Už téměř půlstoletí funguje na Sedmičce pečovatelské centrum. Založila jej Zdeňka Koněrzová, která mnoha službám vtiskla jejich stávající podobu. Co konkrétně pečovatelské centrum obyvatelům Sedmičky momentálně nabízí, jsme se zeptali jeho současné ředitelky Martiny Pojarové.

Čím byste si přála, aby bylo pečovatelské centrum pro obyvatele Prahy 7?
Mým cílem je, aby bylo zárukou, že v okamžiku, kdy se dostanou do těžkostí vlivem náročného zdravotního stavu nebo vysokého věku, se mají kam obrátit a dostanou rychlou pomoc. A když jim nemůžeme pomoci přímo, umíme je alespoň nasměrovat, kde pomoc hledat. Naším cílem je, aby lidé z Prahy 7 mohli ve stáří i v nemoci zůstat doma co nejdéle a aby o ně bylo dobře postaráno.

Jaké služby konkrétně poskytujete?
Škála naší pomoci je široká. Máme pečovatelskou službu, kde pečujeme přímo v domácnostech klientů, a to od „pouhé“ přítomnosti a zajištění bezpečí tzv. dohledů, až po situace, kdy skutečně pečujeme – pomáháme například s hygienou, s podáním stravy a podobně. Do domácností docházíme pravidelně – jednou, dvakrát nebo i třikrát denně, jak je třeba. Jsou domácnosti, kde stačí návštěva jednou týdně. Můžeme pomoci s drobnými nákupy, ale pochopitelně nejsme donášková služba. Umíme nasměrovat na komerční služby toho, kdo se může obstarat sám. Jsou i lidé (například po návratu z nemocnice), kteří pomoc s nákupem nebo základním úklidem skutečně potřebují od nás.

Mění se nějak nabídka služeb pečovatelského centra?

Ano, těžiště naší služby se v tuto chvíli přesouvá k odborné péči. K takovým službám, které si člověk na trhu nekoupí. Základem naší práce je snaha, aby se lidé z Prahy 7 nemuseli stěhovat někam jinam. Aby trávili co nejvíce času ve svém prostředí a v nemocnici byli jen po nezbytně nutnou dobu. My sice zdravotní péči neposkytujeme, ale v Praze 7 fungují terénní zdravotní služby, s nimiž spolupracujeme. Dovedeme tak namíchat koktejl služeb pro konkrétní potřeby tak, aby mohl být
klient doma co nejdéle. Samozřejmě jsou situace, kdy už to nejde nebo kdy je pečující rodinu nebo blízké potřeba na přechodnou dobu vystřídat. I s tímto umíme pomoci.

Jak?
V Kamenické ulici máme naše sociálně odlehčovací centrum, kde poskytujeme plnou, 24hodinovou péči. Lidé zde mohou strávit pár dní, ale i několik měsíců. Služba se využívá právě v momentech, kdy rodina potřebuje vystřídat – například pečující řeší vlastní zdravotní problémy nebo by rád odjel na týden na dovolenou. Jsme tu i pro nenadálé krize, kdy rodina potřebuje čas, aby našla pro svého blízkého vhodné zařízení.

Provozujete také denní stacionář. Jak si máme toto zařízení představit?
Jde vlastně o takový klub pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou být – ať už z důvodu věku, nebo zdravotního stavu – sami doma, staráme se i o nemocné trpící demencí. Pokud máte někoho takového v rodině a obáváte se nechávat ho doma samotného nebo se tento člověk bojí sám, můžete od pondělí do pátku využít našeho stacionáře v Tusarově ulici. Máme zde klubovou místnost, kde lidé tráví velkou část dne s proškolenými pečovatelkami a smysluplně využívají čas, v létě je nám pak k dispozici zahrada domu s pečovatelskou službou.

Součástí vašich služeb je i rozvoz obědů. Nedávno jste je začali vozit novým elektromobilem, vyměnili jste kuchyni, nabídka jídel je nyní modernější. Oceňují klienti tyto změny?

Já myslím, že klientům je úplně jedno, čím jim oběd přivezeme. (smích) Spíše obyvatelé Prahy 7 ocení, že jim nezhoršujeme zamoření toho našeho „dolíku“. Nabídka jídel je určitě o dost jiná než dřív. Když se na jídelníčku objevily třeba tarhoně, i my jsme si museli hledat, co to vlastně je. (smích) V tuto chvíli ladíme s kuchyní jídelníček tak, aby vždy bylo na výběr alespoň jedno jídlo tradiční české kuchyně a jedno z moderní kuchyně. Jsme rádi, že jsme sehnali partnera, který nepoužívá náhražky, ale kvalitní čerstvé suroviny. Všechny chci uklidnit, že naší snahou není měnit zažité chutě. Je ale třeba zdůraznit, že donáška hotových jídel je určena pouze těm, kteří takovou službu skutečně potřebují, tedy nemohou si uvařit sami nebo dojít například do blízké restaurace či jídelny.

