Co jste dneska poslouchal?
Dneska? To se musím zamyslet… (smích) Vlastně to, co jsem hrál včera v Ústí nad Labem, kde jsem měl monotematický večer o Johnnym Cashovi.
Dokážete si představit den bez hudby?
Dokážu. Takových dnů mám celou řadu. Jedna z věcí, kterých se bojím, totiž je, abych se hudbou nepřesytil. Své pořady dělám deset měsíců v roce, průměrně dvanáct pořadů za měsíc – hudbu si ale samozřejmě pouštím i přes den. Zdá se mi, že důležitější než všechna odbornost a pracovitost je to, aby člověk měl muziku opravdu rád, a to ho snadno přejde, když se jí přežere… (smích) Tak si na to dávám pozor.
Takže hudbu jen jako kulisu neposloucháte?
Trošku jo, třeba když myju nádobí. Věčně věků je u nás puštěná Vltava. Kdykoliv mi ale na hudbě záleží nebo když poslouchám novou věc, pak jde všechno stranou a musím na to mít klid. V autě mám přehrávač, ale často si nehraju nic, protože se dívám po krajině. Po republice pravidelně cestuji od září 1971, mám to všechno naježděné, ale i ta známá krajina se v průběhu roku mění. Také je zajímavé sledovat obrovské změny, které nastaly za těch 30 let od pádu režimu. Třeba to, jak se změnilo pohraničí – taková Kadaň nebo Most, to je k nepoznání.
Pouštíte si hudbu podle nálady?
Je to spíš intuice, hlavně si pouštím hudbu, kterou jsem dlouho neslyšel. Najednou mám chuť třeba na Brucknera nebo Brahmse. Pokud jde o moderní pop – mám rád černochy, především tu starou gardu z 60. let, jako je Ray Charles, Wilson Pickett, Otis Redding – k tomu se člověk dostane málokdy.
Žádný zaručený lék na splín tedy nemáte?
To ne, ale míval jsem vždycky a pořád mám muziku na povzbuzení, třeba když mě čeká důležité nebo náročné rozhodnutí, práce. Kdysi to bývala árie Dalibora od Smetany o svobodě. Když jsem třeba dělal přijímačky, tak jsem si to pouštěl, a myslím, že to vždy zafungovalo.
Vlastně takový hudební doping…
Ano, vysloveně hudební doping. Teď jak člověk stárne, tak už na to přestal věřit, ale člověka podle mě velmi ovlivňuje to, co poslouchal jako středoškolák. Já jsem bohužel nemohl chodit na gymnázium, protože jsem byl z živnostenské rodiny. Studoval jsem stavební průmyslovku, kde jsem s odřeným hřbetem odmaturoval. Bylo to dost náročné studium, učili jsme se dělat krovy, základy, železobeton. Škola byla ve Zborovské ulici, přímo přes řeku naproti Národnímu divadlu, kam jsem, abych se odreagoval, chodil skoro každý večer na bidýlko. Tehdy jsem poslouchal hodně opery, ostatně své první články jsem napsal o opeře a vůbec jsem tehdy netušil, že se nakonec budu věnovat úplně jiné hudbě, to se tak seběhlo…
Co byla ta křižovatka?
Moje první zaměstnání ještě při studiu bylo v Československém sportu jako sportovní redaktor. Byl jsem tam dva roky a moc mě to bavilo. V té době jsem taky hodně sportoval, sedm sportů jsem dělal závodně, ale nějak se mi zdálo, možná že jsem byl lehce nafoukaný, že to, co se dalo naučit, jsem se už naučil a že bych měl dělat něco jiného. Tak jsem zavolal do redakce Mladého světa, kde zrovna coby šéfredaktor kultury končil Arnošt Lustig, a oni mě na to jeho místo vzali. Napsal jsem tehdy recenzi koncertu barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua v Rudolfinu, na redakční poradě mi ale kolegové řekli, že jsme týdeník pro mladé, a hned mě hnali do Semaforu. To byl rok 1961 a od té doby dělám hlavně populární hudbu.
