Malý Berlín – tak bývá označován zašlý hnědý domovní blok na křižovatce Bubenské a Veletržní ulice. Pamětníci a znalci místní historie ale vědí, že německé bývalo i okolí tohoto domu, a jako o Malém Berlínu mluví o celé přilehlé oblasti. O původu tohoto označení sice kolují historky vztahující se k době nacistické okupace, skutečnost je ale taková, že v oblasti vymezené zhruba dnešními ulicemi Heřmanova, Janovského, Strojnická a Bubenská se začala koncentrovat početná německojazyčná komunita (zahrnující jak Němce, tak německy mluvící Židy) už víc než deset let před válkou.

Zatímco letenská uliční síť vypadala už na přelomu století prakticky stejně jako dnes, mapa Bubnů z roku 1908 skýtá úplně jiný obrázek, a to zejména severně od Rudolfovy třídy (dnes Veletržní). Zánovní činžáky končily v západní třetině Šimáčkovy ulice, dál na východ k Bubenské pokračovaly areály dvou továren, které tu v sousedství dráhy vyrostly v 19. století. Větší z nich, slévárna železa a továrna na kovové a smaltované kuchyňské zboží Vincenc Gečmen (na kterou upomíná název ulice U Smaltovny), přiléhala k Veletržní ulici a měla vlastní vlečku, křížící Bubenskou v místě vchodu do domu 1377/37 (zbytek vlečky v areálu bubenského nádraží dodnes existuje). Na Gečmenovu továrnu na severu navazoval areál slévárny a továrny na hospodářské stroje Julius Carow.

Němečtí stavebníci

Industriální éra Bubnů se ovšem chýlila ke konci. Továrny měly ustoupit hladu po stavebních pozemcích a oblast čekala proměna v exkluzivní a vyhledávanou adresu, ve které měli sehrát zásadní roli právě Němci. Ti začali měnit průmyslové Bubny v rezidenční čtvrť o něco jižněji, v okolí dnešního Řezáčova náměstí. Ráz zástavby, dnes často vyhledávané filmaři pro natáčení exteriérů k příběhům odehrávajícím se v (mezi)válečném Berlíně, tu ve 20. letech výrazně ovlivnily dvě německé stavební společnosti – Pražský spolek pro lidové byty (Prager Volkswohnungsverein, PVWV) se sídlem v Letohradské ulici 1212/38, jehož spolkovým architektem byl Adolf Foehr (*1879 v Norimberku, † snad 1943), a Stavební družstvo úředníků bank a spořitelen v Praze (Baugenossenschaft für Bank- und Sparkassenbeamte in Prag, BGBSB) se sídlem ve Strossmayerově (dnes Farského) ulici 1390/8. Obě společnosti pracovaly výhradně pro pražské Němce a jejich domy, stavěné výlučně v Praze 7 (není jisté, zda záměrně, či shodou okolností), byly projektovány pro střední a vyšší střední třídu.

Stavební činností PVWV a BGBSB vznikl v první polovině 20. let ucelený blok šesti domů mezi ulicemi Heřmanova, Janovského, Schnirchova a Šternberkova. PVWV také postavil tři domy v ulici U Vozovky (dnes U Smaltovny 2, 4 a 6) navazující dvory na domy Bubenská 13–15, které pro PVWV vyprojektoval Foehr spolu s Karlem Theodorem Bachem (*1858 ve Vídni, †1938).

Kolej německých studentů

Na pozemku ve Strojnické ulici, uvolněném zbouráním části továrny J. Carow, začala v roce 1929 firma Bratří Wettsteinové stavět kolej pro německé studenty. Projekt vypracoval architekt Zdenko Kral (*1877 ve Vídni, †1953), profesor stavitelství pražské německé techniky. Dnešní podobu kolej získala v roce 1936 přístavbou v ulici U Smaltovny (ač budova na první pohled působí dojmem jednolitého celku, mezi okny je patrná dilatační spára mezi oběma částmi domu).

Kolej sloužila německým studentům také po celou válku. Po osvobození ji převzala ČVUT, nyní ji užívá Vysoká škola ekonomická. Po americkém prezidentu Rooseveltovi byla pojmenována při slavnostním aktu 21. listopadu 1945.

Budova koleje německých studentů (dnes Rooseveltova kolej) ve Strojnické ulici.

