Místo, na kterém dnes hotel stojí, má pohnutou historii. Na pozemcích ležících při hlavní komunikaci spojující tehdejší Petrské náměstí (dnes náměstí Republiky) a Stromovku stál na přelomu 19. a 20. století průmyslový areál továrny Jakoba Roubíčka. Na počátku 20. let 20. století se tato oblast stala majetkem společnosti Pražské vzorkové veletrhy, která zde plánovala vystavět „veletržní city“. Už tehdy zde měl stát kromě výstavních objektů i hotel. Z ambiciózních plánů ale nakonec sešlo a v areálu ohraničeném ulicemi Strojnická a Dukelských hrdinů (tehdy Bělského) byla vystavěna celé řada menších objektů sloužících k prezentaci a prodeji zboží. Podle převažujícího sortimentu nabízených výrobků se pro něj vžil název Radiotrh. Po vypuknutí války zabraly areál německé okupační orgány a od roku 1941 sloužil jako shromaždiště židovských obyvatel z Prahy a okolí. Od listopadu 1941 do března 1945 bylo z blízkého nádraží Bubny vypraveno 69 transportů, nejprve do ghetta v Lodži, později do Terezína. Drtivá většina z transportovaných se zpátky do Prahy již nevrátila. Areál Radiotrhu, resp. to, co z něj zbylo, byl takřka úplně zničen požárem během Pražského povstání.
Po faktické likvidaci Pražských vzorkových veletrhů v roce 1951 bylo zřejmé, že zdejší výstavní prostory již nebudou obnoveny. Sice se ještě v polovině padesátých let objevily úvahy, které počítaly s vybudováním nového objektu pro výstavy, ale z tohoto plánu nakonec sešlo. Naopak v druhé polovině padesátých let se do popředí dostává idea vystavět zde kvalitní hotel. Těmto plánům nahrával fakt, že v sousedním Veletržním paláci tehdy sídlilo několik podniků zahraničního obchodu. Nový hotel tak měl poskytnout zázemí pro obchodníky z ciziny.
Zpracováním architektonického návrhu byl pověřen tým architektů pod vedením Zdeňka Edela a Jiřího Lavičky pracující tehdy pro společnost Potravinoprojekt. Architekt Zdeněk Edel, žák a později spolupracovník proslulého Jaroslava Fragnera, se svými kolegy navrhl stavbu ve stylu tehdy dominující pozdní moderny s prvky brutalismu a zjevným vlivem slavného Le Corbusiera. Ten se projevil například v užití pilířů při vchodu do hotelu, který zůstává součástí veřejného prostoru. Zajímavě působí také prostorová orientace desetiposchoďové budovy. Zatímco většina domů v letenském kopci je orientována vertikálně, hotel se „staví“ opačně a kopíruje vrstevnici kopce.
V hlavní roli hotel
Ačkoli byl projekt připraven již v roce 1959, stavební práce začaly kvůli problémům s výběrem hlavního dodavatele o pět let později. Stavba měla od počátku pracovní název „Hotel u parku“ – důvod je nasnadě. Blízkost největšího pražského parku, Stromovky, se nakonec odrazila i v oficiálním názvu hotelu. Provozovatelem nového hotelu byla společnost Interhotely Praha, dceřiná firma cestovní kanceláře Čedok. Samotná stavba proběhla vcelku rychle a provoz byl slavnostně zahájen již v červnu 1967.
V poměrně liberálních šedesátých letech se československá architektura po letech útlumu vrací zpět na evropskou špičku a mimořádně kvalitní hotel byl jednou ze staveb, které k tomu přispěly. Velká péče byla věnována i kvalitnímu inventáři hotelu i úpravě okolí. Originální světlé interiéry, nábytek i další vybavení navrhla architektka a designérka Alena Šrámková. Velice povedené a ceněné je i logo hotelu, které je tvořeno stylizovanými písmeny P a H a jehož autorem je grafik Jiří Rathouský. Před hotelem byla také instalována plastika dívky od sochaře Václava Bejčka. Architekti hotelu nezapomněli ani na ponurou historii místa a na prostranství před hotelem nechali umístit šest kamenů, které symbolizují stejný počet let nacistické okupace. Další připomínkou sběrného tábora je masivní pamětní deska instalovaná na opěrné zdi pod hotelem.
Hotel měl na svou dobu moderní vybavení, za zmínku stojí například možnost využití dálnopisu. Traduje se také, že kvůli hostům byla posunuta tramvajová zastávka Veletržní palác ve směru do centra. Původně měla stát přímo před Veletržákem, ale kvůli pohodlnému přístupu hostů byla nakonec přesunuta před hotel. Tehdy nejmodernější pražský hotel s kapacitou 408 lůžek se záhy stal velice oblíbeným, především mezi zahraniční klientelou. Moderní vzhled budovy i prosvětlené interiéry ale lákaly i filmaře – Parkhotel si tak „zahrál“ například v populární komedii Což takhle dát si špenát, v pohádkovém příběhu Arabela nebo v seriálu My z konce světa.
Nejistá budoucnost
V osmdesátých letech byla v těsném sousedství Parkhotelu vystavěna nepříliš kvalitní budova náležející ministerstvu vnitra, ve které dnes sídlí policejní prezidium. Parkhotelu příliš neprospěla ani turbulentní devadesátá léta spojená s poměrně častými změnami majitelů. Na vzhledu hotelu – interiérů i exteriérů se negativně projevila především necitlivá rekonstrukce v letech 1993–94. Většina původního vybavení byla zničena, do interiérů byly zakomponovány prvky, které se sem na první pohled nehodily. Byly také sníženy stropy ve vstupních prostorách, čímž hotel ztratil svou vzdušnost a celkově ztmavl. Lepší časy přinesl hotelu až rok 2013, kdy jej koupila švédská společnost podnikající v realitách. Noví majitelé investovali desítky milionů korun do rekonstrukce, jejímž hlavním cílem bylo navrátit hotelu podobu, kterou měl při svém otevření koncem šedesátých let. Na úpravách do původní podoby spolupracovali jak s architektem Zdeňkem Edelem, tak s příbuznými jeho kolegy architekta Lavičky. Majitel navázal spolupráci s řadou tradičních českých firem – vznikly kopie původního nábytku, personál dostal nové uniformy v duchu šedesátých let.
Během roku 2016 však došlo k další změně majitele a dle zpráv z médií připravuje nový vlastník razantní změnu konceptu hotelu. Je tedy možné, že unikátní a nákladný návrat Parkhotelu do původního stavu přijde vniveč. Se změnou majitele tak zřejmě souvisejí i snahy některých zástupců architektonické obce prohlásit Parkhotel za kulturní památku.