Čtvrtým rokem vede Klub svobodných matek, který pomáhá rodinám samoživitelů. Loni Dana Pavlousková se svým týmem otevřela na Sedmičce charitativní obchod s módou a ve své Akademii pomáhá sólo rodičům rozjet jejich podnikání. Sama dobře ví, co obnáší být na výchovu dětí bez parťáka.

Jak vás napadlo založit si neziskovku?
V životě jsem měla štěstí a osahala si různá pracovní prostředí. Pracovala jsem ve státní správě, díky působení na ministerstvu zahraničí jsem procestovala půlku světa, vyzkoušela jsem si práci ve velké korporaci i v malé firmě. Jediné, co mi v mém profesním leporelu chybělo, byl právě neziskový sektor. (smích)

Jak tuhle oblast hodnotíte?
Má to jednu obrovskou výhodu a ta je nade všechny, tahle práce má totiž smysl. Někdy sice se sarkasmem říkám: „Nestudovaly jsme zbytečně, když tu balíme balíky oblečení.“ (smích) Ale když vám pak někdo zavolá nebo napíše, jak moc jste mu pomohli, tak to určitě potěší. A těch příběhů jsou už stovky. Na druhou stranu, pokud chcete dělat v nezisku, musíte to dělat 24/7, není to módní záležitost, ale soustavná řehole.

Samoživitele jste si asi nevybrala náhodou…
To ne, nebyl to můj koníček. (smích) Sama jsem si tou situací prošla, a proto mám myslím nesmírnou výhodu autenticity. To, co mi ti lidé – většinou mámy, ale pomáháme samozřejmě i sólo tatínkům – vyprávějí, znám moc dobře. Velmi dobře jim rozumím, vím, jak uvažují a myslí.

Jaká byla vaše situace matky samoživitelky?
Měla jsem velké štěstí. Nikdy jsem nebyla v materiální nouzi, vždy jsem měla práci a nějak jsem to zvládala. Samozřejmě jsem od svých kamarádek často slyšela: „Já nechápu, jak to dokážeš, být na všechno sama.“ Ale vy to prostě musíte zvládnout, protože alternativa neexistuje. Pak jsem si říkala, že je určitě spousta sólo rodičů, kteří takovou kliku nemají. A tak mě napadlo, pojďme to dát dohromady a pomozme si navzájem.

Jak moc hrálo ve vašem případě roli, že žijete v Praze?
Určitě velikou. V Praze přeci jen najdete spousty pracovních příležitostí. Pocházím ze severních Čech, tak vím, jak je to jinde těžké. Stačí, když vyjedete 100 km za Prahu, a najdete úplně jiný svět. Bydlíte v nějaké Horní Dolní, kde je jedna fabrika, která jede na třísměnný provoz a nikoho nezajímá, že nemůžete skloubit pracovní dobu s provozem školy, školky či družiny. Ale samozřejmě je to vždy něco za něco. Za byt 1+1 v Praze dáte zase raketu. A když budete bydlet v severních Čechách, tak možná seženete levnější bydlení, ale budete strašně šťastná, když půjdete dělat pokladní…

Když jste s klubem před čtyřmi lety začínala, téma samoživitelek ve společnosti asi ještě moc nerezonovalo…
To máte pravdu. V obecném povědomí byla samoživitelka lehce povětrná děva, která střídá partnery a bůh ví, jak to s tím jejím osudem vlastně bylo. Společenské image nepomohly ani výroky řady politiků ve smyslu, že je to chyba žen, protože si zkrátka svého partnera špatně vybraly. Na jaře 2018 jsme pak udělali historicky první sociologický průzkum, jak se samoživitelkám v ČR žije. Jeho výsledky všechny dost překvapily a trochu se to téma dostalo do médií. Dobře si pamatuji, jak mi do emailu tehdy přišla reakce na můj první rozhovor. Byla jsem dojatá, ale ne nadlouho. Nějaká čtenářka mi psala, že jsem, cituji: „štětka, která chrání další štětky“, a že vůbec nechápe, „jak se někdo může do takové situace dostat“.

