Dnes již neexistující část ulice Na Zátorách a uliční tabulka ve verzi, která byla používána po druhé světové válce. Pod názvem ulice byla římskými čísly označena čtvrť. S cedulemi tohoto typu se lze v Praze 7 setkat dodnes.
V polovině osmdesátých let 19. století, tedy v době, kdy došlo ke vzniku Prahy 7, bylo na tomto území pojmenováno skutečně jen několik nejvýznamnějších ulic – Belcrediho (dnes Milady Horákové), Bělského (Dukelských hrdinů), Purkyňova (Bubenská) nebo Hálkova (U Výstaviště) a několik dalších. Souviselo to samozřejmě s tím, že plocha nové čtvrti byla prakticky – zejména ve srovnání s dneškem – nezastavěná. Drobnou výjimkou byla oblast tzv. starých Holešovic (v místech označovaných někdy jako Zátory), kde existovala uliční síť již na počátku 19. století – jedinou významnější komunikací zde ovšem byla ulice Palackého (částečně ji kopíruje dnešní Partyzánská).
Hledají se jména
Stavební rozvoj Prahy 7 byl ale velice rychlý, poměrně záhy proto vyvstala potřeba pojmenovat velké množství nových ulic. Celá záležitost tehdy, podobně jako dnes, náležela do kompetence sboru obecních starších (obdoba dnešního zastupitelstva), respektive městské rady. Vedení Prahy se ale do vybírání jmen z neznámého důvodu příliš nechtělo.
Situace došla tak daleko, že prostor dostala „lidová tvořivost“, obyvatelé si pojmenovávali ulice podle svého a dokonce je opatřovali tabulkami s vlastními názvy. Například na počátku roku 1886 takto pojmenovali ulice vedoucí kolem kolonie dělnických domů vystavěných společností Státní dráhy (dnes Dělnická) – „načerno“ tak vznikly ulice: Nádražní, Dra. Wienera, Lämmlova a další. Zdejší dokonce nechali vyrobit modrobílé tabulky s označením v češtině i němčině. Tentokrát ale byla městská rada rychlá, požádala magistrátní zřízence, aby tyto tabulky neprodleně odstranili.
V polovině roku 1887 vyzvala pražská městská rada Občanský klub v Holešovicích (tehdy prakticky jedinou organizovanou politickou sílu v Praze 7), aby vedení Prahy předložil své návrhy na jména pro celkem 56 ulic! Opět se poměrně dlouho nic nedělo, takže v červnu následujícího roku se v tisku objevila zpráva, ve které si notářská komora stěžovala, že se na úředních listinách objevují popisy domů v Holešovicích jako například: Dům č. X hraničí ku straně severní na bezejmennou ulici, ku straně východní má bezejmennou ulici, ku straně jižní na bezejmennou ulici, a ku straně západní na pozemkovou parcelu Y.“
Až na podzim 1888 se k životu probudila zvláštní komise městské rady (zřízená již na počátku roku 1886), která měla vybírat nová jména pro ulice v sedmé městské části. Komisi tvořili zástupci magistrátu – například radní původem právě z Holešovic stavitel Jan Seifert, ředitel městské statistické kanceláře Josef
Erben, odborníky zde zastupoval profesor Václav Vladivoj Tomek. Po intervenci radního Seiferta se konečně na jednání rady 11. října 1888 rozhodovalo o pojmenování, resp. přejmenování ulic. Právě tehdy získaly své jméno dodnes významné ulice v Praze 7, na Letné například Vinařská (dnes Františka Křížka), v dolních Holešovicích například Rohanská (dnes Komunardů) a mnohé další. Některé z ulic byly naopak přejmenovány. V oblasti dnes již neexistujících starých Holešovic se Zahradní ulice měla napříště nazývat Arnoštovskou, dvě ulice v Bubnech nesoucí zvláštní pojmenování Hořejší, respektive Dolejší Bankovní ulice se měly nově nazývat U Kapličky a U Vozovky. Jedná se o úseky ulic Janovského, respektive U Smaltovny mezi Veletržní a Strojnickou. Důležitou změnou bylo přejmenování ulice Obecní na U Nádraží (později Nádražní, dnes Železničářů), právě zde totiž sídlila tzv. magistrátní expozitura, jakýsi předsunutý úřad magistrátu, kde si zdejší občané mohli vyřídit některé záležitosti v oblasti samosprávy.
Komise, potažmo městská rada také některými místními jmény jasně deklarovala loajalitu k rakouské vládnoucí dynastii – po následníku trůnu, korunním princi Rudolfovi byla nazvána třída protínající Bubny a Letnou. Nebyla to první připomínka nešťastného Rudolfa (v roce 1889 spáchal sebevraždu) v Praze 7 – už od roku 1867 se populární Letenské sady nazývaly sady Korunního prince Rudolfa. Obě místopisné připomínky osobnosti prince v Praze 7 „vydržely“ až do roku 1919. K činnosti speciální komise je vhodné připomenout, že na jednom ze svých zasedání koncem roku 1888 se zabývala i pojmenováním největšího pražského parku – Stromovky. Zcela v intencích doby rozhodla, že oficiálně by park měl být nazýván tradičně, tedy Královská obora, protože tehdy (i dnes) populární název Stromovka je pouhým překladem z německého „Baumgarten“, jak parku říkali zdejší Němci.
Pomník korunního prince Rudolfa u loveckého zámečku v Mayerlingu v Rakousku, kde princ spáchal v lednu 1889 sebevraždu, když předtím pravděpodobně zabil svou milenku. I v Praze 7 měl následník trůnu své „pomníky“ – už za jeho života po něm byly pojmenovány dnešní Letenské sady (sady Korunního prince Rudolfa), později i dnešní ulice Veletržní (Rudolfova).
