Před pár dny jsem si DOX prošla, včetně vaší aktuální výstavy Za slovy, ale asi přijdu ještě jednou. Už chystáte nějakou další?
V únoru budeme otevírat výstavu Franz Kafka a současné umění, která nahradí nynější hlavní expozici Infamous Beauty světově uznávaného fotografa Andrese Serrana.
Serrano mi dal zabrat.
Serrano dává zabrat už řadu desetiletí mnoha lidem. (smích)
To je, předpokládám, asi i záměr výstavy. Každopádně v některých místech jsem měla opravdu problém, takže jsem značně zrychlovala chůzi.
Asi tuším, v kterých místech. Některé jeho fotografie jsou nemilosrdně upřímné.
Hned na úvod bych se chtěla zeptat: Proč se DOX jmenuje DOX? Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, pochopila jsem, že to nějak souvisí i s vizuální identitou – čtvereček, kolečko, křížek. Ale akronym to asi není, že?
Je to ze starořeckého slova doxa, které mělo v průběhu staletí mnoho různých významů. Ten, který je pro nás nejrelevantnější, je „způsob vnímání věcí“. V názvu se tak zrcadlí to, co DOX dělá, o co se snaží, jeho filozofie, ale zároveň je to i odkaz na to, kde sídlíme. Když se na Holešovice podíváte z leteckého pohledu, uvidíte, že tahle část vypadá skoro jako poloostrov obklopený řekou, a v 19. století tady byly doky.
Tak to je komplikovanější, než jsem čekala.
No ano, má to zkrátka dvě roviny. Jedna odkazuje k tomu, co se snažíme našimi výstavami a programy přinášet – tedy trochu jiný způsob nahlížení reality, a na druhou stranu se v názvu odráží i odkaz na historii místa, kde se nacházíme.
Dá se nějaký odkaz najít i ve vizuální podobě loga?
Základní tvary loga jsou dílem grafického designéra Aleše Najbrta. Logo je podle mě a nejen podle mě, ale i podle řady lidí z oboru podařené, skoro bych řekla mimořádně podařené: pracuje s úplně jednoduchými základními tvary, je dobře zapamatovatelné, vizuálně výrazné. K DOXu už neodmyslitelně patří.
Vy jste se na nové vizuální podobě DOXu také podílela?
Dá se to tak říct. Nikoli na logu DOXu – to je potřeba zdůraznit, to vzniklo mnohem dřív. Ale v roce 2017 jsem se podílela na vzniku současné vizuální identity DOXu, která z loga vychází. Respektuje jeho základní tvary a barevnost a pracuje s krátkými texty, které se objevují na našich plakátech, v on-line komunikaci, ale třeba i v prostorách DOXu. Například místo toho, abychom v galerii klasickou cedulí zakazovali dotýkat se exponátů, říkáme: „Nedotýkejte se umění, umění se dotkne vás.“ Nebo když se ocitnete na konci chodby, dočtete se: „Abyste se našli, musíte se nejdřív ztratit.“ Tyhle texty a celá vizuální identita jsou dílem nizozemské agentury Kesselskramer, která ji navrhla na základě našeho zadání. Erik Kessels, spolumajitel agentury, je sám vizuální umělec, a když u nás v roce 2017 vystavoval, DOX ho nadchl. My jsme věděli, že jeho agentura má za sebou řadu úžasně chytrých projektů, a tehdy jsme se začali bavit o spolupráci. Měli jsme jasno v tom, že chceme pracovat s krátkými texty, které budou odrážet poslání DOXu – to znamená, budou vás motivovat, abyste se na chvíli zastavili a podívali se na věci jinak. A stejně jako současné umění vás někdy znejistí, někdy překvapí, někdy jen pobaví. Erik a jeho kolegové to dokonale pochopili a zpracovali. Jejich texty jsou i součástí stálé navigace po budově DOXu, což je takový krásný labyrint. (úsměv)
Ano, povedlo se, taky jsem se několikrát ztratila.
