archivní článek, informace již nemusí být aktuální


Vydáváme se po stopách filozofa Milana Machovce, jenž byl ve své době pro řadu mladých lidí hvězdou. Oblíbený učitel několika generací studentů a intelektuálů vystupoval jako kritik patriarchální společnosti a zastánce feminismu. Jeho krédem byl citát Konrada Lorenze: „Buď se ve 21. století ekologická problematika stane základem dialogu celoplanetárního lidstva, nebo žádné 22. století nebude.“ Řady dychtivých studentů si podávaly dveře v Machovcově holešovickém bytě, kam chodili na zkoušky, konzultace nebo pro trochu útěchy. Mezi jeho žáky patřili filozof Václav Bělohradský, básník Egon Bondy či Jan Palach.



Milan Machovec se narodil 23. srpna 1925 v Praze. Byl prvním synem středoškolského učitele českého a německého jazyka Františka Machovce a pokladní úřednice Boženy Machovcové, rozené Herejkové. Mladá rodina bydlela v Nuslích, v domě s popisným číslem 12 v Jaromírově ulici, a 21. ledna 1929 se rozrostla o druhého syna Dušana, jenž později působil jako univerzitní docent v oboru dějin antické filozofie.

Podle svých vzpomínek byl malý Milan poněkud „jiný“, než bylo a je zvykem. „Byl jsem totiž nešikovné, nepraktické dítě, které nebavily hry na babu nebo na schovávanou. Vždyť to je pro slabomyslné. Rodiče si snad myslí, že jsou jejich děti pitomci. Nebo když mě vodili do dětského divadélka na Kašpárka, tak to jsem pěkně vyváděl. Ale pak jsem kupodivu nosil ze školy dobré známky, a tak mě doma vzali na milost: Aspoň se dobře učí. Už o Vánocích v první třídě jsem přečetl Babičku, potom Staré pověsti české. Pak jsem začal číst řecké báje, byl jsem nadšen Achillem a můj zájem o mytologii a myšlení postupně narůstal.“ Díky hře na klavír v sobě objevil hudební nadání, které v pozdějších letech rozvíjel na konzervatoři. Zájem o hudbu jej provázel celý život.

Důležitým okamžikem Machovcova života byla, podle jeho vzpomínek, návštěva kláštera v Emauzích, kam ho otec ještě v předškolním věku zavedl. Ohromila ho benediktinská liturgie i samotné místo. Již v té době prý pochopil, že nejde o nějaké dětské hry, ale o skutečně velkou věc, které se snažil porozumět. Celá léta svého dětství tam pravidelně docházel a toto prostředí podněcovalo nejen jeho intelekt, ale i budoucí zájmy – o náboženství, hudbu a klasické jazyky. Jak jednou poznamenal, bez zážitku v Emauzském klášteře by se možná filozofem nikdy nestal.

Protektorátní temno
Po páté třídě obecné školy nastoupil do klasického gymnázia v Londýnské ulici. Na konci školního roku 1939/1940 museli z českých škol odejít všichni židovští studenti; Machovec při mnoha příležitostech opakoval, jak jím hluboce otřásl osud spolužačky Evy Brumlové, která mu tragédii českých Židů trpce zosobňovala. Vysoce nadaná sedmnáctiletá dívka zahynula v roce 1942 v Osvětimi. „Traumatizujícího studu, že já žiji a ona ne, jsem se nikdy nezbavil.“ Navíc byl roku 1941 Emauzský klášter zničen nacisty a opat kláštera Arnošt Vykoukal zemřel o rok později v koncentračním táboře v Dachau. Machovec tak ztratil zázemí pro svou víru a jeho zaujetí pro křesťanství začalo chladnout. Po skončení války se zapsal ke studiu filozofie a klasické filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Do tohoto období patří ještě jedna Machovcova vzpomínka, která odkrývá jeho vztah k rodičům. „Otec se mnou za dvacet let života prohodil snad deset vět a já si všechny pamatuji. Matka mluvila denně dvě až tři hodiny, ale nepamatuji si vůbec nic.“

Víra v lepší svět
Mladická touha po lepší společnosti, podpořená poválečnou atmosférou (a zřejmě i vlivem Zdeňka Nejedlého), jej v roce 1948 dovedla do komunistické strany. Příčila se mu myšlenka fatálnosti, nezměnitelnosti třídního rozdělení, bohatství a chudoby. Chtěl doufat v lepší svět, v jeho možnou realizaci. Chtěl být optimistou věřícím v člověka a vítězství jeho lepší stránky.

