>Naděje existuje

Jedním z nejčastějších důvodů, proč se rodina dostane do problémů, jsou dluhy. Do dluhové spirály se člověk dostane relativně snadno. Někdy stačí nezaplatit jeden měsíční nájem, přijmout zdánlivě výhodnou nabídku krátkodobé půjčky nebo se po ztrátě zaměstnání nezaregistrovat na úřad práce a zadlužit se u zdravotní pojišťovny. „Měla jsem tu případ, kdy otec neměl několik měsíců na nájemné, zbytku rodiny ale nic neřekl, nešel se nikam poradit, před problémy zavíral oči, ale ty jej brzy dohnaly. Nakonec se dluh vyšplhal na 60 tisíc korun a rodina málem skončila na ulici,“ líčí Naďa Zelinková, vedoucí oddělení sociální péče, jejímž úkolem je pomáhat tyto nenadálé životní situace řešit. Jak však během našeho rozhovoru několikrát zdůraznila, je nutné přijít včas. „Lidé za námi mnohdy přijdou, až když to opravdu hoří na všech frontách. Často se za svoji situaci stydí. My však tady nejsme od toho, abychom někoho soudili, každý z nás se někdy může dostat do obtížné situace, ale je zapotřebí ji začít řešit včas. Když za mnou dorazí klient s informací, že za týden nemá kde bydlet, pomoc se mu hledá velice těžko.“

Takovým krizovým řešením je azylové bydlení. Azylový dům má většina městských částí v Praze. V Praze 7 jej provozuje nezisková organizace Otevřené srdce a k dispozici je zde patnáct bytů. Ubytování je tu ve srovnání s jinými azylovými domy svým způsobem nadstandardní – jednotlivé rodiny mají svoji garsonku s vlastním sociálním zařízením i kuchyňkou. Jde však o hlídaný dům s určitým režimem, vrátným, kterému musíte hlásit návštěvy, a zabezpečením chránícím klientky například před vstupem bývalých agresivních partnerů. Součástí bydlení je podpora sociálního pracovníka, který pomáhá například s hledáním zaměstnání, zajištěním následného bydlení, dluhy a řešením nejrůznějších problémů. V objektu rovněž probíhá doučování dětí, jež zajišťuje občanské sdružení YMCA. Azylové domy však často praskají ve švech, a tak se hledá komerční podnájem. I to je však často velmi komplikované, jak ostatně dokládá příběh paní Marie.

 

Radši pět psů
Marie je třetí z osmi dětí. Její otec se zadlužil v nájemním bytě, což ovlivnilo i její vyhlídky na normální život. V 19 letech si na radnici podala první žádost o byt, která jí byla zamítnuta právě kvůli dluhům jejího otce. Přítel a otec všech jejích pěti dětí ji několikrát opustil, je na drogách, o děti se nestará ani materiálně, ani za nimi nechodí. „Vůbec nevím, kde je, děti nekontaktuje. Jsem ráda, že už nejsme spolu, psychicky mě trápil, ničil mě. Chci teď vychovávat děti, aby měly pěkné dětství,“ říká s dojetím Marie, která si nedávno našla práci a všichni její potomci chodí řádně do školy. Aby však byt utáhla, musí být relativně malý a výhledy na získání komerčního podnájmu jsou tak o to složitější. „Lidi by si radši vzali do bytu pět psů než dětí.“ Radnice jí v roce 2011 nabídla provizorní řešení – azylový byt, kde však klient může zůstat nejdéle jeden rok. Další etapou je přidělení takzvaného sociálního bytu, kde klient může zůstat po dobu maximálně tří let, v odůvodněných případech je ale možné prodloužení. Většina sociálních bytů (10 z celkem 16 sociálních bytů) se ale nachází ve stejné budově jako azylové byty. „Za ten byt jsem ráda, ale nejsme tam doma, není to ono. Všude jsou kamery, mříže, vrátnice. A má nejstarší dcera se za bydlení v azyláku stydí. Kdybych získala byt, byla bych nejšťastnější člověk pod sluncem,“ dodává Marie.

Problematika sociálního bydlení je momentálně horkým tématem debat na celostátní úrovni, jejichž výsledkem by měla být nová legislativní úprava. Součástí azylového a sociálního ubytování je profesionální podpora sociálních pracovníků. „Lidi je potřeba naučit hospodařit a zorientovat se v dnešním světě,“ míní vedoucí oddělení integrace cizinců a národnostních menšin Kateřina Laskovská. Konečnou snahou sociálních pracovnic je pomoci lidem najít cestu zpět do takzvaně normálního života, uvědomují si totiž riziko institucionalizace celého problému, tedy situace, kdy si člověk v nouzi na pomoc zvykne do té míry, že vlastní řešení hledat přestane. „To je pak opravdu prokazování medvědí služby, člověk by se měl časem postavit na vlastní nohy. Vždy jde o individuální přístup: u některých klientů je potřeba dlouhodobější podpory, někdo je aktivnější a zvládne to rychleji,“ hodnotí Naďa Zelinková.