Lidé tu často trochu bloudí, ale to je kouzlo chtěného. Ta ztížená navigace, bloudění, objevování a nacházení, to bylo, pokud vím, tak trochu součástí architektonického záměru, protože to do určité míry vystihuje i způsob uvažování o současném umění. Ani k němu neexistuje žádný manuál, který by vám usnadnil orientaci. Často slyším lidi říkat, že současnému umění nerozumějí. Mají pocit, že někde existuje nějaký konkrétní klíč k tomu, jak umění rozumět, jak ho interpretovat, a že když ten klíč nemají, zůstanou jim tyhle dveře prostě zavřené. A my se snažíme říct, že těch klíčů a dveří je nekonečně mnoho a že vy jako divák jste ty dveře a že vy jste ten klíč. Že umění nemusíte chápat, a přesto vás může naprosto nečekaně zasáhnout.
Vy jste už sama nakousla mou další otázku ohledně současného umění. Co má v lidech probouzet? Proč vlastně není nutné mu tak úplně rozumět? Co je tím hlavním záměrem, s nímž by měl návštěvník v ideálním případě odcházet?
Řekla bych, že role takové instituce, jako je DOX, se samozřejmě proměňuje v čase, s tím, jak se mění i svět kolem nás. DOX se otevřel v roce 2008, v té době byl první velkou soukromou galerií současného umění, která vznikla díky iniciativě Leoše Války a financováním ze soukromých zdrojů. Z dnešního pohledu by se dalo říct, že DOX začínal jako klasická kunsthalle – mám na mysli kunsthalle s malým k, což je typologicky prostě instituce, která vystavuje současné vizuální umění a nemá stálou sbírku. Říkám klasická, protože v posledních dvaceti nebo třiceti letech bylo trendem zakládat takové instituce a téměř každé velké evropské město dnes má svou galerii současného umění.
Což je dobře. I když nutno říct, že zdaleka ne každá taková instituce má jasně formulovanou pozici, tedy nějaký záměr, se kterým do veřejného prostoru vstupuje, nějaké zdůvodnění, proč vlastně dělá to, co dělá. Tedy kromě obecných frází o důležitosti kultury. To mě nepřestává překvapovat. DOX měl už od počátku jasnou ambici představovat současné umění v širších souvislostech a v kontextu aktuálních témat.
Jaký kontext DOX zrcadlí dnes?
Postupem času se původní pozice DOXu začala víc a víc prohlubovat a začali jsme hodně pracovat s tématem vzdělávání, což je dnes velmi podstatná část toho, co DOX dělá – práce se školami a studenty. Jsme totiž přesvědčeni o tom, že role instituce s takovým dosahem, jako má DOX, spočívá především v tom, že vytváříte určité prostředí a příležitost – prostředí, kde díky umění může kdokoli zažít něco, co nemá šanci zažít v jiném typu instituce, a příležitost pro určitý druh poznání nebo sebevzdělávání. Zejména v dnešní době, kdy trávíme tolik času na tzv. chytrých zařízeních na monitorech a v on-line aktivitách, je podstatné i to, že jde o zážitek a zkušenost nevirtuální, která vyžaduje vaši fyzickou přítomnost, váš čas, vaši pozornost. Důležité je, že se nejdete jenom na něco pasivně dívat. Jdete se v ideálním případě něco dozvědět. Třeba i sami o sobě. Zjistit něco, nad čím jste možná neměla čas nebo příležitost přemýšlet. A my se snažíme takovou příležitost vytvořit. Představujeme umění, které vás dokáže jemně vyhodit z každodennosti.
Možná i syrovější umění?
Otázka je, co si představujeme pod pojmem syrovější. Syrovost je kvalita, která je v současném umění dost ceněná. Co nás ale nezajímá, je umění, které prvoplánově provokuje. I takových věcí je ve světě současného umění dost.
