„Jdete se ohřát?“ vítá mě s velkou nadsázkou v srpnových vedrech Jana Schánělová a právě souká do horkého mandlu strakaté povlečení. Výlohu jejího obchůdku zdobí květiny, valcha i staré žehličky. „Je to tady takové muzeum. Za ty roky se mi tu nahromadila spousta věcí, které mi je líto vyhodit. Ty žehličky jsou po mých rodičích, kteří měli krejčovství. Nahřívaly se na speciálních kamnech a výborně se na nich vařil guláš, který se nespálil. Máma to ale stejně musela hlídat, protože jsme pořád chodili ochutnávat,“ vzpomíná s úsměvem. Mandl ve Veverkově ulici Jana provozuje už od roku 1992, a navázala tak na zdejší tradici: „Ten mandl tu byl, co já pamatuji. Však i já jsem sem s maminkou ten košík prádla nosila. Podle podlahy to dokonce vypadá, že ta místnost byla pro tyhle účely přímo vyprojektovaná.“
Původně chtěla být pěstounkou – tedy učitelkou ve školce, ale nějaký úředník rozhodl, že by na děti neměla dobrý vliv. Pak si snila o kariéře zahradnice, což jí zase nedoporučila ze zdravotních důvodů její lékařka. Nakonec se tedy vyučila švadlenou a po večerech si pak dodělávala oděvní průmyslovku v Holešovicích. Na Sedmičce žije odjakživa – narodila se na Štvanici a na základku chodila do F. Plamínkové a později do Letohradské. „V zimě jsme sáňkovali na hřišti v Kostelní, kde byl tehdy mnohem větší svah a my frčeli dolů. V létě tam bylo funkční brouzdaliště a velký bazén. Ve škole jsme se jen převlékli do plavek a přeběhli přes ulici rovnou do bazénu. Ten později posloužil jako základy pro zdejší mateřskou školu.“ V minulosti Jana pracovala třeba pro Módní závody Hirsch v Železné ulici. „Prodávali jsme italskou konfekci a občas jezdili i s modelkami po vsích na předváděčky – byly to kvalitní pletené věci s trvanlivými barvami. Doma pořád ještě něco mám. Bohužel dnes je vše šité opravdu rychlou jehlou, barvy se roztečou jako inkoust, a tak říkám: Řemeslo, braň se!“
V rohu její mandlovny stojí dřevěný rám na vytahování záclon a Jana si poradí i s krajkovými dečkami. „Byla doba, kdy lidi třeba likvidovali byt po babičce, přišli s uháčkovanou záclonou a nevěděli, co s tím. I to je pryč. Dnešní babičky už mají stejně jako já záclony ze silonu. Damašek nahradila syntetika – neboli rozemleté igelitové pytlíky, jak já říkám, a tam žehlení nepotřebujete. Navíc spousta mých stálých zákazníků zemřela, ale nestěžuji si, pořád mě to uživí.“ Jana pracuje nepřetržitě od svých 16 let a bez práce či nějaké jiné aktivity nemůže být. Když nežehlí a nemandluje, jezdí na poznávací výlety či chodí na přednášky o české šlechtě. „Já jsem pořád v rozběhu. Můj tatínek říkával, že kdo chce dělat, ten si práci vždycky najde – to víte, my válečný děti,“ uzavírá s úsměvem.