Rozdělení Sedmičky dle plánu Prahy z roku 1842, celé území bylo rozděleno do 12 částí.
Původní osídlení dnešní Prahy 7 bylo po dlouhá staletí prakticky neměnné. Osada Bubny se rozkládala v okolí dnešního kostela sv. Klimenta. Obyvatelům přinášela obživu především řeka – lovili zde ryby, přes ostrov Štvanice (jehož plocha nebyla kompaktní jako dnes, bylo tu množství menších ostrůvků) vedl také brod přes řeku. Blízkost Prahy skýtala výhodu v podobě možnosti prodeje ulovených ryb či výpěstků z přilehlých polností. Na druhou stranu se obyvatelé Bubnů poměrně často ocitli v ohrožení cizími vojsky – nad vsí rozbila svůj tábor křižácká vojska před bitvou na Vítkově, během švédského obléhání Prahy v závěru třicetileté války byly Bubny vypáleny.
Oproti tomu původní Holešovice, které se rozkládaly v oblasti dnešního stejnojmenného nádraží, byly vyloženě zemědělskou osadou. Majitelé zdejších statků hospodařili na polnostech prakticky v celých dnešních dolních Holešovicích. I zde hrála poměrně velkou roli Vltava. Místní obyvatelé sbírali při menších povodních vše, co voda přinesla – zejména dřevo, které pak prodávali nebo jej využívali jako stavební materiál, popř. topivo. Fungovaly tu také dva přívozy.
Holešovické statky neboli grunty měly svá jména, zpravidla odvozená od prvních majitelů nebo rodin, které vlastnily hospodářství po delší dobu. Tato místní označení jako U Vlášků, U Melíšků, U Lipů, U Nemanských a další nenávratně odnesl čas a zejména těžká technika a bagry, které v druhé polovině 20. století staré Holešovice v několika vlnách téměř kompletně zlikvidovaly.
První oficiální rozdělení území dnešní Prahy 7 přinesl josefínský katastr v poslední třetině 18. století. Celé území bylo rozděleno na šest oblastí, tzv. položení. Další vytváření katastrálních map Holešovic a Bubnů přišlo až v roce 1840. Cenným zdrojem informací je tak plán Prahy z roku 1842, jenž byl vytvořen pro tzv. stabilní katastr, který se sestavoval od roku 1824. Mapy obsahovaly v první řadě rozdělení území na parcely, resp. pozemky, s uvedením jejich majitelů. Dalo se z nich také vyčíst, jak byla využívána půda, tedy zda se jednalo o zahrady, pole, nebo již zastavěné území.
Dělostřelci v Holešovicích
Naše dnešní Praha 7 byla tehdy rozdělena na dvanáct částí – viz přiložená schematická mapka. Osídlení bylo soustředěno do Holešovic (Na Obci) a Bubnů (Na Obci Bubny a Na Belvederu). Oblast v dolních Holešovicích se nazývala U Pulmona. Jméno pochází z vojenské dělostřelecké střelnice, která zde fungovala od 18. století. Místní název vznikl zkomolením francouzského výrazu pro násep (neboli předprseň) – épaulement, což byl jakýsi val, který kryl střelce při útoku. Cvičení byla velkou atrakcí pro Pražany, například v srpnu 1865 je sledovaly tisíce lidí. Vojenské manévry byly vítanou příležitostí i pro živnostníky, neboť „prodáváno tam bylo pivo, ovoce, chléb, uzenky atd. a všechny třídy obyvatelstva zde byly zastoupeny“. V povědomí obyvatel Holešovic se tento název udržel až do druhé světové války. Ještě těsně před válkou fungoval v ulici Na Maninách Hostinec Na půlmoně.
Střední část holešovického „poloostrova“ nesla název Průhon, rozkládaly se zde obecní pastviny. Průhon se dále dělil na menší části – U Cihelny, Na Sekyře, U Kříže, U Viniční cesty nebo U Kaple anděla Strážce. Tyto názvy nám dnes poskytují jasnou představu, co se v těchto místech před téměř dvěma stovkami let nacházelo. Jméno této části Holešovic také dodnes připomíná název ulice U Průhonu, která dostala své jméno již v roce 1891.
Další lokalita se nazývala K Zátorám a rozprostírala se od Vltavy v místech budoucího přístavu směrem na západ k dnešní ulici Komunardů. Jako Zátory je dnes ale vnímána především oblast okolo stanice metra Nádraží Holešovice směrem k Vltavě, dříve malebná část Prahy 7 s takřka venkovským charakterem. Zátory (resp. zátvory) značí nízký břeh, zadíraný při zvýšené hladině řeky ledovými krami, strženými vory nebo volnými kmeny. I tato oblast byla dále rozdělena, přičemž dva z historických názvů se odrážejí i v současných názvech zdejších ulic. Arcikníže Ferdinand (1529–1595) zde nechal vysázet malý lesík – hájek jako „útulek“ pro honební zvěř, která byla posléze vypuštěna v blízké Královské oboře. Odtud tedy ulice V Háji. Další část se nazývala Maniny – tedy jméno další ulice a tramvajové zastávky. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ještě v meziválečném období se jako Maniny označovalo mnohem větší území než dnes. Důkazem budiž, že například dnešní Základní škola Tusarova se oficiálně jmenovala Měšťanská škola chlapecká (resp. dívčí – pozn. aut.) spojená s obecnou v Praze VII na Maninách. Zajímavý je i pravděpodobný původ názvu – koryto řeky zde poměrně často měnilo svou podobu, voda tu tekla neurčitě, nahodile, tedy „maně“.
