou knížku o nás dvou, protože takových – s prominutím – volovin se vyskytlo hodně. Hlavně v zahraničí, ale bohužel také u nás.

Kde na ně novináři přišli?
To bylo tak. Jednou jsme byli s Ťopkem v Kamenném Přívoze, že si půjdeme do lesa zaběhat. Bylo nedělní ráno, běžíme kolem rybníka a najednou vidíme na jeho břehu sedět pána a číst si noviny. A mě napadne: „Pojďme se vykoupat.“ Zamířili jsme k vodě, kde Emil přinutil sedícího pána, aby mě vzali za ruce a nohy a hodili do vody. A co se nestalo – zlomila jsem si přitom nohu zrovna týden po mém československém rekordu. Pán mě pak pomohl vysadit Emilovi na ramena a ten mě nesl přes dva kilometry domů na chatu, protože bych to nebyla došla. Tohle se pak objevilo v jednom propagačním filmu a bylo.

A co ty kanady?
To vzniklo v osmačtyřicátém roce, když se Emil připravoval na olympiádu v Londýně. Sloužil v té době na vojně, kde neměl k dispozici běžeckou dráhu. A neměl ani čas na běhání, tak chodil trénovat v noci do lesa. A aby si neudělal výron v kotníku, občas běhal ve vojenských botách, protože mají šněrování a dobře drží kotníky. Z toho potom vzniklo, že trénuje jenom ve vojenských škrpálech. Nesmysl. Běhal přeci v tretrách, maratonkách nebo v trampkách. Ale tahle historka se ujala, protože se zalíbila nějakému redaktorovi a ten ji šířil dál. Postupně narostla do rozměrů, které jsou sice atraktivní, ale z gruntu nepravdivé.

Existuje nějaká podobná historka i o vašem životě v Troji? Prý byl Zátopek koumák a při stavbě domu používal skleněné lahve místo izolace.
Ano, to jsme dělali. Neměli jsme tolik peněz, abychom si mohli nechat baráček postavit, a taky nás stavařina hrozně bavila. A Emil, protože byl běžec a měl rád teplo, vymyslel, že na cementové stropnice dáme vrstvu netypizovaných flašek a teprve na to přijde škvárobeton. Bylo to pro nás hrozně zábavné, protože jsme nevratné lahve sháněli, kde se dalo po známých. Každou chvíli nám pak někdo volal: „A kdy si pro ty flašky přijedete? My už si nemáme kam stoupnout.“

Údajně vám také na konci vaší kariéry předělal oštěpy na násady na košťata.
To je pravda, protože jsem shodou okolností zažila období, kdy se atletika stala naráz velice populární, a sportovní náčiní tak čekal prudký vývoj a různé zlepšováky. Třeba oštěpy byly původně dřevěné – ne kovové jako dnes – a tvarované… No normálně, aby lítaly tam, kam mají, a hlavně o kousek dál. Teprve potom se začal měnit materiál i tvar a zkracovat špičky. Pravidla v té době nebyla tak přesná. Dřevěné oštěpy se naposledy objevily na olympiádě v Římě v roce 1960, kde jsem byla ještě druhá. V roce 1964 na olympijských hrách v Tokiu se už házelo jen kovovými.

A proč se vlastně váš dům jmenoval Krčma Santa Puelo?
To je zase další báchorka z doby, kdy jsme ještě bydleli v centru Prahy. Jednou jsme šli ze zoologické zahrady, bylo jaro, kvetl zlatý déšť a nám se v Troji líbilo. V té době ale Troja nebyla ještě skoro vůbec zastavěná. Zkusili jsme se zeptat na národním výboru Prahy 7, jestli tu někdo neprodává volnou zahradu. A měli jsme štěstí. K mání byl pozemek zanesený v katastru jako pastvina. Ve skutečnosti to byla zarostlá džungle plná černého bezu, ostružin, akátů a divokých růží. Kdysi to bylo zahradnictví, ze kterého uprostřed houštin zbyla malá zahradnická bouda. Když jsme se k ní probojovali, podívali jsme se na sebe: „Co to je za krčmu Santa Puelo?“ A to se nám tak zalíbilo, že jsme hned vyrobili ceduli a pověsili ji nad dveře. Chatku jsme pak dali trochu do pořádku, což bylo prima, protože jsme si do Troje mohli zajet třeba i ve všední den a s kamarády péct buřty. Byla v dosahu, protože Emil byl zásadně proti tomu shánět chatu někde za Prahou, jak měl tenkrát každý ve zvyku. Byla tam taková džungle, že nás nikdo nenašel. Byla to skoro trampská záležitost.

A co bylo se Santa Puelem dál?
Asi za pět let jsme dostali z národního výboru dopis, že prohlašují naši pastvinu za stavební parcelu, a jestli nezačneme do pěti let stavět, budeme ji muset prodat někomu dalšímu. Zahradu jsme už ale mezitím vyklučili, zasadili na ní dvě meruňky a byli jsme na ni zvyklí. Měli jsme také ušetřený nějaký groš, tak jsme si řekli, že si na ní zkusíme postavit baráček. Když už někde něco zasadíte, ono to roste, kvete a skoro k vám mluví, tak vám to samozřejmě přiroste trochu i k srdci. Rostliny jsou živoucí tvorové.

