Bydlí v malém domečku přímo v parku, kde zná každé zákoutí. Když mluví o stromech, zásadně používá latinské názvy a jako každá správná zahradnice je nejradši sází. Ve Stromovce, kde Bára Berecová pracuje už dvanáctým rokem, je pomáhala vysazovat primátorům Bémovi, Krnáčové i Hřibovi. Miluje kočky, vadí jí bezohlední pejskaři a všichni návštěvníci, kteří nerespektují pravidla.

Momentálně je celý svět de facto ve válce s koronavirem, poznamenalo to nějak i Stromovku?
Vlastně nijak zásadně. Momentálně se snažím zajistit ochranné pomůcky pro své zaměstnance. Poprvé v životě jsem tak byla v galanterii, nakoupila látky a můj kamarád, který si nedávno koupil šicí stroj, by měl každým dnem ušít roušky pro mé zaměstnance. Zatím během komunikace s návštěvníky používají šátek.


Ještě před koronavirem se Českem prohnal orkán Sabine, jaký to mělo dopad na provoz v parku?
Vítr byl opravdu silný a pohyb pod korunami stromů ne zrovna bezpečný, vydali jsme proto na našem webu i FB preventivní upozornění pro návštěvníky. Bohužel to ale nemělo příliš velký informační dosah a Stromovka byla i tak plná lidí.


V minulosti, když byl třeba Kyril, se to řešilo jinak?
Tehdy jsem tu ještě nepracovala. Zavřenou Stromovku jsem ale zažila jedinkrát, a to po
povodních 2013, kdy byly přívalové deště, půda byla podmáčená a spadlo tady více stromů. Zákaz tehdy platil 14 dní. Úplný zákaz vstupu do parku vyhlašuje vlastník, tedy Magistrát hlavního města Prahy. Ale ani ten nezaručí, že ho lidi budou respektovat. Vzpomínám si na případ v Průhonickém parku z roku 2013.


Co se tehdy stalo?
Tam si bohužel i přes zákaz vstupu šla paní zaběhat se psem, samozřejmě se sluchátky, a tak neslyšela padající strom. Od té doby se pozůstalí se správou parku soudí.

Kolik vám toho teď během Sabine spadlo?
Jenom tři stromy a samozřejmě spousta drobných i větších větví, které byly všude po cestách. Odklízení je náročné, protože se to musí naložit ručně.

Co s tím dřevem pak děláte?
Všechno to seštěpkujeme a použijeme zase ve Stromovce, jinak ale Lesy hl. m. Prahy vhodné dřevo zpracovávají v truhlárně v Hloubětíně a přebytky i prodávají.

Očekávala jste, že zrovna tyhle tři stromy spadnou?
Stromy ve Stromovce sice průběžně kontrolujeme a snažíme se mít co nejlepší přehled o jejich zdravotním stavu, ale vše se nedá
odhalit, někdy se ještě mohou projevit následky povodní. O jednom z trojice stromů se to dalo předpokládat, protože byl už nahnilý, to byla Tsuga canadiensis (jedlovec kanadský) u podmokelské dráhy, která byla navržena ke kácení a čekali jsme už jen na povolení. Pak spadl ale i Acer campestre (javor babyka) nedaleko dětského hřiště s lanovým pavoukem, to byl jeden z těch stromů, kde  to nemůžete předem odhadnout.

Jak to?
Ten strom měl totiž kořeny napadené hnilobou, což se bez viditelných plodnic hub těžko pozná. I kdybychom jej pokáceli, tak na pařezu vypadá zdravě. Někdy ale spadne strom dřív, než plodnice vyrostou, proto máme ve Stromovce fytopatologa, který tu během roku všechno kontroluje. Pak tu máme také dendrologa a partu arboristů, kteří stromy neustále sledují. Každý strom má svoji zdravotní kartu, kam se zapisuje jeho stav. Všechny zákroky jsou naplánované. Takže: snažíme se co nejvíce škodám předcházet a nebezpečí odhalit předem, ale nikdo to neumí stoprocentně. Po povodních v roce 2013 jsme například označovali stromy, které bude nutné z důvodu podmáčení a poškození pokácet. Pak ale přišla velká bouřka a popadaly stromy přesně vedle těch, které jsme měli označené. Samozřejmě musíte také brát v potaz, kde se ten strom nachází, zda by větev případně dopadla na cestu nebo na dětské hřiště či kolik lidí pod ním projde. Pokud odstraníte stromy okolo, najednou se tento nový solitér stává nebezpečnější…
Faktorů je celá řada.