Přitom je to docela jednoduché.
Ano, a nemusí být žena ani hloupá, ani promiskuitní. Klidně se může stát, že budete vymazlená manželka podnikatele se dvěma dětmi v krásném domě někde v satelitu za Prahou. Přijde den, kdy zjistíte, že váš manžel chodí půlroku se svou sekretářkou, a pak začne fičák. Začíná rozvodové řízení, máte dvě děti, pobíráte 10 tisíc rodičovský příspěvek a manžel vám řekne, ať se vystěhujete, vám navíc ten dům ani nepatří. Najednou se vám ten vysněný domeček z karet totálně sesype a nedej bože zjistíte, že manžel má dluhy, které se vás taky týkají. Podobných příběhů mám za ty roky nasáté stovky. Moje babička, na kterou moc ráda vzpomínám, vždycky říkala: „Nikdy nevíš, co ti život přinese.“ To, že se lidi scházejí a rozcházejí, je normální, ale ve chvíli, kdy jsou v tom děti, je to těžší.

Dívá se tedy současná česká společnost na téma samoživitelů už jinak?
Zaplať pánbůh, dost se to posunulo. Tím, že jsem dříve pracovala v oblasti PR, tak vím, že to není o nějakých placených kampaních, ale jde o to vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. V tomto kontextu jsem velmi vděčná novinářům, kteří se tomuto tématu začali více věnovat. Už to není ó, fuj, ale je to fenomén dnešní doby a bohužel se to může přihodit každé z nás. Samoživitelkou se totiž stanete třeba i ve chvíli, kdy ovdovíte. Najednou z vás musí být velmi dobrý organizátor, aby to všechno fungovalo, a musíte mít k tomu i ty podmínky. Jakmile se vám narodí dítě, svůj život měníte za život dítěte, a to nemyslím nijak negativně. Čím je starší, tím víc se můžete vracet ke svému vlastnímu životu. Ráno se vám třeba vzbudí s teplotou, a vy můžete jít do práce, protože to dítě to už nějak zvládne. Nejtěžší to mají maminy s malými dětmi.

Klub svobodných matek funguje čtvrtým rokem. Byly jste tehdy první neziskovkou zaměřenou na sólo rodiče?
To určitě ne. Z těch větších tu působila třeba organizace Women for women nebo Nadace Agrofert. Na rozdíl od řady neziskovek, které pomáhají této cílové skupině, jsme se ale rozhodli pro komplexní podporu. Poskytujeme finanční i materiální pomoc, bezplatnou právní poradnu, krizovou infolinku, nedávno jsme spustili i Akademii pro OSVČ.

Umějí si sólo rodiče říct o pomoc?
Záleží, jak to má člověk nastavené. V žádostech, které nám každý měsíc chodí, někdy čtete: tři až čtyři měsíce jsem s tím bojovala, prodala jsem kde co… Dost žen se dlouho snaží pomoct si samy, nějak se s tím vypořádat. Velkou roli hraje i určitá osobní hrdost. Na druhou stranu máte lidi, kteří s žádostí o pomoc nemají problém, protože je to to nejsnadnější. Pak máme i případy maminek, které kdyby nás kontaktovaly o měsíc dva dřív, tak by se nedostaly do velmi patové situace, kdy v tom lítají exekutoři a OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí, pozn. red.). To je průšvih a horko těžko se pak vracejí na nějakou stabilní pozici.

Jak byste zhodnotila pomoc státu rodičům samoživitelům?
Často slýchávám, že náš systém státní sociální podpory je robustní. Opravdu tu máme celou řadu dávek a osobně bych se přimlouvala za jisté zjednodušení, protože jejich administrativa je někdy dost náročná. Pokud se ale ptáte, co stát dělá speciálně pro samoživitele, tak musím říct, že skutečně nic. Systém sociální podpory je totiž stejný pro úplně všechny lidi v nouzi, takže se nezkoumá, zda jste samoživitel, nebo ne. Jedinou výhodou, kterou samoživitelé v tom celém systému mají, je delší dlouhodobé ošetřovné. Zatímco rodič z úplné rodiny má nárok na 9 dní, samoživitelé na
16 dní. To je jediný benefit.

Co by samoživitelům podle vás pomohlo?
To je jednoduché. Aby člověk přežil, jako se to podařilo mně, je potřeba mít práci, mít kde bydlet a aby bylo postaráno o vaše dítě, tedy školku a později školu s družinou – to je naprosto základní trojúhelník. Pouze pokud tohle funguje, tak jste schopna se zajistit svépomocí a nebýt na mrtvici z toho, zda vám schválí nějakou státní pomoc, nebo ne.

