Narodil se jako druhý ze dvou bratrů a o tom starším se smíchem říká, že „mu sebral centimetry.“ Přesto jsou si velmi blízcí a bratr byl pro Lukáše Petruska do života vzorem a průkopníkem. Do pěti let Lukáš nechodil a lékaři predikovali, že nebude chodit nikdy. On však svůj hendikep „jednoduše“ rozběhal – a hranice svých možností od té doby překračuje takřka pravidelně. Pamatuje si na legendární větu svého ortopeda, že nikdy nebude běhat maratony. Dnes jich má za sebou 44, ale jak sám říká, mávat ortopedovi medailemi před očima už nechodí. „Byl by ze mě na prášky,“ směje se. „Já sám sebe beru jako malého zdravého člověka. Mým limitem je jen výška a nedoslýchavost. Jsem vlastně albín mezi hendikepovanými.“
Navzdory jistým omezením mu nerovný start do života také mnohé dal a svou pílí a optimismem v cílové rovince porazil nejednoho zdravého člověka. „Normálních běžců jsou miliony a často jsou překvapení, že potkají na startu takového ,prďolu‘, jako jsem já. Pak mě baví, když jim to nandám,“ vysvětluje Lukáš, který téměř celý svůj život bydlí na Letné. Kromě touhy překonat nepřekonatelné získal díky svému vrozenému znevýhodnění velkou pokoru a díky tomu, že celý život zůstává, jak sám říká, v dětské velikosti, také jistý nadhled. „Když mě třeba potká dítě v tramvaji a řekne: Hele, mami, tady je dospělé miminko, tak se tomu spolu zasmějeme,“ vypráví. Kouzlem hendikepu je podle něj i schopnost umět zpomalit a uvědomit si, v čem je jeho síla – zkrátka schopnost ocenit i to, co zdravým lidem běžně proteče mezi prsty.
Nejen ve sportu Lukáše ale nakonec nejvíc baví být mezi nehendikepovanými. Neuzavírat se do žádných škatulek, nemít zbytečné bariéry. Dnešní doba se mu mnohdy zdá zbytečně korektní, přitom on sám nejvíc ocení, když se věci říkají napřímo tak, jak skutečně jsou. K pohybu ho v dětství nejvíc motivovalo hřiště v Kostelní ulici, díky bratrovi fotbal, jehož se chtěl za každou cenu také zúčastnit, a maminčina turistika. Dnes je z něj hlavně běžec a v zimě běžkař. Jeho oblíbenými běžeckými destinacemi jsou kromě Prahy a Jizerských hor třeba Německo a Skandinávie. „Největší radostí je pro mě ale nakonec vrátit se z cest zpátky na Sedmičku a mít pocit domova,“ dodává Lukáš.
Běh pro něj ovšem není jen sport, vnímá ho jako příležitost prožívat město v jeho kontextu, jako možnost pocítit veřejný prostor na vlastní kůži. Jako Achillovu patu Prahy by oproti jiným evropským městům, například Kodani, Berlínu či Helsinkám, označil výrazný reklamní a vizuální smog. „Praha pak ve srovnání s jinými městy vychází jako laciná tržnice, přitom tu máme tolik krásných míst. Jsme ale schopní zahalit je do laciného kabátu,“ podotýká.
A ačkoli má podle Lukáše Česko co dohánět i v pomoci a náhledu na hendikepované, každý výchozí stav je v jeho očích příležitost k tomu být lepší, posunout se. On sám se právě chystá na autoškolu, aby byl v budoucnu lépe mobilní a dovezl sám sebe třeba na další maraton.