Ve stejném roce odpromoval a následně narukoval na dva roky na vojnu, kde navázal trvalé důvěrné přátelství s Milanem Munclingerem, flétnovým virtuosem a dirigentem. V roce 1950 nastoupil jako odborný asistent na Vysokou školu politických a hospodářských věd. Zde vyučoval logiku, dějiny kultury a dějiny českého filozofického myšlení. Později přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a již ve 28 letech byl na katedře dějin filozofie jmenován docentem.

Změny nastaly i v Machovcově osobním životě. Roku 1952 se seznámil se studentkou Markétou Hajnou a již 25. června následujícího roku byla vystrojena svatba. Právě s manželkou napsal svou nejobsáhlejší knihu Utopie blouznivců a sektářů, která vyšla v roce 1960. V listopadu 1956 se manželům Machovcovým narodil první potomek Martin, jenž se již mohl těšit z nového bytu v Košířích, který Machovec nedlouho před touto významnou životní událostí získal. Manželka Markéta po skončení studií a synově narození nastoupila do Filosofického ústavu Československé akademie věd, kde pracovala v oddělení sociologie náboženství. V září 1962 se Machovcovým narodila dcera Helena. Na otázku, jestli děti nedoplatily na politické postoje svých rodičů, Machovec odpověděl: „Syn Martin se dostal na vysokou školu až se čtyřletým zpožděním, a to jen proto, že měl samé jedničky a že hrozil evropský skandál. Nechali ho stejně studovat jenom externě a pod podmínkou, že nebude mít žádný malér. Nakonec školu dokončil. Dcera Helena se nedostala nikam, a přitom si myslím, že byla stejně inteligentní jako Martin. Myslel jsem si, že lepší je mít děti s charakterem a bez doktorátu, než děti s doktorátem a bez charakteru. Moje děti mě mají rády, přestože měly kvůli mně jenom maléry. A vyrostly v charakterní lidi.“

V této době se filozof věnoval mj. studiím o Josefu Dobrovském. Díky knize František Palacký a česká filosofie se stal v roce 1958 kandidátem věd. Tiskem mu vyšla také publikace Husovo učení a jeho význam v tradici českého národa.

Trpká realita
Kolem roku 1956 se začal v Milanu Machovcovi rodit pocit zklamání z komunistického hnutí, rozhodl se proto znovu přiklonit k víře a více se zajímat o náboženskou problematiku. Ani tak ale neodvrhoval marxismus, jen se na něj snažil podívat znovu a některé myšlenky řešit zcela nově. V roce 1957 vydal brožuru O smyslu lidského života. Již samotné téma bylo tehdy nezvyklé. „Smysl lidského života bylo do jisté míry téma provokační, protože tehdejší oficiální komunismus měl zásadu: Žij a užij.
Žij si, užij si, vydělej si a měj se. Jenomže já kladl otázku: Proč? První moje nepříjemná otázka, na kterou ti velcí komunisté neuměli odpovědět. (…) Ale co teď, když jste u moci, v čem je teď smysl života?“

Na konci padesátých let se seznámil s básníkem, intelektuálem a bouřlivákem Egonem Bondym. Jejich vztah byl velmi přátelský. Machovec mu umožnil publikování prvních spisů, jako třeba Útěcha z ontologie, následně zase Bondy usnadnil Machovcovi působení mezi undergroundovou mládeží. Stal se rodinným přítelem a výrazně zapůsobil i na Machovcova syna Martina, později významného editora Bondyho díla.

Kouzelník dialogu
Machovcovy přednášky měly obrovský úspěch, a to nejen v Česku, ale později i v zahraničí. Na jeho semináře do Prahy a na konferenci do Mariánských Lázní na jaře 1967 zavítali mimo jiné německý psycholog Erich Fromm, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století Karl Rahner nebo francouzský filozof Roger Garaudy. S dalšími osobnostmi – s Karlem Barthem, Ernestem Blochem či mladým Karolem Wojtyłou, budoucí hlavou katolické církve – se Machovec potkával na svých cestách po světě, na které byl často zván.