Ideální by asi byly i kratší pracovní úvazky…
Rozhodně. Já jsem měla velké štěstí na zaměstnavatele, který mi vyšel vstříc se zkrácenou pracovní dobou – kdybych ji neměla, tak bych to nezvládla. Dcera byla maličká a věděla jsem, že můžu zbytek práce udělat z domova. Takže to by byla reálná pomoc, ale to je běh na dlouhou trať a moc se do toho nikomu nechce. Je tu sice spousta seminářů, jak podporovat sdílená pracovní místa, to je ale jen teorie. Dokud stát skutečně nezavede nějaké reálné benefity, aby firmy v tomto směru podpořil, tak se nic nestane.

Bydlení je asi také dost tvrdý oříšek.
Ano, pronajímatelé často nechtějí samoživitelky, protože se bojí, že budou mít problémy s placením nájmu. Takže dneska je samoživitelka na black listu stejně jako Romové nebo majitelé psů. Bydlíte v bytě za 15 tisíc, po roce vidíte, že už to nezaplatíte, a tak se rozhodnete jít do menšího bytu. Znám maminku, která je s dvěma dětmi v garsonce o 25 m2. Když budete mít kliku a něco najdete, tak po vás bude pronajímatel chtít třeba 20 tisíc kauci. Kde ji ale vezmete? Tahle skupina si horko těžko vytváří finanční rezervy, samoživitelé nemají v bance půl milionu a většina je hrdá, že se nikdy nezadlužila. Ale abychom nebyli jen negativní, třeba v Brně teď magistrát dělal velmi sympatický projekt, kdy městské byty nabízel právě rodinám samoživitelů.

Jak moc velkou roli hraje v situaci samoživitelek placení výživného?
Samozřejmě velkou, ale záleží, o jak vysoké výživné jde. Je rozdíl, jestli měsíčně dostanete třeba 8 tisíc, anebo pětistovku, a opravdu znám i případy, kdy soud určil výživné ve výši 250 korun na dítě, což je v Praze dneska jeden oběd. Pokud budu mít slušné výživné, tak to je zase jen matematika, můžu mít jen jednu práci a nemusím žádat neziskovky a stát o pomoc.

Výživné by se mělo zvyšovat spolu s věkem dítěte. Pokud studuje, má na něj nárok až do 26 let. Jak moc náročný proces zvýšení výživného představuje?
Žádost o zvýšení výživného není nic komplikovaného, podáte návrh na soud, doložíte zvýšené potřeby dítěte, roli hraje také změněná situace vaše nebo partnera. Není to žádná anabáze, jen to celé trvá hrozně dlouho, a tak s tím nemůžete moc rychle počítat. Rozhodnutí je navíc zcela v kompetenci daného soudce. Existují sice tabulky ministerstva spravedlnosti, ale ty jsou pouze doporučením.

Bylo by skvělé, kdyby to byla povinná platba z platu, třeba jako pojištění.
To by bylo nejlepší. Ale je otázka, zda by vás měli rádi exekutoři. Dnes se totiž neplacení výživného řeší podáním trestního oznámení na partnera, což je trošku k ničemu. Jednak to můžete udělat až po čtyřech měsících, co na děti neplatí, a nikoho nezajímá, že se budou do té doby chodit pást. Výsledkem je, že partnera zavřou, ten je vysmátý, pracovat nemusí a stát ho ještě živí. A stejně si na něm nic nevezmete. Obrátit se můžete i na exekutora a soudně nařízené výživné začnou partnerovi pravidelně strhávat z výplaty. Výživné má totiž přednost před ostatními dluhy. Jsou ale i případy, kdy partner dá v práci okamžitě výpověď, nechá se načerno zaměstnat u kámoše a tradá… Víte, kolik znám takových případů, kdy muž napsal dům i auto na rodiče a v očích státu byl zcela nemajetný? To je bohužel realita. Nechci z toho ale dělat nějaký trend, věřím tomu, že většina partnerů jsou normální lidi a uvědomují si, že ty peníze jsou přeci pro jejich děti.