Věcí, které chtějí pouze šokovat…
Přesně tak.
Tento typ umění se tedy má člověka nějakým způsobem dotknout. Může ho ale zaujmout i z negativního úhlu pohledu, tedy jako určitá krása ošklivosti, třeba jako v případě Serrana.
Ano, určitě, samozřejmě. Umění není a nemá být jen krásné. (úsměv)
Dalo by se říct, že jedním ze záměrů současného umění je právě snaha hledat krásu toho nehezkého?
Určitě se to nedá říct o současném umění všeobecně. Ale dá se tak uvažovat o tvorbě konkrétních umělců nebo umělkyň. Termín krása z umění během 20. století skoro vymizel a postupně se stal téměř až tabuizovaným pojmem. Někteří tvůrci se k němu začali postupně vracet a Andres Serrano je jedním z nich. On krásu spatřuje nebo hledá i v tom, co jiní lidé považují za ošklivé. To je velmi subjektivní. A i když zachycuje ve fotografiích něco, co není konvenčně krásné, a námět je často i velmi drsný, finální výraz jeho fotky je vždycky velmi estetický díky tomu, jak pracuje s barvou, světlem, kompozicí. A právě v tom napětí mezi obsahem a formou je síla Serranových fotografií. Ale říct, že se současné umění snaží o to, aby i to ošklivé zobrazilo jako krásné, to nelze.
Dnes se s oblibou velmi často používá pojem „vystupovat z komfortní zóny“. Ten asi soudobé umění vystihuje dobře, je to tak?
Rozhodně. A i když se to nedá říct obecně o veškerém současném umění, přesně takový typ umění má často prostor tady v DOXu. Ale jak jste správně řekla, ten termín komfortní zóna je dnes moderní…
… a někdy se možná používá až moc.
Ano, ale jde o to, že onu komfortní zónu má každý nastavenou úplně jinak. Nedá se říct „komfortní zóna“ a představovat si nějakou univerzální kategorii. Když přijdete do galerie, tak to, co vám bude připadat šokující, bude pro jiné mentálně osvěžující, a naopak to, co vám bude připadat zajímavé, bude pro jiné lidi…
Nuda.
Ano, třeba nudné. Nebo ne. To je taky to, co dělá terén současného umění zajímavým – hodně záleží na tom, s jakou „výbavou“ do galerie přicházíte, v jaké kultuře jste vyrostla, jestli jste zvyklá být v kontaktu s uměním, jestli čtete a co, jak jste otevřená novým věcem… Výhodou současného umění je, že je jeho jazyk poměrně univerzální – tedy ať přijdete s jakoukoliv výbavou, umění k vám může „promluvit“, tedy pokud ho necháte. Něco na vás udělá dojem, zasáhne vás to, o něčem si budete myslet, že je to příšerné – ale pak byste měla přemýšlet o tom, proč vám to připadá příšerné, a už to vás vlastně nutí k nějaké interakci, ke kritickému uvažování.
DOX je nyní již proslulý tím, že pracuje s prolínáním různých linek – literatura, umění, performance, architektura, vzdělávání. To je poměrně široký záběr. A vy osobně se zaměřujete především na prolínání umění a literatury. Co je za vás poselstvím a záměrem protínání právě těchto dvou oblastí – výtvarného umění a literatury?
