Mladík v kostýmu obrovského banánu vyskočí, jakmile do prostoru Továrny na Maninách vstoupí další návštěvníci. „Musím zas do práce,“ zvolá a jde se s příchozími vyfotit před stěnu s namalovanými banánovými listy. Zpoza jednoho vykukuje večerníčkový Rákosníček. Pro umocnění komičnosti výsledné fotografie si lze na hlavu nasadit vietnamské klobouky a koloniální přilby do tropů a do rukou vzít žertovné transparenty. Třeba s nápisem „Jsem tu jen kvůli jídlu“. Jsme na Banán Festu, festivalu vietnamské kultury a česko-vietnamských vztahů, jehož třetí ročník uspořádala v Holešovicích banánová generace v září 2018. Jen kvůli dvěma stánkům s jídlem sem ale přišel skutečně málokdo.
Banáni = navenek žlutí, uvnitř už bílí
V přednáškové místnosti Továrny se střídají známé osobnosti česko-vietnamské scény jako herečka a kavárnice Ha Thanh Špetlíková nebo bloggerka Do Thu Trang, oceněná Novinářskou křepelkou. Mluví o svých profesích a sdílejí zkušenost s konstantním pohybem mezi dvěma kulturami. Něco, co dennodenně řeší i všichni česko-vietnamští návštěvníci a ti čeští si to bez praktických příkladů těžko představují. „Moje generace už si sama určuje, jestli jsou víc Češi, nebo Vietnamci. Vždycky ale musí být nějakým způsobem přítomná i ta druhá složka, jinak by to bylo nezdravé vytěsnění,“ shrnuje toto vyjednávání identity devětadvacetiletý Minh Ngoc Mai z pořádající organizace Viet Up.
Zejména mladší Vietnamci dostávají od Čechů, kteří se nechtějí potýkat s neznámou výslovností, česká jména. Vietnamští rodiče to dlouho brali jako projev přijetí. „Jenže v identitě dělají zmatek,“ vysvětluje Tereza Freidingerová ze společnosti Člověk v tísni, která vietnamskou diasporu dlouhodobě zkoumá. Ukazuje se, že na základní škole se vietnamské děti za svůj původ spíše stydí, protože nechtějí vybočovat z českého prostředí.
„V pubertě ale obecně přichází hledání identity, u Vietnamců umocněné tím, že vypadají jinak,“ vysvětluje výzkumnice. „Děti potřebují sdílet své zkušenosti, trable s láskou a jiná nepřijetí. Ta české kamarádce nevysvětlíte. Pomáhá vědomí, že nejste jediní, a mladí se začínají sdružovat a hledat své kořeny. Často přitom odmítají zase českou kulturu. Kolem dvacátého roku života ale zjistí, že cestou je fúze, tedy brát si z obou to nejlepší.“
A co je nejlepší? Podle Minh Ngoc Maie z vietnamské kultury hlavně důraz na rodinné vazby a na vzdělání. Z té české potom svoboda a větší individualismus.
Kdo může, z tržnice odchází
Je sychravé dopoledne a Pražská tržnice se zemdleně probouzí. Prodejci rovnají zboží před prosklené buňky a připravují se na lezavých osm hodin – buňky nejsou vytápěné. Otevřeno mají šest dní v týdnu, v neděli jezdí pro nové zboží.
Před časem se počet stánků v tržnici zredukoval na dnešních zhruba pětačtyřicet a prodejci se přesunuli i do hal. A také mimo areál: do večerek, restaurací a nehtových studií. Přestože nájem v tržnici klesl o dvě třetiny, přestal tu být prodej atraktivní. Pro mnohé už je dokonce ekonomicky neudržitelný, a tak odcházejí.
