Odborníci varují, že dětem i dospělým ve městě chybí dostatek přirozeného spontánního pohybu. Přitom mnohá urbanistická zákoutí Prahy 7 nabízejí podobné pohybové výzvy, jakým museli čelit naši předci lovci a sběrači. Parkour, slackline, street dance i obyčejný běh mají s pohybem v přírodě a původními kulturami společného víc, než by se na první pohled v jejich urbanistických kulisách a s drahou výbavou zdálo. Daniel Šimík, běžecký trenér a manažer obchodu v běžeckém centru Running Mall na třídě Milady Horákové, dokonce tvrdí, že běh má pro mnoho lidí tak pozitivní psychické účinky právě proto, že „se jedná o jednoduchý, geneticky zakódovaný pohyb, který je nám už odpradávna důvěrně známý, takže mozek se při něm okamžitě zklidní. Nové formy pohybu, ke kterým je potřeba příliš komplikovaná výbava, mozek leckdy spíš zatěžují.“ Vysvětlením běžecké mánie, která je ve Stromovce i na Letné zcela zřejmá, pak není jen fakt, že běh je momentálně trendy, ale i to, že mnohé lidi dokáže odpoutat od stresu hlouběji a rychleji než jiné druhy pohybu, protože neklade požadavky na nervový systém. Jenže co když na svůj nervový systém požadavky klást chcete?
Vzrušení nad propastí
Bydlíte-li v blízkosti Letné, nemohli jste si jich nevšimnout – pružný popruh natažený mezi dvěma stromy, na němž se střídá parta „gumochodců“. Gumě i této kratochvíli se říká slackline (čti sleklajn) a při procházce parkem ve slunečný den si člověk uvědomí, jak velké oblibě se tento druh pohybu mezi mladší generací těší. Zkušenější slacklineři se však nedrží jen desítky centimetrů nad travnatým povrchem a možná ani vaší pozornosti neunikl husarský kousek, jenž se před pár měsíci odehrál nad Vltavou u Hlávkova mostu. Lukáš Černý a Jakub Uhlíř natáhli mezi mostem a náplavkou padesátimetrovou slackline – a přešli. Pokud byste se do něčeho takového chtěli pustit, pro přípravu podobné akce potřebujete podle Marka Smolky z Gibbon Teamu (fungujícího pod hlavičkou celosvětově největšího výrobce slackline a organizátora akcí a závodů Gibbon Slacklines) mnohaleté zkušenosti s kotvením a napínáním slackline. „Oba kluci jsou jedni z nejlepších slacklinerů v České republice, takže pro ně akce nebyla zásadně složitá, přestože přejít tuto vzdálenost ve výšce je i v celosvětovém měřítku poměrně hodnotný výkon. Pro zkušené borce je napnutí podobné lajny otázka zhruba jedné hodiny. Je potřeba dostat popruh z jednoho kotvicího místa na druhé, na obou místech najít dostatečně pevný prvek, který se obváže kotvicími smycemi, a slackline se napne pomocí kladkostroje. Vše je ale potřeba dělat s maximální péčí – ve výšce není chyba přípustná.“
Možná vás napadlo, že takové balancování hraničí s adrenalinovými sporty. Existuje specifický psychologický profil lidí, které slackline přitahuje? „Průkopníci tohoto sportu byli převážně horolezci,“ říká Marek Smolka, „lidé s láskou k přírodě, pohybu a výzvám nejen v podobě hledání rovnováhy. Dnes už je paleta lidí, kteří chodí po slackline, mnohem širší. Od těch, kdo mají lajnu jako zábavu v parku, až po sponzorované profesionální slacklinery. Někdo využívá slackline jako pomůcku při tréninku rovnováhy a koordinace pohybů, i když dělá závodně či rekreačně úplně jiný sport, a jsou tací, pro které je slackline sport číslo jedna a veškerý trénink zaměřují jen na něj.“