Dům Německého kulturního svazu

V letech 1930–1931 vyrostla na rohu Šimáčkovy a Schnirchovy ulice budova Německého kulturního svazu (Deutscher Kulturverband, DKV), spolku s kořeny sahajícími do dob Rakouska-Uherska, který měl za cíl podporovat německé školství a národně vzdělávací a osvětovou činnost německého obyvatelstva ČSR. Dům postavený jako sídlo svazu, školka a německá lidová škola navrhl uznávaný architekt Josef Zasche (*1871 v Jablonci n. Nisou, †1957). Zasche byl jedním z mála německých architektů, kterým se v meziválečné Praze podařilo získat významné stavební zakázky, často na nich spolupracoval s českými kolegy. Podílel se na řadě výrazných staveb, například paláci Adria na Jungmannově náměstí.

Stavbu domu DKV provedlo podnikatelství staveb A. Möse, o kterém bude v souvislosti s německou stavební expanzí v Bubnech ještě řeč. Z pohledu dnešních diskuzí o zastavování vnitrobloků je zajímavé, že Zasche musel projekt přepracovat, protože stavební úřad nepovolil samostatnou tělocvičnu ve dvoře – odporovalo to plánu státní regulační komise, který stanovil nezastavitelnost dvorů. V plánech domu se proto posouvalo schodiště, aby se tělocvična vešla do přízemí a suterénu.

Po válce byl majetek svazu (v roce 1939 přejmenovaného na Kulturverband der Deutschen, Kulturní svaz Němců) zkonfiskován a v budově se střídala různá školská zařízení – byla tu škola pro ženská povolání, pak osmiletá střední škola a základní devítiletka. Na konci 60. let byl dům adaptován pro lidovou školu umění, předchůdkyni dnešní základní umělecké školy.

Zascheho návrh budovy Německého kulturního svazu v Šimáčkově ulici z roku 1929.

Zánik továren v Bubenské

V polovině 20. let byla zrušena továrna Vincenc Gečmen a v roce 1933 byl určen k likvidaci i zbytek továrny Julius Carow. Atraktivní pozemky získalo již zmíněné podnikatelství staveb A. Möse. To je rozdělilo na parcely, které zčásti prodalo jiným investorům, až na výjimky také německým, zčásti na nich samo postavilo domy (některé později prodalo).

Na pozemcích po Gečmenově továrně vyrostly jednotlivé domy i větší ucelené bloky. Na začátku nové ulice U Smaltovny postavil v letech 1931–32 svůj další dům PVWV. Budova, kterou opět projektoval A. Foehr a která se rozkládá od Veletržní po Šimáčkovu ulici, dostala č. p. 1218 a PVWV sem přemístil své sídlo. Parcelu na protější straně ulice U Smaltovny získalo BGBSB, které však až do konce 30. let váhalo, zda má na pozemku samo stavět, nebo ho prodat.

Na druhé straně Šimáčkovy ulice na přelomu 20. a 30. let vyrostla dvě trojdomí. Domy Šimáčkova 8, 10 a 12 vystavěl Penzijní ústav České banky Union v Praze (vzdor názvu byla banka výlučně německá). Druhá trojice (Šimáčkova 2, 4, 6) patřila Penzijnímu ústavu Poldovy huti, rovněž v německých rukou. Restaurace U Stárka, dnes Na Nové šachtě, v domě Šimáčkova 6 je uvedena v Adresáři pohostinství, jejichž vlastníky jsou Němci, nebo která jsou provozována Čechy, ale navštěvována výhradně Němci, vydaném v listopadu 1939 policejním prezidiem, jako jediný takový podnik v Holešovicích-Bubnech.

Oba penzijní ústavy vlastnily i několik dalších domů v ulici U Smaltovny; na Bubenské si postavil vlastní dům architekt Foehr (Bubenská 1376/39). Kompletně německou východní stranu ulice U Smaltovny uzavíraly domy 1419/30 a 1115/32, které vystavěla firma A. Möse a které zůstaly ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví členů rodiny. Möseovo impérium pokračovalo ještě za roh domem Strojnická 433/3. Tento dům je zajímavý tím, že v něm od prosince 1935 byli přihlášeni k pobytu tehdejší poslanci Karl Hermann Frank a Konrad Henlein. Nejspíš se tu ale vyskytovali jen zřídka – dochoval se policejní přípis z roku 1936, který sděluje Krajskému soudu v Chebu: „Karel Hermann Frank, poslanec, má sice najatý byt v Praze VII., Strojnická ul. čp. 433; do tohoto bytu dochází však jen občas, a to za 4 až 6 neděl, a zdrží se v něm pouze několik dnů. Větším dílem prý bydlí v Karlových Varech.“ V předvečer války prodala rodina Möseových tento dům židovskému vlastníkovi, kterému byl po okupaci zabrán německou říší.

O historii Hnědého domu, kterému se dnes přezdívá Malý Berlín, a o tom, jak německou expanzi přijímali čeští obyvatelé, se dočtete v příštím čísle.