Jak se během let DOX rozrůstal – v roce 2016 o Vzducholoď Gulliver a v roce 2018 o multifunkční sál DOX+ – rozšířili jsme naši dramaturgii o literaturu, soudobou hudbu a fyzické divadlo. Pro nás je prolínání žánrů přirozenou cestou. V roce 2016 jsme s Leošem Válkou kurátorsky připravili výstavu Skvělý nový svět (Brave New World) a to byl začátek posunu k multižánrové dramaturgii. Výstava byla inspirovaná knihami tří spisovatelů, Aldouse Huxleyho, Raye Bradburyho a George Orwella, a kladla si otázku, do jaké míry se naplnily jejich temné předpovědi budoucnosti, dystopie, které popsali ve svých knihách, jak dalece je naše dnešní současnost, naše dnešní realita naplnila, nebo dokonce předčila. A prostřednictvím děl asi 45 umělců z celého světa jsme zkoušeli na tyhle otázky hledat odpovědi. V té době jsme také začali spolupracovat se souborem Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského, což je dnes náš rezidenční soubor. Pracuje často s tabu tématy, která nejsou pro veřejnost úplně pohodlná nebo se o nich mluví málo.
Právě projekt Skvělý nový svět nám ukázal několik podstatných parametrů dramaturgie založené na prolínání různých uměleckých žánrů. U některých projektů se od počátku bavíme o tom, jak téma, které nás zajímá, zpracovat prostřednictvím výstavy a zároveň jak ho uchopit třeba v literárním nebo divadelním kontextu. Pokud ke stejnému tématu vznikne například výstava a představení, můžete pak na maximum využít jejich odlišného uměleckého jazyka, síly daného média a jiného typu zážitku, který divákovi nabízí.
S tím souvisí i specifický způsob práce s publikem. Tady v ČR jsou publika jednotlivých žánrů poměrně separovaná. Například nedá se říct, že by literáti chodili masově na výstavy, divadelní prostředí je také svým způsobem svět sám pro sebe a má své vlastní publikum, to samé lze říct o výtvarném umění a jeho příznivcích. A pokud máte dramaturgii založenou na koncepčním mezioborovém přístupu, vytváříte příležitost, aby tyhle skupiny lidí navštěvovaly i jiné žánry a setkávaly se. Za těch 15 let od roku 2008, kdy se DOX otevřel jako galerie, jsme udělali velký posun. Dnes jsme – stejně jako řada progresivních institucí v zahraničí – skutečně spíš centrum současného umění, v němž se setkávají různé umělecké formy. Byť jsou výstavní projekty stále jádrem toho, co děláme, už nejde mluvit jen o galerii nebo výstavní instituci.
Když říkáte instituce v zahraničí, máte na mysli nějakou konkrétní zemi?
Nemůžu mluvit o Asii, ale Evropu i Spojené státy mám v tomto ohledu docela dobře zmapované. Je rozhodně zajímavé sledovat, kam se instituce našeho typu ubírají. Ve světě jich ale není mnoho, které by měly podobný status jako DOX. My jsme největší soukromá, a přesto nezisková kulturní instituce v ČR a status soukromé a zároveň neziskové instituce ve světě v podstatě moc neexistuje. Buď je instituce soukromá a pak je většinou komerční, tedy zastupuje umělce a umění prodává a tím se vlastně „živí“, nebo je nezisková, což jsou obvykle instituce podporované státem či městem, tedy instituce financované převážně z veřejných zdrojů. My jsme v tomto ohledu takový zvláštní hybrid. Lidé, ani ti z oboru, často nechápou, jak je vlastně možné takovou instituci v Česku provozovat.
Krásná ukázka filantropie.
Ano, to je skutečná filantropie lidí, kteří za DOXem už roky stojí a podporují naši činnost. Jen za loňský rok jsme uspořádali přes 600 vzdělávacích programů v rámci toho, čemu se dnes říká kreativní vzdělávání. To je podle mě skutečně zásadní, zejména v době, kdy školství určitým způsobem zaostává za rychlým vývojem dnešní doby. V mnoha ohledech. Volnočasové a kreativní vzdělávání je opravdu důležité, protože dokáže suplovat to, co v oficiálním kurikulu není zastoupeno vůbec či nedostatečně – kritické myšlení, uvažování v souvislostech, kreativní myšlení, ale třeba i občanská angažovanost. Takže práce se školami a „osvícenými“ učiteli, které se věnujeme už víc než 10 let a máme síť spolupracujících škol po celé republice, to je důležitá součást toho, co děláme. A dává to smysl i majitelům a lidem, kteří za DOXem stojí.