Slackline na své milovníky klade nejen specifické pohybové nároky, ale tříbí i určité psychologické dovednosti. „Je to úžasný nástroj pro rozvoj pohybové kreativity a pro trénink koordinace pohybů a rovnováhy. Abychom se na slackline udrželi, musíme mít těžiště přesně tam, kde je zrovna potřeba. Navíc je zde obrovský nárok na koncentraci, a budeme-li se bavit o highline, tedy chození ve výškách, je vše mnohonásobně složitější, ať už jde o práci s vlastní motivací, nebo strachem. Hledání stability na tenkém pohybujícím se popruhu je především o poznání, jak funguje naše tělo a jak s ním správně pracovat, což je skvěle využitelné v každodenním životě.“
Pohyb je život
Podobná slova o využití toho, co se člověk naučí během tréninků, v každodenním životě používá i Petr Růžička, který v Institutu sportovního lékařství v Ovenecké ulici vede tréninky pod svou hlavičkou Pohyb je život. Jeho semináře stoje na rukou jsou legendární nejen v Praze, ale vlastně v celé republice. Běžnou reakcí absolventů jeho seminářů na otázku „Jaké to bylo“ bývá výraz v obličeji na pomezí zděšení a oddaného nadšení a odpovědí ve smyslu: „Tři dny jsem si nemohla obléknout triko, jak jsem měla namožené svaly, ale bylo to naprosto skvělé!“
Petr je žákem izraelského borce Ida Portala a v Praze 7 předává nejen Portalovo téměř nadlidské pohybové know-how, ale i jeho bezmeznou vášeň a radost z pohybu. Přestože ti, kdo s Petrem trénují (a jedná se o muže i ženy, zkušené profesionály i pohybové začátečníky), po čase vykazují výraznou proměnu fyzického vzhledu, pro Petra Růžičku je víc než měřitelná zdatnost nebo výsledky na trénincích důležité to, jak takový pohyb ovlivní jejich každodenní život. „To, že se mění nejen svaly, ale i mozek, poznáte ve zdánlivých drobnostech. Lidé mi vyprávějí o tom, jak jim třeba ze skříňky v koupelně vypadla voňavka a oni ji v pádu elegantním rychlým pohybem ruky zachytili dřív, než si to vůbec stačili uvědomit.“ Pokud patříte k linii Ida Portala tak jako Petr Růžička, o pohybu přemýšlíte v podstatě neustále. „Když se naučíte minutu nebo dvě stát ve stojce na jedné ruce, můžete pak sice trénovat, abyste tak vydrželi minut deset, ale co z toho? Je to už příliš specifické – kdo chce vývoj a všestrannost, objevuje pohyby, které jsou jakési průsečíky vícera činností. Když se naučíte žonglovat, učíte se pak mnohem rychleji i jiné, se žonglováním zdánlivě nesouvisející pohyby.“
Na otázku, jak vypadají tréninky, Petr odpovídá: „Hýbeme se. Člověk potřebuje řád i chaos, takže tréninky mají strukturu, ale nechybí prostor pro spontánní pohyb. Je to zábava. Což ovšem neznamená, že je to jednoduché,“ usmívá se Petr. Pokud chcete vyzkoušet Petrův přístup na vlastní tělo, máte příležitost 24. června v Institutu sportovního lékařství v Ovenecké ulici na semináři Ramena bez bolesti.
Umění přemístění
Ido Portal v jednom rozhovoru řekl, že s vegany nepracuje, protože jsou na jeho trénink příliš slabí. Odpovědí mu bylo video vegana a parkouristy Tima Shieffa, kde po ovocné snídani předvede úchvatný a fyzicky nesmírně náročný přesun městskou krajinou: salta na střechách, přeskoky zábradlí, průlety nad auty, přelezy a přeběhy vertikálních několikametrových zdí a další vylomeniny. Rozhodně nic pro slaboušky, prostě parkour.