Provozujete i poradnu. S čím se na vás lidé obracejí?
Do naší poradny volají nebo přímo chodí většinou lidé, kteří hledají nějakou pomoc při péči o svého blízkého. Většinou je pro ně zhoršení jeho zdravotního stavu velkou starostí, potřebují se zorientovat, jaké služby Praha 7 nabízí. Senioři se zase chodí optat, jak péče konkrétně vypadá a kdo k nim bude chodit domů. Uvědomme si, že vstupujeme doslova za dveře domácností, naše služba je hodně intimní. Je pochopitelné, že klienti jsou obezřetní v tom, koho si pustí do bytu.

Pořádáte řadu akcí pro vaše klienty i veřejnost. Které patří mezi nejoblíbenější?
Ano, pravidelné programy pro veřejnost se konají v Domech s pečovatelskou službou Tusarova a U Studánky. Je možné se účastnit například pravidelného cvičení, bohoslužeb nebo tréninků paměti, každý měsíc se koná také nějaká přednáška, cestovatelský klub, koncert, beseda s někým zajímavým. Mezi nejoblíbenější patří určitě programy se zvířaty. Na přednáškách jsme měli sovy, netopýry i ježky, za našimi klienty chodí canisterapeutičtí psi a kočky. Klienti hodně ocení, když se k nim tam, kde standardně žádná živá zvířata nejsou, takoví tvorové dostanou.

Z čeho máte ve své práci radost, a co vám ji naopak kazí?
Především mám radost, že můžu dělat práci, která má smysl. Když přijdu domů, tak vím, že každá moje minuta v práci má nějaký dopad na životy jiných lidí – a doufám, že pozitivní. Nejradostnější momenty jsou, když se i ředitel setká s klienty, a to jinak, než když vyřizuje jejich stížnosti. Obyčejná lidská setkání, to je to, co mi dělá radost. Zrovna včera jsem byla na návštěvě u paní farářky, která bydlí v Domě s pečovatelskou službou v Tusarově ulici. Tato dáma považuje svůj život za úspěšný a šťastný. I když je upoutána na invalidní vozík, organizuje v domě komunitní život a dodává duchovní podporu sousedům. A co mi radost v práci kazí? Asi nikoho z lidí v pomáhajících profesích nebaví administrativa. A zrovna ta je s naší prací spojena ve velké míře, ačkoliv
to není vidět.
K práci však také bohužel patří.

Setkáváte se nablízko s mnoha lidskými osudy, dříve jste pracovala ve společnosti pomáhající umírajícím. Jak se dokážete se smutnými příběhy vyrovnat?
Jsem přesvědčená, že smutek patří k životu. Stejně tak stáří. Dnešní staří lidé jsou vlastně ti úspěšní, protože se jim povedlo dožít se vysokého věku. Momenty, kdy naši službu poskytujeme mladému umírajícímu člověku, se dotknou nás všech. Nemyslím tím, že smrt starých klientů s námi nepohne, ale v okamžiku, kdy je životní příběh přerušen někde v polovině, dotkne se to intenzivně každého, kdo u takového příběhu je. Ve snaze smířit se se smrtí a smutkem nám pomáhá, že i v těžkých situacích můžeme alespoň něco dělat – aby kvalita života i v posledních jeho fázích byla co možná nejvyšší. Myslím, že nejhorší, s čím se člověk musí vyrovnat, je bezmoc. Lidem osamělým, nemocným a nakonec i lidem umírajícím se snažíme zpříjemnit jejich dny. A právě tato snaha nám usnadňuje situaci. Z předchozích pracovních zkušeností vím, že lidé pracující v hospicích jsou ti nejveselejší. Právě proto, že v těžkých situacích dovedou pomoci.


Více informací o službách Pečovatelského centra Praha 7 najdete na:
www.pecovatelskecentrum.cz, Facebook: @pecovatelskecentrumP7

Programy pro seniory: 770 177 151

Základní informace o terénní pečovatelské službě, denním stacionáři i sociálně odlehčovacím centru: 220 874 601.

Poradna je v provozu v úterý až čtvrtek na tel.: 602 331 209