>Odsun Němců z Prahy 7

Druhá světová válka velmi výrazně změnila tvář českých měst včetně Prahy 7. Takřka ze dne na den zmizeli židovští spoluobčané, jejichž životní pouť skončila zpravidla tragicky v koncentračních táborech na Východě. A brzy po válce metropoli opustili i pražští Němci. Řada z nich jen proto, že se ocitli na straně poražených. Právě v těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí vyhnání pražských Němců.

Počátky osídlení Prahy 7 německým obyvatelstvem souvisejí s rozmachem čtvrti jako průmyslové enklávy, ke kterému dochází především v druhé polovině 19. století. Pro velkou část zakladatelů zdejších velkých továren byla němčina mateřským jazykem, i když tito „gründeři“ byli často zároveň příslušníky židovské komunity. Pozdější rozvoj Prahy 7 coby rezidenční čtvrti sem přivádí další vlnu německých obyvatel. Ve třicátých letech 20. století lze některé oblasti Prahy 7

považovat za „německé“, například činžovní domy v Bubenské ulici nebo okolí. Svůj domov zde našla i celá řada významných osobností německé národnosti, například pianista Franz Langer, šéfredaktor časopisu Sozialdemokrat, politik židovského původu Emil Strauss nebo nakladatel PhDr. Pavel Steindler. Praha 7 byla zvlášť oblíbenou adresou mezi profesory pražské německé vysoké školy (bydleli zde paleontolog prof. Adalbert Liebus, právník JUDr. Rudolf Schranil, profesor fyziky PhDr. Rudolf Spitaler a další).

 

Nejasné počty

Představu o národnostních či náboženských menšinách nám přináší předválečné sčítání obyvatel ČSR, které se konalo v roce 1930. V Praze 7 tehdy žilo téměř 60 tisíc obyvatel, z čehož bylo 3800 Němců a 2800 Židů. Údaje o počtu německých obyvatel na jaře 1945, tedy na konci druhé světové války, se velmi liší. Německou populaci během války rozšířil příchod potřebných úředníků, jak ze Sudet, tak z území Říše. S postupem východní fronty se Praha stala útočištěm tisíců německých obyvatel, kteří prchali z obsazovaných území. Okupační správa je nazývala „národními hosty“. Německé zdroje tak uvádějí celkový počet až 200 tisíc osob, střízlivější odhady vytvořené na základě počtu vydaných potravinových lístků hovoří o 75–80 tisících osob.

Nepřehledné situace po skončení bojů 9. května 1945 využily desetitisíce pražských Němců k odchodu spolu s ustupujícími vojsky. Dle kapitulačního protokolu měl zbytek německých obyvatel zůstat pod ochranou Mezinárodního červeného kříže. Po celé Praze byly zřizovány provizorní sběrné tábory, nejčastěji ve velkých sálech kin, školách nebo v jiných veřejných budovách. V Praze 7 bylo celkem pět takových sběrných míst – ve škole na Zátorách v Jablonského ulici, v Bio Oko, v sále bývalého kina U Sv. Václava v dnešní ulici Milady Horákové a v sále hotelu Belvedere. Poslední tábor v holešovickém kině Domovina vznikl již v průběhu Pražského povstání (8. května) a zde držení Němci sehráli určitou roli při vyjednávání během bojů v Holešovicích (viz Hobulet 6/2015). Zadržováni zde byli i čeští občané podezřelí z kolaborace. Celkem byly na těchto místech internovány stovky osob, například soupis z kina Oko čítá 431 jmen.

Během několika dní se tak z privilegovaných pražských Němců stali občané druhé kategorie. Byla vydána celá řada předpisů, které omezovaly jejich svobodu. Němci měli zakázáno používat veřejnou dopravu, omezena byla doba, kdy směli nakupovat, k restrikcím se přistoupilo i v poštovním styku, který navíc podléhal cenzuře, atd. To vše nápadně připomínalo opatření, jež zaváděli Němci několik let předtím vůči Židům. V souladu s dekrety prezidenta Beneše byla navíc na německý majetek uvalena národní správa. Dále byla pro Němce zavedena pracovní povinnost, jež se vztahovala na muže ve věku 14–65 let a na ženy ve věku 14–60 let. Nejen v Praze 7 tak byli němečtí občané využíváni k odklízení barikád, jež tu vyrostly během povstání. Někteří zadržení Němci byli také posláni na práci mimo Prahu, z Prahy 7 odjel již 5. června 1945 transport do Kutné Hory.