Předpokládám ale, že pro kácení jakéhokoliv stromu potřebujete řadu razítek.
Ano, ale například teď v lednu jsme pokáceli sedm smrků kvůli kůrovci, který trápí i Stromovku, a ty jsou v režimu tzv. havarijního kácení. Jinak ale veškeré žádosti musí projít ornitologem, entomologem, netopýrkářem, tedy chiropterologem, odborem životního prostředí. Navíc se k tomu vyjadřují i různé spolky a samozřejmě to jde všechno také na památkáře, protože Stromovka je přírodní památka. To taky moc lidí neví, když si tady rozdělávají ohýnek, což je asi jako kdybyste si ho chtěli rozdělat v Krnapu nebo na Hradčanech. (smích) To povolovací kolečko trvá rok, někdy i rok a půl.


Velké vášně často budí kácení alejí…
S alejemi je to obecně hodně těžké, osmdesát procent lidí si totiž nechce připustit to, že aleje sázeli naši předci pro nás a my máme povinnost sázet zase pro budoucí generace. Alej navíc bohužel funguje jako celek, ne jako každý jednotlivý strom. Takže nemůžete pokácet každý třetí strom a čekat, že to takto postupně obnovíte. Je to vidět i tady ve Stromovce na běžeckém okruhu kolem dna rybníka, kde je lipovo-kaštanová alej. Stromy, které se tu vysazovaly jednotlivě, vypadají pořád stejně – nemají totiž vodu, světlo ani prostor. Když chcete obnovit alej, musíte ji vykácet komplet celou nebo jednu půlku a pak druhou. Cik cak to nejde a fungovat to nikdy nebude, tohle ale lidé často nevědí.

Nedávno se řešila i platanová alej v Letenských sadech.
Ano, na facebookové skupině Letenská parta tehdy řvaly desítky lidí, na schůzku jich ale přišel jen zlomek a mezi nimi největší zastánci zachování aleje, kteří brečeli a vzpomínali, že je tam rodiče vozili kočárkem. Nikdo z nich ale neví, že když tam pan Thomayer tu alej sázel, počítal s tím, že každý druhý strom se pak vykácí. K tomu ale nikdy nedošlo, takže ta alej je od začátku přehuštěná a stromy nemají dostatek prostoru.

Proč to takhle sázel, to čekal, který strom se ujme?
Ne, spíš jde o to, že nějaký efekt chcete hned, ale za cca 20 let by se to mělo pokácet. Bohužel se ale nenašel nikdo, kdo by se k tomu odhodlal. Jedna část nových platanů je proto vykloněná, protože nemají dostatek prostoru, a už teď je jasné, že s nimi bude problém, ale to už zase nikoho nezajímá – protože žijeme tady a teď. Bohužel zahradničina je o tom, že uklízíte pro lidi teď, ale sázíte pro vnoučata a pravnoučata lidí, co sem dneska chodí. Za to vás ale nikdo neocení.

Jaká je tedy bilance kácení versus nová výsadba ve Stromovce?
Park má svoji koncepci a nemůžeme sázet, kde si kdo z nás zamane. Do svahu pod letohrádkem nám někdo už popáté na stejné místo zasadil lípu. Na tom místě ale ta lípa opravdu nemá co dělat. Takže vzkazuji, klidně to tam vysázejte pošesté, ta lípa půjde zase pryč. Tady guerilla gardening skutečně nefunguje. (smích) Na všechno jsou samozřejmě komplexní projekty, které opět prošly schvalovacím procesem včetně památkářů – takže než my kopneme do země, trvá to klidně 3 až 5 let. Největší kus této práce leží na magistrátu, konkrétně Odboru ochrany prostředí, který připravuje celkovou koncepci parku a zadává projektové dokumentace a realizace. My už jen vysázíme to, co je na papíře.