Objevil jste Karla Kryla a prosadil vydání jeho prvního alba Bratříčku, zavírej vrátka. Jak na něj vzpomínáte?
Především často! Karel Kryl je jedním z interpretů, které mám v nabídce svých monotematických pořadů, a často si ho vybírají, takže na něj musím vzpomínat, i kdybych nechtěl, ale já chci… Karel byl především fenomenální talent. Při vší úctě u nás jsou mezi písničkáři ohromní veršotepci – Suchý, Plíhal, Nohavica, přinejmenším tihleti tři, ale na Kryla neměl nikdo. On měl úžasnou slovní zásobu, strašně snadno rýmoval, až hříšně snadno, v poezii měl dokonce nadvýrobu. Ke všemu měl hrozně zajímavý hlas a melodické nápady sypal doslova z rukávu. Přestože se dobře vyznal v západní rokenrolové hudbě, neinspiroval se tím, měl hodně naposlouchaného Ježka, Voskovce a Wericha, Semafor a český folklor. Jeho maminka byla z Lašska, tak to musel mít vrozené. Často se o Krylovi říká, že to byl básník s kytarou či zpívající básník – to je všechno hezký, ale lidi si písničky pamatují hlavně podle melodie, a ty jeho šly do hlavy. Letos je to 25 let od jeho smrti a převládají ty hezké vzpomínky, i když my dva jsme se hodně hádali, což je u intelektuálů, kteří o všem pochybují, nasnadě. Karel byl taky dost vzteklý, měřil 158 cm a já myslím, že kdyby mezi námi nebyl takový výškový rozdíl, tak by mi třeba i pár facek s chutí dal, ale to by si musel vyskočit… (smích)
Vy sám jste hudbu nikdy aktivně neprovozoval?
Já jsem se učil opernímu zpěvu u zpěvačky Zdenky Hrnčířové, která byla velkou rivalkou Marie Podvalové v dramatickém sopránu v Národním divadle. Když jsem k ní chodil asi půl roku, tak jsem si jednou z magnetofonu pustil svůj hlas a tak se mi to nelíbilo, že jsem jí okamžitě zatelefonoval a řekl, že nemám čas a peníze (tehdy jsem platil 20 korun za hodinu) a že už nepřijdu. Ukázalo se už tenkrát, že jsem víc kritik než hudebník. (smích) Pak jsem dělal zkoušky do pěveckého sboru Československého rozhlasu, kam se nás hlásilo několik set a vzali nás dvacet. Přišel jsem na první zkoušku, dostali jsme noty kantáty Roberta Schumanna napsané v basovém klíči, a když jsem viděl to nad osnovou psané vysoké C, D, to bych se uškrtil, tak jsem to vzdal. Asi bych se to naučil, ale já byl stejně jako v tom sportu, tak i v té novinařině opravdu sebekritický a myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.
To si nezpíváte ani ve sprše?
Ve sprše ne, ale v autě hodně, zpívám velice rád.
Letos si připomínáme třicet let od sametové revoluce, vy sám jste jednou z jejích tváří, jak na to období vzpomínáte?
To bylo jedno veliké štěstí. Já jsem v ten pátek na Národní třídě nebyl, protože ten den bylo tradiční setkání Jonáš klubu, což je v podstatě fanouškovský klub Semaforu, a já tam vedl rozhovor se Zdeňkem Svěrákem. Zatímco policajti mlátili studenty, my jsme si ve Vysočanech v Gongu povídali… Co se děje, jsem zjistil, až když jsem v noci přijel domů a pustil si Hlas Ameriky. V sobotu jsem coural po Praze, byl jsem na tajném zasedání novinářů a v neděli večer mi volali, že v Činoherním klubu vzniklo Občanské fórum (OF). Já jsem se s Havlem znal od 17 let z tanečních a někdy jsme se stýkali, taky se byl podívat na mém pořadu a já byl za ním na Hrádečku. Kupodivu jsem kvůli němu nikdy nebyl u výslechu. Doporučil jsem mu kdysi coby jeho sekretáře svého známého slovenského počítačového experta Vláďu Hanzela, který mi volal, abych jim přišel pomoct. Hned při tom druhém Václaváku jsem byl vyzván, abych promluvil jménem nezávislých novinářů. No, samozřejmě mě k tomu nikdo nezmocnil, byla to revoluce a každý si dělal, tak trochu co chtěl. Zašel jsem za Jirkou Dědečkem a na jeho psacím stroji jsem napsal asi 15 řádek, které jsem pak tomu vyprodanému Václaváku přečetl. Lidi se mě dodnes ptají: Jaké to bylo dívat se na to plné náměstí? Ale já jsem tohle vůbec nedokázal vnímat, to bych se zbláznil, já jsem jen věděl, že musím něco říct. Pak jsem několikrát místo Havla četl nějaké jeho texty, protože on byl nastydlý, to jsem se soustředil jen na to, abych přečetl správně tečky a čárky a nezakoktal se. Myslet si, že mluvím k národu, to opravdu ne…
Jak jste vnímal celou tu situaci?