Důvodů, proč tržnice netáhne, je podle předsedy Svazu Vietnamců v Praze 7 Nguyena Tien Thanha více: „Tržnice lidi nebaví. Je tu zima a špína a obchodním centrům nemáme šanci konkurovat. Problém je také náš sortiment, textil se dnes prodává všude a jeho ceny klesly,“ říká. Do Česka přijel před 30 lety v rámci mezivládní dohody za prací v mlýnech U Uranie. „Pořád jsem chodil do tržnice a od roku 1992 mám živnostenský list na prodej. Od začátku prodáváme textil. Jenže teď řešíme, že nás to neuživí. Já nebo manželka budeme muset vzít další práci.“
O revitalizaci tržnice se mluví už dlouho, dodnes ale na stole neleží konkrétnější plán. Podle terénní pracovnice radnice Prahy 7 Ngoc Tho Nguyenové, která v tržnici strávila mládí ve stánku svých rodičů, dnes prodejce drží ekonomicky nad vodou jen období Vánoc a letních prázdnin. A turisté. „Někteří jezdí i dvakrát do roka a už se s námi přátelí,“ říká Ngoc, kterou čeští kolegové znají i jako Sabinu. Stánkaři jsou podle ní spíše starší lidé a rozjezdu nového podnikání mimo tržnici se bojí. Noví mezi ně nepřicházejí.
V listopadu se konalo velké setkání současných a bývalých stánkařů, u jehož příležitosti vznikla nostalgická báseň. I v běžném provozu žijí dnešní prodejci pospolitě: po práci zajdou na pivo, díky Svazu vietnamských žen v Praze 7 slaví společně narozeniny, pořádají plesy a oslavy nového lunárního roku. Úspěch měly také dva ročníky vietnamského dne dětí, který spolupořádala radnice Prahy 7. Předseda Svazu Vietnamců Tien říká, že jeho cílem je udržovat v tržnici komunitu, která si bude pomáhat, sdílet informace o životě v Česku a předávat vietnamskou kulturu dalším generacím.
Večerky: od nevidím do nevidím
Vietnamci tvoří zhruba 8,5 % všech cizinců v Praze 7; jejich počet se pohybuje kolem šesti set. Pražská tržnice má na toto číslo značný vliv, protože řada prodejců v její blízkosti i bydlí. Kousek do práce to má i většina provozovatelů rodinných večerek, jak vyplynulo z průzkumu radnice Prahy 7.
Drobná usměvavá Hoang Thi Hoai Phuong si s manželem pronajala obchod s potravinami na Ortenově náměstí před třemi roky. V Česku žije přes deset let a původně prodávala textil v Příbrami. Když se pak její dcery odstěhovaly do Prahy, chtěla jim být nablízku. I když ani ona, ani dcery v Praze 7 nežijí, můžete paní Hoang občas potkat s vnoučaty na nedalekém hřišti, což je jedno z mála zpestření její dlouhé pracovní doby.
„Máme otevřeno až do půlnoci a to nám pomáhá v tržbách. Nejvíc lidí sem chodí kolem deváté večer pro pivo, chipsy a sladkosti. Určitě je to lepší než prodej textilu, ale dlouhá pracovní doba je na nás moc. Pracujeme dvanáct hodin každý den,“ vysvětluje paní Hoang.
Kdyby ji k tomu nenutily ekonomické podmínky, pracovala by méně. Je už v důchodovém věku a vážně uvažuje, že večerku předá dceři a stane se babičkou na plný úvazek. Vnoučata a děti jsou i důvodem, proč vidí svoji budoucnost v Česku. „Ve Vietnamu mě už nic nedrží. Chci zůstat tady,“ říká.
Ve zmiňovaném průzkumu uvedlo skoro 42 % dotázaných délku své pracovní doby v rozmezí 10–12 hodin. Zbytek pracuje podle svých slov ještě déle. Vedle dlouhé prodejní doby musejí řešit nezbytnou administrativu jako EET a nákup a zavážení zboží. Na osobní život, nebo dokonce koníčky čas nezbývá, a proto se s prodavači ve večerkách domluvíte česky jen lámaně. Na studium, a to ani v dostupných večerních kurzech pořádaných radnicí, není kdy.
Kultura prochází žaludkem
Vlastně díky Sedmičce už Pražané rozumějí i vietnamské gastronomii. V někdejším Bistru pod osmičkou v holešovické tržnici přidala rodina pana Vu Minh Tuana (psali jsme o něm v Hobuletu 9/2016) na menu takzvaných čínských jídel i vietnamskou polévku pho. Před pár lety se přestěhovali do haly 5 a od té doby mají v restauraci Trang An plno. Další zařízení s podobným menu vznikla na Letné, v Bubnech či v holešovické Marině.
V Holešovicích vyrostly na jaře 2018 i dva podniky nového typu: vietnamská, respektive asijská kuchyně kombinovaná s nabídkou dobré kávy a designovým posezením kavárenského typu. Jmenují se Cà phê a Bento a za oběma stojí mladé maminky z druhé generace českých Vietnamců.
