Ještě řadu měsíců po slavném 28. říjnu se obyvatelé (zvláště měst) potýkali s nedostatkem potravin, byl také citelný nedostatek bytů a firmy a továrny se jen pomalu vracely k plnému provozu.
V pátek 19. května proběhla na území Velké Prahy generální stávka, Prahou prošel průvod čítající sto tisíc hlav. Shromáždění se konalo i v srdci Prahy 7, na Strossmayerově náměstí, za účasti více než čtyř tisícovek protestujících. Stávkující kolegy z průmyslových firem svou přítomností podpořili zřízenci Elektrických podniků i železničáři z nádraží Bubny. Stávka nakonec skončila vítězstvím dělníků, plánované snížení mezd bylo odloženo na neurčito.
Všechny části Prahy 7 a zejména Holešovice si i po velké válce udržely svůj průmyslový charakter, s čímž úzce souviselo také složení zdejších obyvatel. Dle prvního poválečného sčítání obyvatelstva v roce 1921 měla naše čtvrť již více než 46 tisíc obyvatel. Z nich přes 40 % pracovalo v průmyslu a v drobných živnostech.
Spartakiáda na Maninách
Zdejší dělníci se poměrně brzy začali hlásit o svá práva. K tomu přispělo i pnutí uvnitř dělnického hnutí, především v rámci sociální demokracie, od které se tehdy oddělovala její levicová frakce a jejíž členové na jaře 1921 vytvořili komunistickou stranu. V prosinci 1920 dokonce sociálnědemokratická levice vyhlásila generální stávku, která ovšem nebyla příliš úspěšná. Centrem stávkového hnutí se stalo středočeské Kladno s tisícovkami horníků pracujících ve zdejším uhelném revíru.
Protest nakonec skončil neúspěchem – k čemuž zřejmě přispěl fakt, že řada dělníků neměla zájem aktivně vstupovat do sporu, který se netýkal bezprostředně jejich zájmů, nýbrž jen vnitrostranických půtek. Přesto hnutí kladenských horníků rezonovalo i v Praze 7, hlavně mezi zaměstnanci nádraží Bubny a zdejších opravárenských dílen. Sem také vedla železnice z Kladna, a proto byly Bubny vždy cílem horníků mířících na pražské demonstrace. Státní správa na to v dubnu 1921 reagovala posílením zdejší stanice, nově zde sloužilo 50 četníků a k udržení klidu byl dokonce povolán oddíl vojáků z Terezína.
Veřejné cvičení Dělnické tělovýchovné jednoty na Letné v červnu 1930
Důsledkem politické krize dělnického hnutí bylo i rozdělení tělocvičné organizace, která fungovala pod kuratelou sociální demokracie. V červnu se od dosud fungující Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) oddělili příznivci nově vznikající komunistické strany a vytvořili konkurenční Federaci dělnických tělocvičných jednot (FDTJ). Situace došla tak daleko, že obě organizace pořádaly na konci června 1921 prakticky souběžně své slavnosti, přičemž obě se konaly na území Prahy 7. Komunisté z FDTJ narychlo vybudovali improvizovaný stadion a uspořádali dělnickou spartakiádu na Maninách. Sociální demokraté z DTJ se pak sešli na dělnické olympiádě na Letenské pláni.
Svazy a protesty
Zřejmě více než rozkol ve „své“ politické straně ale dělníci řešili vlastní situaci. Po první světové válce se ještě více prosadil vliv organizací, které sdružovaly dělníky a pracující v jednotlivých oborech. Za zaměstnance tak vystupoval například Svaz kovodělníků, velice silný v Praze 7 vzhledem k množství zdejších strojírenských firem. Právě dělníci strojíren z Prahy a okolí se pustili do prvních významnějších protestů na jaře 1921. Bylo totiž nutné vyjednat novou kolektivní smlouvu, ta stávající z roku 1912 navzdory četným dodatkům přestala být koncem roku 1920 účinná. Zástupci zaměstnanců chtěli do nové smlouvy prosadit několik svých požadavků, zejména zvýšení minimální mzdy, prodloužení dovolené (na 10 dnů!) nebo podíl na zisku firem pro dělnictvo. Další požadavky se týkaly jednacího řádu, tzv. továrních výborů. Tyto orgány, které byly tvořeny zaměstnanci továren, měly určitý vliv na chod firem – zabývaly se pracovními podmínkami, ale i např. přijímáním či propouštěním zaměstnanců. Dělníci žádali o posílení pravomocí těchto rad.
Obě strany, tedy dělníci a zaměstnavatelé, se ani po složitých jednáních nedohodly. Dělníci strojírenských firem v Praze a ve středních Čechách se na počátku května 1921 rozhodli vstoupit do stávky. Ze zdejších továren se první připojilo 360 „kováků“ z podniku Novák a Jahn už 4. května, na konci měsíce je pak podpořili kolegové z dalších firem, např. Vincenc Gečmen, Roubíček či Fross a Büssing. Celkem vstoupilo do stávky přes 32 000 dělníků, z toho 1 236 jich přerušilo práci ve firmách v Praze 7. Vyjednávání mezi oběma stranami nakonec skončilo za účasti ministra sociální péče JUDr. Grubera kompromisem.