Vzpomínám, jak jsem se kolem tří hodin ráno vracel domů přes Letnou a vzpomínal na rok 1968, který byl pro mě velkým zklamáním stejně jako celá normalizace – lidi se pokládali strašně rychle a snadno. Říkal jsem si, že tahleta parta – Havel, Battěk, Křižan, Vondra, to je něco jiného, že ti se tak snadno nevzdají. Sice jsem nevěděl, jestli to vyhrajeme, nebo ne, ale měl jsem takovou bojovnou náladu. Když pak za týden politbyro rezignovalo, byl jsem nekontrolovaně šťastnej. Když teď zpětně vidím nějaké záběry, choval jsem se skoro jako blázen, já opravdu myslel, že se zblázním štěstím. Jezdili jsme občas do divadel, to mě hodně bavilo, dostal jsem nabídku, abych dělal v Pithartově vládě ministra kultury nebo tiskového tajemníka OF, ale všechno jsem odmítl, protože jsem se chtěl vrátit k novinám. Politika mě sice bavila, ale ty noviny mě bavily víc. S Havlem jsem byl často ve styku, v životě už se nepodívám tolikrát na Hrad jako tenkrát. Pro mě to byla jedna velká radost a do jisté míry je dodnes…
Takže jste nikdy nezažil rozčarování z polistopadového vývoje podobně jako třeba Karel Kryl?
Ne, mně to opravdu vydrželo dodnes. Víte, já jsem se hodně zajímal o historii, pročetl jsem Peroutkovo Budování státu, a tak jsem věděl, že ani první republika nebyl žádný med, že už tehdy existovalo tunelářství, i když se tomu tak neříkalo… Je to tak, jak říkal Churchill – demokracie je špatný systém, ale lepší nikdo nevynalezl. Kdyby mi někdo řekl, že vyjdu z domu a tady se to nebude jmenovat Obránců míru, ale Milady Horákové, tak bych mu řekl, že zešílel. Jsem moc rád, že jsem se toho dožil. Momentálně sice nemám ani prezidenta, ani předsedu vlády, jakého bych chtěl mít, ale to se může stát v každém státě, podstatná je svoboda tisku. Mě během komunismu třikrát vyhodili z práce a nikdy se nic nestalo. Před 20 lety mě chtěli na doživotí vyhodit z rozhlasu, teď nedávno znovu, ale sebrali se lidi a sepsali petice a jsem tam zase zpátky. Ale to neříkám jenom kvůli sobě, v posledních měsících se zase demonstruje, přitom to pořádají kluci, kteří 17. listopadu 1989 ještě nebyli na světě nebo nevnímali, ale mají velký smysl pro politickou realitu.