„Služebně starší“, byť jen o dva týdny, je Cà phê (tj. vietnamsky káva) v ulici U Průhonu. Sedmadvacetiletá majitelka Le Bao Ngoc se představuje i českým jménem Hanička (dostala ho prý od paní učitelky ve dveřích školky, když ji tam otec poprvé odvedl) a od šesti let, kdy přišla do Česka, vyrůstala v Turnově.
Sen o vlastní kavárně byl od začátku svázaný s Prahou, kam jezdila za českým přítelem, dnes otcem jejího dítěte. Chtěla spojit vůni kvalitní kávy a autentických vietnamských jídel. „Povolala jsem maminku, aby tu vytvořila menu z jídel, která mi vařívala doma,“ vzpomíná Hanička, jak na mateřské podnik rozjížděla.
Emblematickým jídlem Cà phê je prý bun bo nam bo. „Jsou v něm bylinky, které se do něj ve Vietnamu skutečně dávají, i když třeba v zimě se nám výroba prodraží,“ říká Hanička. Sladké ke kávě zase peče česká chůva její dcery.
Kromě jídla zaujme podnik i elegantním designem. Ten je dílem Haniččiny kamarádky umělkyně Kateřiny Blahákové. Hanička ale zmiňuje i velkou pomoc svého partnera a přátel. Dva týdny před otevřením pomáhali s montováním žárovek, vybíráním vín a výzdobou kavárny. Dodnes se tu pravidelně scházejí na jídlo – jako protagonisté amerického seriálu Přátelé v jejich „domovské“ kavárně.
Podle gusta Polovietnamců a Poločechů
Bento otevřela třicetiletá Nguyen Le Xuan, která se představuje jako Lex, s manželem nejprve na Žižkově. Nenatrefili ale na správnou klientelu: „Nabízeli jsme schválně krátké menu. Jenže lidi se nás ptali: Máte kung pao? A proč vaříte jen deset jídel?“
Ze strávníků v Praze 7 je nadšená, stejně jako z bydlení o pár ulic dál. „Dřív jsem chtěla žít v Berlíně, vnitřně se cítím jako Němka. Líbí se mi jejich disciplína a pořádkumilovnost. Ale najednou jsem berlínskou atmosféru našla tady,“ říká.
Bento (což v japonštině označuje krabičky na jídlo s sebou, v nichž se jednotlivé přílohy rozdělí do sektorů) staví na konceptu fúze asijských jídel ve verzi i pro vegetariány a vegany, a na designu inspirovaném Japonskem. „Vaříme po svém jídla, která máme rádi. A klidně bychom vařili i vepřo knedlo zelo, kdyby v něm nebylo tolik mouky,“ směje se Lex.
Rozhodnutí podnikat dlouho odkládala. Od mládí pomáhala rodině ve stáncích s asijským občerstvením, mimo jiné v tržnici, a gastronomie se jí zprotivila. Po studiích začala pracovat v mezinárodní firmě. „Nakonec mi ale ukázali, že být svým pánem je lepší, a tak jsem si otevřela bistro,“ shrnuje krátce.
Po dalším vyptávání se ukáže, že oním „znamením“ byl rasismus. „Když poprvé řekli ,šikmooká‘ a ,ťaman‘, byla jsem v šoku, že je něco takového v mezinárodní firmě možné. Jedna kolegyně mi to řekla i do očí, ostatní tak mluvili o jiných Vietnamcích, přestože jsem stála vedle. Když jsem bouchla do stolu, všichni najednou dělali, že mají spoustu práce a nic neslyšeli,“ říká Lex.
Šikanu a nepřijetí znala už z dětství: její rodiče se ve Vietnamu rozvedli, což je tam společensky degradující, a do Česka přiletěla jen s maminkou a bratrem. Matka tu začala prodávat „všechno, co zrovna letělo a kupovali to Němci“. Kvůli práci se často stěhovala a děti žily několik let samy u zdejších příbuzných. Kočovný život Lex, tehdy ještě Jarmile, nevadil, spíš se potýkala s tím, že nikam nezapadala. „Nevěděla jsem, jestli vůbec patřím do Česka. Navíc mě šikanovali i kvůli českému jménu. Tak jsem se vrátila k tomu vietnamskému, akceptovala jsem, že jsem jiná, a najednou to šlo,“ usmívá se.