 

Odrazit se ode dna
To, že je to opravdu možné, dokazuje příběh Jitky. Sedmačtyřicetiletá vyučená zdravotní sestra dlouhodobě trpí klaustrofobií a před několika lety se u ní objevily i další psychické problémy. Bohužel nevyhledala odbornou pomoc, přišla o zaměstnání, rozvedla se, vzala si půjčku a zadlužila se. Nakonec skončila na ulici. Dva měsíce se potloukala po barácích, tramvajích a žebrala o jídlo. „Strašně jsem se za to styděla, lidi vám dají pocítit, že jste opravdu na okraji společnosti, hotovej póvl, vyháněli mě z chodeb domů, bylo to hrozné, dokonce jsem tehdy pomýšlela i na sebevraždu.“ Dcera se za ni styděla, a tak se radši pohybovala v jiných částech Prahy. Nakonec ji sociální pracovníci našli v Praze 6 a ona se konečně nechala přesvědčit k hospitalizaci. „Byla jsem tehdy vděčná za střechu nad hlavou, postel, teplou vodu a jídlo. Na ulici jsem zažila opravdový hlad. Dostala jsem léky, které mi hodně pomohly, a pak také velkou chuť do života.“ Našla si práci, každý měsíc splácí své předchozí dluhy. Díky pomoci radnice získala sociální bydlení. Znovu se postavila na vlastní nohy a dcera s ní i nějakou dobu bydlela, nakonec ale odešla k otci, kde má svůj vlastní pokoj. „Kdo má prachy, má děti, tak to prostě je, ale já jsem spokojená. Člověk si pořád myslí, že mu něco chybí. Když si sáhnete na dno, pochopíte, že toho ke štěstí vlastně moc nepotřebujete.“

Ve chvíli, kdy se člověk postaví na vlastní nohy, má šanci získat takzvané podporované bydlení, což je případ Jitky, které byl nedávno nabídnut byt. Radnice se snaží zvýšit transparentnost přidělování podporovaného bydlení a vypracovala bodový systém. „V oblasti sociálních a azylových bytů je zavedení bodovacího systému velmi složité, zatím postačují naše interní pravidla. Přidělení ubytování se řídí doporučeními pracovníků sociálního odboru, kteří s klienty pracují, čímž předcházíme zneužívání tohoto způsobu ubytování. Já sama mohu dát za každý případ ruku do ohně,“ popisuje radní pro sociální oblast Silvie Kratochvílová.

 

Pomoc jako poslání
Obecnou strategií radnice je působit především preventivně – aktivní prací v terénu zamezit tomu, aby se lidé na samotné dno vůbec propadli, jak ilustruje příběh Růženy. Osmatřicetiletá matka dvou dětí žila se svým manželem v bytě sedmé městské části, kde zůstali po smrti babičky. Potýkali se s finančními problémy, následovaly hádky a rozvod. Růžena však z bytu odešla ještě mnohem dřív, než byla pravomocně rozvedená, ale zapomněla se z bytu odhlásit. Manžel přestal platit nájem, dluh však vznikl všem přihlášeným. Za několik let jí přišla soudní obsílka se sdělením, že i s úroky dluží přes milion a půl korun. Vedení radnice celý případ prošetřilo a přehodnotilo výši dluhu s ohledem na to, kdy Růžena v bytě skutečně žila. Navíc jí odpustilo úroky, takže momentálně splácí 75 tisíc korun. „Je to strašně fajn, vůbec nevím, co by se se mnou a s dětmi dělo, manžel neplatí alimenty a udělal další dluhy, které za něj teď splácím.“

Kromě oddělení sociální péče funguje na radnici i oddělení sociálně právní ochrany dětí, které se striktně drží litery zákona a hájí zájmy dítěte. Oddělení sociální péče a oddělení integrace cizinců a národnostních menšin se řídí několika zákony, často jdou však v pomoci zcela nad rámec úředních povinností. „Možná bychom to neměli říkat, ale pro klienty často děláme řadu věcí nad rámec naší pracovní náplně, pouze tak je totiž možné jim opravdu pomoci. Víte, to je poslání, a ne zaměstnání. Na druhou stranu ne každá sociální pracovnice to tak má, to musíte mít v srdci,“ komentuje vedoucí Kateřina Laskovská, za kterou si pro radu jezdí i mimopražští. Ostatně oficiálně si pro pomoc či radu může na radnici Sedmičky přijít i ten, kdo zde nemá trvalý pobyt, ale pouze se tu zdržuje.

 

Solidarita žije!
Právě z iniciativy paní Laskovské proběhla nedávno úspěšná sbírka aktovek a školních pomůcek. „Začátkem září jsem si začala všímat, že asi osm dětí nenastoupilo na první stupeň. Chodily na úřad spolu s rodiči. Důvod byl jednoduchý, neměly školní pomůcky, například aktovku.“ Na výzvu starosty Jana Čižinského vzápětí reagovalo několik desítek občanů a některé základní školy, které na radnici dopravily již nepotřebné školní vybavení. „Sešlo se toho opravdu hodně, samozřejmě se to také rychle rozkřiklo, a tak věci byly v podstatě hned rozebrané,“ popisuje Kateřina Laskovská. Do sbírky se zapojilo i několik firem.