 

Transporty z Modřan

Ve zbytku roku 1945 připravovaly ústřední orgány organizovaný odsun německého obyvatelstva z Československa. Někteří pražští Němci ale nakonec dostali šanci se odsunu vyhnout. Mezi srpnem 1945 a únorem 1946 mohli občané, kteří při posledním sčítání lidu v roce 1930 uvedli jako svou národnost německou, podat žádost o navrácení československého občanství, které jim bylo předtím na základě jednoho z prezidentských dekretů odebráno. Tuto možnost využilo 19 tisíc lidí. Protože bylo zřejmé, že zdaleka ne všechny žádosti se stihnou vyřídit, zveřejnil Věstník hlavního města Prahy v březnu 1946 jména více než 12 tisíc těchto žadatelů, přičemž stovky z nich uvedly bydliště v Praze 7. Zároveň vyzval čtenáře, aby se vyjádřili k aktivitám a postojům těchto lidí během války. Tento postup se stal terčem kritiky tisku, především komunistického, který žádal „důkladnou očistu Prahy od Němců“.

Technické detaily připravovaného odsunu dojednala československá vláda se zástupci americké a sovětské okupační správy na území Německa, kam měly transporty směřovat. Odchod německých obyvatel začal prvním transportem 8. března 1946 z nádraží v Modřanech. Před odjezdem prošli všichni pasažéři lékařskou prohlídkou, podstoupili celní prohlídku zavazadel o maximální povolené váze 50 kg a byli vybaveni částkou 500 marek. Každý vlak se sestával ze 40 vozů, jeden až dva vagony byly určeny pro přepravu nemocných a vlak s sebou vezl zásoby jídla na týden. Celkem odjelo z Modřan 16 transportů s téměř 20 tisíci německými obyvateli z Prahy a okolí.

I po oficiálním skončení odsunu zůstávaly v Praze stovky německých obyvatel. V Praze 7 fungovala ještě v letech 1947–48 komise pro vnitřní národní bezpečnost při Obvodní radě pro Prahu 7, do jejíž agendy patřilo především posuzování žádostí o státní občanství nebo (ne)vydávání osvědčení o státní a národní spolehlivosti.

Vyhnání německého obyvatelstva z Prahy 7 znamenalo odchod části obyvatel, kteří se poměrně zásadním způsobem podíleli na rozvoji čtvrti a spoluvytvářeli její podobu. Někteří současníci jej vítali jako jedinečnou dějinnou šanci zbavit se „nepřátelského“ německého elementu. Nicméně s odstupem sedmdesáti let je třeba odmítnout princip kolektivní viny, který byl ve velké míře uplatňován. ○ 


1 Zajatí Němci byli využíváni k úklidovým pracím i v dolních Holešovicích.

 

2 V Praze 7 žila před II. světovou válkou poměrně silná německá menšina. V domě na snímku v ulici U Smaltovny (tehdy se jmenovala U Vozovky) žil ve třicátých letech později neblaze proslulý PhDr. Josef Pfitzner. Během války byl náměstkem primátora a faktickým vládcem Prahy. Po skončení války byl odsouzen k trestu smrti a 6. září 1945 popraven. 

 

3 Viditelně označení Němci pomáhají rozebírat barikádu na křížení ulic Milady Horákové a Kamenická.

 

4 Tehdejší tisk zpravidla podporoval co nejrychlejší odsun Němců. Zvlášť aktivní bylo komunistické Rudé právo.

 

5 Němečtí obyvatelé shromáždění na Strossmayerově náměstí těsně po skončení bojových operací v květnu 1945.

 

6 Mapa Prahy 7 z roku 1944 s německými

názvy ulic.


Pokud máte dokumenty, vzpomínky nebo fotografie na život německé menšiny v Praze 7 před rokem 1945, ozvěte se nám na email: vaclavovics@praha7.cz nebo na tel.: 220 144150 nebo 604 435 268. Děkujeme.