DOX podporují tři akcionáři? Mě hned napadá Václav Dejčmar, další si teď nevybavím…
Majitelé DOXu jsou čtyři. Vedle Václava Dejčmara je to Libor Winkler z RSJ Investments a Eduard Kučera, spoluzakladatel firmy AVAST Software. Minoritní podíl má Leoš Válka, který DOX založil. Vše, co DOX vydělá, se z povahy našeho neziskového statusu musí vložit zpátky do programu. Takový typ instituce, jako je DOX, je obvykle v červených číslech a nikdy na sebe sama nevydělá. Musíme se tedy hodně snažit a i přes podporu akcionářů si velkou část prostředků na naši činnost musíme sehnat sami. To je pro řadu lidí vždycky překvapení. (úsměv) Podpora z veřejných zdrojů, kterou máme, je pořád hodně omezená.
Podpora ze státních zdrojů se vztahuje asi hlavně na oblast vzdělávání, nebo je to jinak?
My dostáváme víceletý grant od Magistrátu hlavního města Prahy. Toho si vážíme, je pro nás hodně důležitý. Jsme rádi, že po letech snažení konečně došlo před pár lety k pochopení, že DOX městu skutečně něco přináší. Tento grant je ve výši zhruba 18 % našeho ročního rozpočtu. Z ministerstva kultury dostáváme grant na celoroční činnost ve výši 2 % našeho rozpočtu. Po 15 letech našeho fungování jsme pořád v těchto groteskních proporcích. Ani dosah našich vzdělávacích aktivit na tom nic nemění. To je podle mě naprosto neadekvátní a v podstatě ostudné.
Souhlasím, nicméně přejděme k něčemu veselejšímu. Vy jste pod svá křídla vzala řadu programů (literární) Vzducholodi Gulliver. Mohla byste ji čtenářům trochu přiblížit?
Vzducholoď Gulliver přistála na DOXu v roce 2016 jako nápad Leoše Války. Na tomto místě je asi potřeba říct, že vůbec celý jeho příběh, kdy v roce 2002 koupil starou holešovickou továrnu a rozhodl se ze dne na den ustoupit ze svého původního plánu přestavět ji na loftové byty, je dost fascinující. Rozhodl se, že z místa udělá centrum současného umění, a vložil tehdy jakožto podnikatel veškeré své prostředky do vzniku tohoto prostoru – právě díky němu a díky dalším partnerům, kteří se následně přidali, DOX vůbec vznikl.
Takže DOX vznikl jako dílo bezprostředního vnuknutí? To se mi zdá až jako nějaký vyšší záměr, fascinující. Je opravdu podstatný rozdíl, jestli se rozhodnete vydělat prodejem bytů, nebo podpořit umění.
Bylo to prý v podstatě okamžité rozhodnutí. Tehdy byl tento prostor stará, nepoužívaná továrna, kde dřív probíhala kovovýroba, a Leoš vypráví, že když sem vstoupil, zapůsobilo to tu na něj tak silně, že se ze dne na den rozhodl změnit plány. Přizval ke spolupráci architekta Ivana Kroupu, který projektoval proměnu továrny na multifunkční prostor. Realizace byla pak nominovaná na Cenu Miese van der Rohe, což je prestižní evropská cena za architekturu.
Poté, co z továrny vznikl DOX, měl Leoš pocit, že na čisté, jednoduché, industriální architektuře chybí nějaký prvek, který by to celé tak trochu narušil. Něco z úplně jiného světa. V roce 2014 oslovil architekta Martina Rajniše, se kterým začali diskutovat, co by tato architektonická intervence na DOXu mohla být, a Leoš přišel s nápadem, že by to mohla být vzducholoď. Martin Rajniš pak na jejím slavnostním otevření hezky mluvil o tom, že tohle bylo poprvé v životě, kdy kývl na nápad někoho jiného. Oba se pro ten nápad hrozně nadchli.