To děláte asi nejradši, ne?
No tak samozřejmě, jako každý zahradník. (smích) Ale bez toho kácení se nedá sázet, míst ubývá, každý strom totiž potřebuje svůj prostor, ne každý vám vyroste pod korunami jiných stromů. Navíc nemůžeme a ani nechceme zasázet zdejší louky, které jsou krásné ve své velikosti a umožňují krásné průhledy, třeba od buštěhradské dráhy až dolů k Výstavišti.

Jedna věc je strom vysadit a druhá a asi i mnohem složitější je udržet jej naživu, obzvlášť v posledních letech, kdy je velké sucho…
To máte pravdu. Loni nám hodně stromů uschlo přes zimu, přitom to byly stromy, které rostly 4–5 let, což už je věk, kdy si myslíte, že se chytl, a radujete se. A i přestože používáme půdní kondicionér a zálivky a cisterny se od dubna do října nezastaví, stejně to ty stromy nedaly. Samozřejmě budeme ta místa znovu dosazovat.

To už nemusí jít znovu tím povolovacím kolečkem?
Ne, to ne. Letos tak budeme sázet okolo 200 nových stromů, včetně náhrad za uhynulé výsadby. Část stromů by ale měla dorazit ze severní Itálie, kde jsou největší školky, a tak je otázkou, jak to s ohledem na aktuální situaci dopadne.

Ještě k tomu suchu, nepomohla by celoroční zálivka?
To by možná pomohlo, ale není to bohužel technicky možné. Dnes tak moderní vaky na vodu by byly brzy rozežrané od psí moči a potřebovali bychom jich přes dva tisíce. Přes zimu navíc stačí přízemní mrazík a voda vám v tom vaku zmrzne. Stejné je to s cisternou, kde vám mráz celý systém zničí. Vodu přes zimu prostě nemáme v takovém množství k dispozici. To je i důvod, proč nám přes zimu nefungují pítka, přívod je v zámrzné hloubce a samozřejmě nejsou mrazuvzdorná.

Jak by se lidé měli k mladému stromu chovat?
Ideálně si ho nevšímat, dělat, že tam není. (smích) Snažíme se dělat věci tzv. blbuvzdorně. Zavedli jsme například kůlování se třemi příčkami kolem stromu, které se běžně dělá v komunální zeleni třeba na sídlištích. Cílem je samozřejmě ochránit kmen mladého stromu od psí moči, ale i větší stabilita celého kůlování, které lidi bohužel používají jako sedátko, prolézačku pro děti či stojan na kola. Stejný cíl má i závlahová mísa ze štěpky, kam se moč vsákne, nebo nátěr kmenu arboflexem, po kterém ta moč steče a který zároveň mladý strom chrání proti spáleninám od slunce, takzvané korní spále.

To jsou všechno asi i finančně náročné věci.
Víte, peníze jsou vlastně až na druhém místě, větší problém je, když přijde vniveč práce lidí, kteří tady pracují. To je asi nejtěžší část mé práce. Je opravdu náročné naše zaměstnance namotivovat, když vidí, že lidi si jejich práce neváží. Někdy už ztrácíme víru.

Jakých dalších nešvarů se návštěvníci Stromovky dopouštějí?
Pro mě jsou asi nejhorší ty otevřené ohně. Pracuji tady dvanáct let a za ty roky návštěvnost stoupá, což mě samozřejmě moc těší. Je fajn, že lidé mají stále chuť jít spíš do parku než do nějakého obchodního centra. Bohužel ale musí brát na vědomí, že tu nejsou sami. Ve Stromovce se vám střetávají pejskaři, rodiny s dětmi, běžci, inlajnáři, grilovací partičky a všichni chtějí to svoje. Když pak nějaký pes obtěžuje třeba lidi s grilem a ti pak jdou mimo vyhrazená místa právě s argumentem, že tam nechodí psi, je to těžké…

To je dva roky zpátky, co tu chytl strom?
To se stalo v létě 2016, bylo to ve starém parku, kde je zakázáno grilovat. Ve starém kmenu se schovali před deštěm a nechali tam žhavé uhlíky. Přitom tam máme plechové odpadkové koše, takže se nic nemůže stát. Víte, já jsem dcera trampů. Odmalička jsem jezdila do lesa a vím, že co si do lesa přinesu, to si z něj odnesu. Že nikdy nesypu žhavé uhlíky k patě stromu, a pokud opouštím ohniště, je zalité a nic nekouří – to jsou základní věci, které by lidi měli vědět z rodiny nebo ze školy. Stačí jen přemýšlet. Bohužel mi připadá, že tato schopnost se ze společnosti pomalu vytrácí. Víme přitom, jak vznikají lesní požáry: hoří to spodem.