Od letošního července by měl začít platit zákon o náhradním výživném. Rodiče samoživitelé by měli od státu dostávat až 3000 korun v případě, že partner alimenty neplatí. Jak tuhle novinku hodnotíte?
My jsme ten zákon již dvakrát připomínkovali a řeknu k tomu jediné. Není to dokonalý zákon, ale za nás obrovský aplaus. Je to totiž konečně první konkrétní krok, který chce svízelnou situaci samoživitelů skutečně řešit. Byl to obrovský kostlivec ve skříni.

Máme za sebou víc než rok trvající epidemii s nejrůznějšími omezeními. Tušíte, jak moc covid zasáhl právě skupinu sólo rodičů?
Na přelomu ledna a února jsme dělali velký průzkum o situaci samoživitelů po covidu, a jak se dalo čekat, výsledky jsou velmi špatné. Kvůli covidu se jedna půlka účastníků průzkumu musela zadlužit a dnes už polovině z těchto lidí hrozí exekuce, protože mají zásadní problém půjčky splácet. To je začátek dluhové spirály, ze které je velmi těžké se dostat. Před covidem byla naše pomoc myšlena jednorázově. Dostanete se do problému, což se může stát komukoliv, a my vám pomůžeme finanční injekcí. Musíte se rozpohybovat, abyste si život dala do normálu. Po covidu ale nemůžu nic takového nikomu vyprávět. Od Nového roku se nám žadatelé vracejí a není to jejich pohodlnost. Spolupracujeme s desítkami terénních sociálních pracovníků a organizací, které jsou naší prodlouženou rukou, takže víme, že lidé nejsou líní, ale skutečně se nemohou z problémů dostat.

V tomhle ohledu stát asi docela selhal.
To ano. Ošetřované začínalo na 60 % a nemusíme být matematici, abychom pochopili, že jste okamžitě v minusu. Jste v pasti, nemůžete do práce, musíte se starat o děti, a kdybyste to riskla a do té práce šla a dítěti se nedej bože doma něco stalo, tak na vás půjde sociálka, protože rodičovská povinnost vám ukládá se o dítě postarat. Budete za dobrou matku, ale už nemáte na nájem a jídlo. Navíc hodně samoživitelů pracuje na různé dohody a tito lidé zůstali bez podpory.

Žádají si o dávky?
Většina ano, ale stejně mají tento problém, musíme být objektivní, je tu stát s nějakým systémem poskytování sociální pomoci, ale je tu jen jedna kalkulačka. Je možné, že vás ten systém semele, možná nebudete zapadat do tabulek, tam je filtr nelítostný. My jako neziskovka můžeme být flexibilnější.

Řešíte, zda rodiče, kteří od vás žádají pomoc, pobírají nějakou podporu od státu?
Vůbec ne, takto to nastavené nemáme. Během posledního roku a půl se do těžké životní situace dostala řada žen, které by to ještě před rokem vůbec nenapadlo. První naše pomoc je náš manuál samoživitelky dostupný na webu, kde máme zpracovanou i oblast dávek a příspěvků od státu, ale neřeším, zda jste žádala stát. Mám ovšem problém se slovem nárok. Jsou samozřejmě situace, kdy je pomoc státu nezastupitelná, ale je dobré, aby to bylo dlouhodobě udržitelné.

Nesetkáváte se se zneužitím vaší pomoci?
S tím se setkáte všude. Všechny žádosti pečlivě přečteme a zkontrolujeme. Když vyplňujete online žádost, musíte nastínit hrubou strukturu vašich příjmů a výdajů a celkový obrázek o vaší životní situaci. Všechno musí být navíc perfektně doloženo přílohami, protože v online světě vám i já napíšu příběh, že oko nezůstane suché. Jak už jsem říkala, spolupracujeme s řadou institucí, a u řady lidí tak máme reference přímo z terénu.

