Tentokrát si představíme osud umělce, jenž propadl kouzlu pohyblivých obrázků a imaginárních světů a stal se nejoriginálnější osobností němé éry československého filmu – Gustava Machatého (1901–1963). V době svých prvních kinematografických krůčků nebyl zdaleka jediným pošetilcem, který se vrhl do nového oboru, ale jen málokterý z nich se filmu oddal s takovou vášní. Ta ho dovedla z Letné až do Hollywoodu a k mezinárodnímu věhlasu.

Gustav Machatý se narodil 9. května 1901 v Praze jako nejstarší ze tří dětí Otakara a Jany Machatých. O čtyři roky později přišel na svět syn Otakar a po dalších dvou letech dcera Jarmila. Jejich matka pocházela z židovské rodiny, která v Praze vlastnila řeznictví. Otec byl zámožným realitním obchodníkem, díky čemuž děti vyrůstaly v zajištěné rodině. Později často finančně podporoval Gustavovo filmové počítání, stejně tak jako jeho první cestu „na zkušenou“ do USA na počátku dvacátých let. Oba Gustavovi sourozenci se stejně jako on během života usadili v zámoří. Otakar Machatý ml. zde přijal jméno John Hubert Davis, oženil se a měl šest dětí. Gustav udržoval kontakt pouze se sestrou Jarmilou, jež se provdala za diplomata a obchodníka Antonína Volného.

Filmové pokusnictví
Film a atmosféra kinematografického představení přitahovaly Gustava Machatého již od jeho jinošských let. Jako pomocník promítače a klavírista si přivydělával v biografech nedaleko bydliště rodiny Machatých na Letné v ulici Nad Královskou oborou 159/9. Na počátku 20. století se nechodilo do klasických kin, jaká známe dnes, ale nejčastěji se promítalo v restauracích nebo tanečních sálech. První stálé kino na levém břehu Vltavy zřídil roku 1909 Eduard Klejzar v restauraci U krále Václava na Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové) pod názvem Grand Biograf. Zde údajně Machatý už jako dvanáctiletý přetáčel filmy. Jeho dalším působištěm bylo kino Edison ve Schnellově ulici (Šmeralova), kde promítání němých filmů doprovázel hrou na klavír.

Grand Biograf a Edison (později Samaris) byla první dvě stálá kina na Sedmičce. Ve dvacátých letech se pohyblivé obrázky promítaly například ještě v oblíbeném biografu Belvedere, jenž později proslul pod názvem Ponrepo. Chodilo se také do kina Favorit ve Veletržním paláci, které pod změněným názvem Veletrhy nakonec fungovalo až do osudného požáru v roce 1974. Dějiny kinematografie se v Praze 7 začaly psát již v roce 1898, kdy v rámci Výstavy architektury a inženýrství na pražském Výstavišti zahájil svou činnost Český kinematograf Jana Kříženeckého. Návštěvníci výstavy zde zhlédli první české hrané oživené obrazy: žertovné příhody v jednom krátkém záběru Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů a Smích a pláč. V nich svůj kabaretní talent uplatnil Josef Šváb Malostranský, který se tak stal prvním českým filmovým hercem.

Kosmopolitní režisér
Rozmach filmové produkce po roce 1918 s sebou přinesl první příležitosti pro uplatnění Gustava Machatého u filmu. Nejprve se představil před kamerou coby herec v malé roli vrchního v komedii Alois vyhrál los, další zkušenosti posbíral jako výtvarník filmu Gilly poprvé v Praze a scenárista komediálního snímku Dáma s malou nožkou. V devatenácti letech se dostal k samostatné režii. Jeho debutem byla situační groteska Teddy by kouřil, která se bohužel nedochovala. Jeho mladické sny o filmové slávě se začaly pozvolna naplňovat. Rok po dokončení své režijní prvotiny se Machatý plavil na lodi směřující z francouzského přístavu Le Havre k losangeleským břehům, kde v Hollywoodu po dobu dvou let získával cenné profesní zkušenosti u společnosti Universal.