Zvláštní kapitolou jsou asi odpadky…
Samozřejmě, loni jsme ke grilovacím místům přidali dva velké kontejnery na směsný odpad přímo u parkoviště, ale stále se stává, že máme odpadky úhledně složené v igelitovém pytli opřeném o koš. Lidem už nedojde, že se sice koše vyvážejí v sezoně i třikrát denně – a jsme jediný park v Praze, který tohle má. Lidi ale odejdou třeba v osm večer a svoz je až ráno, během noci tam naběhnou straky, které to komplet rozvrtají, pak stačí jeden pejsek nebo aby párkrát fouklo a celý pytel máte roztahaný na třiceti metrech čtverečních. Přitom základem by mělo být ten odpad vůbec nevytvářet, což je téma, o kterém se už mnoho let mluví, ale málokdo to dodržuje.

Chystá se pro letošek ve Stromovce něco nového?
Ano, na jaře chystá magistrát pilotní projekt nového piknikového místa pro grilování v části parku Za drahou. Pak by se možná měla částečně otevřít i Šlechtovka. V jejím předprostoru vznikne nový oválný záhon s ornamentální výsadbou letniček. Založení a údržba ročně vyjde na skoro milion korun, chceme ale, aby to bylo reprezentativní a korespondovalo to s historickou budovou. Budeme v něm ležet celé léto, tak nám držte palce.

Kolik lidí vlastně ve Stromovce pracuje?
Momentálně je jich tu dvanáct na plný úvazek, plus dva lidi se střídají na hřišti Kaštánek, kde se staráme i o veřejný záchod. Mám tu pevné jádro lidí, kteří tu práci opravdu milují, ostatní to buď nevydrží psychicky, právě kvůli neustálé konfrontaci s návštěvníky, nebo fyzicky. A lidi nejsou. Když pak slyšíte, že bychom měli přestat používat fukary, které dělají velký hluk… Lidem nedojde, že fukar udělá mnohem víc práce a navíc najít člověka k hrábím je dnes de facto nemožné. Proto přirozeně hledáme technologie, které nám tu práci ušetří. Mě ten hluk taky štve a ty kluky taky.

Neexistují už méně hlučné elektrické varianty?
Ano, ale ty jsou na trhu jen pár let, baterie stojí 23 tisíc, fukar stojí 11 tisíc, jeden vás tak včetně nabíječky vyjde na 40 tisíc korun, což je obrovská investice. Nikdo vám navíc nezaručí, jak dlouho baterie vydrží, a pak je taky otázka, jak takovou baterii ekologicky zlikvidovat. Ty klasické motorové fukary zatím používáme pouze 8 let a vydrží až 15 let. To je mám teď zničehonic zlikvidovat? Takhle se nechová dobrý hospodář. Navíc jak je vlastně ekologicky zlikvidovat? Je to zkrátka běh na dlouhou trať. Jeden elektrický fukar mám zkušebně v investicích, tak to samozřejmě vyzkoušíme. Ale znovu říkám, ten člověk, co z okna řve, vypněte fukary, k hrábím nepůjde. Vydržel by to tři dny, každý den by odcházel s botami obalenými psími exkrementy a hodně rychle by ho přešla idylka, jak je to nádherná práce.