Vedle umění strhnout posluchače byla dalším velkým Machovcovým darem schopnost zprostředkovat kontakt mezi různými myšlenkovými světy. „Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. Jen dialog mi dá opravdového druha, člověka ne ‚vedle mne‘, ale ‚se mnou‘.“ Dokázal překonat i velmi hluboké propasti a obohatit obě strany o nové podněty – a též o poznání, že často mohou mít mnoho společného. Machovec se ve svých úvahách zaobíral dialogem jako způsobem hledání pravdy, jeho smyslem pro růst člověka či jeho bezprostředním etickým rozměrem. „Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce…“ píše populární filozof v knize Smysl lidského života. Zejména závěrečná kapitola o dialogu je ceněna a dále přetiskována. „Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému ‚svou pravdu‘, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít ‚protivníkovi‘, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi.“

Na jaře roku 1968 se Machovec podílel na založení Společnosti pro lidská práva. Ta měla za cíl propagovat Všeobecnou deklaraci lidských práv a jiné dokumenty o lidských právech i protestovat proti jejich porušování. Spolupracoval na manifestech, které společnost publikovala, a posléze byl zvolen i jejím předsedou.

Mým přátelům
Machovec se svou prací léta snažil formovat myšlení a postoje mladých generací a nepřestával doufat, že utopický ideál jeho mládí, propojení demokracie a socialismu, je ještě uskutečnitelný a že drobnými kroky v rámci možností může přispět k jeho naplnění. Teprve vývoj v šedesátých letech, krátké vzedmutí mohutné vlny naděje a následná okupace, jeho náhled zcela změnil. Srpnové dny zastihly Machovce společně s jeho přítelem Munclingerem na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Hned 22. srpna 1968 napsal ostrý protest proti okupaci, který byl záhy uveřejněn v mnoha světových denících. Ve stejnou dobu byla jeho rodina na rekreaci v Jugoslávii a společně se setkali ve Vídni, kde byl Machovec jmenován hostujícím profesorem. Po nelehkém rozhodování se s manželkou vrátil v prosinci roku 1968 zpět do Prahy.

V lednu 1969 se ještě vydal na pozvání metodistické církve do Spojených států a Kanady, kde téměř dva měsíce přednášel. V březnu téhož roku navštívil Izrael, několikrát cestoval do Říma. Ve stejném roce mu také papež Pavel VI. udělil uznání za jeho úsilí o dialog mezi křesťanstvím a ateismem. S koncem platnosti svého pasu 30. listopadu 1969 se rozhodl pro návrat, přestože mu bylo jasné, že již nebude moct cestovat do zahraničí a že bude propuštěn z univerzity, když neodvolá svůj protest proti sovětské okupaci. A skutečně – poté, co ještě stihl odpřednášet etiku v zimním semestru 1969, byl vybídnut, aby sám odešel. To odmítl, a tak byl místa vyučujícího zbaven oficiálně. Svým studentům tehdy řekl, že se vrátí, a to za dva měsíce nebo za dvacet let. Jako pravdivá se nakonec ukázala druhá možnost.

Ježíš pro moderního člověka
Důležitým mezníkem v dialogu mezi ateismem a křesťanstvím byla Machovcova další kniha Ježíš pro moderního člověka, která byla v roce 1969 připravena k distribuci. Politická situace ale nedovolila, aby se publikace dostala ke čtenářům. Navíc byl Machovec vyloučen z komunistické strany a zbaven členství v redakční radě Filosofického časopisu a ve všech ostatních kulturních a vědeckých institucích. Zhroutil se mu i osobní život. Na podzim 1969 vyvrcholila déle trvající manželská krize rozvodem. Svou obtížnou situaci pak s odstupem doby shrnul následovně: „A když mě po dvaceti létech práce na univerzitě v roce 1969 vyhodili, protože jsem odmítl odvolat své přesvědčení, že srpen 1968 byl hnusnou okupací, a pak dlouho obtížně živil sebe i rodinu soukromými hodinami, jediný vůbec, kdo měl odvahu dát mi trvalou práci, byl katolický kněz P. František Kohlíček, tehdy farář v Holešovicích.“ Na jaře 1971 se nastěhoval do dvoupokojového bytu v Holešovicích (U Průhonu 4). V Československu byl v té době zcela vyřazen z veřejného života. Publikovat již mohl jen v zahraničí a v samizdatu, přednášet pouze na bytových seminářích. Ale ve světě se stával stále známějším, a to díky německému vydání knihy Smysl lidského života a později zejména díky knize Ježíš pro moderního člověka. Ta vyšla ve dvaceti vydáních a ve dvanácti jazycích.