Po návratu z USA se jako režisér prosadil v roce 1926 adaptací povídky Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerova sonáta. V ní se poprvé projevil Machatého zájem o téma milostných partnerských vztahů. Úspěch snímku mu dopomohl k dalším režiím, na plátno uvedl postavu vojáka Švejka v komedii Švejk v civilu (1927) a o dva roky později dokončil „drama lásky“ Erotikon (1929) s mezinárodním hereckým obsazením v čele se slovinskou královnou krásy Itou Rinou. Ještě před uvedením do kin získal film skandální pověst. Mluvilo se o cenzurním zákazu kvůli intimním scénám porodu a milostného aktu, jejž Machatý symbolicky zachytil jako splynutí dvou kapek deště na okně ve chvíli pohlavního styku. Zvěsti vzbudily u diváků ještě větší očekávání a z Erotikonu se stala filmová událost. Ke spolupráci na snímku přizval Machatý také talentovaného fotografa Alexandra Hackenschmieda a nepřímo tak zasáhl do dějin české meziválečné avantgardy. Aniž by to tušil, zasloužil se o vznik průkopnického díla Bezúčelná procházka (1930), které mladý fotograf natočil na kousky zbytkového materiálu z natáčení Erotikonu. Z Hackenschmieda (tehdy už používal jméno Saša Hammid) se později stala klíčová postava v hnutí americké filmové avantgardy.

Když film promluvil
Nečekanou konkurenci pro Machatého němý Erotikon znamenal rychlý technický vývoj, který s sebou přinesl úspěch zvukového filmu. Mnoho umělců té doby se nedokázalo novince přizpůsobit a bouřili se proti změně filmového stylu. Machatý však nástup zvukové kinematografie vnímal jako velkou profesní výzvu. V té době se musel ale ještě vyrovnat se ztrátou svého otce a velkého podporovatele, který zemřel v nedožitých osmapadesáti letech. Jeho památce věnoval svůj první zvukový film Ze soboty na neděli (1931). Následovala groteskní veselohra s populárním Poláčkovým hrdinou Načeradec, král kibiců (1932) a nejslavnější režisérův film Extase (1932). Nej můžeme tomuto snímku přiřknout daleko více – bylo to také nejskandálnější a zároveň nejdokonalejší dílo, které kdy Machatý vytvořil. Snímek na sebe upozornil do té doby ve filmech nevídanými erotickými scénami. V nich diváky uhranula Rakušanka Hedwiga Kieslerová, jež později pod jménem Hedy Lamarr patřila k největším hollywoodským hvězdám 40. let. Pramalou radost z úspěchu Extase měl zbrojařský magnát Friedrich Mandl, za kterého se Kieslerová krátce po natáčení provdala. Chorobně žárlivý manžel se marně snažil z celého světa skoupit všechny kopie Machatého filmu, čímž mu nechtěně získal další publicitu. Na svou dobu odvážný a smyslný snímek vzbudil rozruch i na benátském filmovém festivalu v roce 1934. Zatímco festivalové publikum jej přijalo s nadšením a získal Pohár města Benátek za nejlepší režii, papež Pius XI. ho odsoudil jako pornografický a nemorální film. Proti jeho promítání se postavil také Adolf Hitler i Benito Mussolini. Snímek vznikl v české, německé a francouzské verzi s mírně rozdílným obsazením – i díky tomu byla Extase uvedena také ve Francii, Německu, Velké Británii, Spojených státech amerických a v dalších padesáti zemích Evropy, Jižní Ameriky, Afriky a Asie. Distribuční úspěch a festivalové ocenění otevřelo Machatému dveře k vysněné práci v zahraničí.