To ve Stromovce neplatí, co se psů týče, žádná regulace?
Ale samozřejmě, na každé infoceduli u hlavních vstupů do parku máte napsané, kde může být pes na volno. Stromovka má jednu třetinu parku vyhrazenou pro volný pohyb psů, což je ze všech parků v Praze nejvíce, ale nerespektuje to bohužel vůbec nikdo. Víte, já jsem objela řadu evropských metropolí a v Praze je psů opravdu nejvíc. Ve Stockholmu jsem viděla jednoho psa za čtyři dny, tam pes nesmí ani do MHD. U nás je pejskařská lobby podle mě největší lobby vůbec. Také jsou tady vyznačené cyklostezky, kde dle vyhlášky musí být pes na vodítku – myslíte si, že se nějaký pejskař podívá na tu mapu, aby si to zjistil? Nikdy.

Není ten systém zbytečně složitý?
Není to složité. Ve Stromovce prostě platí, že mimo vyznačená místa, kde mohou být psi na volno, musí být na vodítku. Vyhláška v podobném duchu platí například v Olomouci. Tam nevidíte psa na volno mimo vymezené plochy, protože je tam tak těžká represe, že to funguje. Můj bratr původem z Prahy byl úplně vzteklý, dostával pokuty tak dlouho, dokud se to nenaučil. Tady se lidi pořád diví, s městskou policií vedou diskuze, přitom pokuta je stovka, maximálně dvě. Já opravdu nemám nic proti psům, všechno je to o lidech. Dokud si toho nezačneme vážit a přestaneme park brát jako samozřejmost, tak se nic nezmění. Přitom by stačilo, kdyby lidi dodržovali pravidla.

Možná se z našeho rozhovoru může zdát, že se těšíte, až večer všichni návštěvníci Stromovku opustí…
(smích) No, můj kamarád si ze mě občas utahuje a říká mi, že bych byla nejradši, kdyby byla Stromovka obehnaná ostnatým drátem a platilo se sem vstupné. Tak to není, ale byla bych ráda, aby si lidi toho parku i naší práce víc vážili. Víte, od mnoha návštěvníků slýcháme mantru, vy ten park máte na starosti, jste za to placení, jde to z našich daní… Ale v tom se opravdu špatně dělá. Kdyby nám lidi pomáhali a my nemuseli neustále sbírat odpadky, o to víc času by nám zbylo třeba na trvalkové záhony či pořádnou zálivku a další věci.

Určitě ale máte i nějaké pozitivní zkušenosti s návštěvníky…
Samozřejmě. Před pěti lety mě oslovila novinářka Petra Pospěchová, která ráda kosí, a od té doby pořádáme každoročně kosení zdejších luk pro veřejnost. V rámci rekonstrukce dna bývalého rybníka pak magistrát pro tyhle účely navrhl květnatou louku, pro kterou vznikla i speciální směs osiva nazvaná Stromovka. Je to opravdu pestrá směs asi třiceti druhů krásných bylin.

A co zvířecí obyvatelé Stromovky? Těch asi také není málo.
Tak máme tu samozřejmě veverky, asi deset druhů netopýrů, občas můžete potkat ježka, zajíců dost ubývá, protože potřebují klid – když je vyplašíte, nepřežijí. Pak je tu celá řada ptáků, jako například strakapoudi, sýkorky, žluny, na Malé říčce a už i v bývalém dně rybníka máme dokonce ledňáčka. Pak je tu jedna nutrie, z té moc nadšení nejsme, protože tohle roztomilé přerostlé morče ničí břehy a pak dochází k propadům a může se vám stát, že spadnete do vody. Jinde v Praze je odchytáváme a vozíme je do našeho ekocentra ve Kbelích, kde je chováme ve výběhu spolu s ovcemi, kozami apod. Tam i po školách pořádáme řadu worshopů a přednášek, Lesy hl. m. Prahy obecně se o ekologickou osvětu snaží docela dost.

Jaké to je bydlet ve Stromovce?
No, je to náročné, vlastně jsem 24 hodin denně v práci.

Chodíte si do parku ještě vůbec někdy odpočinout?
Jdu se projít třeba s návštěvou, ale to na mě musí nonstop mluvit, protože když mám čas se rozhlídnout, tak nevidím nic jiného než průšvihy (smích) – tu rozbitá láhev, tamhle upadlý vlhčený kapesníček, zborcená ohrádka. Pěšky proto většinou nechodím, radši to projedu na kole nebo v autě, hlavně rychle. Ale mám tak vycvičený zrak, že lesklé papírky vidím i na 300 metrů. (smích) Mám taky tak trochu profesionální deformaci, a i když jedu na dovolenou, tak koukám, jak to dělají jinde.