Boj o cedule
Pojmenování desítek ulic v Praze 7 na konci roku 1888 s sebou přineslo dlouhou „kauzu“ táhnoucí se mnoho let, která daleko přesáhla hranice Prahy 7 a vlastně v ní vůbec nešlo
o názvy, tím méně o samotnou Prahu 7. Městští zastupitelé tehdy totiž rozhodli, že napříště budou ulice v Praze označovány tabulkami, kde boudou uliční názvy jen česky, a opustí tak praxi označování v obou zemských jazycích. Není se čemu divit, Praha byla prakticky českým městem, počet Němců zde nepřesáhl 10 % obyvatelstva, v samotné Praze 7 byl ještě nižší (v roce 1910 jen 3,5 %). V době poměrně vypjatých národnostních třenic 90. let 19. století toto rozhodnutí vzbudilo skutečně velké pozdvižení. Zprvu se zdálo, že vše proběhne v klidu, fakticky se celá záležitost dostala na přetřes až po třech letech v roce 1891, kdy radní, zřejmě povzbuzeni úspěchem národní Jubilejní výstavy, vrátili celou věc na stůl. Finance na výměnu tabulek byly nakonec zařazeny do rozpočtu hlavního města až na rok 1893, v srpnu téhož roku začali zřízenci magistrátu osazovat v ulicích v centru nové tabulky v národních barvách a pouze s českými nápisy. To vzbudilo nevoli pražských Němců, kteří protestovali v ulicích, výjimkou nebyly ani drobné šarvátky. Přejmenování ulic také soudně napadl účelově založený Německý spolek pro městské záležitosti, načež místodržitelství jako nadřízený orgán provádění změn pozastavil. Znovu se věc projednávala v dubnu následujícího roku, kdy pražská městská rada potvrdila své rozhodnutí. Opět následovala vlna nevole ze strany německy mluvících Pražanů, někteří dokonce hlídkovali dnem i nocí u dvojjazyčných tabulek s cílem zabránit jejich vyměnění.
Kreslený vtip z Humoristických listů z roku 1894 si dělá legraci z tehdejší kauzy – plamenných diskuzí, zda má být text na uličních tabulkách pouze česky, nebo i německy
Městská rada tehdy také rozhodla, že uliční cedule budou mít jednotný tvar i formu sdělení. Měly být obdélníkové, s modrou obrubou a v červeném poli pak mít bílými písmeny vypsaný název ulice či náměstí. Jedinou výjimku dostaly Holešovice-Bubny, kde měla být zachována dosavadní podoba tabulek, která se od standardní lišila bílou obrubou. Byl také ustanoven závazný systém přidělování čísel orientačních v jednotlivých ulicích – řídil se podle toku Vltavy. V ulicích souběžných s tokem řeky jdou čísla ve směru toku od jihu k severu, v ulicích příčných na pravém břehu k východu, na levém k západu. Čísla lichá jsou na levé straně ulice. Spor o jazyk uličních cedulí ale neskončil, tuto „válku“, která se stala terčem častých vtipů, nakonec ukončilo až závazné rozhodnutí správního soudu, který dal v roce 1898 za pravdu magistrátu.
I v devadesátých letech 19. století pokračovalo přidělování jmen nově vznikajícím ulicím v Praze 7. Když si vybavíme, jak vypadá uliční síť dolních Holešovic, je zřejmé, že zdejší ulice byly budovány na základě předem daného regulačního plánu. Ten byl skutečně zpracováván ještě v období, kdy byly Holešovice-Bubny samostatnou obcí. Podobně to bylo s jejich pojmenováváním. Když v září 1891 rozhodovala pražská městská rada o pojmenování nové ulice v Holešovicích, hovořilo se o ní jako o „páté“. Je tedy zřejmé, že nově vznikající ulice byly pracovně očíslovány. Konkrétně se jednalo o ulici U Průhonu – což je také jedna z mála ulic, které v průběhu doby nezměnily svůj název. I když – tehdy dostala jméno V Průhonu. O dva roky později rozhodovala městská rada o pojmenování dvou ulic na Letné. Dá se odhadnout, že její rozhodnutí vyvolalo zmatek. Tehdy již existující ulici U Studánky změnila na Strojnickou, a U Studánky nově pojmenovala ulici, která si tento název uchovala dodnes. Úsek dnešní Umělecké od Strojnické ke Královské oboře dostal poetický název Zátiší. Další jména pak přišla v prosinci 1896 – v katastru Bubenče dostala důležitá spojnice s Dejvicemi název Korunovační, dnešní ulice Jana Zajíce se jmenovala Škroupova. Na již vzpomínané Zátiší navazovala Gerstnerova – podle inženýra, který
mj. vytvořil projekt Buštěhradské dráhy, vedoucí doslova pár metrů od ulice samotné.
V červnu 1909 došlo, kromě ulice Schnirchovy, i na pojmenování náměstí na bývalých pozemcích barona Richtera. Dostalo jméno Bubenské, aby, jak píše agrární list Venkov, „bylo zachováno starobylé jméno osady Bubny“. Toto náměstí (dnes Strossmayerovo), respektive proměny jeho jména jsou nejlepším dokladem, jak se do místních názvů promítaly turbulentní události 20. století. Více si o tom povíme v příštím díle seriálu.
Významný obrozenec Josef Dobrovský má „svou“ ulici v Praze 7 již od počátku 20. století.