„Parkour je disciplína francouzského původu, jejímž základem je schopnost dostat se z bodu A do bodu B a zpět bezpečně, plynule a efektivně za použití vlastního těla. Spočívá v překonávání libovolných překážek v okolním prostředí – od větví přes kameny a skály až po zábradlí a betonové zdi – a může být provozován jak ve městě, tak na venkově.“ Tolik k parkouru česká Wikipedie. Přestože některé zdroje uvádějí, že parkour se vyvinul z armádního výcviku (tzv. opičí dráhy), zakládající člen České asociace parkouru Tomáš „Sahir“ Taran vidí parkourové pohyby jako mnohem původnější: „Parkour vznikl v přírodě, inspiroval se pohybem v džungli. Už dávní lovci se museli umět pohybovat rychle a efektivně, aby dokázali ulovit kořist nebo utéct před nebezpečím. Dá se tedy říct, že parkour tu s námi byl odjakživa, jen jsme tomu tak neříkali. Dnes je trendem zejména ve městech, ale rozhodně nejsme limitovaní na městské prostředí. Trénink by měl být komplexní a tím pádem by se mělo střídat i prostředí.“
Kráčí-li městem „parkourista“, vnímá jej z jiné perspektivy. Tam, kde běžný občan vidí šedivé betonové bloky, nadšenec parkouru větří vzrušení. „Zídky, kterých si normálně ani nevšimnete, se pro parkouristu mění v příležitost k tréninku a výzvu. Největší pozornost parkouristi věnují členitému prostředí, kterým můžou být betonové bloky, zábradlí nebo zídky.“ Například okolí Vltavské, které ve většině lidí žádné estetické ani jiné nadšené strunky nerozezní, je pro parkouristy požehnáním. „Vltavská je díky své členitosti a přístupnosti označovaná za Mekku českého parkouru – jezdí tam trénovat parkouristé z celé Evropy,“ dokládá Tomáš. Své ratolesti můžete v létě poslat na sportovní soustředění pro děti, na kterém se podle Tomáše vyučuje parkour pod dohledem zkušených a certifikovaných trenérů.
Leť, jasný Sokole!
Pokud jste z předešlých řádek získali pocit, že v Praze 7 sice vzkvétají podivuhodné novodobé formy pohybu jako chod na gumě, stoj na jedné ruce či salta nad nevzhledným betonem, ale klasické rozcvičky strádají, vězte, že to není pravda. V ulici U Studánky úspěšně střeží tradiční západní pohybové hodnoty Tělocvičná jednota Sokol Praha VII. Její starostka Ing. Helena Klinovská vidí hlavní přínos Sokola v Praze 7 v tom, že „se děti pod cvičitelským dohledem seznamují s nářadím, které dnes ve školních tělocvičnách často chybí, a učí se na něm dovednostem, které by možná jinde nezískaly. Za důležité též považuji, že jde o cvičení pravidelné.“ Podle Ing. Klinovské se přístup dnešních mladých lidí a dětí proměnil. S nadsázkou lze říci, že dříve byly děti vlastně takoví malí parkouristé. „My jsme jako děti a v mládí sportovali spontánně. Jednak nebylo tolik jiných lákadel a také bylo výrazně víc míst, kde jsme se věnovali lezení, skákání… Dnes, obávám se, nemají pražské děti bez dozoru možnosti téměř žádné.“ Ing. Klinovská cítí dostatečnou podporu například ve formě dotací na provoz, ale vývoj takové organizace jako Sokol ovlivňují někdy změny celkového životního stylu víc než třeba finance. „Ideální by bylo, kdyby dnešní žáci u cvičení v Sokole vydrželi i v dorosteneckém věku a stali se cvičiteli pro další děti. To se bohužel nedaří od okamžiku přechodu na vyšší školní stupeň, kam děti začnou dojíždět často do vzdálené lokality. Přála bych si, aby dětem, které u nás cvičí, vydržela potřeba koordinovaného pohybu do dospělosti. Zdá se mi, že si dnešní třicátníci, zejména muži, s pohybem moc nerozumí, maximálně navštěvují fitcentra. Kdyby ‚obyčejně‘ sportovali se svými dětmi, bylo by méně školáků, kteří nepřeskočí snožmo čáru na zemi.“