Po přestěhování do Prahy se dostala více do společnosti Vietnamců. Oprášila svoji mateřštinu a to ji ukotvilo. Dnes už prý svou identitu neřeší. „Jsem Poločeška a Polovietnamka. A především jsem člověk, který patří na Zem. Můj manžel se narodil v Ostravě, má tradiční vietnamské rodiče. Oba chceme být Vietnamci, protože máme rádi tu tradici. Zároveň jsme Češi, máme už evropské myšlení,“ shrnuje Lex, ve volném čase nadšená tanečnice a písmomalířka.
Premianti i propadlíci
Dcery Lex a Haničky jsou již po matkách české občanky. Ne všichni malí Vietnamci však patří ke třetí generaci. Někdo přijel za rodiči teprve nedávno a česky neumí. Svou roli hraje i konec trendu najímat k dětem české chůvy, takzvané babičky. Právě jim se dává zásluha za tak skvěle integrovanou banánovou generaci.
„Babička Maruška pro mě byla brána do českého prostředí,“ vzpomíná Minh Ngoc Mai z organizace Viet Up. Jenže tento model měl i stinnou stránku: děti u babiček často bydlely přes týden a rodiče, kočující po tržnicích, si je brali jen na víkend. Výsledkem bylo, že si děti a rodiče přestali rozumět, kulturně i jazykově. „Dodnes máme s rodiči komunikační problémy,“ přiznává pan Minh.
Někteří to řešili odvezením dětí zpět do Vietnamu, kde je třeba rok nechali u biologických prarodičů. To nepomohlo ani vřelosti rodinných vztahů, ani začlenění do české společnosti po opětovném návratu. Dnes městské rodiny raději hledají chůvy z řad Vietnamek. „Jsou to skupiny pro 10–15 dětí a mezi Vietnamci nemají moc dobrou pověst. Je to jen hlídání. Rodiče si však myslí, že tak děti neztratí kořeny,“ říká Tereza Freidingerová z Člověka v tísni. Dalším trendem je postavit dětem postýlku přímo ve večerce. Někteří rodiče ale využívají i českých školek.
Míra kontaktu s češtinou je tedy u 54 žáků vietnamské národnosti, kteří v loňském roce chodili do škol v Praze 7, různá. Malými Vietnamci nejnavštěvovanější školou je – vzhledem k blízkosti tržnice – ZŠ Tusarova. Letos jich mají zapsáno 37 a podle zástupkyně ředitelky Dany Proškové dělá velký rozdíl věk, v němž děti do školy nastoupí. Mladší žáci bez znalosti češtiny se zorientují rychleji, pro starší se každý půlrok vytvářejí individuální plány pedagogické podpory.
Škola si pochvaluje pomoc radnice, která zprostředkovala dotace a lektory na doučování češtiny a v létě spolu s Integračním centrem pořádá intenzivní kurzy, kde se děti učí používat jazyk při hře nebo na vycházkách. Oříškem je i komunikace s rodiči, k níž škola někdy využívá tlumočení terénní pracovnice radnice Ngoc Tho Ngyuenové.
Z výše uvedeného plyne, že zažitá představa vietnamských žáků coby automatických třídních hvězd neodráží realitu. „Zajímavé je, že patří buď mezi třídní premianty, nebo jsou absolutně na chvostu, s nedostatečnými mnohdy z vícero předmětů,“ říká Dana Prošková. Podle ní záleží na motivaci v rodině, zda je ochotná dítěti zařídit české doučování, které prospěch většinou skokově zlepší.
Tereza Freidingerová si myslí, že image vietnamských premiantů vytváří pro méně šikovné žáky past nereálných očekávání. Dobrý prospěch Vietnamců je podle ní také zkreslený uctivějším přístupem k učitelům, než má většina českých dětí. „Před svátečními dny nezapomenou donést kytičku nebo dárek a žáci s dobrým prospěchem mohou být českým dětem příkladem v odpovědnosti, se kterou ke vzdělávání a rodině přistupují,“ kvituje Dana Prošková.
Jak dál?