To znám. Bydlím v rodinném domě, kde máme už léta trápení s meruňkou. Vždycky vyroste, začne plodit, ale pak najednou dostane přes zimu mrtvici a uschne. A tak je to pořád dokola.
Asi ji máte zasazenou na špatném místě. To vás donutí k tomu, abyste se začal víc zajímat nejen o rostliny, ale i o různé zahradnické tajnosti. Já jsem taky na začátku nebyla žádný odborník, ale začalo mě to zajímat, a proto jsem si sehnala různé staré zahradnické knížky. Jednou za mnou přišla nějaká stará paní a přinesla dvě pecky: „Prosím vás, zasaďte si to. Vyroste vám broskev.“ Tak jsem je opravdu zasadila a vyrostl strom, kde byla na jedné větvi jedna odrůda a na druhé zase jiná. Začalo mě to zajímat, tak jsem si sehnala další knihy jen o broskvích a zjistila, že mají rády železo v půdě. Tak jsme k ní zakopávali všechny zbytky ze stavby, okapy i starý lívanečník po mamce. Na jedné větvi pak rostly skutečně velikánské broskve, kterým jsme říkali bramboračky a všichni na ně dlouho vzpomínali. Pak ale bohužel také jednou zmrzla. I u broskve musíte vědět, co ráda jí, a co naopak ráda nemá.

Ota Pavel vás zmínil v knížkách Plná bedna šampaňského a Dukla mezi mrakodrapy. Chodili k vám na zahradu i jiní spisovatelé?
Ze spisovatelů to byl jenom Ota Pavel, byl to náš přítel. Pak bohužel onemocněl a zemřel. O seznámení s ním ve Vrátné dolině v Tatrách píšu také ve své knize.

Říká se o vás, že jste byli s Emilem hodně společenský pár.
Když jste slavní – a my jsme byli, protože jsme na olympiádě v Helsinkách vyhráli dohromady čtyři zlaté medaile, musíte být na pozornost připravení. Populární jsme byli až do osmašedesátého roku, kdy jsme se zamotali do tehdejších událostí. Potom spadla klec a dvacet let jsme byli v klatbě.

Váš muž pak nastoupil ke stavební geologii a trávil život na cestách v maringotce, zatímco vy jste zůstala v Troji.
Ano, v té době byl už náš dům hotový. Do Troji jsme se nastěhovali v roce 1970 z centra Prahy z Jindřišské, kde jsme měli dvoupokojový byt.

Nestýskalo se vám po velkém světě sportu?
Emil byl sice u lopaty, ale já jsem ještě v roce 1960 startovala na olympiádě v Římě a pak jsem pracovala jako ústřední trenérka našich vrhačů. Takže ani ne.

S Emilem Zátopkem jste se narodili ve stejný den, měsíc i rok. Nepřipadali jste si jako postavy z červené knihovny?
Také jsme to pokládali za osudové znamení. Akorát Emilova maminka to neviděla ráda, a proto se během svatby snažila Emila postaršit. Ještě před obřadem se obrátila na moji matku a hlasitě se před všemi hosty zeptala: „A v kolik hodin se vlastně Danuška narodila?“ A mamka odpověděla: „To si pamatuju přesně, v sedm hodin ráno.“ A stará paní Zátopková mávla rukou a valašsky spustila: „Já, tož to je Emilek starší, ten se narodil brze po půlnoci.“ Tím mu v našem páru zajistila doživotní pozici staršího.

Kdybyste měla možnost, je něco, co byste chtěla v Troji změnit?
Poté, co Emil umřel, jsem prodala dům a začala tu shánět byt, kde bych mohla žít. Mně se v Troji líbí – je to takové zahradní město s kopečky. Také je tu spousta možností, kam se vydat na procházku. Například směrem na Řež jsou ještě okolo Vltavy krásná místa. Kéž by se Troja už víc nezastavěla a zůstala co nejvíc přirozená.

A co plot okolo botanické zahrady, na který si místní stěžují?
Vím, že tu probíhaly těžké boje už v době, kdy se plánovala její výstavba. Ale myslím si, že botanickou zahradu vyřešili krásně a právem tu má dostatek místa. A že je lidem a Praze skutečně ku prospěchu.


Atletka Dana Zátopková se narodila 19. září 1922. Mezi její největší úspěchy patří vítězství v hodu oštěpem na olympijských hrách v roce 1952 v Helsinkách, o osm let později získala stříbrnou medaili na olympiádě v Římě. V roce 1958 překonala ve své disciplíně světový rekord (56,67 metru), který pak platil 17 let. Po skončení sportovní kariéry se věnovala trénování a aktivní byla také v českém i mezinárodním olympijském hnutí. Po roce 1968 byli s manželem Emilem ostrakizováni kvůli nesouhlasu s okupací sovětskými vojsky. Za svůj život získala Dana Zátopková řadu ocenění, mj. Olympijský řád, nejvyšší ocenění mezinárodní atletické federace IAAF nebo medaili Za zásluhy. Byla čestnou občankou hlavního města Prahy, v roce 2014 obdržela i zvláštní ocenění starosty MČ Praha 7. Svůj život se slavným běžcem vylíčila v knize Náš život pod pěti kruhy, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Academia. V pátek 13. března 2020 nás Dana Zátopková opustila. Na Sedmičce žila přes 40 let.