Kolik lidí se na vás obrací?
Měsíčně dostáváme přibližně 300 žádostí o pomoc a schvalováno je tak 150. V průměru polovinu žádostí odmítáme. Je určité procento lidí, kteří nejsou schopni žádost vyplnit, ale i těm se snažíme pomoci a dáváme jim druhou šanci. Nedávno se nám ozvala paní, která má šest dětí, v žádosti nebylo ani slovíčko, že by na ně pobírala alimenty, což je otázka. Někomu to možná může znít hodně tvrdě, ale já si myslím, že pokud se ta žena rozhodla mít tolik dětí, pak by se o ně měla postarat. Nemůžu pomáhat lidem, kteří na mě budou házet odpovědnost za svůj život. Pak máme pravidlo, že o naši pomoc můžete opětovně žádat nejdříve za tři měsíce, upřednostňujeme tak lidi, kteří od nás pomoc ještě nikdy nečerpali, aby to bylo spravedlivé.

Jaké příspěvky poskytujete?
Aktuálně běží covid program – příspěvek 4 tisíce korun na potraviny a 10 tisíc korun na bydlení. Přispíváme i na obědy ve školkách a školách, na letní tábory, ale i na placenou zdravotní péči, třeba když vaše dítě potřebuje brýle či rovnátka, což jsou pro domácí rozpočet dost velké položky.

Blíží se léto, to je pro samoživitele náročné období samo o sobě…
Ano, léto je i bez covidu vždycky nápor, protože najednou máte devět týdnů s řečnickou otázkou: Kam s ním? Nemáte bokem desítky tisíc na tábory, které dnes nejsou zrovna lacinou záležitostí. I proto mezi našimi projekty najdete také příspěvek na letní rekreaci.

Kolik času strávíte hledáním dárců, tzv. fundraisingem?
My už aktivní fundraising vůbec neděláme, neoslovujeme firmy. Organizace už žije svým životem, nemusíme to tlačit, jen řídíme tok věcí. Před Vánocemi jsme například od Vodafonu dostali 250 chytrých telefonů, teď máme zase na skladě aviváže a prací prášky. Lidé i firmy nám chodí do cesty sami.

Tak to je určitě sen většiny neziskových organizací…
Je to štěstí, ale i tvrdá práce. Nemáme desítky zaměstnanců, auta a drahé kanceláře. Je nás včetně mě všehovšudy pět. Lidi jsou často v šoku, když vidí, kolik věcí děláme. Nenosíme kostýmky, ale džíny a tenisky, protože makáme, nehrajeme si na manažerky. Jezdíme soukromými auty a hlavně každý měsíc skládáme pravidelným dárcům účty, na co jsme jejich peníze použili. Máte neziskovky, které tvrdí, že někomu pomohly, ale na jejich webu marně hledáte komu. U nás najdete reálné příběhy i fotky rodin. Pokud to děláte takto transparentně, pak vám dárci začnou věřit.

Vaše letošní novinka je Akademie podnikání. Co si pod tím máme představit?
Jde o tříměsíční program pro OSVČ nebo pro ty, kteří o založení vlastní živnosti teprve uvažují. Je to pro lidi, kteří něco dokonale umějí, ale nemají čas anebo se neumějí prodat. Postavíme jim webové stránky, uděláme profily na sociálních sítích, navrhneme komunikační mix, zaplatíme reklamu. Už během akademie začnou nabírat zákazníky. Mám ten projekt hodně ráda, protože je opravdu smysluplný. Minulý týden mi zrovna psala jedna účastnice: „Paní Dano, je to super, já začínám nestíhat…“ (smích)

Kolika lidem takto dokážete pomoci?
Měsíčně nabíráme tři nové lidi, program běží od ledna a aktuálně tam máme patnáct lidí.

Další novinkou je váš charitativní obchod s módou, který najdeme v Praze 7. Proč právě Sedmička?
Když jsme si dělaly interní brainstorming, volba jednoznačně padla na Karlín nebo Holešovice, pak už to byla náhoda. Celý život totiž funguji na pocitech a intuici. A přestože nás spousta lidí odrazovala od suterénu, když jsem ten prostor viděla, věděla jsem, že to je ono.