Jaké profese budou jednou vykonávat tyto ročníky vietnamských dětí? Tereza Freidingerová odhaduje, že se diaspora bude ekonomicky a společensky stále více rozrůzňovat. „Myslím, že začneme potkávat Vietnamce v nových rolích jako řidiče autobusu, učitele, bankéře. A budou tu i chudí Vietnamci,“ říká. Podle ní by bylo vhodné, aby se s dnešními žáky někdo bavil o kariéře a vysvětlil jim, že cesty za štěstím vedou i jinudy než jen přes gymnázium a práva, jak sní jejich rodiče. Vietnamské děti český pracovní trh neznají a potřebují, aby je při jeho objevování podpořila nějaká autorita.
Tikající bombou je potom důchodové zabezpečení první generace českých Vietnamců, jak vyplývá i z Koncepce hl. m. Prahy pro oblast integrace cizinců. Do patnácti let se mezi nimi začnou objevovat skutečně staří, nemohoucí lidé bez hlubší znalosti českého prostředí, upozorňuje více hlasů z vietnamské diaspory. Domovy pro seniory a zdravotníci s touto interkulturní znalostí jsou vzácní. Proto chtějí organizátoři Banán Festu letos uspořádat konferenci pomáhajících profesí a téma vietnamských důchodců zviditelnit.
Stručný přehled vietnamské migrace do ČSSR/ČR
1956 – Po mezistátní dohodě přichází 100 dětí postižených válkou a později také menší skupiny studentů, učňů a stážistů včetně 2100 dělníků. Někteří se tu usazují.
1973–1980 – Série dohod o socialistické pomoci při poválečné obnově Vietnamu, díky nimž mohly do ČSSR přijít od 80. let ročně desetitisíce dělníků, učňů, studentů a stážistů. Nejdéle mohli zůstat 7 let a měli omezené právo na rodinný život. Smlouvy platily do roku 1990.
90. léta – Vietnamci, kteří po revoluci zůstali v Československu, museli rychle vyřešit legalitu svého pobytu. Žádali zde o azyl, emigrovali do Německa a Polska, odkud přeshraničně podnikali (např. pašovali cigarety), nebo zakládali podniky s českými partnery. Na Ostravsku vznikají první tržnice. Do Československa a pak Česka přicházejí příbuzní a známí těchto Vietnamců, jde o „řetězovou migraci“ v rámci širších sociálních sítí. Do roku 2001 zde žilo cca 20 000 Vietnamců, většinou prodávali v tržnicích.
2006 – Českým firmám se daří, a tak z Vietnamu nabírají další pracovní síly. Přichází cca 30 000 lidí bez hlubší vazby na Česko. To proměňuje charakter zdejší diaspory. Někdejší stánkaři se přesouvají do kamenných prodejen.
2008 – Ekonomická krize a masové propouštění Vietnamců z továren. Vládní program návratu do Vietnamu využil málokdo, Vietnamci raději hledali jiné cesty, včetně nelegální činnosti, aby zde mohli zůstat. Přebírají večerky po již úspěšnějších krajanech a objevují se první vietnamské pěstírny a výrobny drog. V pražské tržnici Sapa dochází v letech 2008 a 2009 k velkým požárům, publicita Vietnamců je negativní.
Od 2011 – Čím dál viditelnější druhá (banánová) generace, stejně jako vietnamská gastronomie napravují reputaci vietnamské diaspory.
2013 – Vietnamci jsou prohlášeni za národnostní menšinu ČR.
2014 – Platí zákon o dvojím občanství, mladí Vietnamci mohli navíc tento rok získat české občanství zrychleně, tzv. prohlášením.
2018 – Dle ministerstva vnitra pobývá v Česku legálně 61 000 Vietnamců, další tisíce, včetně třetí generace dětí, mají české občanství.
Jak si být blíž
Jazyková bariéra je stále jedním z největších problémů vietnamské diaspory na Sedmičce. Překonat ji může i pomoc Oddělení integrace cizinců a národnostních menšin MÚ Prahy 7, které nabízí:
– Terénní a komunitní pracovnici a tlumočnici z a do vietnamského jazyka
– Organizování doučování češtiny vietnamských žáků
– Jazykové kurzy češtiny pro cizince na Sedmičce
– Zprostředkování jednání například mezi provozovateli tržnice či dalšími subjekty, u nichž jsou Vietnamci v nájmu
– Podporu či organizaci osvětových a kulturních akcí
– Po zpětné vazbě od vietnamských čtenářů přechází od ledna překlad článků z Hobuletu online na www.facebook.com/uybanpraha7, kam je možné umístit více informací týkajících se života na Sedmičce a česko-vietnamských vztahů