Vzducholoď se otevřela v roce 2016 v rámci velkolepého ceremoniálu, kdy se z její gondoly spouštěla kotva na dvůr DOXu. Když u nás Gulliver zakotvil, měl opravdu neuvěřitelný ohlas ve světových médiích, dostal i řadu ocenění. Současně tam byla od začátku myšlenka, že by jeho prostor měl něčemu sloužit. Nejde tedy jen o výraznou architektonickou intervenci, která je v kontrastu s industriální budovou, ale vzducholoď zároveň má i svou funkci – je prostorem pro diskuze s autory, autorská čtení, setkávání s knihami, příběhy a nově je také domovem festivalu FALL, který proběhl před třemi týdny – festival literatury, umění a vzdělávání. Gulliver je takovým splněným snem, je to něco, co v dnešní přetechnizované a předigitalizované době působí opravdu jako z jiného světa nebo století – udělat dřevěnou vzducholoď je důkazem a symbolem toho, že se věci pořád ještě dají dělat jinak, že lze vytvořit něco, co má v sobě obrovskou poezii, co vám vyrazí dech. Když lidé vstoupí dovnitř, jsou často naprosto ohromeni.
Název vzducholodi má odkazovat k možnosti nechat se unést do vzdálených světů?
Ano, má to svou symboliku. Gulliverovy cesty jsou vlastně o tom poznávat skrze jiné světy ten náš a dívat se na něj kriticky, nahlížet ho s větším odstupem.
DOX také získal licenci k programu Narrative 4, který je v ČR a možná i v Evropě poměrně dost ojedinělý. Čemu přesně má sloužit?
DOX má celé portfolio vzdělávacích programů. Většinou pracují se současnými tématy a otázkami, ať už se jedná o občanskou angažovanost, mediální gramotnost, sociální psychologii nebo udržitelnost. A ke každému z těchto témat existuje několik programů, většinou se jedná o programy pro základní a střední školy, a v našem portfoliu doposud chyběl program, který by nějakým způsobem pracoval s příběhy, jejich vyprávěním a sdílením. Před čtyřmi lety jsem se setkala s projektem Narrative 4, který založil irský spisovatel Colum McCann, jenž byl hlavním hostem letošního festivalu FALL. Je to projekt založený na sdílení osobních příběhů a posilování empatie.
Myslím, že se používá i pojem radikální empatie, což mi přijde naprosto geniální.
Mě to taky tehdy zaujalo, takže jsem si o tom hodně četla a přišlo mi, že vlastně zdánlivě velmi jednoduchý princip může být velmi účinný. V rámci dvouhodinového workshopu jsou účastníci rozděleni do dvojic. Vy vyprávíte vašemu partnerovi ve dvojici svůj příběh – příběh na předem dané téma, který ale musí být z vašeho života, ne vymyšlený, a váš partner vám stejným způsobem odvypráví svůj. Potom jste vyzváni, abyste před celou skupinou převyprávěli příběh, který jste si od toho druhého právě vyslechli. Musíte ho ale vyprávět v první osobě, jako by byl váš.
Ono to zní možná skoro až banálně, ale v praxi to má velkou sílu. Musíte jednak velmi soustředěně poslouchat, což už je samo o sobě dnes pro řadu lidí nepřekonatelný problém, jednak se snažíte formulovat příběh tak, aby byl opravdu příběhem, tedy měl nějaký začátek, vyvrcholení a konec, a jednak ho musíte umět přednést i s emocí, kterou jste z druhého člověka vycítila. Velkou roli v celém procesu hraje i důvěra, tedy co jste ochotná s druhým člověkem sdílet, jestli dokážete odvyprávět jeho příběh tak, aby měl pocit, že je to skutečně ten příběh, který s vámi sdílel. Vzniká tak mnoho mikrosituací a momentů, kdy se učíte druhého skutečně vnímat, poslouchat, vstupujete na chvíli do jeho kůže, do jeho příběhu.
