>Můj sladký život

Manželé Emma Kovárnová a Josef Horák spolu tvořili přes čtyřicet let koncertní duo, jehož cíl byl jediný – ukázat světu, že i téměř neznámý basklarinet může hrát v koncertních síních první housle. To se jim také povedlo. Horáka dodnes jeho kolegové přezdívají Paganini basklarinetu, studenti po světě o něm píší diplomové práce a České muzeum hudby právě zpracovává jeho archiv. V listopadu uplynulo deset let od jeho úmrtí.

Vy klavíristka, váš manžel basklarinetista, společně jste léta vystupovali pod názvem Due Boemi di Praga. Kdy jste se seznámili?
Původně jsem pracovala v Československé televizi jako dramaturgyně vážné hudby, ale když jsem z ní odešla, využívala jsem každé nabídnuté příležitosti a hrála na všech frontách. A tak jsem se také zúčastnila nočního natáčení scénické hudby pro rozhlasovou činohru, která byla napsána pro nevelkou skupinu hráčů velice různorodého obsazení. Jedním z nich byl i můj budoucí muž. Ten se v té době – byla to padesátá léta – rozhlížel v Praze po vhodném pianistovi. Vyzkoušel jich několik, ale nenacházel typ podle své představy.

 

V tom jste mu padla do oka vy.
V podstatě ano, protože si při natáčení v rozhlase všiml, že se se svým klavírem barevně přizpůsobuji nástroji, se kterým mám společný part, a právě toto porozumění pro svou specifickou barvu hledal. Klavír má sice zdánlivě jednotnou barvu danou materiálem kláves a mechanikou pákových převodů ke kladívku, jehož úderem do kovové struny zazní tón, přesto je možné úhozem s tónem barevně pracovat, čehož si u mě později všimli i hudební kritici.

 

A jak se zdá, tak nejen oni.
Při tomto natáčení mě Horák oslovil, zda bych s ním chtěla spolupracovat. Při prvních zkouškách jsem si všimla jeho třesoucí se ruky a říkala jsem si, že by asi nebylo dobré partnerství s člověkem, který je už při zkouškách tak nervózní – co teprve na pódiu? Tak jsem se ho na to rovnou zeptala. A dověděla jsem se o jeho nemocné paži, se kterou měl problémy už od dětství. Později třeba Horák dodával odvahy nesmělým studentům, když říkal: „Podívej, i mrzák to může někam dotáhnout.“

 

Basový klarinet je pro laika prakticky neznámý nástroj. Jak vás napadlo na něm postavit uměleckou kariéru?
Paganini kdysi udělal s houslemi něco, co v té době nikdo nečekal. Jsou totiž známé pro svůj sladký tón, poezii nebo chcete-li šťávu, ale Paganini najednou objevil, že se na ně dá brnkat, smyčcem tvořit dvoj- i trojhlasy a další netušené virtuózní věci. Proto o něm lidé říkali, že je spolčený s ďáblem. On si i takovou image pěstoval – nosil dlouhé černé vlasy, byl vysoký a hrozně štíhlý, k tomu ten jeho raťafák. Horák udělal něco podobného se svým basklarinetem. Nehrál tiše, dlouhé noty a pomalu. Najednou hrál multifony a vymyslel pro soudobou hudbu novinky jako různé chrčáky – jeden se jmenuje clamor Horakiensis. Také pro nás komponovala řada současných autorů, od Václava Kučery jsme třeba dostali skladbu nazvanou Tabu a Due Boemi.

 

Váš muž začínal s českým nástrojem Amati a poté přešel k francouzské značce Selmer. Existuje u basklarinetů podobná legenda jako u houslí Stradivari?
To bych neřekla. Horák hrál na normální nástroj, který je v každém symfonickém orchestru. Účastníci mistrovských kurzů, které Horák dával ve světě, vždycky zevrubně prohlíželi všechny části jeho nástroje a hledali technická vylepšení, která umožňují tak neobvykle pestrou hru. V USA dokonce hledali nějaký mini zesilovač kvůli nezvyklé intenzitě tónu.

 

Své nahrávky jste často vydávali vlastním nákladem. To bylo tak těžké prorazit do hudebních vydavatelství?
Vlastní alba jsme pořizovali hlavně proto, aby se koncertní basklarinet dostal mezi lidi, aby se o něm dozvěděli a přesvědčili se o jeho oprávněném místě mezi tradičními sólovými nástroji. Také jsme posílali nahrávky do rozhlasových stanic, aby je bez nároků na tantiémy vysílaly, a tím jsme získávali nová uplatnění. Mezi koule u nohy, které ztěžovaly naši činnost, bych zařadila malou známost nástroje i méně známé skladby od soudobých autorů. Být v něčem první je později velice čestné, ale v dané době také velice těžké – vždyť si vezměte, kolik najdete příkladů ve vědě, technice i umění.

