Má vlast Bedřicha Smetany je kouzelné hudební dílo. Mnohé z nás naplní už při poslechu prvních tónů pocit dojetí, rozplývavé krásy a snad i národní hrdosti. Nepoznat Vltavu? To se snad českému rodákovi ani nemůže stát. Možná si vzpomenete, kdy jste tenhle hudební klenot slyšeli poprvé. Ve škole? V rádiu? V autě? Na koncertě? V divadle nejspíše ne. Protože v divadle ještě nikdy nikdo celé toto dílo nezpracoval. Až doposud…
Poprvé jako divadlo
První divadelní setkání s Mou vlastí, vrcholným dílem české klasické hudby, se odehraje v šapitó Azyl78, v prostředí spíše romantickém než koncertním. Cyklus šesti symfonických básní Bedřicha Smetany se tak po 146 letech od svého vzniku prvně dočká divadelní podoby určené divákům již od 6 let. Premiéra se uskuteční 12. června a představení se bude hrát na letní scéně divadla Jatka78 na Výstavišti téměř každý den až do 29. června.
Prostě cvrnkla do nosu
Knihu džunglí zhlédlo v Azylu78 během tří let více než 33 tisíc diváků. Pod tímto projektem byli podepsáni Matěj Forman, Marko Ivanović a Štěpán Pechar. Tvůrčí tým projektu Má vlast doplnil ještě divadelní a televizní režisér a ředitel divadla Minor Janek Jirků, kterého ke spolupráci přizval producent Štěpán Kubišta. „Po úspěchu Knihy džunglí se mě Štěpán zeptal, jestli bych do úspěšného týmu nepřinesl nějaký zajímavý námět nebo téma pro příští inscenaci. Moc jsem si té důvěry cenil. Začal jsem hledat něco, co by propojovalo tanec, výtvarné divadlo a filharmonii, něco, co by se hodilo do stanu… kousek od Vltavy. Hlavu se mi honily různé myšlenky a nápady, ale jak už to bývá, byl jsem v té době taky zaneprázdněn jinými aktuálnějšími úkoly, takže jsem to nechal trochu jako ve Třech oříšcích pro Popelku: že mě třeba něco cvrnkne do nosu,“ vzpomíná Janek Jirků.
A stalo se. „Měl jsem zrovna za úkol připravit vyprávění sedmiletého Bedřicha – Fritze Smetanů o jeho dětství v Litomyšli pro novou expozici v rodné světničce, byl jsem zrovna na Vysočině, na Kadově u kolegy skladatele Jiřího Hradila, kde jsme vymýšleli hudební podklad. Někdy kolem desáté večer jsem od něj z Kadova vyrazil pěšky na noční túru do Jimramova, kde je naše chalupa. Vyrazil jsem a chtěl jsem si pustit do uší a do pochodu nějakou hudbu, která by se hodila k té krásné hvězdnaté noci. A napadlo mě, že jsem si už strašně dlouho neposlechl Mou vlast… Našel jsem si ji tedy v telefonu, pustil a vyrazil po silnici směrem ke Sněžnému. A stalo se mi to, co se asi stalo mnoho jiným lidem na mnohých jiných místech. Jako by mne ta krajina kolem objala. Začaly se přede mnou vynořovat obrazy z naší mytologie, z české historie, ačkoliv jsem kráčel povodím Svratky, měl jsem intenzivní pocit, že splouvám Vltavu. Jedna melodie za druhou mě překvapovala svou svěžestí, ale též někde hluboce v paměti zakořeněnou známostí.
Myslím, že to bylo u obecní cedule Daňkovice, kdy se v mých uších protrhla hráz a zaplavily mne vlny úvodních akordů Z českých luhů a hájů a já se musel zastavit a nerušit svým krokem tu barvu, sílu – omlouvám se: čistou krásu. A možná že rovnou tam, naprosto opilý hudbou, tedy ne úplně svéprávný, bez jakýchkoliv dalších myšlenkových korekcí, jsem hned psal SMS Štěpánovi: Co třeba Má vlast? Vůbec jsem nehodnotil, jestli je to nápad dobrý, nebo ne, prostě jsem tu SMS napsal a šel jsem dál. Těch kilometrů bylo tehdy 12 a po posledních tónech Blaníku jsem poslouchal ještě Smetanovo trio a kvartety, a když jsem došel na chalupu, odbíjela půlnoc a já se usmíval, jako bych se vrátil z hospody. Myslím, že jsem na tu zprávu zapomněl. A tak když mi druhý den přišla odpověď od Štěpána, musel jsem si trochu připomenout, co se to vlastně večer stalo… A tak děláme Mou vlast. Prostě mě cvrnkla do nosu.“
Za branami koncertního sálu
Živě v šapitó zahraje šestnáct hudebníků a hudebnic České filharmonie vedených dirigentem. „Spojení hudby, pohybu a vizuálních efektů v tak originálním prostředí, jakým je cirkusový stan, nám umožňuje vyjít za hranice tradičního koncertního sálu a oslovit širší publikum. Nicméně hlavní motivací každého projektu jako Má vlast je nabídnout nové zážitky. Jsem přesvědčen, že se to stejně jako v případě Knihy džunglí povede i tentokrát,“ říká David Mareček, generální ředitel České filharmonie.