Projekt Narrative 4 probíhá ve školách hlavně v Irsku a USA a je od počátku provázen sociologickými a psychologickými studiemi, které ukazují, že ve třídách, kde se projekt realizuje, jsou mnohem soudržnější kolektivy, je v nich méně šikany, studenti mají k sobě blíž. Jsou situace, kdy jsou například studenti konfrontovaní s příběhem někoho, ke komu by se za běžných okolností nikdy nedostali – jedná se třeba o menšiny, děti z různých sociálních skupin. Najednou s vámi sdílí příběh někdo, kdo žije v realitě, kterou vy vůbec neznáte. To často otvírá účastníkům workshopu oči.
Se zakladatelem projektu Columem McCannem jsme se dohodli na tom, že DOX bude první institucí v ČR, která s touto metodikou bude pracovat. Nejprve jsme projekt pilotovali, protože jsme chtěli metodiku nejen převzít, ale taky upravit a přizpůsobit našim podmínkám a našemu kontextu. Pracujeme především s vizuálním uměním, proto jsme přidali další vrstvu, která propojuje projekt s našimi výstavami. Takže studenti kromě toho, že sdílejí příběhy na nějaké dané téma, se pak snaží k příběhu přiřadit i některé dílo z aktuální výstavy, které podle nich nejvíc odpovídá emoci, již příběh sděluje. Po dvou letech pilotování máme dnes vyškolené lektory a projekt je součástí naší stálé nabídky vzdělávacích programů.
Nabízíte konkrétně tento program i veřejnosti?
Ano, vypisujeme termíny i pro veřejnost. Já sama jsem vyškolená jako instruktorka této metody a vedla jsem například workshop pro skupinu Rotary Club International, což jsou vysocí manažeři z celého světa a je jim třeba 60 nebo 70 let. Oni k tomu zpočátku přistupovali s určitou dávkou ironie, s tím, že to bude jen takové zpestření. Nakonec to dopadlo tak, že ještě tři týdny poté, co workshop skončil, si sdělovali dojmy, zážitky a emoce a byli naprosto nadšení. I přesto, že se znají řadu let, najednou byli v situaci, kdy mezi sebou sdíleli velmi osobní příběhy, a sami konstatovali, že to pro ně bylo překvapivě silné.
Máte pocit, že společně s tím, jak se DOX rozrůstá, osobnostně rostete i vy sama?
Určitě jsem vděčná za příležitost, kterou jsem dostala, protože člověk opravdu roste s tím, jak přicházejí nové projekty, ať už to jsou velké výstavy, mezinárodní konference, festivaly nebo vzdělávací projekty, řeší se pořád nové situace. DOX se od počátku své existence neustále rozšiřuje – jak fyzicky, tak programově, což pro většinu institucí není úplně běžné. Když se založí velká kulturní instituce, už to je velký počin, potom stojí spoustu úsilí udržet ji v chodu, ale tady se navíc neustále posouváme – a všichni, nejen já, se učíme za pochodu. Určité věci už máme za ty roky profesionálně zvládnuté. Třeba produkci výstav dovedeme dnes už realizovat v čase, který je pro státní instituce naprosto nemyslitelný.