Tváří v tvář zániku
Několik let se Milan Machovec živil soukromými hodinami latiny, němčiny a klavíru. V roce 1973 ale přijal lepší práci, která mu poskytovala více času na vědecké bádání – varhanictví v římskokatolickém kostele sv. Antonína v Holešovicích. Jeho zájem se v této době obrátil k soudobým problémům. Nutnost opakovaně upozorňovat na aktuální problémy lidstva vnímal o to palčivěji, že přes mnohá varování velkých osobností se lidstvo ocitlo v hluboké krizi a možná i na pokraji zániku. Ekologická hrozba se tak stala dalším velkým tématem Machovcovy filozofie: „Lidi dneska Zemi používají jako materiál. Ať je to cement, železo, dřevo, je to pro ně bezcenný materiál. Hodnotu vidí až v tom, když to technicky zpracují, ale k tomu materiálu úctu nemají. Pokud nemilujeme Zemi a přírodu, tak ji taky neuchováváme. A pak tato civilizace všemi těmi úspěchy ekonomie a techniky páchá pomalou sebevraždu. Ničíme si vzduch, zeleň, vodstvo, protože tady nikdo ekonomickým lobby nebrání v tom, aby se na planetu dívaly ne jako na matku, ale aby se na ni dívaly jako na sprostý materiál, který mohou používat.“

Strach z ekologického kolapsu civilizace se později promítl do knihy Filozofie tváří v tvář zániku. V těsné souvislosti můžeme vyzdvihnout ještě Machovcův zájem o feminismus: „Lidstvo nemůže přežít bez prohloubení ženských složek lidství.“ Ve své době a generaci byl jeden z mála, kteří v patriarchátu spatřovali slepou uličku lidských dějin. Podle jeho slov byla jednou z příčin politického, mravního i ekologického úpadku jednostranná mužskost naší civilizace. Na svůj feminismus se přitom dokázal dívat sebekritickýma střízlivýma očima, neboť otevřeně přiznal, že i když celý život kázal, že muž musí minimálně na 40, ne-li na 50 procent převzít dřinu v domácnosti a věnovat se dětem, sám to prakticky bohužel nedělal.

Bytová univerzita
Kolem roku 1975 začal soukromě přednášet na takzvaných bytových univerzitách mladým lidem, kteří z politických důvodů nemohli studovat. Postupně se tak vytvořil seminář fungující až do listopadu 1989. Mezi probíraná témata patřily dějiny filozofie, dějiny české kultury nebo dějiny světových náboženství. Tyto semináře se většinou nekonaly na jednom místě, ale z bezpečnostních důvodů se měnily adresy bytů, kde se přednášelo – na Starém Městě, na Petřinách, od roku 1980 na Vinohradech (Slavíkova ulice) a od roku 1982 opět na Starém Městě (Templová ulice). Machovec vzpomínal: „Scházely se nejdříve malé skupinky, kolem deseti patnácti mladých lidí, většinou děti, které nesměly kvůli rodičům studovat. Skupiny byly dvě, jednu z undergroundu vedl Egon Bondy, já druhou, pak splynuly.“ Mezi posluchači se objevily později významné osobnosti polistopadové politiky, např. Jan Ruml nebo Martin Fendrych. V roce 1987 byl Milanu Machovcovi udělen čestný doktorát evangelické teologické fakulty v Bernu. Obával se však, že by mu byl znemožněn návrat, a tak předání proběhlo až následně na švýcarské ambasádě v Praze.