Hudba, která dojímá i po staletích
Barevné hudební bohatství symfonického orchestru převede z koncertních sálů pod střechu cirkusového šapitó hudební skladatel a dirigent Marko Ivanović. Smetanovu Mou vlast považuje za jedno z nejvíce ikonických českých symfonických děl. Ve škole se o ní učil téměř každý. Každý rok ji slyšíme v televizi při zahájení festivalu Pražské jaro.
„Myslím, že u nás neexistuje muzikant, který by k ní neměl vztah anebo na ni neměl názor. Tak proč se pouštět do něčeho tak ošemetného, jako je hudební úprava už prakticky dokonalého díla?“ pokládá si sám Ivanović otázku a rovnou na ni odpovídá: „Protože si myslím, že i s takto legendární skladbou lze navázat tvůrčí dialog. Že lze uchopit Smetanovu ideu a hudební nápady a podívat se na ně současnýma očima. Protože se domnívám, že i ten nejkonzervativnější posluchač se nakonec rád nechá pobavit a překvapit. Podstatou každého živého umění je totiž hravost.“
Ivanović se zároveň vyznává z osobního vztahu k Blaníku, symfonické básni, která není zdaleka tak známá jako Vltava. „Je to trochu přehlížená část tohoto cyklu, která je ale velmi optimistická, idealistická a pro mě reprezentuje přesně tu míru vlastenectví, které na Češích tak obdivuji. Navíc se jedná o skladbu, po jejímž prvním poslechu, bylo mi tehdy čtrnáct, jsem poprvé zatoužil studovat v Praze a stát se dirigentem.“
Nejde se nezamilovat
Matěj Forman s týmem blízkých spolupracovníků, mezi něž patří například i výtvarnice Andrea Sodomková, vytvoří obraz krajiny a celkový vizuální svět Mé vlasti. Režijně se chopí některých básní a na cestě za jejich vyprávěním se potká s ostatními spolutvůrci. Nové zpracování ikonického hudebního díla považuje za možnost, jak se k němu znovu vrátit, nechat se obklopit jeho krásou a najít k němu opět vztah: „Má vlast – to zní hrdě! Ale co to pro nás znamená? V týmu spoluautorů jsme si začali říkat ‚vlastenci‘, ale význam toho slova a vůbec vztah k vlastenectví každý po svém myslím teprve hledáme. Nejde se nezamilovat. Ale čím to, že až nyní? Proč ne už tenkrát, když jsme ve Smetanově síni povinně se školou naslouchali při školním výchovném koncertu tónům Vltavy a nechávali se pohlavkovat paní učitelkou za nevhodné chování? Že by síla a krása ikonických děl, ať hudebních, výtvarných nebo jiných, slábla ve chvíli, kdy se jejich velikost stává samozřejmostí? Prolistujeme jimi jako ve škole učebnicí a založíme je do šuplíku jako hotový úkol. Je to velká škoda. Tohle by se nám nemělo stát! K šesti symfonickým básním Bedřicha Smetany dnes přicházím a skláním se jako k prameni, který už dávno čeká na moje dlaně. Na dně to víří zlatým pískem a v jiskřivé hladině se odrážejí hvězdy i modré nebe nade mnou. Než naberu do dlaní, mihne se v prameni jako v zrcadle i moje tvář. Kolikrát jsme se my dotkli zázraku, který umí hudba? Má vlast jako pramenitá voda v dlaních chladí a v srdci občerstvuje. Tady jsme doma, tady jsme spolu, malí i velcí, rodina,“ shrnuje režisér a scénograf Matěj Forman.