 

Často se zmiňují jeho hudební úspěchy, ale jakou měl Josef Horák vlastně povahu?
Byl to usměvavý chlapík, mnozí ho možná někdy považovali za měkkotu, ale ve skutečnosti to byl cílevědomý, pracovitý, skromný a pevný člověk. Byl to člověk fantazie a momentálního pocitu, zatímco já jsem byla člověkem přípravy a systému. Proto byl také na pódiích mnohem nenucenější než já. O své rakovině se například dozvěděl jednoho jara, když jsme byli zrovna na pedagogickém angažmá v Německu. A místní lékař si myslel, že mu Horák jakožto cizinec nerozumí, protože tu diagnózu přijal s naprostým klidem. A on jen požádal o reverz, aby mohl z nemocnice na půl dne odejít a vyzkoušet si, jestli bude moct dál normálně hrát. A to tedy mohl, skutečně až do své blízké smrti, která přišla za půl roku.

 

To se stalo před deseti lety. Daří se vám s uměleckým světem udržovat kontakt i dnes?
Ano, píší mi mnozí basklarinetisté ze světa ohledně not a informací, posílají mi také své nahrávky. Ze Španělska jsem dostala e-mail od basklarinetisty, který založil trio v obsazení viola–basklarinet–klavír a zvolil si jméno Horák Conexión. V Praze existuje trio flétna–basklarinet–klavír, které svým názvem Trio Continuo naznačuje, že pokračuje v naší stopě. A ve Zlíně působí aktivní Colour Duo, které čerpá z našeho repertoáru, ale má i své nové skladby.

 

Dokáže dnes basový klarinet zaujmout i mladší publikum?
U nás i ve světě vznikají diplomové, bakalářské a magisterské práce o činnosti Horáka a Due Boemi, před časem za mnou přijela basklarinetistka z Chicaga, aby zde načerpala materiál pro svou doktorskou práci. Poslala mi pak fotografie z promoce a nahrávku svého celovečerního koncertu, který byl součástí její doktorské práce. Aktuálně také vzniká monografie, které se ujal hudební vědec a skladatel Vojtěch Mojžíš. Mimo jiné i on nám napsal jednu skladbu na míru. Kopie všech těchto prací jsou uloženy v Českém muzeu hudby, které učinilo zásadní krok v naší basklarinetové historii – umístilo ve svém depozitáři celý náš archiv.

 

Prakticky celý svůj život jste prožila v horních Holešovicích, ale máte i zkušenosti ze života v zahraničí. Kde se cítíte nejlépe?
Narodila jsem se v Praze, to krásné město je můj domov, ale svůj konkrétní skutečný pocit domova zažívám v Praze 7. Díky svému povolání jsem navštívila mnoho zemí, poznala mnoho měst, někde jsem se cítila dobře, ale na cestu domů jsem se za všech okolností těšila. V Praze 7 se mi líbí stále pestřejší a smysluplná nabídka seniorských aktivit, výborné jsou síly v rehabilitačních střediscích Galium a Amfion, využívám a kompletně chválím donášku jídla z Pečovatelského centra Heřmanova. Co bych trochu kritizovala, jsou časté změny obchodů a málo nákupních příležitostí v oboru potravin a věcí denní potřeby. I umístění některých tramvajových zastávek je nevýhodné a vedení magistrály těsně kolem činžovních domů je kvůli intenzivnímu celodennímu znečišťování ovzduší a hluku krajně nešťastné – ale to je neblahé dědictví a nedá se s ním nic dělat. 

 


Emma Kovárnová (1930) je česká klavíristka, která tvořila se svým manželem basklarinetistou Josefem Horákem (1931–2005) koncertní dvojici Due Boemi di Praga. Svým pojetím basového klarinetu jako nového sólového nástroje ovlivnili generace dalších hudebníků. Za svou více než čtyřicetiletou kariéru procestovali řadu zemí světa na čtyřech kontinentech, vedli řadu mistrovských kurzů a iniciovali více než pět set původních skladeb pro tento nástroj. Vytvořili tak základ literatury, která do té doby neexistovala. Před deseti lety byla na jejich počest založena Světová basklarinetová společnost. Josef Horák zemřel 23. listopadu 2005.