Divoký tanec
Ke koordinovanému pohybu, i když ve velmi volném duchu, vychovává děti, teenagery i dospělé Dance Academy, kterou v roce 2009 založil a dodnes vede tanečník Yemi Akinyemi Dele. Před dvěma a půl lety přesídlili na Vltavskou do budovy Orco. Rozvrh akademie je nabitý uzavřenými kurzy i lekcemi, na které lze přijít jednorázově. Podle provozního manažera Michala Laina pomáhá akademii v popularitě nejen bohatá nabídka moderních tanečních lekcí a seminářů, ale třeba i to, že dodává tanečníky pro televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Přestože Lain sám netančí, má ke streetové kultuře blízko. „Pro dnešní děti je důležitá alternativa k tomu, aby nebyly jen v šedi betonu. Děti i rodiče jsou radši, že po škole můžete jít trénovat hip hop, místo abyste se toulali po ulicích nebo seděli u počítače.“ I proto pokračuje taneční akademie v činnosti také během prázdnin, i když v letním rozvrhu. „Pořádáme semináře, jejichž harmonogram je sestaven tak, abyste vždy stihli aspoň dva různé učitele, protože v létě k nám jezdí lidé z celé republiky, tak ať se jim cesta opravdu vyplatí.“ Ukončení sezony a přechod na prázdninový rozvrh oslavuje Dance Academy pravidelnou závěrečnou show, kterou můžete vidět 29. června v divadle Hybernia.
V jednoduchosti je krása
Většina lidí, s nimiž jsme článek připravovali, se shodla na jednom: pohyb je nejpřirozenější zkušenost, ke které nepotřebujeme drahou výbavu. Běžecký trenér Daniel Šimík s trochou nadsázky tvrdí, že běhat můžeme začít v botách z diskontního řetězce: „Je to podobné jako s autem – když se jen chcete dostat z bodu A do bodu B, dojedete levným i drahým autem. Ale pokud si to můžu dovolit, koupím si lepší auto, protože je prostě pohodlnější. Jiná situace je samozřejmě u závodníků, kde řešíte každou sekundu – tam může výbava hrát důležitou roli.“ Tato upřímná slova říká Daniel Šimík i přesto, že je manažerem obchodu v Running Mallu. „S klienty pěstuji férové vztahy při tréninku i v obchodě. Hodně druhů běžeckých bot existuje proto, že existuje hodně druhů nohou, ne proto, že jsou jedny nutně výrazně lepší než jiné. I proto nabízíme v obchodě testovací sady bot, které si běžci můžou vyzkoušet a pak se teprve rozhodnout k nákupu.“ Daniel Šimík patří k trenérské špičce, ale udržuje si přiměřený pohled také na tréninkové plány: „Běhat umí od přírody každý. To až přehnané vyhledávání na internetu, kde se lidé dočtou, jak si mohou ublížit, co dělají špatně a kolik technických vychytávek by se měli naučit, vyvolává hysterii. Mým heslem je ‚Hlavně se z toho nepo…‘,“ dodává s úsměvem. Podle něj totiž mnohé chyby plynou spíš ze snahy něco měnit, místo aby lidé kultivovali samoregulující mechanismy a naslouchání svému vlastnímu tělu. „Zátopek se neodlišoval nějakou geniální metodou, ale tím, že si pečlivě vedl analýzy běhu, počasí… Bylo to tak šité na míru přímo jemu, že s ním nikdo jiný trénovat nemohl.“
Podobně to vidí i vytrvalostní běžec Josef Zmátlo, který žije v Praze 7. Trenéra ani speciální tréninkový plán nemá. Protože běhá většinou stokilometrové závody, Praha 7 mu k tréninku nestačí. Stromovce a Letné se tedy nevyhýbá jen proto, že jsou běžci už doslova přeplněné, ale i kvůli tomu, aby mohl trénovat delší trasy na rozmanitém terénu. (Josefův tip: Nejprázdnější je Stromovka mezi 6. a 7. hodinou ráno, nejplnější v sobotu odpoledne.) Dlouhý běh kolem botanické zahrady někdy zakončí koupáním ve Vltavě u lávky na Císařském ostrově.