Obchod jste otevřeli loni v říjnu, tedy v době, kdy začala podzimní vlna epidemie. Tomu se říká odvaha…
Ano, dlouhé měsíce jsme pak měli kvůli covidu zavřeno. Nicméně ukázalo se, že místní komunita našemu konceptu rozumí a ztotožňuje se s ním. Obchod fungoval jako výdejna našeho eshopu – a tak nás ani covid nedostal. (smích)

Jak bazar funguje?
Přijímáme dámské a dětské oblečení. Všechno důkladně protřídíme, rozdělíme podle velikostí, 25 % oblečení jde na obchod, kde najdete dvě kategorie. Jednak zboží mainstreamových značek jako Zara či HM apod., které u nás seženete za polovinu či třetinu. Ale máme tu i zboží těch nejluxusnějších značek v pořizovací hodnotě vyšší, než je pračka. Když nám jedna dárkyně poprvé přinesla lodičky Prada, tak jsme tiše omdlely. (smích) Takže si u nás přijdou na své i fajnšmekři a najdou tu značkové zboží za zlomkové ceny. Veškerý výtěžek z prodeje se pak alokuje do našich finančních programů pomoci a zbytek oblečení pravidelně expedujeme maminkám. Každou jednotlivou věc máme v ruce a ani na obchod, ani maminkám nejde nic, co by bylo jen trochu špinavé nebo roztrhané. To zboží má opravdu top kvalitu, všechno napařujeme a je to v perfektním stavu, na to jsem dost ujetá. (smích) Nejedeme na kvantitu, ale na kvalitu. Víte, jako máma obléknete nejprve své děti, a až pokud něco zbyde, tak myslíte na sebe…

V červnu se v prostorách pražské tržnice otevřel i dobročinný projekt Šatník pro samoživitele novinářky Nory Fridrichové. Spolupracujete nějak?
S tímto projektem nespolupracujeme, každý má svůj vlastní koncept. Podobné iniciativy ale velmi vítáme, protože mají stejný cíl: pomáhat rodinám sólo rodičů, a o to tu jde.

V našem rozhovoru často zazníval jako jeden z hlavních problémů samoživitelů nedostatek financí. Říkám si ale, zda je to celé jen o penězích…
Samozřejmě, že ne. Jako samoživitel máte vždycky problém, buď nemáte peníze, nebo nemáte čas. Když byla dcera maličká, chodila jsem do práce na zkrácený úvazek a všechno, co jsem vydělala, jsem dala chůvě. Ale byla jsem si vědoma toho, že se do toho pracovního procesu už potřebuji vrátit. Někdy jste jako dostihový kůň. Nebudete na pískovišti celé odpoledne, ale budete na sebe hrdá, že tam strávíte hodinu. A jistě zažijete i chvilky, kdy si vyčítáte, že byste mohla být lepší máma, to samozřejmě chceme být všechny. Pak je to určitě i o psychice, ale to není moje parketa. Já sama o tom nemluvím, nikdy si totiž nemůžu dovolit se hroutit, mám to prostě zakázané.

Jak se s vaší rodinnou konstelací vyrovnávala vaše dcera?
Nevím, kolik jí bylo, když se mě poprvé zeptala, jak to, že nemá tátu. Bylo to samozřejmě složité, protože ve školce i ve škole byla z rodiny samoživitelky jediná. Jsem k ní ale dost otevřená, takže jsem jí tehdy říkala, že jsou i děti, které nemají žádné rodiče. Vychovávám ji k respektu, že není v životě všechno podle jednoho modelu a že je důležité nikoho neodsuzovat, což je pořád jedna z takových typických vlastností nás Čechů. Všemu rozumíme a se vším jsme rychle hotoví. Když vidím komentáře na sociálních sítích, kolikrát žasnu. Já bych si v životě nic takového napsat nedovolila. Mám totiž v sobě hodně zakořeněné: Žij a nech žít. To kdyby se trochu vrátilo do naší společnosti, tak by to určitě nebylo na škodu.

Už jste se stihla třeba projít Stromovkou nebo někam na Sedmičce zajít na kafe? Máte tady nějaký oblíbený podnik?
Upřímně, poslední rok to posezení u kafe v kavárně moc neumožňoval. (smích) Myslím ale, že Sedmička není jen o Stromovce, mám strašně ráda místní atmosféru. A tu dělají lidi, kteří tu jsou… 


Dana Pavlousková (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. V roce 2018 založila neziskovou organizaci Klub svobodných matek, z. s., zaměřující se na komplexní pomoc rodičům samoživitelům z celé České republiky. Loni v ulici Dukelských hrdinů 34 otevřela charitativní obchod s módou Fashion Charity Shop.