V jednom rozhovoru jste řekl, že byste měl Vojtěchu Filipovi dávat každé ráno za dveře sekretariátu ÚV partaje flašku šampaňského, protože komunisti vás donutili vymyslet si jiný, alternativní způsob života, který vedete doteď…
Přesně tak, protože kdyby mě nevyhodili, tak bych byl stále v tom rádiu, dělal bych tu Houpačku nebo nějaké pokračování, nikdy by mě nenapadlo dělat poslechovky, to jsem si vymyslel, protože se mi stýskalo po rozhlase. Inspiroval mě pořad E. F. Buriana v D34, kde čas od času místo divadla pořádal diskuzní večery s diváky. Sice tam žádnou hudbu nepouštěl, ale lidi se mohli ptát, na co chtěli. Já jsem ty svoje Antidiskotéky dělal tak, že v první půli jsem hrál, co jsem chtěl, a v druhé, co chtěli lidi z nabídky, a odpovídal na jejich dotazy, ale že to budu dělat 48 let, tomu bych opravdu nevěřil.
Nelákalo vás po revoluci zkusit něco jiného?
Ale ano, dělal jsem chvíli šéfredaktora časopisu Rock and Pop, ale tak jak jsem pořádně neuměl tu operu, tak jsem pořádně neuměl ani toho šéfredaktora a jistě bych ani neuměl dělat toho ministra, takže jsem se s chutí k těm svým poslechovkám vrátil. Mě to totiž baví ze všeho nejvíc, protože takto jak sedíte vy proti mně, tak tam sedí třeba sto lidí, a kdyby nechtěli, tak nepřijdou. Ve Švandově divadle jsou moje pořady vyprodané během tří hodin, chodí tam padesátníci, šedesátníci. A je to pro ně asi příjemný pocit, vědět, že ten Černý stále pouští hudbu, která jim nějak imponuje, a že pořád říká to stejné…Víte, kdysi mi Hana Hegerová řekla: „Jirko, když vám někdo řekne, že jste ho něco naučil, tak to je největší poklona, jakou můžete dostat.“ A měla pravdu. Stává se mi, že když jdu třeba tady po letenském rynku, někdo mě zastaví a říká: „Já vás nebudu zdržovat, ale chci vám jen říct, že díky vám jsem se naučil poslouchat hudbu.“ To je úžasné a k tomu mě opravdu donutili bolševici. Proč bych jezdil po republice, když bych mohl sedět na Vinohradské 12 a dál dělat rozhlas? Taky když přijedou kolegové ze Západu, tak na ten můj pořad koukají jak vyoraná myš, protože takový formát vůbec nikde neviděli.
Na svých Antidiskotékách jste často pouštěl zakázanou hudbu. Nebál jste se?
Bál je asi špatné sloveso, já jsem spíš věřil na nějaké své vnitřní hlasy, to znamená, že někdy jsem se nebál zahrát Kryla a někdy jsem se bál zahrát i Vlastu Třešňáka. Prostě jsem měl pocit, že ten večer tam ten fízl je, ale z čeho jsem měl ten pocit, to vám neřeknu. Fakt je, že v Praze jsem byl opatrnější, protože tady ta možnost, že se mezi vysokoškolskými studenty najde nějaký udavač, byla větší. Jeden rok jsem trhl rekord a měl během 10 měsíců 157 vystoupení a říkal jsem si, vždyť já sám mám problém, abych si i s pomocí diáře zapamatoval, kde hraju. To by na mě museli mít celé oddělení a za to jim nestojím, protože mají na starosti i jiné věci…
Ani vás StB nikdy nevyslýchala?
U výslechu jsem byl celkem třikrát. Jeden byl kvůli majálesu, já blbec jsem si myslel, že tam diskutuji o politice s nějakými diskutéry, ale oni to ve skutečnosti byli estébáci. Další výslech byl kvůli Jiřímu Gruntorádovi, kterého zavřeli a našli u něj moje telefonní číslo. Vyslýchal mě nějaký poručík Bežuch. No, asi mě nepovažovali za velkého třídního nepřítele, to by na mě pustili nějaké větší zvíře… (smích) Kladl mi na srdce, že kdyby mě Gruntorád vyhledal, abych jim to oznámil, všechno jsem slíbil, ale samozřejmě jsem nic neudělal. Poslední výslech byl jen pár týdnů před listopadem, ten byl nejabsurdnější – pozvali si mě do Olšanské na pasové oddělení. Do ročníku na fakultě se mnou chodil i Jirka Dienstbier – to byl opravdový disident, já jsem jim jen občas s něčím vypomohl – ostatně ani Chartu jsem nepodepsal. Dělal jsem tehdy pořad o Martě Kubišové v Praze 6, kam dorazil i Jirka. Tehdy jsem trochu strnul, myslel jsem si, že když je tu Jirka, tak tu budou i estébáci. On mě pak vezl domů a já se s ním radil ohledně toho předvolání. Tehdy mi říkal, že to je nějaká blbost a že přinejhorším mi vezmou pas. Tvrdil, že všechno už jde do háje, že Jakeš je neschopný, tak do mě nalil odvahu…
Pouštěl jste si toho Dalibora?
