Když se řekne ochrana přírody, většina lidí si představí badatele v deštném pralese nebo dramatické záběry z africké savany. Kristýna Nováková ale mluví o přírodě jinak. Klidně, věcně –
a překvapivě osobně: „Já jsem koňačka,“ říká o sobě bez zaváhání. Láska ke zvířatům ji provází od dětství a právě přes koně se postupně dostala k ochraně biodiverzity, která dnes tvoří osu její profesní dráhy.
Studovala Českou zemědělskou univerzitu a určitou dobu ji lákalo prostředí dostihů. Zásadní obrat ale přišel při psaní diplomové práce věnované návratu koně Převalského do Mongolska. Tehdy si naplno uvědomila, kolik energie, diplomacie i peněz stojí záchrana jediného druhu – a jak málo se o podobných projektech mluví. Setkávala se s lidmi, kteří pracovali v terénu, často v náročných podmínkách, a přesto o své práci mluvili skromně. „Dělají obrovské věci, ale skoro o nich není slyšet,“ vzpomíná. Začala proto organizovat benefiční akce na jejich podporu a postupně ji začalo víc zajímat právě propojování lidí.
Dnes stojí v čele centra U studánky poznání a zároveň vede Českou koalici pro ochranu biodiverzity. O romantice terénní biologie mluví bez příkras: ochrana přírody je podle ní často běh na dlouhou trať, s množstvím administrativy, nejistým financováním a pomalými výsledky. „Je to někdy jeden krok dopředu a pět zpátky. Ale když vidíte, že to má smysl, vydržíte,“ říká.
Jedním z jejích cílů je ukazovat dětem i dospělým, že příroda není jen exotika z dokumentů. Proto v centru dává prostor skutečným terénním zoologům. Neučí podle učebnic, ale vyprávějí vlastní zkušenosti – o práci v Kongu, Indonésii nebo v české krajině. Kristýna věří, že osobní příběh má větší sílu než jakákoli prezentace.
Vedle vzdělávacích programů pro školy se podílela i na vzniku dokumentárních cyklů Češi zachraňují a Krajina Dana Bárty. Popularizace je pro ni klíčová: nechce strašit ani moralizovat, spíš otevírat otázky a ukazovat konkrétní příklady lidí, kteří se snaží věci měnit. „Když pochopíte souvislosti, začnete o nich přemýšlet sami,“ vysvětluje.
Velkým tématem je pro ni biodiverzita „za oknem“. Děti podle ní často znají africkou megafaunu, ale netuší, jaké druhy zvířat žijí na jejich školní zahradě. V programech proto mapují ptactvo, stavějí budky, pracují s fotopastmi nebo sledují hmyz. Učí se, proč nekrmit ptáky pečivem, proč je důležitý hmyz nebo proč trávu na zahradě nesekat „na ježka“.
Na otázku, co jí práce dává, odpovídá bez dlouhého přemýšlení: energii lidí. Těší ji, když se děti vracejí, když přicházejí s vlastními otázkami nebo když se propojí svět vědců s veřejností.
Kristýna Nováková nepůsobí jako aktivistka, spíš jako trpělivá spojka mezi světy – mezi vědci a školáky, mezi exotickými projekty a každodenním životem v Praze. Její příběh ukazuje, že ochrana přírody není jen o posílání peněz na druhý konec světa. „Jde o chování každého z nás. I člověk s parapetem může něco udělat – třeba pěstovat bylinky nebo nechat část prostoru pro opylovatele.“