Štědrosti občanů, ale i firem využívá i další radniční projekt Obědové konto. Nenadálé finanční problémy rodičů totiž často odnášejí děti, které nemohou chodit se spolužáky na obědy, chybí jim tak pestrá strava a zároveň jsou vyloučené z kolektivu. Nárok na uhrazení obědů během jednoho pololetí mají děti rodičů, kteří se nachází v hmotné nouzi. Na Obědové konto může přispět každý z nás, více informací, jak pomoci, najdete v boxu.

Do jistých problémů se v dnešní době ale může dostat i rodina, kde oba rodiče normálně pracují. Pokud je v rodině více dětí, pak není neobvyklé, že se v domácím rozpočtu nenajdou peníze na zaplacení všech kroužků či školy v přírodě pro všechny děti. „Čas od času nastane situace, kdy se některé děti nemohou účastnit akcí se svými spolužáky, například ozdravných pobytů,“ vysvětluje Bohumil Kettner, ředitel Základní školy Umělecká, kde každoročně vybírají od rodičů příspěvek tři sta korun na úhradu odměn za soutěže, olympiády, akce s prvňáčky, oslavy Vánoc, Velikonoc a mnoho dalších aktivit školy. Právě z těchto peněz škola dlouhodobě přispívá i těm rodinám, kde si kroužky či pobyty nemohou z finančních důvodů dovolit. Rodiče jsou třídními učiteli informováni na třídních schůzkách a pak stačí napsat žádost o příspěvek na konkrétní akci. „Většině žádostí vyhovíme a z konta uhradíme padesát procent nákladů. Ročně vyřídíme zhruba tak patnáct až dvacet žádostí.“ Podobně to funguje i na Základní škole Strossmayerovo náměstí nebo TGM. Obdobná konta solidarity začnou v rámci sdružení rodičů fungovat na všech základních i mateřských školách Prahy 7.

Rodiny v tíživé sociální situaci mají také nárok na celou řadu dávek, ne každý se v nich však dokáže zorientovat a vyplnit ten správný formulář. I v této věci vás rádi nasměrují pracovníci oddělení sociální péče. Ne každý si však o pomoc přijde říct. „Nejtěžší je oslovit osoby, které naši podporu skutečně potřebují. Intenzivně hledáme cesty, jak se k potřebným lidem dostat. Oslovujeme lékaře, kteří toho o svých klientech vědí hodně a mohou je k nám odkázat. Skvělým způsobem, jak poznat skutečné potřeby občanů, jsou schůzky komunitního plánování, při kterých se setkáváme jak s občany, tak s organizacemi, které sociální služby poskytují,“ komentuje radní Silvie Kratochvílová. Komunitní setkání proběhla v listopadu a v budoucnu by se měla konat pravidelně. O termínech vás budeme informovat.

 

Nezavírat oči
Právě neziskové organizace jsou totiž důležitým partnerem radnice. To je případ organizace Acorus, která od roku 1998 nabízí krizovou pomoc všem obětím domácího násilí. Nabízí až pět pracovních dnů bezplatného ubytování, stravu, ošacení a především psychologickou pomoc a podporu. Pokud je to nutné, může žena v pobytu pokračovat v azylovém domě s neveřejnou adresou. V Praze 7 provozuje Acorus i odbornou poradnu pro osoby ohrožené domácím násilím, kde mohou klienti řešit svou situaci, dostane se jim všech potřebných informací i psychologické pomoci a podpory v nelehké situaci. „S násilím ze strany partnera se ve svém životě setká každá třetí žena. Podle nejaktuálnějších výzkumů zažívá domácí násilí každá šestá žena v ČR a děti jsou téměř vždy svědky domácího násilí,“ vysvětluje Petra Wünschová, vedoucí centra LOCIKA, které spadá pod Acorus, avšak specializuje se právě na děti. „Velmi často se děje to, že žena odejde ze vztahu kvůli domácímu násilí, ale s dětmi nikdo nepracuje. Děti vyrostou a bohužel opakují stejné vzorce chování v rodině, mohou začít napadat i matku, tak jak to viděly u otce, když byly malé.“ V centru LOCIKA pracují nejen s dítětem, ale i s jeho oběma rodiči. Cílem je zvládnout obtížnou rodinnou situaci tak, aby tím co nejméně trpělo dítě a mohlo s oběma rodiči vybudovat pokud možno zdravý vztah.

Od otevření v červnu 2015 prošlo centrem již 65 dětí. Roční kapacita je 150, ale existují obavy, že místa nebudou stačit, poptávka je bohužel mnohem vyšší. Reálně si totiž o pomoc přijde říct jen zlomek dotčených. Centrum LOCIKA v listopadu rozjelo kampaň zaměřenou na prevenci domácího násilí s názvem Co je doma normální a plánuje i vznik komunitní skupiny. „Důležité je zajímat se o ostatní, o to, co se kolem děje. Nezavírat oči před věcmi, které jsou nepříjemné, a pomoci těm, kteří to sami nedokážou,“ vypočítává možnosti nás všech Petra Wünschová. ○