Roku 1977 jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, kterou mu přinesl Luboš Kohout. „Vzali mi telefon, a pak mi ho zase za čas vrátili, protože zjistili, že se bez něj špatně odposlouchává,“ vzpomínal s vtipným nadhledem Machovec. A dodal: „O mne se někdy staraly i čtyři skupiny tajných: z vnitra, z Bartolomějské, z Prahy 7, kde bydlím, a také z Ostravy, kde jsem měl celou řadu svých žáků. Jenže tu byl malý háček: já už totiž byl odevšad vyhozen, a tak jsem o nic, na čem mi záleželo, nemohl přijít. Přednášet jsem nesměl, publikovat jsem nesměl, stýkat se s přáteli jsem nesměl, tak co může ještě přijít? Ano, mohli mě zavřít, ale co z toho?“ Nakonec se také trochu zlepšila jeho finanční situace: „Měl jsem finanční základ z varhan, hrál jsem na ně při bohoslužbách, svatbách či pohřbech, a současně mi občas přišel nějaký ten honorář z Německa, USA nebo Nizozemska za překlady mých knih, úvah či přednášek. Samozřejmě nikoli poštou, protože by mi ho zabavili, ale vždycky ho někdo přivezl.“

Koncem sedmdesátých let došlo ke smutné změně v Machovcově soukromém životě. V roce 1978 zemřela jeho bývalá žena Markéta, o kterou se v posledních letech jejího života pečlivě staral a v jejích závěrečných dnech jí byl stále nablízku.

Smysl lidského života
V atmosféře strachu lednových demonstrací roku 1989 veřejně vystoupil na Václavském náměstí s projevem, v němž hovořil nejen o Janu Palachovi a jeho činu, ale také o nenásilné cestě Mahátmy Gándhího. Listopadovou sametovou revoluci prožíval v nadšení spolu se studenty. Účastnil se demonstrací a večery trávil v divadlech, ve kterých probíhaly politické diskuze.

Začátkem roku 1990, tedy po předpovězených dvaceti letech, byl opět přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Publikoval, přednášel, účastnil se diskuzí a ve svém malém holešovickém bytě přijímal a zkoušel studenty. V češtině mu vyšla jedna z jeho nejslavnějších knih Ježíš pro moderního člověka. S přibývajícími roky začal pociťovat zdravotní potíže, které omezovaly jeho výukovou a publikační činnost, přesto se mu podařilo vydat studii Indoevropané v pravlasti, v níž se zajímal o společné kořeny indoevropských národů.

Poslední Machovcův přednáškový cyklus na fakultě byl svým názvem určující pro jeho celoživotní dílo a úsilí – nesl název Smysl lidského života.

Aby chytrý člověk nežil hloupě…
Vzrušený hlas, kterým Milan Machovec ironicky i naléhavě oslovoval srdce svých posluchačů, nezní posluchárnami filozofické fakulty na Palachově náměstí již mnoho semestrů. Řady studentů i lidí, kteří si chodili pro trochu smyslu uprostřed každodenní šedi na večerní kurzy, osiřely definitivně 15. ledna 2003. V jednom z posledních televizních dokumentů Machovec prohlásil: „Smrti se člověk nemusí bát, to se každému podaří hned napoprvé.“ Nemýlil se. Odešel hned na první pokus v nedožitých sedmdesáti osmi letech. Ve strašnickém krematoriu se s ním biskup Václav Malý na jeho výslovné přání rozloučil modlitbou Páně.

Mnozí vděční žáci a studenti navazují na jeho slova v soukromých životech i ve svých oborech dodnes. Předpokladem Machovcova učení zůstává, že nezvítězí vzájemná lhostejnost, před kterou tento filozof dialogu stále varoval. 


Dozvědět se více
Jako autor zakotvil Milan Machovec v nakladatelství Akropolis, pro něž vedle posledních drobných prací Indoevropané v pravlasti (2000) a Achilleus (2001) zásadně přepracoval své dílo Smysl lidského života z roku 1965 a vydal je pod novým názvem Smysl lidské existence (2002). Po jeho smrti vyšly reedice knih Ježíš pro moderního člověka (2003), Josef Dobrovský (2004), Filosofie tváří tvář zániku (2006), Svatý Augustin (2011) nebo František Palacký a česká filosofie (2019). K připomínce osmdesáti let od jeho narození byl v roce 2006 vydán sborník Mistr dialogu Milan Machovec.