Podle Josefa je nejdůležitější objevit styl běhu, který vám vyhovuje, a vydržet aspoň první tři měsíce: „Sám jsem začínal na krátkých tratích, protože mě lákalo závodění. Ale trénink mě nebavil, chyběla mi příroda. Běh je pro mě především o tom vyčistit si hlavu a rozhýbat tělo z následků sedavého zaměstnání.“ Josef běhá většinou sám. Daniel Šimík však vyzdvihuje výhody společných začátků. „Skupinový trénink je nejrychlejší cesta, jak se zlepšit. V mozku je vždycky nějaká záklopka, jakási rezerva, a její hranice se ve skupině posouvají.“ Konečně, obyvatelé Prahy 7 se o tom můžou snadno přesvědčit: každou středu pro ně Running Mall pořádá trénink zdarma. „Praha 7 nás vlídně přijala a mezi Stromovkou a Letnou se nám běhá dobře. Tohle je náš způsob, jak se městské části odvděčit,“ dodává manažerka běžecké organizace Adéla Blahovcová.
Co by vás mohlo zajímat
Jógové studio Akasha v Kostelní ulici připravuje otevření školy s názvem Jóga jako vědomá cesta. Spolumajitelka studia Alice Červinková říká: „Lákalo nás vystavět ucelený program pro vážné zájemce o jógu, do kterého bychom zahrnuli inspiraci i z oblastí mimo jógu, jak je tradičně chápaná. Přizvali jsme do učitelského týmu lidi, kteří se zabývají anatomií, pohybem, meditací, nenásilnou komunikací atd.“ Škola je určena pro stávající učitele a studenty, kteří mají svou vlastní jógovou praxi, a staví tedy již na určité porci zkušeností. Ty můžete začít sbírat právě ve studiu Akasha, které bude otevřené i přes prázdniny.
Sportovní areál Gymnázia Nad Štolou v Letenských sadech nabízí hřiště přístupné pro veřejnost ve všední dny od 16.30 do 22 hodin, v sobotu od 10 do 20 hodin a v neděli od 12 do 20 hodin. Jeho manažer Ctirad Veverka by na hřišti „rád přivítal hlavně rodiny s dětmi, kde by si vyzkoušely běh, skok do dálky, šplh, hod na basketbalový koš, lezení po malé horolezecké stěně, střelbu na fotbalovou branku, ping–pong apod. Aby jednotlivci neplatili plnou cenu za jednotlivá hřiště, platí se 20 korun za 1 hodinu za osobu.“ Ve stejném sportovním areálu se uskuteční také příměstský tábor Letná, který bude probíhat v několikadenních turnusech v podstatě celé prázdniny. Děti se zde budou věnovat fotbalu, atletice, basketbalu, tenisu, házené, volejbalu, in-line bruslení, cyklistice a ještě se u toho stihnou učit anglicky.
Na slalomářské dráze v Troji se ve dnech 10.–11. 6. koná mistrovství ČR ve vodním slalomu. Jen o pár dní později, 15.–18. 6., se ve stejných vodách uskuteční Světový pohár ve vodním slalomu.
Rádi šplháte do výšin? Pak si nenechte ujít festival Boulder Letná 2017, který proběhne 23.–25. 6. v Letenských sadech.
Frisbee, žonglérské náčiní, slackline, bumerangy, footbag, jo-jo a další tradiční i inovátorské venkovní hry najdete v obchodě s názvem 22 v ulici Na Výšinách 22.
30. 6. –2. 7. se na Štvanici uskuteční legendární skateboardový festival Mystic SK8 Cup. Za úctyhodných 23 let existence je historicky nejdéle fungujícím skateboardovým závodem v Evropě. Na festivalu vás čeká skatepark, hudební program i dobré jídlo a zázemí.
A ještě jednou Štvanice: I. ČLTC pořádá letní tenisové kempy pro děti od 5 do 10 let, kde se bude vyučovat tenis pod vedením zkušených trenérů.
Pozn.: Samozřejmě, že náš výčet není vyčerpávající, dalších možností sportovního vyžití v Praze 7 je opravdu hodně – o těch třeba zase příště.