Samozřejmě, správně se ptáte. Ano, pustil jsem si „kým to kouzlem, ó svobodo, mi pláš!“ a jel jsem tam. Přišel si pro mě takový kluk, vypadal jako Alain Delon, omlouval se, že jsem musel čekat, odvedl mě do kanceláře, kde byl starší kolega s nepříjemnou poďobanou tváří. Dal jsem mu svůj pas a on začal: „Vy teď jezdíte často do Německa?“ Já tam přitom byl za šest let dvakrát. Vedl řeči o všem a o ničem a pak to ukončil s tím, že by ode mě potřebovali nějaké informace, že tam mám prý styky, hlavně na ministerstvu vnitra. Odvětil jsem, že tam opravdu nikoho neznám a on začal řvát… Tehdy ve mně byla malá dušička – já nejsem posera, ale nejsem zvyklý, aby se mnou někdo mluvil takto svrchu a ošklivě. Cítil jsem, že ten strach je ze mě slyšet, že špatně dýchám, ale co se dalo dělat… Pak potřetí zopakoval: „Vy tedy s námi odmítáte spolupracovat?“, vzal můj pas, hodil mi ho a řekl, že můžu jít. Odešel jsem tehdy hrdý sám na sebe. Na stanici tramvaje jsem radostí přeskočil zábradlí a pak přemýšlel o těch chudácích, kteří jim to pár týdnů před revolucí podepsali, ti aby se šli picnout.
Nikdy se během výslechů nenarazilo na vaše kontakty s Krylem?
Nikdy. Přitom jsem si s Krylem psal. Museli vědět i to, že jezdím za jeho maminkou do Nového Jičína atd. Víte, ty moje výslechy byly dobré k tomu, že já bych nikdy nemohl jako někteří moji kolegové pronášet ostré odsudky lidí, kteří něco podepsali. Normální člověk není stvořený k tomu, aby na vás řvali nějací estébáci, zejména když jste nic neudělal. Já se nedivím nikomu, kdo jim něco podepsal. Zejména ne lidem, kteří byli v nějakém dobrém postavení. V době, kdy se podepisovala Charta, se narodila moje jediná dcera Kateřina. A říkal jsem si, tak já to podepíšu a nejenže nebudu moct dělat pořady, ale přijde o zaměstnání i moje žena a obavy jsem samozřejmě měl i o budoucnost své dcery. Můžete si o tom myslet, co chcete. Já se občas setkávám s tím, že lidi říkají: „My jsme si o tom Černým mysleli, jakej je to frajer, ale on se vlastně bál.“ No samozřejmě, že jsem se bál, žádný Jánošík jsem nebyl. Považuji za velký úspěch, že se mi povedlo celou totalitu hrát muziku, kterou jsem chtěl.
V šedesátých letech jste v Československém rozhlase vedl první hitparádu s názvem Dvanáct na houpačce. Sledujete podobné žebříčky i dnes?
Ne, nesleduju. Hitparády totiž ztratily své původní poslání. Tehdy zrcadlily obraz lidového vkusu, dneska si můžete zjistit, co vyšlo, co se prodává, jaké jsou návštěvnosti koncertů či jaká je sledovanost rozhlasových stanic, během chvilky na internetu. Těch ukazatelů je tolik, že hitparády by byly jen jedním z nich. Navíc v posledních dekádách ohromně klesl odbyt desek, rozmohlo se pirátství – a to až tak, že už tomu nikdo pirátství ani neříká, vkus se atomizoval. Jen si vemte, že kdysi u nás byla jen dvě gramofonová vydavatelství, dneska jich je určitě přes 60. Těch prostředků, jak se dostat k hudbě, je taky strašně moc. Dnes už záleží jen na vašem vkusu a kolik tomu chcete věnovat času…
Jak se tedy dostáváte k nové hudbě vy?