Pro mě osobně je obrovská satisfakce vidět, kde DOX po 15 letech je. A jak na něj reagují návštěvníci i lidé z oboru, hlavně ti ze zahraničí. Provozovat instituci, která udělá za rok 10 výstav a 700 akcí, je výzva. A nejenom v českém prostředí, troufnu si říct, že i v evropském prostředí patří DOX k těm větším institucím. Zároveň na to, co všechno se tady děje, pracujeme s významně nízkým rozpočtem a týmem, který je pořád relativně malý. Celé to funguje především proto, že je tu díky Leoši Válkovi jasná vize dělat věci jinak, pak proto, že jednotlivé programové linie zaštiťují úžasní profesionálové, jako je Otto M. Urban nebo Viliam Dočolomanský, a pak je tu mimořádně schopný tým lidí, kteří si dobře rozumějí. Chodí spolu na pivo i na kulturu. (smích) Není potřeba příliš prožívat nějakou hierarchii, nějaké role, já jsem sice umělecká ředitelka a kurátorka, ale když dojde na krizovou situaci, tak půjdu nosit židle na dvůr jako každý jiný z týmu. Je na vás sice určitá tíha zodpovědnosti a rozhodování, ale zároveň víte, že za sebou máte lidi, kteří dokážou neuvěřitelně napnout síly a trávit tady i extra čas, vlastně DOXem tak trochu žít. Díky tomu můžeme existovat a dělat to, co nám dává smysl.
Ještě jedna lehce feministická otázka: Jaké to je být ženou ve vedení instituce, jako je DOX? Jak v českém, tak v mezinárodním kontextu?
Musím říct, že jsem se nikdy nesetkala s tím, že bych byla jako žena nějakým způsobem diskvalifikovaná nebo znevýhodňovaná, čímž neříkám, že se to obecně neděje. V DOXu je to samozřejmě trochu specifické prostředí, lidé jsou tu otevření a nemají potřebu si nic dokazovat, s mými kolegy v uměleckém vedení Otto M. Urbanem a Viliamem Dočolomanským si mimořádně rozumíme, s Leošem Válkou jsme už léta životní partneři. Ale moje zkušenost i z předchozích prací a také na mezinárodní úrovni je opravdu jen dobrá. Ve světě mám několik kamarádek, které stojí v čele velkých institucí, třeba ve Španělsku donedávna Rosa Ferré v Mataderu (Centrum současného umění Matadero Madrid, pozn. red.), žena, jež neuvěřitelným způsobem postavila tuto instituci na nohy, a mohla bych jmenovat víc žen, které, jak vím, mají v tomhle ohledu také dobré zkušenosti.
Tak to je dobrá zpráva na závěr.
(úsměv) Ano. Ale je to samozřejmě subjektivní pohled, netroufnu si to hodnotit. Pro mě je zásadní podílet se každý den na něčem, o čem jsem přesvědčená, že má smysl, s lidmi, kterých si vážím a které mám ráda. To považuji za velké privilegium.
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1) je soukromá instituce zaměřená na současné umění, která se veřejnosti otevřela v roce 2008. Jeho dramaturgie propojuje výtvarné umění, literaturu, performativní umění a vzdělávání. Najdete zde výstavní prostory, multifunkční sál DOX+, Vzducholoď Gulliver, design shop, knihkupectví a Archiv výtvarného umění. DOX má otevřeno od středy do neděle 12–18 hod.
→ www.dox.cz
Michaela Šilpochová (* 1981) je umělecká ředitelka Centra současného umění DOX. Je absolventkou Katedry britských a amerických studií FF UK v Praze se specializací na britskou literaturu. Během studií se začala věnovat dějinám umění a jejím profesním zájmem se staly vzájemné vztahy a vlivy mezi literaturou a výtvarným uměním. Od roku 2011 pracuje v Centru současného umění DOX, od roku 2019 je jeho uměleckou ředitelkou. Je kurátorkou řady výstavních projektů a editorkou několika výstavních publikací. Od roku 2017 připravuje i literární program pro prostor Vzducholodi Gulliver, který rozvíjí témata výstavních projektů Centra DOX. V roce 2021 iniciovala vzdělávací projekt BĚHEM PŘÍBĚHU, který pracuje s rozvíjením empatie prostřednictvím sdílení příběhů – metodologií mezinárodního projektu Narrative 4. Je také zakladatelkou nového festivalu umění, literatury a kreativního vzdělávání FALL.