Knihovna na Fakultní základní škole Umělecká je snem snad každého čtenáře. Regály plné knih, zákoutí v rohu místnosti, pohodlné křeslo a jen jeden krok od schodů, jež vedou do dalšího patra knihovny, klidná čtecí místa ve výklencích při oknech… „Děti mají mít v knihovně svá hnízda a zašívárny,“ říká s úsměvem Běla Ježková, strážkyně školní knihovny, která v říjnu oslavila 90. narozeniny. O ještě větší zútulnění knihovny se postaral pan školník Pavel Zbubna, který z odložených kousků dřeva vyrobil police na knížky.
Knihovní fond žije především z darů. Mnoho knih věnoval sám ředitel školy nebo je darují učitelé, kteří odcházejí do důchodu nebo se třeba stěhují do bytů, kde na vlastní knihovnu již nemají dostatek místa. Díky daru vzniklo také oddělení dětských časopisů, kde najdete i cenná vydání ABC, Mateřídoušky a Ohníčku. Na speciálním stolečku pak na své čtenáře čekají knížky, které paní Běla vybrala pro zájemce o recitování na poetických soutěžích.
Kromě půjčování knih si s paní Bělou žáci o knížkách také zaníceně povídají. „Když knížku vracejí, tak je vždy vyzpovídám. Často mi i říkají, jaké knížky by chtěli v knihovně mít. Mají přehled. Naposledy to byla prosba o jednu dětskou detektivku.“ Ty prý v oblíbenosti vedou. „Jedna třída zrovna čte knížku od Astrid Lindgrenové, tak jsem jim k tomu přihodila i její životopis. Je důležité, aby děti měly představu o životě autora.“
I přesto, že paní Běla poslední roky žije spíše literaturou pro děti a mládež, touhu číst cokoliv neztrácí. „Mám v plánu si znovu přečíst knihy, které mě okouzlily. Jsem zvědavá, zda si pak neřeknu, panečku, to byl ale škvár,“ směje se.
Na škole působí již 51 let, z toho 18 let pracovala ve školní družině. „Nikdy jsem se úplně necítila na učení dětí. Neměla jsem ráda tabuli,“ říká se smíchem. V časech, kdy dělala vedoucí družiny, na škole vznikla asociace vychovatelek a spolupracovali i s Ministerstvem školství. „Dělali jsme průzkum, jak by měla družina vypadat. Nelíbilo se mi, když děti měly dopředu nalinkovanou činnost. Družina má být pro dítě volný čas, a ne jen pokračování vyučování.“
S Prahou 7 je srostlá od dětství. Jako dítě bydlela v Dejvicích, ale poté, co místní školy začaly přecházet pod správu wehrmachtu, byla s několika dalšími dětmi přesunuta za základním vzděláním na Sedmičku, kde následně vystudovala gymnázium na Strossmayerově náměstí. „Pět paralelních tříd. Tři humanitní a dvě technické a v každé třídě okolo 35 žáků. To je hodně, že?“ S těmi, s nimiž je to možné, se paní Běla stále schází. S paralelkami každý rok v listopadu a se spolužáky každou první středu v měsíci. Pokud tato setkání vynechá, stane se to jen z jediného důvodu – kvůli koncertu v Rudolfinu. S manželem přes dvacet let bydlela v ulici U Smaltovny. Teď jsou jejím domovem Vinohrady, dojíždění jí ale nevadí. S úsměvem říká, že je pánem svého času. „Tady v knihovně jsem náramně spokojená. Je to to nejlepší, co mě mohlo potkat.“