Šestnáct let myje, stříhá, barví, fouká a styluje. Lucie Heidrichová prošla celou řadou povolá – ní, ale ve svém salonu Lucky Hair Studio v Poupětově ulici je nejspokojenější. „Jsem tady svou paní, když chci jet na dovolenou, tak prostě zavřu, na druhou stranu si ale nemůžu dovolit být nemocná a někdy lidi objednávám třeba i na houbách – diář s sebou nosím prakticky neustále,“ popisuje kadeřnice, ke které si pro nový účes chodí nejenom lidé ze Sedmičky, ale jezdí za ní i zákaznice z Brna nebo Sedlčan.
Lucie se narodila dva domy pod pivovarem U Fleků, žila na Malé Straně a před pěti lety se usídlila v Praze 7. „Je to praktické a také tady mám za ty roky spoustu známých. Ráda chodím na Prazeleninu a líbí se mi i aktivity místních spolků – třeba Holešovický ples. Co mi trochu vadí, je počuraný asfalt. Jinak se to tu ale obecně dost zlepšilo,“ popisuje život v dolních Holešovicích. Teď se těší na kulturní dění na nákladní lodi Altenburg, která kotví kousek od Trojského mostu.
Svou kariéru začínala jako recepční v jednom alternativním salonu. „Začala jsem stříhat kamarády a bavilo mě to. Samozřejmě, že pár hlav úplně nedopadlo, jak by mělo. Člověk se musí vystříhat. Nejvíc to ale tehdy odnesl můj táta, kterého jsem nabarvila na modročernou včetně kníra. Sousedi mu to sice chválili, že mu to sluší, ale já myslela, že mě zabije,“ líčí s úsměvem Lucie.
Ráda stříhá a tvoří prakticky cokoliv. „Nejsem ten typ kadeřnice, která by zákaznici něco odmítla s tím, že se to teď nenosí. Přání respektuji, ale samozřejmě ráda poradím. Nedávno jsem na hlavě vytvářela zeleného leguána, čerstvému tatínkovi zase pěkné číro, které muselo zaskočit nejen jeho ženu, ale celou porodnici. Ale samozřejmě potřebuju i zákazníky, kteří se přijdou pravidelně ostříhat. Pankáči mě neuživí,“ popisuje kadeřnice, která stříhá a holí také na firemních akcích tře – ba v rámci Movemberu nebo oslav MDŽ a dalších večírcích. Sama účesy moc často nemění a zásadně se sama nestříhá. „Znám lidi, co to občas dělají, a ty zuby vypadají šíleně.“ Jako správný profík si všímá účesů i barev vlasů de facto neustále. „Je to taková profesní deformace, stejně jako že bez problému sahám lidem na hlavu a vlasy. Ne každý to má ale rád. Mám několik klientů, kteří z toho mají doslova fobii, tak na ty musím pomalu.“
Luciině vášni pro barvení a stříhání neunikla ani její dvojčata. „Barvím jim proužky asi od roku a půl, líbí se jim to. Teď jsou v páté třídě, kde je to hit. Do salonu mi chodí jejich spolužačky i spolužáci, že to taky chtějí.“ Nejen z důvodu této početné dětské klientely hledá Lucie do svého salonu momentálně posilu. „Nájmy rostou a utáhnout prostor je čím dál tím těžší.“