Rakušanka Hedwiga Kieslerová, jež později pod jménem Hedy Lamarr patřila k největším hollywoodským hvězdám 40. let, ve snímku Extase (1932), který byl vrcholem v režisérské kariéře Gustava Machatého

Továrna na sny
První film v cizině natočil Machatý ve vídeňských ateliérech. V psychologickém dramatu o rozvráceném manželství Nocturno (1934) se hlavní role zhostila Rakušanka Maria Rayová, budoucí manželka Gustava Machatého. Jeho další zahraniční štací byla Itálie, kde režíroval film Ballerine (Baletky, 1936) vyprávějící příběh dívky v okamžiku volby mezi kariérou a láskou. V době premiéry snímku už ale Gustav Machatý žil nadějemi na pracovní úspěch u slavného hollywoodského studia MGM. Odchod manželů do zámoří nebyl motivován pouze profesními ambicemi českého režiséra, spíše šlo o vynucenou emigraci z politicky rozkolísané Evropy. Machatý, stejně jako jeho manželka pocházející z bohaté židovské rodiny, se v sousedství expandujícího nacistického režimu ocitli v ohrožení života.

Smlouva u MGM ale Machatému nezajistila takové postavení a tvůrčí volnost, jaké očekával. V americkém studiovém systému měli hlavní slovo producenti, nikoli režiséři, na což nebyl český „auteur“ s uměleckými ambicemi zvyklý. Po dvou titulech vyrobených ve velkém studiu, krátkometrážním filmu Wrong Way Out (Nesprávná cesta, 1938) a Within the Law (V mezích zákona, 1939), režíroval v USA psychologické drama s kriminální zápletkou Jealousy (Žárlivost, 1945) s Hugo Haasem v menší roli. Ve filmu se odrážejí Machatého osobní prožitky z pobytu v emigraci – vypráví zde ponurý příběh o umělcích emigrantech, kteří nejsou schopni přizpůsobit se novému prostředí. I přes pochvalné zmínky v tamním tisku mu Žárlivost nepřinesla žádné další pracovní nabídky a stala se tak posledním Machatého filmem natočeným za mořem.

Svobodná Evropa
Na konci roku 1946 se Gustav Machatý vydal na cestu do Československa, aby se pokusil získat informace o osudu nejbližších příbuzných během válečných let, především své matky. Ta byla v roce 1942 odeslána transportem do Terezína a odtud do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynula. Dalším důvodem pro krátkodobý návrat do vlasti byl sen o natočení remaku úspěšné Extase. Ten se Machatému ale nesplnil. Natrvalo se v Evropě usadil až po smrti své manželky Marie Rayové, jejíž tělo předávkované barbituráty objevili v suterénu jejich losangeleského domu 4. října 1951. Machatý nakonec zakotvil v Mnichově, kde připravoval rozhlasové inscenace pro Rádio Svobodná Evropa. Svůj poslední dlouhý hraný film, melodramatický příběh z poválečného Německa Suchkind 312 (Hledané dítě 312), natočil v roce 1955. Rok předtím se Machatý stihl ještě podruhé oženit, jeho manželkou se stala herečka Helga Rippertová.

Opojení filmem u Machatého nevyprchalo ani na sklonku života. Působil jako pedagog v Ústavu pro film a televizi v Mnichově, psal scénáře, pracoval pro televizi a přednášel o filmu. Několikrát byl čestným hostem filmového festivalu v Karlových Varech. Svoji rodnou zemi naposledy navštívil v roce 1963. Během pobytu se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil a po převozu do Mnichova dne 13. prosince zemřel na rakovinu plic.

Gustav Machatý bude mít v historii naší kinematografie vždy výsadní postavení. Díky svému novátorskému přístupu, své oddanosti a lásce k filmu se mu podařilo etablovat se mezi nejlepšími režiséry němé éry a posunout český film na mezinárodní úroveň. Extase, kterou dokončil v necelých dvaatřiceti letech, zůstala vrcholem v jeho režisérské kariéře. Díky úsilí Národního filmového archivu byl film digitálně restaurován a jeho obnovená mezinárodní premiéra proběhla na prestižním benátském filmovém festivalu, kam se Extase vrátila po dlouhých pětaosmdesáti letech. Ani tentokrát z Benátek neodjížděla s prázdnou, když získala cenu pro nejlepší restaurovaný film v sekci Venice Classics, a to mezi dalšími kandidáty, jakými byli například Crash Davida Cronenberga, New York, New York Martina Scorseseho či Bílý šejk Federica Felliniho.