Inspirujete se…
Ano, třeba v Dublinu jsem viděla, že staré stromy chrání obestavěním zábranou z kůlů a příček, aby lidi nedupali po kořenových nábězích. Tady si to moc nedovedu představit, tady to nikdo nedodrží.

Máte ve Stromovce své oblíbené místo?
Určitě, jsou to vyřezávané lavičky od pana Sedláka u Malé říčky, tam si jdu občas sednout a koukám na vodu, pořád je to relativně klidné místo.

A co oblíbený strom?
To je těžké, těch je hodně, momentálně asi platan ve starém parku, pod kterým začínají kvést sněženky, taky mám ráda keře – celou zimu nám podél podmokelské dráhy kvetou viburna (kaliny). Pak mám ráda naše narcisy, které letos snad nenamrznou.

Je Stromovka – tedy největší a nejstarší park v Praze – mezi zahradníky tou nejvyšší metou?
To netuším. (smích)

Tak měla jste někdy jiný sen?
Chtěla jsem pracovat v parku ve Vrchotových Janovicích, což je vlastně taková zmenšená Stromovka, ale bylo mi naznačeno, že by chtěli chlapa. Ale Stromovka mi moje přání vlastně splnila. Dělám, co mě baví, a ráda bych tu byla klidně do důchodu. (smích)

Co máte na Sedmičce ráda?
Sedmičku mám obecně moc ráda, jsem z pražského sídliště a pět let jsem žila mimo Prahu. Nejradši tu mám asi kavárny, ale nesnáším kyselé kafe, piju jen cappuccino nebo espresso macchiato.

Teď tu máme obchodní centrum Stromovka. Vadí vám shoda těch jmen?
Ano, slyšíte „jdu do Stromovky“ a nevíte, zda jde dotyčný do Káráku za nákupy, nebo do parku. Docela bych byla pro ten název změnit, opravdu to mate. Navíc na autě mám nápis Stromovka, a tak jim tak vlastně nechtěně dělám reklamu. (smích)

A co věčné téma parkování, to vám nevadí?
Já mám služební elektroauto, takže parkovací zóny mi žíly netrhají, protože můžu parkovat kdekoliv a dokonce zdarma, nabiju si ho doma na dvorku, což je výhoda. Trochu mi poslední dobou vadí naplaveniny, co se perou za čtvrť a rozčilují se nad věcmi, přitom vůbec nevědí, jak to tu fungovalo dřív, a ten posun nevnímají.

Zlepšilo se to k lepšímu?
Určitě, celá řada věcí. I když třeba u aplikace typu ZmapujTo.cz či Zlepšeme Česko si tím moc jistá nejsem. Věřím, že to v něčem může pomoci, ale než se ke mně ty věci dostanou, je to dávno vyřešené. Možná jsem vztahovačná, ale někdy mi to přijde jako útok na naši práci. Jednou jedinkrát tam byla pochvala, za to, že uklízíme odpadky i v neděli.

V Česku se bohužel moc nechválí…
To máte pravdu, jedna referentka na magistrátu vždycky říká, že den, kdy jí nepřijde žádná stížnost, bere jako pochvalu. Tohle si bohužel neumím naordinovat. Stížností je sice míň, ale chodí. Ale třeba před pár dny mi přišel email od jedné paní, která chtěla přenést lavičku na její oblíbené místo, tak takové prosby samozřejmě velice ráda splním, protože vím, že tenhle člověk si to v tom parku opravdu chce užít a má to tu rád. 


Barbora Berecová (1977) vystudovala střední zahradnickou školu v Mělníku. Pečovala o reprezentativní zahradu u Černínského paláce. Pracovala i v zahradnické školce, realizovala řadu zahrad a zeleň na veřejných prostranstvích například na Černém Mostě či Rajské Zahradě v Praze. Pro Lesy hl. m. Prahy pracuje ve Stromovce od roku 2008, od roku 2013 údržbě Královské obory šéfuje.