Nejdůležitějším prostředkem jsou mí kamarádi. Na nové desky mě upozorňují i návštěvníci mých pořadů. Ke Kaštanu chodí například jeden bankovní úředník, kterému dělá dobře objevovat novou hudbu a pravidelně mi nosí nějaká cédéčka. Vytváří se tak zvláštní společnost, která se vymyká ekonomickým zákonitostem. Tihle lidi jsou pro mě zajímavější a věnuju jim více času než internetu, kde se samozřejmě dá zjistit všechno. Já na techniku nejsem bůhvíjaký fajnšmekr, ale přeci jen jsem rád, když mohu mít fyzicky ten nosič – tedy nikoliv počítač, internet, přepálené věci nebo malou škatulku, kde je 40 tisíc nahrávek… tam ale můžou být klidně úplný srágory jako třeba Beethovenovy symfonie. (smích)
Jaký je váš poslední objev?
Pokud jde o sólisty, tak to je určitě Angličanka Olivia Chaney. Jinak z české produkce se mi dlouhodobě líbí Jablkoň, to je ohromně originální. Pokud jde o rockovou hudbu, tak mám rád brněnské Květy, pak bratislavské Korben Dallas – ti jsou úžasní. Z nových zahraničních věcí mě nic nenapadá, ale loni v listopadu mě naprosto nadchnul koncert Buddyho Guye, to je kytarista stejně starý jako já, na pódiu se ale pohyboval velmi bystře, na kytaru hrál výborně a ještě báječně zpíval. Také jsem moc rád, že jsem mohl naživo vidět Leonarda Cohena, nevěřil jsem, že vůbec někdy přijede. Teď se mi hodně líbí Jonny Lang – jako teenager byl bluesovým kytaristou a teď i výtečně zpívá, slyšel jsem jeho šestou desku a hned jsem si koupil všech těch pět předchozích. Pokud se mi někdo líbí, tak první myšlenka je, že je báječný, a hned ta druhá,
že ho rozhodně musím pustit lidem. (smích)
Kolik máte doma desek?
Já jsem to nikdy nepočítal, ale žijeme v bytě 4+1, který jsem schopen zabydlet deskami a knížkami, pročež mi všichni nadávají… Byt je opravdu plný, takže postupně dávám své ženě cédéčka, aby to nabídla svým studentům nebo v kostele svatého Salvátora na rozebrání. To nejsou blbé desky, jen vím, že už se k nim nedostanu. Uvolněné místo samozřejmě hned obsadím. (smích)
Jak dlouho vlastně bydlíte na Sedmičce?