Prakticky přesně o rok později však kovodělníci přerušili práci znovu. Reagovali tak na návrh majitelů továren snížit mzdy dělníků o celých 25 %, a to vzhledem k nastalé odbytové krizi. Tentokrát se k protestu připojili pracující z jedenácti „sedmičkových“ firem. V pátek 19. května proběhla na území Velké Prahy generální stávka, Prahou prošel průvod čítající sto tisíc hlav. Shromáždění se konalo i v srdci Prahy 7, na Strossmayerově náměstí, za účasti více než čtyř tisícovek protestujících. Stávkující kolegy z průmyslových firem svou přítomností podpořili zřízenci Elektrických podniků i železničáři z nádraží Bubny. Stávka nakonec skončila vítězstvím dělníků, plánované snížení mezd bylo odloženo na neurčito.
Nakupujte ve Včele
Vzhledem ke struktuře zdejších obyvatel není překvapující, že fandili především levicovým stranám. V komunálních volbách v září 1923 zde komunistická strana získala přes pět tisíc hlasů, a obsadila tak ve čtvrti pomyslné druhé místo, zatímco v rámci Velké Prahy skončili komunisté až třetí.
Během období první republiky bylo stranictví, respektive členství v politických stranách podstatně častější než dnes. Pod patronací partají také fungovala řada organizací – o tělovýchovných již byla řeč, strany také organizovaly svůj dorost v mládežnických sdruženích, zakládaly družstva nebo vytvářely síť podpůrných organizací. Obzvlášť v tom vynikali agrárníci, ale ani levicové strany nezůstávaly pozadu. Samozřejmě i jednotlivé odborové svazy, jakkoli se tvářily jako nezávislé, podléhaly politickým stranám a jejich zájmům. Nejednotnost však v konečném důsledku vedla k obtížnějšímu prosazování požadavků.
Centrem sociálních demokratů v Praze 7 byl dům č. p. 51 ve Veletržní ulici. Sídlil zde okresní výkonný výbor, sbor důvěrníků, osvětový odbor dělnické akademie nebo stavební družstvo Lidový dům. Podobně na tom byli i zdejší komunisté – jejich organizace sídlily na několika adresách v Praze 7, na Bělského třídě (dnes Dukelských hrdinů) č. p. 572, v Libeňské ulici (dnes Tusarova) č. p. 539 nebo v Rohanské (dnes Komunardů) č. p. 1 180. Svůj „hlavní stan“ ale měli komunisté v Jablonského ulici v dnes již neexistujícím domě č. p. 224. Právě zde se scházeli straníci ke svým schůzím, fungoval tu i hostinec. Komunisté také ve dvacátých letech minulého století prakticky ovládli družstvo Včela, které provozovalo v Praze 7 pět „konsumních“ prodejen.
Problematická Jossovka
V druhé polovině dvacátých let došlo k hospodářskému oživení, což se odrazilo i v nižším počtu dělnických protestů. Výjimkou byla jen stávka pracujících v textilním průmyslu, která se odehrála v období února až dubna 1926. Tento segment průmyslu byl tradičně nechvalně proslulý nízkými mzdami i velmi špatnými pracovními podmínkami. Pracovalo se zde až 16 hodin denně, více než 90 % zaměstnanců tvořily dělnice, často ještě mladistvé. V Praze 7 se stávkovalo zejména v tzv. Jossovce, v továrně Joss & Löwenstein, jejíž areál stával na rohu ulic Milady Horákové a Františka Křížka. Jádrem protestu bylo odmítnutí plánovaného snižování mezd. Část zaměstnankyň se také vymezovala proti nutnosti kupovat materiál nutný pro výrobu (nitě). Po několik týdnech skončila stávka vítězstvím protestujících.
Další vlna dělnických protestů v Praze 7 přišla v souvislosti s hospodářskou krizí na přelomu dvacátých a třicátých let. Průvodním znakem krize bylo omezování výroby a propouštění, v Praze 7 byly postiženy zejména strojírenské firmy (Novák a Jahn, Umrath a další). O práci byla taková nouze, že dělníci a dělnice, kteří si práci udrželi, mnohem snadněji přistoupili na redukci mezd či přijali zhoršení pracovních podmínek. Přesto proběhlo na počátku třicátých let několik stávek v přádelně Mahler (1930), opět v továrně na košile Joss & Löwenstein (1931) nebo v továrně na límce Erco (1931).
K určitému zlepšení situace došlo až v druhé polovině třicátých let. Tehdy byl již také velice patrný ústup průmyslových závodů z oblasti Bubnů a Letné, dokonce i vedení „nejproblematičtější“ továrny Joss & Löwenstein uzavřelo na počátku roku 1935 letenský závod. Výroba byla přesunuta do pobočky do Vimperka, kde byla levnější pracovní síla. Na místě fabriky nechal koncem třicátých let Penzijní fond zaměstnanců Národní banky československé vystavět bytový komplex s kinem Oko. Naproti tomu Holešovice zůstaly průmyslovou oblastí i po velkou část 20. století.
Na úplném konci třicátých let v dobách ohrožení se dělníci i politické strany (včetně dosud nestátotvorné KSČ), které reprezentovaly jejich zájmy, semkli s ostatními vrstvami společnosti v zápase o uchování československé státnosti. Praha 7 se tehdy stala dějištěm srážek mezi dělníky a zastánci radikální pravice, jež zde měla poměrně silné pozice.
Pozvánka na akci konanou v Domě komunistů v Rajské ulici v prosinci 1932