Hravost, pohyb a imaginace
Štěpán Pechar je hlavním choreografem celého projektu a pokusí se některé zachycené pocity tuláka procházejícího českou krajinou vyjádřit v pohybových básních beze slov. „Je to složitý, ale ohromně zábavný úkol. Je to jako komplikovaná mozaika z tisíce kousků a následná hra s umístěním každého kousku tak, aby zapadl a celek dával smysl. U činoherních představení jsou kousky mozaiky tvořeny slovy, u tance kousky mozaiky tvoří vytříbený pohybový slovník, který vzniká v duchu dané inscenace,“ říká Štěpán Pechar.
Zajímavé na tanci je, že jedním gestem se dá vyjádřit silná emoce. „Někdy tohle samo sebou stačí. Jindy je třeba definovat děj nebo obsah scény konkrétněji. Hledat slovník a způsob pohybového vyjádření, který není příliš podbízivý ani prvoplánový, nechává divákovi prostor pro imaginaci, ale je zároveň srozumitelný, je stěžejní. Pakliže se ztvárňuje děj, chci být schopen ho číst. Vystihnout rovnováhu mezi těmito dvěma faktory je pro mě povedený způsob, jak odvyprávět děj tancem a beze slov,“ dodává umělecký šéf souboru Dekkadancers.
Divadlo obrazů
Janek Jirků pozve diváky na procházku vybranými básněmi se snahou najít nové loutkové a výtvarné cesty tam, kde pro vyprávění stačila doposud „jen“ hudba. „Loutkové divadlo, tak jak ho dělám já, není vlastně loutkové, vychází z loutkových principů, ale je to především divadlo obrazů. Divadelní obrazy nejsou ilustrace, ale souhra všech inscenačních složek, kdy část obrazu nesou herci, část scénografie, část hudba a loutky nesou taky jenom určitou část, pokud jsou tedy vůbec přítomny a nejsou jenom stínem, náznakem, předmětem nebo znakem. To všechno dohromady funguje, pokud to vyvolává jakési nepopsatelné kouzlo, které v každém jednotlivém divákovi vyčaruje jeho osobní zážitek a emoci, radostnou nebo vážnou, ale snad silnou,“ říká Jirků.
A pokračuje: „Aby loutkové divadlo fungovalo, musí to dovolit i divák. Když si chce hrát, je to v pohodě. Pokud za každou cenu hru odmítá, tak se nic nestane, nevyčaruje, ale to nevadí, ‚každej jsme nějakej‘, a i pro takového diváka to bude určitě aspoň zajímavá podívaná. Ale hravost tu není pro hravost, není to jenom prázdná zábava – zrychluje přenos informací, zesiluje emoce, vyostřuje dramatičnost.“
Hravý Smetana
„Já si každopádně myslím, že ke Smetanovi se hravé divadlo hodí, protože on hravý byl. A přitom měl obrovský cit pro drama. I jeho symfonické básně to dokazují. Na velmi krátké ploše nám předává velké množství hudebních informací, které v nás vyvolávají krásné, dojemné, veselé a dramatické pocity. To je to kouzlo,“ prozrazuje Jirků.
Smetana pro loutkové divadlo dokonce i psal. „Když byla ještě naživu jeho prvorozená dcerka Bedřiška, prý velice vnímavé a inspirativní děvčátko, které zemřelo ve čtyřech letech, pořídil jí a jejím dvěma menším sestřičkám loutkové divadlo. O nedělích Smetanovi zvali své přátele a pořádali domácí představení. Zachovaly se dvě předehry k loutkovému divadlu: Johanes doktor Faust a Oldřich a Božena. A zvláště Fausta doporučuji k poslechnutí. Vznikl dávno před Smetanovou slávou, ale už jsou v té hudbě všechna kouzla, schopnosti a síly, kterými Smetana vládl. Ta hudba je obrázková. Dramatická. Energická. Hravá. Proměnlivá. Nesmírně nápaditá. Chvíli pimprlová a chvíli naprosto vážná. Jsem přesvědčen, že by Smetanu bavilo s námi pracovat na společné věci, že to, co je blízké nám, by bylo blízké i jemu. Nicméně, bránit se nemůže, takže my čile spolupracujeme s ním,“ uzavírá Jirků.
Koho na scéně uvidíte?
Mezi účinkujícími diváci najdou tanečníky ze souboru Dekkadancers, herce z oblíbeného improvizačního uskupení My kluci, co spolu chodíme, část akrobatek z cirkusového souboru Holektiv, tanečnici Doru Sulženko Hoštovou či herce Josefa Bobeše Havelku. Na jedné scéně se během některých symfonických básní potká až třicet devět interpretů.