Já jsem rodák z Vinohrad a na Sedmičku jsem se dostal v roce 1972 za romantických okolností. Opustil jsem ženu, zařízený byt, auto, garáž a začal jsem nový život se svou druhou ženou Jitkou Severovou. Její otec učil na fakultě architektury a pozemního stavitelství a tady v Čechově 15 měl ateliér s výtvarníkem Václavem Žaludem a ten nám tehdy půjčil. Na podlaze jsme měli matrace, pamatuji si, jak byl u nás jednou Karel Gott a říkal: „Jirko, to nemyslíš vážně…?“ (smích) Jitka pak sehnala byt ve Stupkově u jatek, kde jsme byli dva roky. Nebylo to ale vůbec půvabné, protože tou dobou tam stále fungovala jatka a ten dobytek cítil, že jde na porážku a řval – v tomhle prostředí poslouchat hudbu opravdu nešlo. Když jsem poslouchal country, tak jsem si říkal, že tohle na mě snad vymyslel nějaký zloduch. Pak Jitka zařídila další výměnu zpět do Čechovky, takže během tří let jsme bydleli na třetí adrese a od té doby jsme stále tady. Je to tu nádherné bydlení, říká se, že je to nejkrásnější ulice v Praze. Byl to ale ateliérový byt, takže záchod byl přes chodbu, nemělo to ani koupelnu – bylo to dobrodružství. V roce 1977 se nám narodila Kačenka, která si místo panenek pořád kreslila koupelnu s kachličkami. (smích) Teprve v 7 letech, když už se nevešla do žádné vaničky, jsme zbudovali koupelnu i záchod a osídlili část půdy. Pokaždé, když se ráno sprchuji studenou vodou, tak si říkám: „Ó, já se mám…!“ Když jsme to na půdě budovali, tak jsem v náručí po schodech vynosil 11 metráků dlaždiček. Tehdy jsem byl v kondici, účastnil jsem se Železného muže, který končí maratonem. Nikdo ale nemohl vědět, co bude s mou páteří a kolenem, a bohužel dodnes tady nemáme výtah. Ze začátku byli lidi proti, teď už to snad prosadíme, ale táhne se to. A já si říkám, jestli ono to není přání od pána boha, abych ty čtyři patra musel denně vychodit, protože to těm mým kloubům vlastně dělá dobře. Zatím to zvládám, ale kdybych musel přemýšlet kolenama, tak to bych se neuživil. (smích)
Je něco, co vám na Sedmičce vadí?
Vadí mi ty pivní vozy a řvoucí lidi, to mi přijde, že už ani není folklor. Dlouho mi vadila Šlechtovka a chtěl bych věřit, že je to na dobré cestě. Vůbec za poslední roky to jde viditelně kupředu. Já jsem byl od začátku rád, že jsem tady. Vinohrady miluju, ale Stromovka se nedá ničím nahradit. Vozil jsem tam v kočárku Kateřinu, pak vnučku Helenku, chodil tam běhat, někdy jsem si i zaplaval ve Vltavě. Navíc odmalička jsem Sparťan a vždy jsem záviděl lidem, co tady bydlí. Bohužel na Spartu už nejdu, ne proto, že prohrává, ale protože opravdu nehraje hezký fotbal. Život je krátký a já chci vidět hezké věci, a tak radši zajdu na jiný klub.
Přesto ale Spartě fandíte dál?
Fandím, s tím už se nedá nic dělat. Jsem jejím fanouškem od osmi let a měnit to nebudu.
Poslechové pořady jsou vlastně takové vaše dítě, už jste si vyhlédl svého nástupce?
Bohužel o nikom nevím. Sice to asi dvacet lidí zkoušelo, ale nikdo u toho nezůstal. Je to totiž zvláštní druh práce a musí vás to bavit. Je to svého druhu osvěta, i když to slovo má takový ošklivý nádech. Ale já jsem měl na fakultě přezdívku pastor – jsem opravdu evangelík a něco takového kazatelského ve mně bylo. Jsou třeba hudebníci, kterým nevadí, že přijde málo lidí. Ale mně to vadí, protože já to nedělám pro sebe, ale pro ty lidi. Cítím se trochu jako F. L. Věk, vlastně teď kromě desek vozím i svoje knížky. Že to ale dojde tak daleko a i po osmdesátce s tím pořád budu objíždět republiku, navíc mi vyjde 13 knížek, tomu bych nevěřil… Na mě byl ten život opravdu hodnej!
Jiří Černý (*1936) patří k nejrespektovanějším českým novinářům a hudebním publicistům. V šedesátých letech působil jako redaktor v týdeníku Mladý svět, pak na volné noze přispíval do periodik Melodie, Hudba pro radost, Repertoár malé scény, Gramorevue a Kruh. V Československém rozhlase uváděl vůbec první oficiální hitparádu, dnes již legendární Dvanáct na houpačce, nebo rozhlasový pořad Desky načerno. Byl jedním z prvních spolupracovníků Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Vedl časopis Rock & Pop. V roce 2013 získal Cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti hudby. Třináct let připravoval pro Český rozhlas pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, aktuálně jej můžete slyšet na Vltavě v pořadu Sedmé nebe Jiřího Černého.