Bylo zde také místo zvané Na Pískách. Cenný stavební materiál, který se zde i těžil, sem přinesla Vltava. Také katastr Bubnů a dnešní Letné býval v minulosti rozdělen na dílčí oblasti s vlastními názvy. Dodnes nám zůstal v místopisu Prahy 7 zachovaný název Ovčiny nebo Na Ovčinách – jednalo se o místo na břehu Vltavy v samém středu osady Bubny. Mezi dnešními ulicemi Dukelských hrdinů, Bubenská a Heřmanova se rozkládala tzv. Šternberská zahrada. Dá se předpokládat, že právě z tohoto důvodu dostala ulice poblíž bývalé zahrady jméno po tomto šlechtickém rodu.
Čertův důl neboli Čertoušek
Asi největší území po obou stranách dnešní ulice Milady Horákové směrem na Letnou se nazývalo Na Čertoušku. K původu tohoto názvu píše Kronika královské Prahy a obcí sousedních z roku 1903: „Všude v Čechách, kde bývaly rokle a místa nepříjemná, jako zde bývalo, se říkalo čertův důl apod.“ V pomyslném středu tohoto území leží ulice Heřmanova a právě ona nesla v letech 1888–1905 název Na Čertoušku. Asi nepřekvapí, že název Na Rovině, resp. Na Plácku označoval prostor dnešní Letenské pláně, prakticky od míst, kde dnes stojí vodárenská věž, až ke Špejcharu. Část Bubenče, která dnes leží v Praze 7, zhruba od Veletržní ulice až ke Stromovce, se díky své poloze označovala jako Vedle Císařské obory. V oblasti pláně i dnešních Letenských sadů se rozkládaly další lokality s vlastními názvy – některé odkazovaly k zdejšímu letohrádku Belvedere (postaven v roce 1715 z iniciativy Josefa z Valdštejna, zbořen při obléhání Prahy Francouzi v roce 1742) – takže se zde říkalo Na Belvederu, na svahu z Letné směrem k Bubnům byla vinice U Belvederu. Místu, kde dnes stojí areál ministerstva vnitra, a dále směrem dolů z letenského svahu se kdysi říkávalo Hliniště – svědčí o tom i původní název ulice Dobrovského, která se původně jmenovala právě Nad Hliništěm. Uvedená mapa, resp. plán nám také poskytuje přehled o vlastnících půdy a pozemků na území budoucí Sedmičky. V oblasti dolních Holešovic byli největšími vlastníky členové rozvětvené rodiny Bukovských. Naproti tomu největším realitním „magnátem“ v oblasti Bubnů byl v druhé polovině 19. století majitel zdejšího statku Josef Richter. Ještě v roce 1900 vlastnil téměř 30 hektarů pozemků, tehdy už částečně zastavěných a zcela rozparcelovaných.
V době, kdy byl vydán zmíněný plán Prahy, tedy v roce 1842, stály Holešovice a Bubny na prahu bouřlivého rozvoje, který během půl století zcela překreslil mapu těchto obcí a předměstské vesnice takřka středověkého charakteru přeměnil ve významnou průmyslovou část hlavního města. Jedním z průvodních jevů tohoto rozvoje byla parcelace dříve povětšinou zemědělsky využívané půdy a vznik uliční sítě. Některé významné ulice ovšem kopírovaly profil starých cest, které existovaly už od středověku. Jednalo se zejména o „silnici pod Letnou“, jejíž význam značně narostl především po otevření mostu Františka Josefa I. v roce 1868. Mostu ale tehdejší obyvatelé Prahy říkali Eliščin, navazoval totiž na Eliščinu třídu, dnešní Revoluční ulici. Silnice končila až u vstupu do Stromovky, poblíž dnešního areálu Výstaviště. Druhá důležitá komunikace v Bubnech byla cesta vedoucí na letenský kopec. Jedná se pravděpodobně o nejstarší ulici, která měla své vlastní, oficiální jméno – prokazatelně již v roce 1867 se nazývala Belcrediho silnicí (dnes Milady Horákové). Označení silnice implikuje, že se jedná o spojení vzdálenějších míst, možná právě proto bylo v listopadu 1888 rozhodnuto, že se tehdy již typicky městská ulice bude napříště nazývat Belcrediho třídou. V říjnu 1926 vyšla v Národních listech vzpomínka na staré Holešovice, kde byly tyto nejstarší komunikace popsány: „… na místě dnešní Bělského (dnes Dukelských hrdinů – pozn. aut.) od mostu někdy Eliščina, dnes Štefánikova táhla se pod jižním svahem ulice, od níž u Ovčin, místy dnešní Belcrediho třídy, odbočovala u kamenného milníku vroubená vysokými topoly.“
Zde je vhodné poznamenat, že podél silnice pod Letnou (v bloku mezi dnešními ulicemi Skalecká a Dukelských hrdinů) vyrostly nejstarší moderní činžáky v této části budoucí Prahy 7. Pro tuto zástavbu se vžilo pojmenování odkazující k jejímu staviteli – Schönovy domy.
Jak již bylo řečeno, v poslední třetině 19. století prakticky vznikla moderní Praha 7. S proměnou charakteru čtvrti přicházely i změny v pojmenování zdejších lokalit, staré místní názvy pomalu mizely a přicházely nové. Jak se pojmenovávaly nově vznikající ulice a veřejná prostranství a jaké obtíže to přinášelo, si povíme v příštím čísle.
Mapa ve větší kvalitě